Zejména pro ty, co nemohou číst na facebooku a na jiných sítích:

  

Chystá se nový časopis:

Náhlý odchod bratra - rozklikněte fotografii:

Rozklikněte pozvání k Hovorům o umění:

 

Výdělek na internetu

Nejsem člověk, který by pracoval pro výdělek. Odjakživa mám představu, že výsledkem práce má být něco pro všechny lidi, co tady po člověku zůstane, aby nežil nadarmo, něco, za čím je jeho jméno a tak natrvalo tady zůstane i po své smrti - život je velmi krátký. A peníze jsou potřeba jen k tomu, aby se člověk právě mohl v klidu věnovat své práci. Přicházejí však čas od času chvíle, kdy v tomto směru vznikne deficit a různé finanční závazky a nedoplatky odvádějí od práce. Ne každý se může nechat zaměstnat a po určitou dobu někde zajištěně vydělávat peníze, zejména když jako já je v invalidním důchodu III. stupně a částečné bezmocnosti. V podstatě všichni lékaři se neustále nesmírně obdivují, že vůbec něco dělám a nejsem jako ostatní zdaleka ne tak nemocní pacienti, kteří ze svých nemocí jen propadají depresím, což je mi vzdálené. Mám pocit, že mám vše teprve před sebou. Jak tak vše pracuji doma, tak jsem "počítačový maniak". Samozřejmě mám prohledáno, jaké možnosti skýtá internet i v tomto směru. Nejjednodušíí jsou afilační programy různých firem, s nimiž mám uzavřenou smlouvu a jejich bannery vložené na webech. Ovšem nic moc - zatím jsem tam dostala pouze možnost vybrat si vydělaných 26 Kč. Jinak naopak převratné zisky hlásají provozovatelé obchodování s binárními opcemi. Abych do toho, co se skrývá za těmito "kouzelnickými formulkami" pronikla, již vícekrát jsem se někde zaregistrovala, abych se na to podívala.Vždycky hlavně propagují, že registrace je zcela zdarma a různé služby kolem rovněž a zprvu bude člověk vydělávat desetitisíce, ale vbruzku pak statisíce. Hlavně vždycky vše provázejí videa "lidí za vodou" - kteří dost nápadně se o způsob svého zisku chtějí podělit s jinými. Proč by to dělali? Nevím, že lidé mají stále tendenci myslet si, že jen oni sami jsou chytří a ostatní blbečci. Což je pravda, že lidé jsou ovce, ale ti co toho chtějí zneužívat, rozhodně nejsou lepší. Po základní registraci vždy ihned naskočí okno internetového bankovnictví pro zadání karty pro vložení základu pro obchodování. Tam vždy skončím, protože i kdybych byla do toho tak "hrr", tak prostě ty peníze na žádném ze svých účtů nemám. A jakmile takto bez vložení peněz pro obchodování vše ukončím, strhne se obrovská vřava - smršť mailů a telefonátů, dokonce i telefonáty z Londýna ve 2-3 hodiny v noci, aby mne přemluvili, abych peníze vložila. A že tak všichni stojí o mé obchodování? Či to nemají být jen mé obchody a mé zisky? Je zařážející, že v různých diskuzních fórech se všichni ptají jen na praktické věci kolem průběhu obchodování, ale nikdo se nepta na podstatu. Oč tady jde? K nčemu komu může být, jestli někde nějaký člověk na svém počítači u něčeho zmáčkně ano nebo ne? A odkud se berou ty peníze, které mají být obchodováním vydělávané? Samozřejmě že ne od nějakých firem, jsou to ty peníze jiných lidí, které do tohoto okruhu vložili - stále se tam pohybují jen ty jedny peníze, vložené jako základ všemi "obchodujícími" a jestliže někdo je získá, druhý je ztratí. Takže by to byla nějaká forma současné podvodné hry. Možná ty peníze "obchodujících" shrábne určitá skupinka prominentů skupiny a ostatní o ně přijdou. Nevím, co jiného si o tom myslet....

  

Rozklikněte pozvánku: Od počátku března 2017 probíhá prezentace obrazů i s literaturou v Galerii MICHAEL, Rašínovo nábřeží 58, Praha 2.

Dne 1. března 2017 v 17 hodin se konala slavnostní vernisáž expozice děl současných umělců v Galerii MICHAEL. Galerie je umístěná v příjemném a dobře dostupném prostředí Rašínova nábřeží 383/58 v Praze 2 a tato expozice je vyloženě soustředěna na současné umění - především výtvarné, ale i literární a jsou zde plánované pravidelné Hovory o umění.

