BOJ SE ZLOČINEM
 

 

Tato monorafie, věnovaná mi autorem jako rodinným přítelem mých rodičů, mi byla v nedávné době zcizena Miroslavem Kolářem , známým pochůzkářem s obrazy, kterého mám v paměti z přelomu tisíciteletí, kdy se po smrti malíře Ivana Sedlického dne 19.3.1999 nastěhoval ke vdově do velkého bytu s ateliérem, přímo přeplněného stovkami obrazů - což mám v počítačích i zaznamenáno, protože jsem pro notáře zpracovávala pozůstalost - a během pár týdnů měla vdova zcela "vybílený" byt. Měla jsem ho v paměti dobře, ne že ne, i když jsem pochybovala, když se tak znenadání jakoby nic objevil u brány Galerie Rosemarie, že galerista, co pro něj pracuje, potřebuje ode mne posudek. Vedle knihy, kterou ode mne vymámil jen prý na co nejkratší dobu, aby někomu něco v ní ukázal, odnesl ještě pět obrazů dát je k průzkumu či zjistit, zač by se kdyžtak daly prodat. Když jsem začala urgovat vrácení všeho, nepřijímá telefon. Vše zde bude zveřejněno pro informaci, co je zcizené a v současnosti hledané - byla jsem přemluvena lidmi od městského zatupitelstva, abych nechala napřed jednat je ze své úřední moci a kdyžtak až poté předala policii. Předpokládám, že tento "vágus", který je stále nějak "záhadně na štíru" s policii a úplně se oklepal, když tu v Galerii Rosemarie uviděl fotografii tatínka zamlada v policejní uniformě, ihned vše velmi levně prodal galeristům - což jsem předala patřičné adresy - a peníze použil pro svou potřebu. Nechávám stranou dva obrazy, za něž mi minimální částky donesl - zřejmě když dostal víc - i pro mne - a to za jeden obraz mi dal čtvrtinu toho, co jsem já za něj vydala a to zcela vypouštím, na kolikrát větší částku je napsaný posudek soudního znalce - číslo je spíš astronomické a za druhou "romantičku" po dědovi mi donesl tak mou úhradu za zrestaurování obrazu.

Především nesnáším "kecálisty", se spoustou "pohádek" a výmluv. Čím větší a zkušenější podvodník, tím větší "kecálista" - s tím mám obrovské zkušenosti a zatímco se domnívají, že výřečností svou oběť ukonejší, mne vždy velmi rozzlobí a to je jejich konec. Cokoliv zjistí, že je jeho oběti blízké, hned i on to s ní sdílí, najednou se jeho zvíře jmenuje shodně jako zvíře oběti a když musí přiznat, že je jiného pohlaví, pak je to v odpovídající podobě a zvíře přesně toho jména mu už zemřelo. "Kecálisty" nesnáším, stejně jako každého, kdo mne chce zbytečně zdržovat a krást mně to nejcennější - můj čas.

 

 

Jinak je čas vše uspořádat a vypracovat ucelená trestní podání - ačkoliv policie vesměs vše již řeší z podnětu jiných, policista v Praze 6 mi u případu s falzy mých posudků radil, že je vhodné, aby vždy podání vyšlo i ode mne. Takže je třeba podat toto s falzy mých posudků a pak zejména velkou záležitost, která je sice rovněž zřejmě již řešena od jiné kauzy, ale abych se zcela distancovala jako těmito podvody silně poškozená - je to přehledné ucelené trestní podání ohledně falz obrazů Andreje Bělocvětova a Oty Janečka - což je tedy v obou případech falz obrazů táž jedna osoba, v minulosti má nejbližší přítelkyně, ale evidentně jen z mé strany, protože ona ve svých utulitárně stavěných vztazích vůbec něco takového nezná.

- a ukázka toho, jak opravdu píšu detektivní příběhy dle svých skutečných zážitků. Nejsou pomalu kauzy s obrazy, které by se mne nedotýkaly, vesměs se všichni obracejí na mne - i několikanásobná vražedkyně Jaroslava Fabiánová druhý den nato, co brutálně sekáčkem na maso utloukla starého pána Na Poříčí, dorazila v slunečnou sobotu v bělostném tričku s obrazy ke mně. Na snímku mne zpovídá redaktorka NOVY na chodbě soudu, kde mne hned odchytila. Připomněla mi to dnešní zmínka ve zprávách na TV PRIMA.

 

Ještě před vánocemi se objevila na trhu kniha, vydaná nakladatelstvím BONDY, s názvem "Sherlock Holmes vítězný / Sir Arthur Conan Doyle a ti druzí..." - kompendium z toho nejlepšího, oceněného v rámci soutěží Asociace autorů detektivek. Do souboru byla zahrnuta má povídka "Sherlock Holmes řeší zvlášť brutální vraždu výtvarného teoretika", oceněná v r. 2013 čestným uznáním, odehrávající se v r. 1927 v sousedním Mníšku pod Brdy a tady - v domě ROSEMARIE na okraji Řitky, tenkrát ještě na samotě. Přestože se povídka dle pravidel soutěží musela vejít do 12 normostran, podařilo se mi do ní vtěsnat řadu autobiografických momentů. Lze zakoupit v:

Je však třeba psát víc a víc o neutěšené situaci u nás kolem výtvarného umění a vládě mafie a podsvětí.

Zde úryvky z nejnovější povídky, odevzdávané do Asociace autorů detektivek:

„Četníci museli přijít s nějakým dokumentem, na jehož základě mohli někoho odvést a dům prohlížet.“ Podotkl Holmes.

„Ano, ale byl to velmi podivný dokument, nad nímž nepřestáváme všichni kroutit hlavou. Jeho obsah je opravdu dost těžko pochopitelný. Prý se baron snažil dostat na pražský trh falzum, protože obrazy Amedea Modiglianiho se v Praze a jejím okolí určitě nevyskytují a jeho zeť mu ve všem jistě pomáhal, protože je podezřelý zejména už tím, že nebydlí v Paříži, kde jeho rodina vlastní výstavné nemovitosti, ale zdržuje se zde na českém venkově. To lze údajně vysvětlit jen nekalými úmysly, že chce být v ústraní pro nerušené páchání něčeho nekalého.“

Holmes se břitce zasmál: „Ach ten malý svět, ta malá mysl…. To bude asi těžká práce, toto překonat! A je smutné, že je takto zacházeno se šlechtici, kteří v sobě mají již od narození a výchovou zcela jiný etický kodex.“

„Ale to je právě ono. Současná česká společnost odejmula šlechtě její tituly a povýšila k ní na stejnou rovinu neurozeného prostého občana.“

„Smutný to vývoj, nepřišly k vám tyto názory z východu, z Ruska? No nic, rozjedeme se na Veveří vrch.“

A nakonec za první republiky dobrý konec, oproti současnosti:

"Barona i s jeho zetěm hned pustili s námi odejít. Vzali jsme je svým povozem a odvezli na Veveří vrch. Tam nás přivítalo obrovské nadšení. Rozálie, baronova starší dcera a choť Leo von Rostowa na nás mávala z okna svého ateliéru ve druhém poschodí, což baron komentoval slovy: „A to je právě ono, proč nežijí v městském bytě v Paříži, ale zde v našem sídle na venkově. Rozálie má svůj ateliér v jiném poschodí, než jsou obytné místnosti a nikdo nemusí stále dýchat ten škodlivý terpentýn. A po malování se může jít projít do rozkvetlé zahrady a nadýchat se čerstvého vzduchu. Ale myslíte, že to mohou pochopit ti suší úředníci, kteří se chodí domů jen vyspat anebo obchodníci, kteří chtějí být jen nablízku svým penězům? Je to celoživotní boj s těmi názory, zlobou a závistí.“

Museli jsme mu přikyvovat, měl zcela pravdu. Byli jsme přemlouváni k oslavě, ale nechtěli jsme se víc zdržovat. Proto jsme se rozloučili a jen jsme se cestou ještě stavili v domě ROSEMARIE, abychom se rozloučili s naší přítelkyní, která nás sem opět pozvala, a poté jsme už jeli honem na Wilsonovo nádraží, abychom stihli náš vlak.