K umístění galerie - několik fotografií a mapka na podrobnějším webu, tam i více k prezentovaným výtvarným dílům a rovněž i k literatuře, vesměs související s výtvarným uměním - rozklikněte obrázky:

Pro bližší informace o této expozici a Hovorech o umění či v případě zájmu o účast na tomto programu se obraťte: nebo

Bližší informace na

V předním internetovém knihkupectví jsou ZLOČINY MEZI OBRAZY vyprodané, ale doufám že brzy v něm bude co nejširší nabídka mých dalších již napsaných knih, již nyní je to kompendium z nakladatelství BONDY a názvem SHERLOCK HOLMES VÍTĚZNÝ, v němž je má povídka "Sherlock Holmes řeší zvlášť brutální vraždu výt arného teoretika", odehrávající se v r. 1927 v Mníšku pod Brdy a v Řitce:

Snad poslední místo, kde lze knihu ještě koupit je:

  

Zase jedna náhoda

Při vybalování krabic s knihami z pražského vinohradského bytu mi padla do rukou další knížečka od zajímavého autora detektivek, které publikoval pod pseudonymem Peter Addams. Ve skutečnosti se jmenoval Boris Djacenko, narodil se 10.9.1917 v Rize a zemřel 14.4.1975 ve východním Berlíně. V Německu zřejmě prožil většinu života. Jeho detektivky jsou pro mne zajímavé tématem, čerpal vlastně z mých oblastí - z oblasti sběratelství uměleckých děl apod. Nyní se mi tedy do rukou dostala knížečka s názvem "Tajemství podobizny", jejíž německý orignál "Die enthauptete Mona Lisa" - což je typická ukázka české záliby v dávání zcela odlišných názvů od originálů, kterou těžko pochopím, originál tedy vyšel v r. 1965. Trochu mne zklamal detektiv, který je vyloženě kopií Maigreta George Simenona a rovněž má i shodné pracoviště, se shodnou pařížskou adresou. Nejspíš v té době byl Maigret neobyčejně silným vzorem a také spisovatel z východní Evropy si nemohl dovolit experimentovat s nějakou soukromou sférou. Zaujala mne ale již zmíněná oblast, v níž se děj odehrává a už od počátku je opakovaně jako podezřelý, příliš slavný obraz, kterého si inspektor Péri hned všiml u obchodníka s uměním - Rembrandtův "Muž se zlatou helmou". Obraz je i podrobně popisován, jak zlatá helma z něj vystupuje, jakoby ani nebyla namalovaná. Jakoby předznamenával, že za necelých třicet let právě reprodukci tohoto obrazu vloží zloději do rámu v Obrazárně Pražského hradu, když si tam přišli 5.12.1990 pro obraz Lucase Cranacha staršího "Nerovný pár" neboli "Zamilovaný stařec", který jsem na dané místo teprve dva dny předtím vlastnoručně pověsila, když jsem jej vymohla vrátit z dlouhodobé zápůjčky v Národní galerii. Hned o něm věděli a "vyzbrojeni" reprodukcí Rembrandtova obrazu si pro něj přišli, jeden zabavil kustody ve vedlejší místnosti, druhý vyrámoval originál, ukryl jej pod kabátem a do rámu dal reprodukci - hlavně temnosvitně malovaného obrazu, takže vizuálně nebylo na první pohled nic nápadného a zloději získali čas odejít. Naštěstí pak po polovině 90. let byl obraz kriminalisty nalezen v Německu a vrácen.

Jsem jako Jessica Fletcherová - úvaha:

Již jsem do jedné své práce zařadila, jak jsem byla přirovnána k populární hrdince detektivního cyklu „To je vražda, napsala“, která se až příliš nápadně a pro realistické jedince až nedůvěryhodně náhodně vždy objeví na místě, kde se stane vražda. A tyto okolnosti v podstatě stojí za tím, že se pak zabývá detektivním pátráním a je úspěšnou autorkou detektivních románů. Toto přirovnání padlo z úst spolužáků na zatím posledním setkání se spolužáky ze základní školy, tedy konkrétně z druhého stupně, třídy matematickými písemnými zkouškami v oblasti Prahy 10 vybraných nadaných jedinců. Vykládali jsme o všem kolem sebe a nemohla jsem nezmínit, že se právě v následujících dnech chystám jako svědkyně k soudu, velice mediálně sledovaného procesu se skupinou vrahů českých podnikatelů, tedy snad nejvýraznějšího procesu poslední doby u nás. Měla jsem v té době ve věci svého svědectví již naprosto ujasněný názor, dost se lišící od do té doby obecně novináři publikovaného. V některých spolužácích to vzbudilo obavy, zda mé svědectví bude přijatelné pachatelům a vyjádřili obavy – a v souvislosti s mými literárními aktivitami a zřejmým záměrem v budoucnu i tento případ literárně zpracovat tam bylo vysloveno mé srovnání s Jessicou Fletcherovou.

Nebyl to samozřejmě zcela vůbec jediný případ, v němž jsem svědčila či jsem byla jemu přítomna. Ale i pro mne bylo překvapivé čerstvé zjištění, které jsem samozřejmě věděla, ale až nyní jsem si s nadhledem věc plně uvědomila – opět jako neuvěřitelnou náhodu mé přítomnosti - nyní zase snad největší slovenské kauze posledních desetiletí – vraždy mladé medičky Ludmily Cerhanové v červenci 1976. Připomnělo se mi v TV dávaným slovenským dokumentem o této kauze. V Bratislavě jsem dlouhodoběji byla jen jednou, jinak jsem spíš jen projížděla. A bylo to právě v létě 1976 a bydlela jsem na vysokoškolské koleji v Mlýnské Dolině, stejně jako zavražděná studentka medicíny a obě jsme tam jako veškeré tehdejší osazenstvo této tehdy nejmodernější bratislavské koleje byly na tehdy pro vysokoškoláky nezbytné letní aktivitě. Ona tam vzorově byla hned po prvním ročníku, kdežto já jsem tam byla dotlačená jako už v posledním možném termínu – před čtvrtým ročníkem, protože za rok jsem se chystala skládat státnice z vedlejšího oboru a poté už intenzívně pracovat na diplomní práci z hlavního oboru a nebylo by tedy možné někam jezdit na brigádu a hrozilo by, že si mne mládežničtí funkcionáři v hodnocení při absolvování školy pěkně podají a negativními posudky i třeba znemožní další pracovní aktivity.

Každý večer se na koleji konaly jakési diskotéky, což nás dlouho do noci dost rušilo. Když se tato hrůzná věc stala, hned kriminalisté zabrali jednu místnost či buňku v koleji a začali si tam volat postupně naprosto všechny obyvatele koleje a pokládat jim otázky. Pak brzy začali šířit verzi, že jednou večer byla zavražděná právě z této diskotéky unesena. I když v dokumentu TV vystupovali svědci – např. co jí nesl tašku dolů k autobusu, že chtěla odjíždět a pak na zastávce autobusu dvojice – manželský pár, kteří byli svědkem, že autobus právě žádný nejel, ale ona vykládala, že nemůže čekat na další, že jí volal přítel, který na ni čeká a když přijíždělo auto, že na něj mávla – prostě stopovala a toto auto zastavilo a ona do něj nastoupila. Takže vše bylo dost odlišné, než byla dobová oficiálně šířená verze.

Což tomu všemu já jsem tehdy přítomná nebyla a s danou zavražděnou studentkou jsem se neznala – vědomě jsem ji nepotkala, takže jsem k případu nic přinést nemohla, ale bylo to jedinkrát, kdy jsem delší dobu byla v Bratislavě – a právě v době této velmi sledované vraždy a bydlela jsem na stejné vysokoškolské koleji jako zavražděná a jako ostatní jsem byla ve věci vyslýchaná. Dost mne tato náhoda zaujala.

VYKRADENÍ BYTU:

Originály a falza obrazů Oty Janečka - problémy s rozlišením

Zejména od aukcí v r. 2014, kdy jsem upozornila na falza, která se bohužel už i rok předtím aukčně prodávala, se řeší rozlišení originálů obrazů Oty Janečka a kvalitních falz. Syn malíře ing. Tomáš Janeček společně s dr.Neubertem nejspíš nevěděli, jak jinak falza vyčlenit. Po předchozích pochybeních asi nevěřili svému formálnímu rozboru a vše založili na technologickém průzkumu. Veškeré obrazy Oty Janečka, přihlášené do aukce, před jejich zařazením do prodeje dali na rozbor barev a řídili se strriktním pravidlem, které ovšem už samo o sobě je příliš zjednodušující a nepřesné. Bylo stanoveno, že když byl v malbě zjištěn akryl a datum na obraze je ze 40. let, jedná se o falzum, neboť prý akryl nebyl známý, zatímco v 50. letech užití akrylu již bylo možné - a to takto obecně - v celých 50. letech - což je zřejmé z výše uvedeného učebního textu o historii akrylových barev, že se jedná o chybné zjednodušení. A tak obrazy s daty z první poloviny 50. let byly označeny za originály, že tehdy užití akrylu bylo již možné.