Tak přeci jenom jsme nakonec uspěli i proti tak tuhému úřednímu aparátu, ale bylo to obtížné a únavné. Sepsal MUDr. John Watson v červnu Léta Páně 1929.“

Nemohla jsem se od textu odtrhnout a odložila jej až po jeho úplném přečtení. A ani pak jsem se nemohla hned přenést z jeho děje, neboť popisoval mně tak známé skutečnosti ze současnosti, že je to až neuvěřitelné!

A šla jsem se trápit s prozatímní technikou, kterou jsem nucena používat, zatímco mé počítače má už snad tři čtvrtinu roku policie na druhém konci republiky. Advokát nepochopitelně odtamtud nařčených z nabízení falz obrazů, přitom vynikajících obrazů s těmi nejkompetentnějšími posudky, mi slíbil, že vrácení mých počítačů zaurguje u státního zástupce. Poté co nás nečekaně jednou brzy ráno probudila policie s povoleními k prohlídce, formulovanými v tom smyslu, že se již víc jak dva roky nezdržuji v pražském bytě, nýbrž v domě v Řitce, což je vysvětlitelné pouze pácháním trestné činnosti, nakonec s omluvami jen odnesla počítače, že to tak měla za úkol, zatímco majitele obrazů odvezla s sebou do vazební věznice. Původně se nejspíš počítalo i se mnou a jakési mé skryté nepřátele a konkurenty, jejichž úsilí je mi záhadou, hluboce zklamala změna původně zamýšleného plánu. No nic, radši toho nechám, třeba už brzy budu mít své krásné počítače a půjdu zatím malovat do ateliéru ve druhém poschodí – je to pohoda oproti pražskému bytu, když mohu malovat ve zcela jiném patře, než jinak bydlím. A pak ještě za světla vyjdu ven do zahrady, abych dala jídlo zvířatům. Vtom mne však vyrušil náš pan stavitel a v podpaží nesl velkou plochou krabici, že prý už se nemohl na mne dívat, jak zápolím s tou nouzovou technikou. Nepřišlo mu vhodné spoléhat se na rychlost současné policie, četníci za první republiky byli nejspíš svižnější."

Tatínek jako Sherlock Holmes - akryl na plátně v životní velikosti - rozklikněte:

Je však třeba psát víc a víc a zejména, aby se i do zahraničí dostaly informace o neutěšené situaci u nás kolem výtvarných děl.

Avšak časem se ke mně dostávají zvěsti, že jako obvykle všichni pražští obchodníci do jednoho jsou o věci informovaní mnohem víc než já, což je kuriózní při teoriích, že za vším jsem já. Má neinformovanost je jasný důsledek mé averze k obchodu jako takovému, zejména když z něj mám špatný pocit, že jeden šidí druhého. Vše je z podstaty velký podvod, kdy galeristé přesvědčují kupce, že mají kupovat to, co správně měli kupovat jejich předci téměř před sto lety, kdežto v současnosti je to investice nikoliv pro kupce, nýbrž pro galeristu. Ale uměli by vůbec galeristé poradit kupcům, co by bylo správné kupovat v současnosti? V tom spočívalo vždy umění všech velkých sběratelů minulosti, ale bylo to vesměs tajemství onoho sběratele, k němuž dospěl sám osobně. Tajemství úspěchu se nikomu neprozrazuje. Z toho by mělo vzejít poučení, že by se do něčeho takového neměl pouštět někdo nepoučený v oboru a spoléhat se na někoho jiného - kde se jedná o peníze, tam každý pracuje sám pro sebe, ne pro někoho druhého.

A tak jsem od počátku kroutila hlavou, že policie zajišťuje majitele obrazů, opatřené těmi nejfundovanějšími posudky, dále vozené sem ze zahraničí a kupované přímo u výtvarníků, což je doloženo fotografiemi. Zřejmě všichni pražští obchodníci oproti mně již dávno jsou informováni a je jen otázkou, zda pravdivě, že celá věc má snad mít dokonce kořeny v zahraničí a že oni vážení ředitelé galerií byli při zpracování posudků snad omráčeni množstvím kvalitních obrazů sbírky a dopustili se omylu. Jedině tak by šlo vše vysvětlit - poté, co se nabízelo či snad i stále nabízí spíš, že kauza je cílená, neopodstatněná. Viz články o kritice postupu policie, kde zaznívá i dotčená kritika od francouzské galerie, kde byl obraz kupován a nyní je naší policií prohlašován za falzum:

Při ověřování obrazů policie údajně užívá osoby, známé svou úzkou spoluprací s pražskou obchodní mafií. Je otázkou, čeho se policie dobere, kam to povede a jaké budou důsledky. Zatím postup policie především až likvidačně poškozuje drobné solidní galeristy, bránící se spolupráci s obchodní mafií.

Těsně před termínem ostravské kauzy, když policie měla buď předat prostřednictvím státního zástupce k obžalobě a k soudu anebo přinést státnímu zástupci natolik dostatečné důkazy, že má nové cesty, kudy dál pátrat, aby na jejich základě státní zástupce mohl kauzu prodloužit, děly se různé podivné věci. Podám je radši v beletristickém zpracování - pracovní název "Dívka za zdí", nicméně, jak je zřejmé nakonec se kauzu nepodařilo prodloužit a musilo - nejspíš již poněkolikáté - být přikročeno k risku v tomto stadiu předat soudu - AŤ SI SOUD PORADÍ. Takže nikoliv velká kauza a úspěch policie v celostátním krimi, ale jen tiše opatrně pouze v regionu:

Byla jsem už v minulosti poučena jednou mladou advokátkou, která se smála mé naivitě, že se domnívám, že se na tomto světě dočkám spravedlnosti. Zřejmě to užívala často a měla vše přesně zformulované, že spravedlnosti se člověk nedočká na tomto světě, ale až po smrti, tady ona se může postarat jen o právo, což je něco zcela jiného. Ovšem mně se nakonec nepostarala ani o to právo - často to advokátům připadá, že jsem v tak špatné situaci vinou podvodníků kolem, že to už nejde ani řešit. Ale přeci jen i na tomto světě se pak někde nahoře na to už nemohli koukat a nečekaně jsem si pomohla sama, aniž kdokoliv jiný se o to přičinil. Tak přeci jen - že by nebylo nutné četkat vždy až na jiný život? A třeba i v záležitosti pražské obchodní mafie se bude dít něco převratného, až si vrahové přijdou pro svůj obraz. To pak bude živo v pražském podsvětí!

Policie totiž zřejmě vůbec nehledá obraz v hodnotě minimálně desítek milionů Kč, který má prokazatelně přední pražský obchodník dobře uschovaný - nejspíš to nechává až na nyní zatím ve vězení odsouzené vrahy, až budou postupně propouštěni a pro obraz si sami přijdou. Bude to zajímavé a těšíme se na to!!!! Dočtete se pak jistě v tisku, uvidíte v TV zprávách. Policie to však na vrazích asi nechává?!?!

 

 

Francouzský spisovatel Alphonse Karr řekl: Všichni chtějí mít přítele, ale nikdo se nestará o to, aby byl přítelem.

Obsah těchto slov by mne nikdy ani nenapadl, kdybych byla nepoznala Andreu Pilařovou, velkou falzifikátorku a zadavatelku malby falz současnosti, kterou jsem mnoho let chybně považovala za svou dokonce nejbližší přítelkyni, až náhle někdy na přelomu let 2012 a 2013 mne zaskočilo její překvapení, že jsem ji v nemocnici nahlásila jako jednu ze svých tří nejbližších osob, které mají být informovány o mém zdravotním stavu, což já jsem považovala za samozřejmost. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že její vnímání našeho vzájemného vztahu může být odlišné, což se i nabízelo z toho, jak jsem sledovala, jakým způsobem si vybírá lidi k sobě, aby mezi nimi byly zastoupeny profese, které se jí mohou hodit. Pak mne na to neustále upozorňovali mí přátelé a kamarádi a dokonce i naše společné kamarádky akademické malířky a restaurátorky, které jsem znala ještě dřív než ji, které ovšem by později již nechtěly být označovány za její kamarádky. Kdybych tedy nepoznala ji a její zneužívání nejbližších osob, které považuje při své hysteriónské poruše za samozřejmost, takže se za ně ani nestydí, divila bych se obsahu citátu.

Citát je tajenkou sobotní přílohy Mladé fronty dnes. Ačkoliv jinak se nevěnuji žádným hrám, protože čas je to nejcennější čeho máme nejméně, tak snad už pomalu dva roky si každou sobotu dojdu do dopisní schránky a během deseti minut si vyluštím tajenku křížovky, která je vždy citátem nějaké vesměs z kultury významné osobnosti a odešlu tajenku e-mailem, protože prý vylosovaní výherci dostanou knihu z Knižního klubu. Což je ovšem manažerská lež, typ lži, v současnosti nejen jako lež nestíhané, ale dokonce vysoko odměňované. Když jsem tak kdysi zcela poprvé odeslala tajenku křížovky, ihned mi telefonovali, že mi posílají knížku - prostě chytali novou oběť. Od té doby odesílám naprosto každou sobotu a nikdy už mi žádnou knížku neposlali. Toto je ještě tak nejneškodnější ukázka, kterou není nikdo přímo poškozen. Jinak ale absolventi vysokých manažerských škol se učí, nikoliv něčemu novému, na to by přišel každý, ale bylo by mu to hloupé a sprosté, styděl by se něco takového užít. Kdežto studenti manažerských škol se učí být zcela odolní vůči tomu za něco se stydět, naopak být na svou drzost hrdí. To je novinka současnosti. Takže radí firmám podobné věci a firmy je za to vysoko platí - že si objednáte nějakou věc, která Vás zaujme svou výhodnou cenou a aniž by se Vás někdo ptal, přijde Vám s objednanou věcí ještě další jiná a s tím složenka na platbu mnohonásobně vyšší, protože ta druhá věc je mnohonásobně dražší než ta pvvní, kterou jste si objednal. Je to hra se solidností lidí, kterým je často žinantní upozorňovat na to, že objednávka zněla jinak a prostě zaplatí i to, co si neobjednali. Podobného typu je poskytování předraženého zboží zdarma na zkoušku, kdy po uplynutí doby zkoušky je často solidním lidem trapné předraženou věc vracet a zaplatí ji.

Prostě lidské hodnoty, jak byly uchovávány a ctěny po generace, se vytrácejí a naopak nově nastupujícími manažersky uvažujícími dravými generacemi jsou považovány nejen že ne za klad, ale až za nedostatek, znak nedostatečné inteligence. Ale často se tomuto trendu přizpůsobují i starší - platí obecně, že lidé jsou stále stejní napříč věky, vše je spíš dáno tím, co má kdo zakódováno v sobě výchovou od nejranějšího dětství. Jak jako dítě jsem vše chápala až přemrštěně, tak lež jsem považovala za něco tak nesmírně záporného, že snad by za ni byl adekvátní trest smrti. Tak to u nás bylo vždy chápáno a když tatínek v r. 1971 musel podstoupit na policii prověrky, byl nucen říct, že nemůže souhlasit se soudobou státní politikou, což znamenalo velký předěl v životě naší rodiny. Tatínkovi se rozplynula jeho budoucnost, kam do té doby vše směřoval, všechny kriminalistické sborníky a další odborná krminalistická literatura, naplňující naše knihovny se staly zbytečnými, nadále pracovně nevyužívanými. Já jsem následující rok maturovala a k maturitě s vyznamenáním jsem dostala tzv. nedoporučení k dalšímu studiu, protože nebylo žádoucí, aby protivníci režimu byli vzdělaní, proto jsem nesměla být přijata na žádnou vysokou školu v celé republice.

Tatínek jako Sherlock Holmes - akryl na plátně v životní velikosti - rozklikněte:

A vzhledem k mému chápání lži jsem nepovažovala za možné, aby mi má kamarádka lhala a když mi nosila dál obrazy, zpočátku potvrzené kvality z velmi kvalitní sbírky, považovala jsem za samozřejmost, že se jedná stále o obrazy z dané sbírky a byla jsem ochotna se za to bít jako lev. Přece bylo vše tak, jak mi kamarádka říkala, kamarádka by mně přeci nemohla lhát. "Kamarádka" měla podezření, že bych nebyla ochotna dělat s ní cokoliv záporného, tak mne neinformovala o svých záměrech a vlastně mne pro ně zneužívala. Avšak zcela vrcholem, naprosto nepochopitelným je, že si nejspíš vůbec neuvědomuje zrůdnost svého počínání a s neuvěřitelnou drzostí o falzech, na něž jsem po jejich zjištění upozornila, prohlašuje, že kvůli mne přišla o dům - což tedy to je pravda, že tím, jak mne už nemohla zneužívat, tak bez mého dobročiní přišla o dům, protože sama by si na něj o dům. Evidentně trpí hysteriónským psychopatismem, jak jsem časem mohla sledovat v četných projevech.

Přitom měla velkou příležitost - poté kdy zásluhou druhé manželky Andreje Bělocvětova, k níž se utekl, aby měl klid na práci a která se na přelomu tisíciletí zasadila o řadu výstav jeho tvorby, vešlo jeho jméno v obecnou známost a stouply ceny jeho obrazů, mohla malovat své vlastní obrazy - což je její odbornost, ačkoliv nic nedostudovala, ale v současnosti se na to nehledí. A mohla vystavovat svou tvorbu jako tvorbu dcery Andreje Bělocvětova, čímž by si udělala jméno a mohla tak vytvořit i cenu svých vlastních obrazů. Ona místo toho zvolila cestu protizákonnou, protože se s nikým inteligentnějším o tom neporadila, naopak vše dělala tajně, aby jí její záměry někdo nenarušil, protože jak to bývá a je známou věcí již od starověku, že ten s nejnižší inteligencí si myslí, že je nejchytřejší, protože nemůže vidět omezenost své mysli, co ti inteligentnější vidí, a proto se nad druhé nevyvyšují. Jiní mí kamarádi tvrdí, že nejspíš dobře věděla, že na to uplatnit se svou vlastní tvorbou nemá. To je nešťastný případ Andrey Pilařové, rozené Pavlíkové, od roku 1961 do sňatku na počátku 70. let pak Bělocvětovové. O všem podrobněji na dalších mých podstránkách - o falzech, pak pod Bělocvětov či Andrea Pilařová.

 

Ačkoliv Jaroslav Fröhlich zemřel během trestního řízení, vyvolaného mým trestním podáním, stále straší.

Je třeba jednou provždy konečně zdůraznit, že s Jaroslavem Fröhlichem starším jsem nikdy nespolupracovala, měl striktní zákaz ke mně přijít, který pak jen lstí mohl porušit. Takže rozhodně jsem mu nikdy nesvěřila jakýkoliv obraz k prodeji - obrazy vždy jedině ukradl.

Vše mělo být řešeno trestní cestou na základě mého trestního podání, rovněž i protiprávní převzetí obrazu starožitníkem Římalem a následně galeristou Lukášem Kristmanem, kteří dobře znali původ obrazu a jestliže při znalosti pozadí se někdo rozhodl do obrazu něco investovat, nemůže si stěžovat.