Ve výše uvedeném textu se dočteme, že akrylové pryskyřice byly známé již v 19. století a akrylové barvy, i když ještě nekvalitní, se užívaly již ve 30. letech. Koncem 40. let pak došlo k jejich zkvalitnění - ale tehdy to stále ještě byly akrylové barvy, ředěné terpentýnem - proto se akrylové barvy i úspěšně míchaly s olejovými. Řada významných malířů tehdy tyto akrylové barvy, ředěné terpentýnem užívala.

Až polovina 50. let - tak kolem roku 1955 se počítá za obrovský předěl, kdy se začaly akrylové barvy ředit vodou a tehdy došlo k velkému rozšíření této techniky.

Z toho vyplývá, že neméně důležité vedle detektování akrylu je určení pojidla - a při zjištění terpentýnu v malbě je tedy akryl ve 40. letech možný, stejně i v první polovině 50. let, ale při nezjištění terpentýnu v malbě je možné užití spíš až od r. 1955, nikoliv v první polovině 50. let.

V tomto asi ing.Tomáš Janeček nebude přímým pamětníkem, protože se narodil v r. 1956, pouze může vyvozovat ze zachovaných materiálů a vyprávění. Ovšem při opravném novém určení obrazů, které jím byly už předtím kladně ohodnocené a označené čísly katalogu, tak došlo k rozporům - s tím, že lidé se ptají, co si mají vybrat - zda se ing.Janeček zmýlil při prvním ohodnocení aneb při druhém. Navíc když první kladné hodnocení bylo ještě provázeno i osobními vzpomínkami a dalšími připomínkami k předmětu zobrazení a nestranní odborníci obraz označili za galerijní hodnoty a v tom smyslu vypracovali posudek, s množstím formálního srovnávacího materiálu.

  

Vloni jsem pod ořechem umístila košíček, do nějž jsem sbírala spadané ořechy, aby se nepovalovaly po zemi a nehnily. Veverky si je tam sami sbíraly. Když došly naše ořechy, začala jsem jim je objednávat, přičemž jsem zjistila, že vyžadují vlašské ořechy, na něž jsou patrně u nás zvyklé - neboť jsem slyšela, že jinde jsou třeba naopak zvyklé na lískové oříšky. To však není případ našich veverek, ty jedí lískové oříšky pouze v největší nouzi. Když jsem se dnes šla asi po třech hodinách podívat, zda už mají košíček zase vyprázdněný a potřebují doplnit, náhle mne plnou rychlostí proletěla kolem hlavy šiška, vržená opravdu prudce, velkou silou. Veverku jsem nezahlédla, ale představila jsem si, že nejspíš byla rozčílená, že má zase prázdný košíček a že by snad měla vyjídat jadérka ze šišek. Už nechávají i spadané nové ořechy, jsou už navyklé na vyloupané.

  

Protože jsem opakovaně dotazovaná na předpisy na své pečivo, které je u nás stále připravené pro náhodné hosty a jinak jej ve velkém pořádají zvířata na naší zahradě, byla jsem nucena sepsat své autorské receptury. Vožila jsem na facebook a vkládám i sem - viz níže.

  

Vaření v Řitce

Po přestěhování do Řitky jsem hned byla celá pryč z podmínek na vaření. Nikdy jsem ještě neměla vše tak pohodlné, vlastně jsem dosud žila vždy velmi nouzově a snad nejnouzovější bylo vaření. Hlavně v minulých letech, kdy jsem se provizorně vrátila k bratrovi do bytu po rodičích na Vinohradech, tak tam dokonce už jediný funkční zdroj vody byl jen v koupelně a plynový sporák byl již zcela nefunkční, takže jsem v podstatě mohla vařit jen v mikrovlnce a poté v elektrické nádobě, kterou jsem si pořídila. Zvlášť stresující byl ten jediný zdroj vody v koupelně už z toho důvodu, že bratr si z jakéhosi neznámého důvodu vybírá pravidelně koupelnu za modlitebnu. Na Vinohradech byl důvod jasný, tam nebylo tolik jiných možností, ale v domě v Řitce by bratr měl i jiné možnosti. Tady to však tak nevadí, protože zdrojů vody je víc a nejsem tak bržděna několikahodinovými meditacemi a modlitbami. Tehdy ale bylo nervů tolik, že tohle už bylo jedno.