Můj vztah ke jménu Fröhlich je natolik známý, že jsem se pak dozvěděla až od policie, že se jménem má něco společného sbírka obrazů, která mi byla přinášena. To však již stejně nesouviselo s Jaroslavem Fröhlichem starším, kterého jsem negativně poznala v r. 2001 a policistky se nyní divily, proč už tenkrát jsem na něj nepodala trestní oznámení. Tehdy jsem ještě nikdy nesáhla k tomuto krajnímu kroku, ačkoliv se mi dělo spousty protiprávních věcí. Poprvé jsem skutečně podala trestní oznámení až když jsem měla být podvodníky připravena o nemovitost po rodičích, kdy však proti mně stála společnost, jak jsem se pak dozvěděla, tvořená bývalými policisty, takže policie dělala vše možné, aby nebyli obžalováni, přestože jsem její usnesení přes policejní prezidium stále vracela a případ jsem za ni celý přesně vyřešila, pouze jsem potřebovala represivní složku. To je vůbec častý případ, že řeším vše za policii a jí jen předložím výsledky - jako v případě Fröhlichem starším ukradeného obrazu, kde jsem viděla bezmocnost policie a vzhledem k tomu, že Fröhlich měl zapečetěnou svou vilu sedmi stranami seznamů exekucí, jsem potřebovala zjistit, kde se zdržuje, najala jsem navíc dokonce ještě soukromého detektiva, ale stejně jsem pak udělala sama veškerou práci i našla obraz na internetu, detektiva jsem použila jen jako fyzickou záštitu. Tam pak mé párání bylo něco k čemu, avšak nikoliv tam, kde to nebylo zájmem policie jako v případě mé nemovitosti. Tam nakonec plukovník JUDr. využil toho, když jsem musela odejít na první velkou operaci rakovinných nádorů a případ uzavřel s tím, že jsem přespříliš inteligentní a vzdělaná, že si je třeba na mne dát pozor. V tom významu uzavřel policejní usnesení vysoko postavený důstojník, který vzhledem k jeho setrvávání u policie, evidentně oproti mému tatínkovi musel při normalizačních prověrkách vyjádřit svůj souhlas s tehdejší státní politikou, včetně okupace vojsky spřátelených armád. Tedy předtím bylo jedno trestní řízení, které jsem však neiniciovala já, nýbrž sama policie po akci rychlé zásahové jednotky v mém bytě tři dny před Štědrým dnem v roce 1994, když jsem tam v půli práce překvapila tři zkušené vykradače, poslané ke mně jedním pražským starožitníkem. Ovšem policie na místě už nikoho nezastihla, protože mohutného zloděje, který na mne čekal za závěsem jen metr za vstupními dveřemi, aby se mnou něco provedl pro zdárné dokončení akce, jsem natolik vynervovala, že jak jsem se jen trochu vzdálila od vstupních dveří, hned z nich vyběhl a běžel ven k přistavenému autu se řidičem a raději hned odjeli a nechali tam napospas třetího, schovaného na půdě nad bytem, až dostane zprávu, že jsem spacifikovaná a může slézt pro dokončení práce. Ale i ten po příjezdu jednotky rychlého nasazení a před příjezdem kriminalistů, utekl vedlejším vchodem, přestože jsem dva členy rychlého nasazení, který se mnou na kriminalisty čekali, upozorňovala, že nad hlavou slyším kroky - pochopili to však až kriminalisté. Potud jen vsuvka, jak netrávím stále čas jen podáváním trestních oznámení, jak by dělal na mém místě někdo jiný.

V případu sbírky obrazů se jedná o syna Jaroslava Fröhlicha mladšího, kterého jsem nikdy neviděla a nikdy se s ním nesetkala, ale obrazy měly prý od něj pocházet, jak jsem se dozvěděla od policie. Protože je známý můj vztah ke jménu Fröhlich, byl mi původ obrazů zcela pochopitelně zatajen. Pro mne ale bylo rozhodující, že obrazy vypadaly skutečně kvalitně, naprosto v pořádku a to navíc potvrzovalo i kvantum posudků předních osobností - autorů monogafií a ředitelů galerií a v neposlední řadě zprávy z materiálových průzkumů, potvrzující dobu a okolnosti vzniku děl. Nesetkala jsem se nikdy dosud s tak precizně podloženými obrazy. Proto jsem v současnosti probíhající policejní kauzu od počátku nemohla vůbec pochopit, zejména když množství oproti tomu do očí bijících, ničím nepodložených falz nás přímo zasypává, nikým nepovšimnuto.

 

Další, který se mne přímo dotýká, je případ galeristy Lukáše Kristmana, který odmítal policii vydat u mne ukradený obraz, přičemž o všem od počátku věděl a jeho případ měl být řešen mým trestním podáním společně s hlavním obviněným, který však během trestního řízení zemřel a případ se proto odložil. Galerista Lukáš Kristman měl tedy štěstí, že vyvázl pouze svou finanční ztrátou toho, co do obrazu vložil, přestože ode mne krátce předtím věděl, že obraz je prodávaný asi za dvojnásobnou cenu. Nyní zatím jsem žádný úřední dokument neobdržala, ale od majitele obrazu jsem dostala zprávu, že galerista chce soudní případ znovu otevřít, nechce se smířit se svou finanční ztrátou. Jestliže se mi tato informace potvrdí, budu muset otevřít trestní cestu případu, která by pro galeristu, spjatého s podsvětím, měla mít významnější důsledky.

Součástí trestního řízení také měla být má obrovská poškození, způsobená jednáním Jaroslava Fröhlicha staršího, když obcházel obchodníky s mými posudky, které jsem psala úplně pro někoho jiného a pro naprosto jiný účel, byly psané na objednávku pouze pro interní potřeby jedné rodiny, kde si chtěli mezi sebou rozdělit obrazy z dědického řízení. Absolutně nebyly určeny pro trh a navíc, aby je předkládal Jaroslav Fröhlich starší. Vše byl na mne podvod, který mě velmi poškodil - jen na vědomí pro ty, kteří na základě toho šíří absurdní nesmyslné báchorky, že jsem s Jaroslavem Fröhlichem starším spolupracovala.

Mám v podstatě promyšlená a připravená trestní podání ve věcech, jimiž jsem poškozována. Mnozí mi zazlívají, že s nimi nemám tak otálet. Radil mi to i policista. Bráním se však už i tomu trávit něčím takovým svůj drahocenný čas, který při mé vážné nemocnosti rychle ubývá. Uvidíme.

 

 

 

Na web o významu slov jsem vložila svou definici, inovovanou pro naši současnost:

MAFIE je zájmové sdružení osob, nezakrytě spolu vystupujících, avšak bez veřejného prohlášení, používající nekalých špinavých metod pro získání své jedinečnosti, likvidováním konkurence.

Oproti původní MAFII, jak vznikla v 19. století na Sicílii a později se rozšířila do ostatní Itálie a USA, se nejedná o tajné sdružení, protože se nemusí skrývat, není stíhané. Trestně stíhaný by byl až jedině konkrétní trestný čin, v poloze poškození ekonomikého a prestižního není trestným činem a je možné řešit pouze soudně. Tím má mafie v současnosti zcela volnou ruku "pouze" ekonomikým a prestižním poškozením likvidovat nespolupracující konkurenci a to i za pomoci policie jejím zbytečným zaměstnáním pomocí vykonstruovaného trestního podání a tím vyvolání fiktivní kauzy. Protože policie si sama nestaví případy z reality kolem sebe, nýbrž její činnost vychází až z trestního podání, vyvolávajícího trestní řízení, je to nejspíš těžko řešitelné. Lichým trestním podáním napadnutí se mohou těžko bránit, protože taková reakce se očekává od každého napadnutého a není tedy chápáno jako nevina. Prostě jim nikdo nevěří.

Proto řeším tuto problematiku ve svých detektivkách - v současnosti buď spíš vyprodaných anebo v nakladatelstvích.

V předním internetovém knihkupectví jsou ZLOČINY MEZI OBRAZY vyprodané, ale doufám že brzy v něm bude co nejširší nabídka mých dalších již napsaných knih:

Snad poslední místo, kde lze knihu ještě koupit je:

 

 

Zejména ta okolnost, že koupě obrazů je pro některé kupce spíš zajímavou hrou s předstíraným zájmem o koupi a zbytečně mne tím obírají o můj vzácný čas, nevyhledávají-li mne přímo s vidinou snadného obohacení na můj úkor, prodeje obrazů již dlouhou dobu převádím pokud to je možné na galeristu, na nějž se prosím obracejte:

Sice jsem aktuálně v Řitce aktivovala vlastní Galerii ROSEMARIE: , která však slouží výhradně k přátelskému obdivu k umění a rozvíjení tvůrčích zájmů, nikoliv k makléřským machinacím. Místo je zabezpečené kamerovými systémy, zachycujícími vše, co může být někomu i nepříjemné - dle toho, kdo má jaké záměry a svědomí a ať se sebevíc snaží kamerám vyhnout:

  

  

Největším dlužníkem je podvodník, který již od počátku s tím záměrem se mnou jednal a konečně na něm exekutor uplatňoval dvě soudy určené exekuce - pro rychlé soudní vyřízení pouze v té nejzákladnější výši ani ne 800.000,- Kč, přestože skutečné škody byly nesrovnatelně vyšší. Tento životní náplní "bílý kůň" Miroslav Zeithammel se celou dobu od počátku až do současnosti - tj. již 14 let snaží zbavit důsledků svého působení - v poslední době pak při běžících dvou soudních exekucích napřed na mne zkusil to, že se mnou začal komunikovat jakoby jeho přítel, popisující mi jej jako hodného a toho nejlepšího člověka, aby mne obměkčil a zastavila jsem exekuce. Když neuspěl, tak na exekutora zkusil naopak výhrůžky a ten na základě toho dal vyšší z exekucí na nové přezkoumání soudu, který oprávněnost exekuce znovu potvrdil. A po tomto dalším neúspěchu pak Zeithammel přišel s dalším řešením, že se přihlásil k insolventnímu řížení, kam mne přihlásil vedle dalších pohledávek, avšak i tam zkusil přihlásit zase jen nižší z obou exekucí. Prostě bez podvodu to neumí!

Miroslav Zeithammel

- jméno, které je nejčastěji hledané na těchto stránkách. Lidé, kteří s ním přišli do kontaktu a řeší důsledky, honem hledají na internetu další informace, aby zjistili, jaké další kroky mají podniknout.

Předtím jsem od této osoby dostala dva vyhroceně výhrůžné maily s ultimáty a rozkazy, že musím ze svých stránek odstranit fotografie, k nimž nemám autorská práva - má evidentně na mysli nekvalitní fotografie, které jsem si stáhla z facebooku, tj. z veřejně všem přístupného zdroje, takže nedošlo k žádnému porušení autorských práv, pokud bych netvrdila, že jsem jejich autorkou, což při dané kvalitě by pro mne bylo opravdu ostudné. Kontaktoval mne tehdy jeden pán - další oběť podvodné činnosti MZ - s tím, že mám na stránkách uveřejněnou neaktuální fotografii, že současná podoba je již odlišná a doporučil, abych si ji aktualizovala právě z daného facebooku. Do té doby jsem totiž měla k dispozici pouze fotografii, staženou ze stránek Miniserstva vnitra ČR z policií hledaných osob:

Nadále tedy budou uveřejňována pouze vyobrazení, k nimž mám zcela nezpochybnitelná autorská práva jen já a nikdo jiný. Bohužel až do upozornění zmíněné další oběti jsem neměla tušení o výrazné změně vzhledu a Zeithammela jsem všude vypodobňovala, jak jsem jej poznala v době podvodu na mne - tj. na podzim 2001, počátkem roku 2002 a poté jsem jej naposledy viděla u trestního soudu v prosinci 2004. Tím pádem jsem mu dala již neaktuální podobu ve své ilustraci ke "Zločinům mezi obrazy", publikované v dané knize, vydané v únoru 2011 - viz níže, kde je Zeithammel alias Časák zpodoben přesně dle dostupné policejní fotografie - bohužel kniha je zřejmě již beznadějně vyprodaná, je tedy hodně mezi lidmi a velmi čtená. Ke knize bylo připraveno mnohem víc a barevných ilustrací, kde na jedné je Zeithammel alias Časák při naší společné návštěvě jeho tandemové firmy EKVITA alias Prosperita, kdy právě na infarkt rozčíleně telefonuje svému komplicovi Pavlu Zvelebilovi alias Zdevastilovi své zjištění, že Sýkora alias Koňadra v Ekvitě už není - takže skončila systémová spolupráce na obětech, žádajících o půjčky při ručení nemovitostmi - pro jednoho peníze, pro druhého nemovitost a oběť v naprosté likvidaci. A skutečně čteme ve výpise z Obchodního rejstříku, že k 31.12.2001 z představenstva Ekvity Euro a.s. odešel Sýkora a na jeho místo nastoupil právník, s evidentním úkolem předchozí aktivity ututlat. Ten se mi pak hned v lednu 2002 představil, že od té doby bude se mnou jednat výhradně on, přičemž mnohokrát ve svém chování a vyjadřování nezastřel, že ví "o čem je řeč"- se svou společností za zády byl přesvědčen, že ani není třeba se snažit zastírat - ve "Zločinech mezi obrazy" byl zpracován v jiné barevné alternativě jako JUDr.Rudolf Ryšavý a je na dalších ilustracích:

Dále mne Miroslav Zeithammel napadal, že uveřejňuji "báchorky" - a má pravdu, že má převyprávění působí příliš rozvláčně, že pro tak závažné případy je třeba styl mnohem vyšší údernosti, aby se obsah tolik nerozmělňoval v souvislém líčení - tedy doklady aktuálních exekucí z trestné činnosti Miroslava Zeithammela - a to jen výběr z aktuálních případů - z aktuálně veřejně přístupných zdrojů na internetu - z Obchodního rejstříku na stránkách Ministerstva spravedlnosti ČR:

Zde byly uvedeny příklady ze seznamů exekucí na MZ, které jsem nyní již vyndala, jako nepodstatné.

Dále se M.Zeithammel chtěl pochlubit anebo ve svém myšlení mne zastrašit tím, že prý nastudoval práva, tj. chce se dostat do odbornosti nám předchozí generace, jak čtenáři mé knihy vidí ve věnování tatínkovi-JUDr. V době podvodu byl tatínek necelé dva roky po smrti, samozřejmě za jeho života bych se s tímto PODSVĚTÍM nikdy nesetkala. Na počátku 70. let v normalizaci musel tatínek odejít od policie, neboť u prověrek nutně musel říct, že nesouhlasí se soudobou státní politikou. Nyní při úplném dostěhování budeme balit a stěhovat kvanta Kriminalistických sborníků a jiné kriminalistické odborné literatury a rovněž nejrůznější řády a vyznamenání za statečnost a odvahu z daného tatínkova období. Vše přestěhujeme do dobudovaného rezidenčního bydlení se dvěma ateliéry v tatínkem rozestavěné nemovitosti, o níž jsme před deseti lety působením Zeithammela a spol. málem přišli. Ovšem v záchraně nepomohl právní systém, nýbrž jen osobní aktivita - v době velké nemocnosti, kdy jako jen plně ležící mne v důsledku podvodu stíhalo jedno exekuční oznámení za druhým a zejména všichni mužští známí jako "slabší povahy" mi pak oznamovali, že oni by na mém místě spáchali sebevraždu. Zeithammel prošel trestním soudem, avšak zcela nedostatečně potrestaný. Sice exekučně má nahradit to nejzákladnější, co bylo v podstatě zaplaceno ve vykoupení nemovitosti zpět, ale exekutorovi se podařilo vymoct pouze 50.000,- Kč, což je v podstatě 1/15 dané částky. Podvodníci jsou na exekuce předem připraveni, oproti slušným lidem, kteří v případě exekuce platí. Vedle toho byl ponechaný dále klidně svobodně dělat to samé - tj. jak jinak to nezná a neumí. To je typické pro podobné sociopatické případy jako byl i Jaroslav Frőhlich starší, jehož činností jsem se v r. 2001 vůbec dostala do té mimořádné situace, že jsem se mohla stát obětí Zeithammela a spol. Tento člověk se nyní ke mně podvodně opět dostal a právě probíhalo trestní řízení, v němž jsem byla rozhodnuta nepovolit jinak, než že bude nadále izolován od společnosti, aby dále nemohl nic páchat. Dále jsem chtěla od státu požadovat náhradu mně způsobených škod, daných nedostatečností právního systému, že ponechává takovéto lidi nadále páchat svou zločinnou činnost - ale záležitost tohoto člověka byla nakonec vyřešena tím, že během trestního řízení zemřel. Literární postava Časáka nakonec v Zločinech mezi obrazy dopadla podobně.