Proto jsem byla v Řitce u vytržení z konfortu, který jsem nikdy nezažila a mohla jsem bratrovi pravidelně vyvařovat. Jedna známá se divila, kde beru nápady stále každý den mu vařit - což tedy přesněji je třikrát denně. Jako děti jsme si užili dost studeného jídla a vždy jsem měla problém do sebe soukat housky se salámem, které nám dávala maminka do ruky k obědu, když se právě cítila být Marií Sklodowskou-Curie a četla její životopisy, které si brala za vzor, že je třeba hlavně neztrácet čas domácími pracemi.Takže nás studeným jídlem dál nemučím. Ovšem tato má známá se hluboce mýlila v podstatě výběru jídel. Bratr naopak vyžaduje vždy jedno a totéž jídlo, změnu by nechtěl. Až pak někdy po čase přijde s jakousi myšlenkou, kterou někde pochytil, že to není pro něj dobré a chce něco jiného - takže se pravidelně stává, že mám nakoupené zásoby nějakých pro jeho jídlo důležitých surovin, které pak zůstanou stát stranou a musím pořídit něco zcela jiného. Ale je to fakt, který již prohlédla Agatha Christie, když v Černý vzadu (zfilmováno bylo pod názvem Dvacet čtyři černých kosů - napřed jsem myslela, že se jedná zase o nesmyslně příliš aktivní překlad, měnící originální názvy na české - jakoby Češi měli jiné myšlení a musela se měnit podstata názvu, ale tentokrát se tak jmenoval již anglický originál filmového zpracování) vložila do úst Hercula Poirota úvahy o zásadním rozdílu mezi muži a ženami ve výběru jídla. Dle něj jsou v tom ženy nepohopitelně nevyzpitatelné, chtějí pokaždé něco jiného - prostě nevědí, co mají chtít, oproti mužům, kteří si vesměs dávají k jídlu vždy totéž - prostě to ozkoužené, co jim vyhovuje. A to je přesně případ mého bratra. Kdybych bez jeho impulzu něco v jídelníčku změnila, byl by to jistě problém. Podobně však uvažuje i u výběru konzerv po svou perskou kočku Libušku, jenže ona je právě ženská a chce tedy změnu, takže bratr se pak diví, proč nechce konzervičku, která jí v posledních dnech tolik chutnala. Tak jen musím vesměs přistoupit k pozvolným změnám - jakože dříve jsem chystala ve vaječném těstě obalované vepřové medailonky, než jednou se bratr vrátil z nějaké mše či církevní disputace s tím, že jeho oblíbený církevník pronesl myšlenku, že není možné se modlit s břichem plným mrtvol. Takže poté jsem jen změnila poměr surovin a začala jsem místo vepřových medailonků dělat vaječnou omeletu s drobnými kousky nakrájeného vepřového masa. Večer bratr vyžaduje pravidelně zeleninovou polévku. Nikdy nevařím podle tištěných receptů, nýbrž jedině originální předpisy, k nimž se sama doberu.

Ovšem nejzásadnější je pečivo, které nekupuji a vše peču. Pekárnu jsem měla již ve vinohradském bytě, ale tam jsem musela celý proces udělat v pekárně - tedy i pečení, protože troubu jsem k dispozici neměla. Ovšem jinak je tomu v Řitce, kde mám elektrickou troubu, takže pekárna je stále nastavena na číslo 12-těsto a poté peču v troubě. Opět jedině originální předpisy, k nimž jsem se postupem času sama dobrala. Je to jednak slaný chléb - bílý nadýchaný chléb a ořechový koláč. Ořechový koláč - postupně v několika podobách - je napečený každý den i pro náhodné návštěvy pro pohoštění, bratr ho nejí, protože má právě období, kdy je pod vlivem názorů, že mouka je jed. Avšak velkými strávníky pečiva jsou naše zvířata na zahradě - zejména do jednoho krmítka jim připevňuji jeden kousek sladkého a jeden kousek slaného pečiva a snědí každý den několik kousků. Chléb pak bratr jí pouze v podobě osmažených kostiček ve večerní polévce, kterým se dnes trendově říká krutonky, pročež jsme tomu začali říkat kreténci a nakonec blbečci. Již řada lidí si mi říkala o předpisy, takže je následně uvedu.