  

  

K falzům obrazů:

K tomu dále: http://www.mariepospisilova.com/Janecek.html

  

Nepříjemnou záležitostí jsou opakovaně se vynořující falza mých znaleckých posudků na obrazy a dokonce bylo aktuálně zjištěno i galeristou pořízené falešné razítko s mým jménem. O falzech posudků jsem mluvila již v TV PRIMA v srpnu 1987 - k tomu blíže na -

http://www.mariepospisilova.com/falza_znaleckých_posudků.html

 

 

21.12.1994 - 21 let od velkého profesionálního vykradení bytu. Dlouho předem chystané vykradení, objednané pražským starožitníkem u trojice zkušených vykradačů, první várku obrazů odvezli a druhou chystali. V podstránkách Rychlé aktuality bylo před časem zmíněno, jak po uplynutí víc jak 10 let byl obraz Ostrov mrtvých Maxmiliána Pirnera prodán v Dorotheu v Linci. Až neskutečný zážitek, kdy jsem v polovině překvapila tři zkušené vykradače ve svém bytě - vše bylo zběžně popsáno již i v tištěných Zločinech mezi obrazy. Vše dle reality podrobně vypsáno - rozklikněte text:

 

 

 

I když už starší věc, přesto však natolik silná, že k nezapomnění. Chci napsat svou osobní zkušenost s osobou bývalého ředitele pražské Městské policie - Vladimírem Kotroušem , na něhož "konečně došlo". Byla rozkryta jedna záležitost jeho osoby, ale není známé, jak neuvěřitelně si ve své funkci počínal vůči vážně nemocnému invalidovi - krátce po třetí operaci páteře, když jsem hned při svém prvním výjezdu autem po návratu ze třetí operace ve své až hloupé a naivní vstřícnosti a pořádkumilovnosti jela na Městskou policii vyřídit předvolání kvůli špatnému parkování mého invalidně označeného auta v době mězi druhou a třetí operací páteře - v místě, kde prostě nebylo zbytí a invalida nemohl stát jinde - přičemž samozřejmě auto nikomu a ničemu nepřekáželo, pouze dle silničního značení tam mělo stát jen 15 minut. Úředníce-mladé policistky chtěly ode mne zaplatit pokutu 1.000,- Kč, které jsem v dané době absolutně neměla - tj. v době po hospitalizacích a zároveň i po výše popsaném podvodu. Proto jsem přijala informaci, že si mám na magistrátu zažádat o splátkový kalendář. To jsem neprodlenně doporučeným dopisem učinila, když se mi úředník magistrátu telefonicky ozval, domluvili jsme se na druhý den, na místě jsem zaplatila první splátku a poté v dalších třech měsíčních splátkách jsem pokutu uhradila - přestože jsem kvůli tomu často nemohla koupit nic k jídlu, přičemž jsem užívala léky na podporu chuti k jídlu, neboť jsem byla po operacích páteře velmi vyhublá a kolabovala jsem. Asi rok a půl po doplacení jsem se dozvěděla o tom, že je na mne exekuce za nezaplacenou pokutu. A opět jsem se naivně domnívala, že všem napíšu doporučené dopisy - tj. exekutorovi, řediteli Městské policie a soudu, který bez mého vědomí rozhodl - že je budu informovat a všichni se mi omluví. Místo toho se z mého dopisu exekutor dozvěděl mou adresu, kam jsem se přestěhovala, když jsem po výše uvedeném podvodu musela opustit svůj byt po babičce - právě těsně po třetí operace páteře - a hned si poslal své lidi pro další peníze - tj. stálo to asi 7.000,- Kč. Jeden pracovník ze ředitelství Městské policie na magistrátu se mi omluvil za omyl, k němuž došlo a že vše bylo pouze úřední chybou, že magistrát nepředal Městské policie údaje o splátkovém kalendáři. Zato pan Vladimír Kotrouš mi spolu ještě se svým poradcem - JUDr. Ferdinandem Šouflem - zřejmě člověkem podobného charakteru jako je samotný pan Kotrouš - psali, že vše je oprávněné - tj. exekuce, že takové případy musí být exemplárně trestány, že jsem se nedostavila v den, na který jsem byla pozvána - což bylo v den, kdy mi byla v Brně prováděna operace páteře - ne že by tito páni byli až tak neinteligentní či psychopatičtí, že by nevnímali tento rozpor či absurdnost svých slov, nýbrž platí tu ono - podle sebe soudím tebe - jak jejich slova nemají platnost a vždy si sami vše přizpůsobují a lžou, tak toto pak předpokládají i u jiných - a má zdůvodnění, že jsem v den předvolání byla v Brně operována chápali prostě jen jako mou lživou výmluvu - jak to dělají oni. Já jsem se ale zase poučila, že nemám být snaživý blbec a příště vůbec nic nebrat na vědomí, nepřekonávat nemoc a nemohoucnost a nikam nejezdit a prostě se omluvit, že jsem nemocná a ne že hned při prvním výjezdu po operaci pojedu něco vyřizovat - to samozřejmě bylo naposledy - příště už si dám pozor a budu svou snaživost mírnit.

 

A k nepříjemným zážitkům při dostavbě domu:

  

Domácí násilí

Před časem mne zaujala výzva České televize k zveřejnění osobních zážitků s domácím násilím, vzhledem k tomu, že mým v podstatě životním partnerem byl sice neobyčejně umělecky nadaný, ale schizofrenik. V soužití s ním mne šlo denně o život - což není žádná fráze, ale zlomeniny, otřesy mozku, boule a zamalovávané modřiny byly toho dokladem, který nemohl nikdo přehlédnout, ač jsem se snažila sebevíc. Byla jen velká náhoda, že jsem přežila. V současnosti nejsem tímto člověkem vyhledávaná zřejmě pouze v obavě, že by se dozvěděl, že jsem zemřela - jak má situace vypadala po devítihodinové operaci rakovinných nádorů, kdy mne v nemocnici viděl naposledy a poté co seděl na mé postely a já jsem usnula, tak tiše odešel. Ovšem ani nevím, zda on přežil zimy na ulici, kdy žije i o vánocích, kdy se lidé na něj doma v teple dívají na televizi v těch nějkrásnějších filmových pohádkách.

Paní z České televize mi poděkovala za můj silný životní příběh, ale že jej nepoužijí, protože je zvláštní právě onou nemocí, není tedy tím prvoplánovým domácím násilím, o němž chtějí informovat. To jsem samozřejmě musela uznat.

 

Od: Domací násilí

Odesláno: 20. dubna 2015 8:25

Komu: MP

Předmět: RE: Domácí násilí

Dobrý den,

Moc děkuji za Váš příběh. Nicméně, do našeho dokumentu jej použít nemůžeme, nakolik je Váš život samotným silným příběhem. Skutečnost schizofrenie jej z našeho projektu vylučuje. Chceme popsat domácí násilí v jeho podstatě, kdy je za jednáním agresora agresivita, zneužívání pozice silnějšího v rodině, vlastní nízké sebevědomí apod., nikoliv diagnostikovaná duševní nemoc – to by mohlo u diváka vést k „zlehčení“ problému („No jo, on ji týral, ale byl duševně nemocný…“).

Moc děkuji za pochopení a přeji Vám vše dobré do dalších let,

Kateřina Kovářová.

 

From: MP

Sent: Monday, April 20, 2015 7:32 AM

To: Domací násilí

Subject: Domácí násilí

 