  

Ořechový koláč - postupně několik předpisů, tak jak se předpis vyvíjel, také v závislosti na dřívějším a novějším výkonějším typ nutribulletu - tj. zvlášť výkonném mixéru:

Základ těsta je vždy stejný - v podstatě piškotové těsto: do vaničky pekárny rozklepnu dvě celá vejce, do toho nasypu pytlík vanilínového či vanilkového cukru, do toho naliju 100 ml řepkového oleje, přisypu 200 ml cukru - používám Korunní cukr Na pečení, dále přisypu 850 ml polohrubé mouky a nakonec jeden sáček kypřícího prášku do pečiva. Vložíme vaničku do pekárny a zapneme program číslo 12-těsto.

Když je těsto hotové, vyndáme jej do formy na pečení - užívám kruhovou formu na koláč, silikonovou, která nevyžaduje žádné vymazání ani jinou přípravu a hotový koláč se z ní pěkně vyklopí.

Povrch těsta pěkně vyhladím do roviny a ke krajům formy. Nato pak pokladu ovocno-ořechovou či pak ovocnou a ořechovou vrstvu.

Zpočátku jsem měla méně výkonný nutribullet - výkonný mixér, který nebyl schopen zasucha rozmixovat para ořechy a musela jsem k ořechům přikládat rovnou jedno šťavnaté jablko as 50 ml řepkového oleje + pytlík vanilínového cukru. Je dobré užívat para ořechy z toho důvodu, že je to ořechová masa, bez výrazného aroma. Para ořechů jsem v tézo podobě užila asi 200 ml. Vznikne jemná ořechovo-jablečná hmota, kterou potřeme na těsto a navrch pak ještě ozdobíme drobenkou - z trochy řepkového oleje s polohrubou moukou a vanilínovým cukrem.

Dalším stupněm vývoje bylo, že jsem přímo na těsto napřed pokladla vrstvu sušených borůvek a na to pak až jabldečno-ořechovou vrstvu a navrch drobenku.

Poté však mi přišel ještě výkonnější nutribullet, který je schopen rozemlít para ořechy zcela na moučku. A od té doby existuje poslední fáze vývoje koláče: jakékoliv ovoce se poklade na těsto - ovoce, které je právě k dispozici, moté se do nutribulletu vloží asi 300 ml para ořechů a rozemelou se na moučku, pak se k moučce přisypou dva pytlíky vanilínového či vanilkového cukru a znovu se promýchá. Ořechová hmota se poté poklade na ovocnou vrstvu na koláči - co nejvíc stejnoměrně.

Nejnověji - jak je po velkém suchu tolik spadaných zelených nedozrálých jablek, tak je z nich opravdu výborný koláč. Jablka se vykrájejí a dají do nutribulletu - bez ničeho, bez cukru a vytvoří se jablečná kyselá kaše, která se poklade na těsto a přikryje se onou vrchní vrstvou drobenky z para ořechů - tj. čistě v nutribulletu rozemletých para ořechů se dvěma sáčky vanilkového cukru. Výhodou této ořechové drobenky je, že se na ni nepoužije ani mouka, ani olej, protože ořechy jsou sami moučné i olejnaté.

Připravený koláč vložíme do trouby - není ani třeba předem předehřívat, protožer při pozvolném nahřívání těsto ještě nabývá. Proto i dávám pouze na 150 stupňů a pomalu peču asi 1 hodinu a 30 minut. Aby bylo těsto pevné, ale nikoliv tmavé. Pak nechám ve vypnuté troubě ještě trochu "dojít" a poté odnesu tak ve formě do sklepa vychladnout. Z formy vyklápím až je těsto zcela vychladlé.

  

Bílý nadýchaný chléb - jemný nadýchaný bílý slaný chléb, rozpadávající se jako dortík:

Do vaničky pekárny mírně nadrobím jednu kostku čerstvého droždí, aby nebyla zcela vcelku, zaliji 250 ml vlažné vody, přisypu jeden sáček cukru s vanilínem či vanilkového - je nezbytné pro pěkné nakynutí a také zjemňuje chuť přisypu 200 ml sušeného mléka - nejlépe polotučného, přiliji 100 ml řepkového oleje, přidám tři lžičky soli-dle chutě, kdo jak solí, já mám sůl ráda a dávám 3 vrchovaté čajové lžičky, kdo solí méně, dá méně, přidám 850 ml hladké mouky a vaničku dám do pekárny a zapnu program na těsto-číslo 12.