Dobrý den,

mám mnoho zážitků a v podstatě cítím povinnost vše postupně zpracovávat. Mé zážitky jsou mnohostranné a tak vše dostávám do detektivního cyklu „Zločiny mezi obrazy“. Vlastně od narození maluji, od raného dětství miluji knihy a nakonec jsem vystudovala dějiny umění. Dnes sice mé hlavní zaměření vychází z dějin umění, avšak upřednostňuji svou vlastní tvorbu, od níž mne odvádějí všichni , požadující mou uměleckohistorickou práci, takže zápolím s časem, jak jej čemu věnovat – jsem tedy umělecká historička, malířka a spisovatelka. (Dalším velkým nepřítelem, vlastně celý život mne omezující, je zdraví – napřed kardiologické, pak tři velké operace páteře a nakonec dvě rozsáhlé operace rakovinných nádorů.) Ze všeho plyne, že můj život se točí kolem obrazů – a proto ten název cyklu, kam lze u mne zařadit vše, tedy i veškerý soukromý život. Tiskem vyšel jen malý soubor povídek, s vlastními ilustracemi, ostatní, mnohem četnější, leží zatím v nakladatelství a čeká na dohodu, kde dojde k publikování. Hlavní hrdinka je výrazně autobiografická a jejím prostřednictvím mohu popisovat své zážitky. Již dávno chci pod pracovním názvem „Jak jsem stát málem připravila o dva Cranachy“ zpracovat dramatické období svého života, zejména kolem „sametové revoluce“, kdy se v mém životě nejvýrazněji projevovalo mé soužití se schizofrenikem, skutečně denně mi šlo o život a mělo to nejspíš i ten dopad, že jsem skutečně málem způsobila ztrátu dvou cenných obrazů. Nikdo zvenčí si nedovede představit ten psychický tlak, to psychické utlučení osobnosti, čekající pouze na „zázrak shora“. Opravdu není v tu chvíli možné, aby si oběť poradila sama. Měla jsem zlomenou nohu v koleni, rozkopnuté oko, natržený okraj oka, zlomeny a zmrzačený prst na ruce, lékařsky ošetřené těžké podlitiny na rukách, ale nejhůř jsem snášela ty neustálé otřesy mozku a velké boule na hlavě, z nichž jsem se musela vždy bezvládně vyspat. Samozřejmě že hlavně jsem dermakolem stále zamalovávala modré skvrny v obličeji, což byla dost marná práce, každý to viděl – a bylo to takové dost absurdní k mému vysokému postavení v zaměstnání, kde si mne velmi vážili. Co si pamatuji, tak pouze třikrát jsem vyhledala lékaře – když to bylo nezbytné – byla to samozřejmě ta zlomenina nohy, pak zlomený prst a jednou s velkou tuhou černou podlitinou na ruce – na horní části paže pod ramenem, kde určité období mne neustále bouchal, toho se daný člověk sám lekl, že nikdy nic takového ještě neviděl – a poslal mne sám k doktorovi, jestli tam nemám něco zlomeného. V tomto případě lékaři bylo naprosto jasné, jak jedině k tomu mohlo dojít a stále mi opakoval, abych to řekla, jak se mi to stalo – ale byla to pro mne především nepředstavitelná ostuda a nic jsem neřekla. Jednalo se o nesmírně mnohostranně umělecky nadaného člověka, na nějž se občas dívám v televizi a který mne přestal vyhledávat jen díky tomu, že se obává, že by se utvrdil v tom, že jsem zemřela. Seznámila jsem se s ním v období, kdy jsem poněkud později než by to nejspíš chtělo, intenzivně hledala partnera v nesmírné touze po rodině s dětmi. Dlouho jsem jednak vypadala nepřiměřeně dětsky a jednak jsem se věnovala umění a studiu. Teprve později jsem vypadala dospěle a byla jsem velmi atraktivní, což mi přinášelo neuvěřitelné zážitky při hledání partnera – na romány, ale to je jiná kapitola. Dále byla výjimečná situace v tom, že jsem v podstatě od narození nebyla zdravá a byla jsem neléčená, což bylo hodně způsobeno mou maminkou, která se spíš věnovala sobě a dítě prostě neví. Takže mi ve 14ti letech prasklo slepé střevo a naštěstí to bylo na školním výcvikovém kurzu v Krkonoších, takže mne zachránil život proslulý primář vrchlabské nemocnice Hruška, kdybych byla doma, tak bych zřejmě zemřela. Později se však ukázalo, že nejspíš to byl první a možná základní důvod marných mých a rovněž i lékařů veškerých snah, abych měla dítě, takže mé úporné hledání partnera i v tomto směru se pak ukázalo být zbytečné. A to vše se dělo v době, kdy lékaři na interně Vinohradské nemocnice se domnívali, že během pár let zemřu, což bylo další zanedbání. Ve 30ti letech až když mne zcela vykrvácenou rychle musela sanitka odvést do nemocnice, tak se zjistilo, že mám vrozenou hypertenzi, tedy do 30ti let neléčenou a od toho natolik zničené srdce, že mi diagnostikovali fatální neléčitelnou nemoc kardiomyopathii, o níž můj ošetřující lékař tehdy právě napsal brožuru, kde se šlo dočíst, že po zjištění diagnózy pacient tak do 4 let umírá. A to je další kapitola-jak mne rozčiluje, jak se popisují a ve filmech zobrazují reakce smrtelně nemocného pacienta zcela nesmyslně. Každý člověk je samozřejmě jiný, ale já osobně jsem rozhodně nereagovala nějakým vztekem,“že zrovna já“ , nýbrž naprostou odevzdaností, jen jsem si všímala kvetoucích stromů aj. víc než dříve. To vše jen, abych přiblížila situaci soužití s daným schizofrenikem, který v podstatě byl nejdéle se mnou žijícím partnerem, svým uměleckým založením jsme se výborně doplňovali – až na to, že trpěl schizofrenií, což mne denně ohrožovalo na životě. Nemoc také bylo to hlavní, proč jsem jej omlouvala a vše trpěla. Až tedy na to, že přeci jen mne to omezovalo v mé práci – a to je pro mne dost nesnesitelné. Nic jiného mně nevadí tolik jako když mne někdo chce omezovat v práci. Dále tedy jak jsem uvedla toto soužití bylo hlavně kolem „sametové revoluce“ – bylo s přestávkami, kdy vždy když provedl něco většího, tak buď sám utekl anebo přijel tatínek a vyhodil jej. Což bylo také dost neuvěřitelné, neboť byl velmi urostlý, v mládí se intenzivně věnoval šermu sportovnímu a později také občas historickému. Kdežto tatínek byl podobně jako já proti němu drobínek. Ale působil na něj nesmírně silou osobnosti, jednal s ním velmi slušně, ale jednoznačně, nesmlouvavě. O pomoc jsem nemohla zatelefonovat. To velmi hlídal. Hlídal telefon – v té době ještě nebyly mobily – a dále hlídal můj přístup ke dveřím, abych neutekla pro pomoc. Obával se hlavně policie. S telefonem jsem to dělávala tak, že jsem nechala vedle telefonu položené sluchátko a nenápadně jsem postupně vytočila číslo telefonu k rodičům. Tatínek pak jasně slyšel hluk, jak na mně křičí a hned mu bylo jasné, co se děje a chudák tramvají se ke mně rozjel přes celou Prahu – a jednou to bylo i dvakrát za sebou v noci. Tenkrát si tatínek myslel, že odjel předchozí noční tramvají, když jej neviděl na zastávce, ale ukázalo se, že se ukryl u sklepů – a nevím jak se mu podařilo otočit klíčem v bezpečnostním zámku, když jsem v něm měla klíč. S úlevou jsem chystala jídlo svým perským kočkám, které mimochodem hrály v řadě reklam a filmů, a najednou můj pohled padl vedle kuchyňské linky na konec prostoru místnosti a tam na židli seděl, s taškou na klíně a upínal na mne vyčítavý zrak – scéna jako z největšího dramatu. Veškeré své chování bral jako dramatické výstupy. A už hned se na mne vrhnul s výčitkami a – to bylo typické, že při svých slovních výkladech mne vesměs škrtil. Měla jsem tenký krček – jak říkal přesně do ruky. Tak jsem znovu musela aplikovat svůj způsob s telefonem.

Několikrát se mi při jeho výbuchu podařilo utéct. Prchala jsem naprosto beze všeho – jak jsem byla doma, samozřejmě jsem se nemohla ani přezout. Zprvu jsem nejezdila autem, takže jsem takto beze všeho a v domácích pantoflík vběhla do tramvaje. Když by přišel revizor – to bylo v mé situaci naprosto vedlejší. Nakonec by to možná bylo nejlepší – šli bychom na policii a tam by se vše rozkrylo. Pak později v 90. letech jsem už měla před domem auto, tak to bylo jednodušší, to jsem vklouzla do auta a jela.

Byl výrazně nadaný výtvarně-to především, ale i hudebně a pak hodně herecky – což tedy uplatňoval u filmu, i když vzhledem ke své nemoci nikdy nepostoupil dál než ke komparzu, ale někdy dost základnímu. V r. 1982 se točil Třetí princ, kde byl dvojníkem Pavla Trávníčka – hrál toho druhého bratra, který stojí vždy vedle Trávníčka či vedle něj jede na koni apod. Tedy vždy zezadu nebo zdálky, protože zpředu měl výraznější rysy obličeje, výrazný nos a spíš židovský typ, pročež také ve filmech hrál často židy – např. ve filmu Pavučina aj. V několika různých postavách se uplatnil v Amadeovi, pak v Šípkové Růžence v slovensko-německé koprodukci, natáčeném v r. 1989, kde Gedeon Burghard hrál prince, tak tam byl v postavě venkovana s tyčí bojující nad ohněm. V reklamě se uplatnil hlavně v reklamě na hermelín – kde je ten člověk se psem, co se usmívá – sýr.

Seznámili jsme se v r. 1987, což bylo pouhý rok poté, co mu zemřela maminka a to byl nejspíš velký spouštěč jeho nemoci. Když jsme se poznali, tak ale na něm ještě nic nebylo vidět, ale pak se to stupňovalo. Maminka tedy byla adoptivní, jméno dostal ve dvou letech po svém adoptivním tatínkovi – jak příjmení, tak křestní jméno – Jaroslav Fábera. Původně se prý jmenoval Aleš Čeřovský. Vykládal mi, co věděl o svých původních rodičích, ale vzhledem k jeho nemoci nikdy není nic zcela jistého, hodně si vymýšlel a žil v tom, že je to pravda. V každém případě evidentně od svých biologických rodičů zdědil své umělecké zaměření.

Pak několik měsíců byl pryč, když mi koncem roku 1989 zlomil nohu v koleni, pak ale zase byl zpět – vždy tak nenápadně se objevil, jestli se může vykoupat…. Pak v 90. letech opět s přestávkami bydlel u mne – nikdy že by jako ze svého rozhodnutí odešel, ale vždy to byl nucený odchod poté, co něco většího provedl.

A vyhledával mne i ještě po 2000, pak se vynořil zase, když jsem se v r. 2004 přestěhovala zpět k bratrovi do bytu po rodičích, tak mne tam dohledal – ale to už tedy se nemohl nastěhovat, tam byl bratr. A to už také byl bezdomovec.

Bydlel s adoptivními rodiči celý život v bytě na Starém Městě či v Josefově. Když mu zemřel i tatínek, který pak před ním také radši už utekl a bydlel v posledních chvílích u nějakého svého kamaráda, tak zůstal v bytě sám – a samozřejmě neplatil žádný nájem a přišli ho vystěhovat. Zabarikádoval se, takže ho přišla vystěhovat policie a rovnou jej odvezli do Bohnic, kde měl svou kartu již od r. 1975 – od vojny, kde jakoby páchal sebevraždu. Ale tam si takového člověka nikdy nenechají, dokud někoho skutečně nezabije, což v mém případě bylo jen věcí velké náhody, že k tomu nikdy nedošlo. Věci z bytu odvezli někam do skladu – a ty už byly navždy pryč, což mezi nimi bylo obrovské množství mých věcí, které mi stále odnášel – trpěl určitou kleptomanii a shromažďováním – odevšud vše nosil k sobě.

Takže když mne v r. 2004 vyhledal už v bytě po rodičích, tak byl bezdomovec – dle všeho se zdržoval nejvíc kdesi v Ďáblicích, kde jako bezdomovec mohl nějak vyžít. Ovšem samozřejmě že nebyl jako jiný bezdomovec – ani se netkl alkoholu, který nesnášel, nejvíc času trávil v koupelně ve vaně…

V červnu 2006 mně ve FN Motol zjistili rakovinu lymfatického systému a v červenci mně urychleně přednosta kliniky s týmem 9 hodin operoval množství meta uzlin – s tím, že mne připravil na to, že tak na 50% nebudu mluvit. Naštěstí pouze jednu hlasivku poškodili. Když mne po týdnu přeložili na normální pokoj, tak mne hned vypátral a přišel za mnou, seděl na posteli a stále něco říkal. Byla jsem celá zavázaná a během jeho řeči jsem usnula a to bylo naposledy, co mne viděl – v hrozném stavu. Pak krátce poté jsem byla na radioléčbě – což opět nějak záhadně vypátral a přišel tam, což je ovšem uzavřené oddělení a sestřičky mi přišly říct, že tam je a ptá se, jestli něco nepotřebuji.

A pak už mne nikdy nehledal – jsem přesvědčená, že z důvodu, že se obával, že by se dozvěděl, že jsem zemřela.

Pak – nyní nevím přesně zda to bylo v r. 2011 nebo 2012 – nejspíš v zimě na přelomu těchto dvou let – mne jedna má spolužačka žádala, abych přijela do nějakého skladu obrazů na Proseku – tak po dlouhé době jsem uháněla svým autem – tehdy jet svým starým autem, které dobře znal, hodně jsme spolu s ním jezdili – tak tímto autem jsem uháněla na Prosek – Argentinskou a nahoru směrem k Proseku – či vlevo Ďáblicím a najednou v kopci u středových svodidel se k nim tiskl nějaký bezdomovec v pěkném kožíšku, s plnými igelitkami v rukách, celý zarostlý. Až když jsem přejela kolem, tak jsem si uvědomila, že to byl on. Byl se nepochybně mýt u benzínové pumpy Agip a nyní se vracel zpět. Evidentně si mně samozřejmě nevšiml. <

Je otázka zda po těch zimách stále ještě nyní žije – což mi připadá jako jeden z velkých nedostatků našeho systému, že neumí „zacházet“ s psychicky nemocnými. Jednak je nechá mezi lidmi do doby, než někoho skutečně dobijí a pak na druhou stranu se o ně nepostará, když potřebují. Mohl by krásně žít někde v ústavu a tam se věnovat umělecké tvorbě a ne být na ulici. Ale psychicky nemocný člověk, tedy zde konkrétně schizofrenik se nepůjde sám dobrovolně léčit, protože nikdy neuzná, že on to potřebuje. Dle něj jsou nemocní všichni ostatní, on jediný je normální a kdo by mu řekl opak, toho za to zabije.

Tak to je snad to nejhlavnější, co jsem Vám chtěla sdělit – takový lehký výtah.

Posílám mnoho pozdravů!

MP

 

Jak píšu - v podstatě vždy ve svém cyklu ZLOČINY MEZI OBRAZY postupně zpracovávám své skutečné osobní zážitky, což považuji přímo jak za svou povinnost nenechávat si vše pro sebe.

Zatím knižně vyšel pouze nepatrný výběr - povídky, napsané do r. 2007. Většina pak byla napsána až poté a to vše je zatím nepublikované, včetně množství vlastních ilustrací.

Neustále jsem oslovována čtenáři, kdy vyjde něco dalšího. V podstatě jsem oslovila tři nakladatelství a ta neměla o vydávání mých rukopisů zájem. Nevím, jaký mají ediční plán a v čem tedy mé příběhy, zpracované na základě mých sobních zážitků nevyhovují - a v podstatě mne to nezajímá, protože já nic měnit nemohu.

Je však nyní základní věcí najít vydavatele, což na takové praktické věci moc nejsem.

 

Pro zvětšení rozklikněte:

Třetí princ, 1982:

V domě U kamenného zvonu v r. 1988, kde jsem mu sjednala místo nočního vrátného, zde koloruje 5 sádrových odlitků své plastiky Madony pro film s Petrem Čepkem a fotografie pro agenturu :

Šípková Růženka, filmováno 1989, dokončeno 1990:

Reklama na hermelín:

A videa:

Jak mne vyfotil v r. 1997, v mých necelých 45 letech - u bývalého bytu s kocourem Mikouškem, v ZOO, kde jsem byla pracovně a vzala jsem jej s sebou na výlet - podobně jako do Sezimova Ústí, kde sedím v Benešově vile pod obrazem Františka Ronovského:

Mezitím došlo ke změně, někdo jej upozornil, že o něm píšu na webu a v reakci na to telefonoval z telefonu jakéhosi současného známého. Řekla jsem mu, že v každém opřípadě jsem ráda, že jej slyším. Brečel do telefonu, že byl přesvědčený, že jsem zemřela. Ale zároveň mi už zase sděloval své zmatečné informace, že už má nějakou cestu, kde dojde vyslyšení. Ačkoliv říkal, že přijede, myslím, že si to bude dost rozmýšlet, protože ví, že už nevěnuji svůj čas naslouchání nicotností - jedině by musel umět zformulovat výsledek, výstup, kam vše dle něj má směřovat, To je ten základní problém. Jde zde o stěžování si na vše jako životní filosofii. V současnosti jsou pasé jakékoliv výmluvy - může namalovat obrazy a odnést je do galerie, může napsat knihu a odnést ji do nakladatelství - vše stejně jako všichni ostatní.... Jestliže mu jde o filmování a poté co se někam dostaví, začne vést své řeči o pronásledování, hned s ním všichni přeruší spolupráci, protože nechtějí nic mít a zdržovat se s někým psychicky nemocným.

 

 

Kontakt také - nebo na:

Základní stránky: http://www.mariepospisilova.com

TOPlist