Po ukončení programu buď hned vaničku vyjmu anebo nic se nestane, když se nechá chvílí dál kynout, ale ne příliš - když hodně vykyne, tak pak v troubě naopak už nekyne a spíš ztrácí na objemu. Proto v poslední době spíš hned vyndám na plech k pečení. Na plech nasypu trochu hladké mouky a na to vyklopím těsto z vaničky - tak aby vytvořilo mírně oblélný bochánek. Navrch pak nasypu trochu kmínu. Došla jsem k tomu, že je lépe troubu spíš předem příliš nerozehřívat - těsto je pak žárem hned zasaženo a nemá možnost dál kynout a zětšovat objem. Takže není třeba troubu předem rozhřívat, vložíme plech s bochánekm na mřížku tak uprostřed trouby a zapneme ji na ohřívání zdola i shora a na 150 stupňů. Těsto je tak mírně postupně nahřívané a bochánek krásně roste a postupně nahoře na povrchu začne tmavnout. Pačeme takto asi tak 35-45 minut - opět dle toho, jak kdo má rád upečené, kontrolujeme. Já mám ráda světlé - proto peču jen takto krátce, pak vypnu troubu a nechávám chléb v troubě ještě "dojít". Když má někdo raději víc upečené s pevnou hnědou kůrkou, může péct déle - je pak třeba vyzkoušet a najít optimální stav.

  

Sucho

V polovině srpna 2015 jsem na facebook vložila příspěvek: Dlouho nás sužuje neuvěřitelné sucho, které přirovnávají k suchu v r. 1947, které způsobilo neúrodu, hlad a bídu, čímž byly připraveny podmínky k převratu v únoru 1948, od nějž si lidé slibovali vyřešení situace. Dnes už je vše snad jinak, než v nouzi dva roky po ukončení druhé světové války. Všude je spadané listí jako na podzim. Sledujeme předpovědi na tabletech, počítačích, v TV - stále nám slibují příchod bouřek a déšť, což se i děje, ale na jiných místech republiky anebo mraky k nám jsou, ale vyprší se nad Německem. V noci na včerejšek bouřil obrovský vichr, ale nespadla ani kapka. Na dnešek v noci konečně po dlouhé době přišel déšť, trval ještě když jsem ráno vypravovala batra na cestu ke kapucínům na Hradčany. A bratr mi pak po návratu líčil, jak na Cukráku - tj. mezi tokem Berounky a Vltavy, byla obrovská průtrž mračen, voda stříkala od kol aut, v podjezdu u Barrandovského mostu jel autobus vodou. U nás v Řitce - na náhorní plošině, kde Běrounka na jedné straně a Vltava na druhé straně jsou daleko - už dopoledne nebylo venku ani stopy po dešti, všechny voda zcela vsáklá do země. Snad se k nám pomalu rozšiřuje Sahara, podobně jako postupem doby zabrala území dříve úrodného Egypta s rozvinutou civilizací. Snad je to součást globálního oteplování, i když nyní v sobotních novinách jsem četla naopak děsivou teorii, že za 15 let bychom tu měli mít dobu ledovou. Musíme si se vším pospíšit, abychom vše stihli včas, protože budoucnost je nejspíš nejistá. Sotva jsem výše uvedený text zveřejnila na facefooku, musela jsem připsat komentář: Svatý Petr si nejspíš přečetl můj příspěvek a přispěchal trochu napravit. Vyšla jsem ještě ven kropit a náhle se moje kropení začalo mísit s kapkami deště, tak jsem zavřela kohoutek a nechala nadále na sv.Petrovi. Od té chvíle tedy prší i u nás v Řitce. Úžasné. >

  

Domácí násilí

Před časem mne zaujala výzva České televize k zveřejnění osobních zážitků s domácím násilím, vzhledem k tomu, že mým v podstatě životním partnerem byl sice neobyčejně umělecky nadaný, ale schizofrenik. V soužití s ním mne šlo denně o život - což není žádná fráze, ale zlomeniny, otřesy mozku, boule a zamalovávané modřiny byly toho dokladem, který nemohl nikdo přehlédnout, ač jsem se snažila sebevíc. Byla jen velká náhoda, že jsem přežila. V současnosti nejsem tímto člověkem vyhledávaná zřejmě pouze v obavě, že by se dozvěděl, že jsem zemřela - jak má situace vypadala po devítihodinové operaci rakovinných nádorů, kdy mne v nemocnici viděl naposledy a poté co seděl na mé postely a já jsem usnula, tak tiše odešel. Ovšem ani nevím, zda on přežil zimy na ulici, kdy žije i o vánocích, kdy se lidé na něj doma v teple dívají na televizi v těch nějkrásnějších filmových pohádkách.

Paní z České televize mi poděkovala za můj silný životní příběh, ale že jej nepoužijí, protože je zvláštní právě onou nemocí, není tedy tím prvoplánovým domácím násilím, o němž chtějí informovat. To jsem samozřejmě musela uznat.

 

Od: Domací násilí

Odesláno: 20. dubna 2015 8:25

Komu: MP

Předmět: RE: Domácí násilí

Dobrý den,

Moc děkuji za Váš příběh. Nicméně, do našeho dokumentu jej použít nemůžeme, nakolik je Váš život samotným silným příběhem. Skutečnost schizofrenie jej z našeho projektu vylučuje. Chceme popsat domácí násilí v jeho podstatě, kdy je za jednáním agresora agresivita, zneužívání pozice silnějšího v rodině, vlastní nízké sebevědomí apod., nikoliv diagnostikovaná duševní nemoc – to by mohlo u diváka vést k „zlehčení“ problému („No jo, on ji týral, ale byl duševně nemocný…“).

Moc děkuji za pochopení a přeji Vám vše dobré do dalších let,

Kateřina Kovářová.

 

From: MP

Sent: Monday, April 20, 2015 7:32 AM

To: Domací násilí

Subject: Domácí násilí

 

Dobrý den,

mám mnoho zážitků a v podstatě cítím povinnost vše postupně zpracovávat. Mé zážitky jsou mnohostranné a tak vše dostávám do detektivního cyklu „Zločiny mezi obrazy“. Vlastně od narození maluji, od raného dětství miluji knihy a nakonec jsem vystudovala dějiny umění. Dnes sice mé hlavní zaměření vychází z dějin umění, avšak upřednostňuji svou vlastní tvorbu, od níž mne odvádějí všichni , požadující mou uměleckohistorickou práci, takže zápolím s časem, jak jej čemu věnovat – jsem tedy umělecká historička, malířka a spisovatelka. (Dalším velkým nepřítelem, vlastně celý život mne omezující, je zdraví – napřed kardiologické, pak tři velké operace páteře a nakonec dvě rozsáhlé operace rakovinných nádorů.) Ze všeho plyne, že můj život se točí kolem obrazů – a proto ten název cyklu, kam lze u mne zařadit vše, tedy i veškerý soukromý život. Tiskem vyšel jen malý soubor povídek, s vlastními ilustracemi, ostatní, mnohem četnější, leží zatím v nakladatelství a čeká na dohodu, kde dojde k publikování. Hlavní hrdinka je výrazně autobiografická a jejím prostřednictvím mohu popisovat své zážitky. Již dávno chci pod pracovním názvem „Jak jsem stát málem připravila o dva Cranachy“ zpracovat dramatické období svého života, zejména kolem „sametové revoluce“, kdy se v mém životě nejvýrazněji projevovalo mé soužití se schizofrenikem, skutečně denně mi šlo o život a mělo to nejspíš i ten dopad, že jsem skutečně málem způsobila ztrátu dvou cenných obrazů. Nikdo zvenčí si nedovede představit ten psychický tlak, to psychické utlučení osobnosti, čekající pouze na „zázrak shora“. Opravdu není v tu chvíli možné, aby si oběť poradila sama. Měla jsem zlomenou nohu v koleni, rozkopnuté oko, natržený okraj oka, zlomeny a zmrzačený prst na ruce, lékařsky ošetřené těžké podlitiny na rukách, ale nejhůř jsem snášela ty neustálé otřesy mozku a velké boule na hlavě, z nichž jsem se musela vždy bezvládně vyspat. Samozřejmě že hlavně jsem dermakolem stále zamalovávala modré skvrny v obličeji, což byla dost marná práce, každý to viděl – a bylo to takové dost absurdní k mému vysokému postavení v zaměstnání, kde si mne velmi vážili. Co si pamatuji, tak pouze třikrát jsem vyhledala lékaře – když to bylo nezbytné – byla to samozřejmě ta zlomenina nohy, pak zlomený prst a jednou s velkou tuhou černou podlitinou na ruce – na horní části paže pod ramenem, kde určité období mne neustále bouchal, toho se daný člověk sám lekl, že nikdy nic takového ještě neviděl – a poslal mne sám k doktorovi, jestli tam nemám něco zlomeného. V tomto případě lékaři bylo naprosto jasné, jak jedině k tomu mohlo dojít a stále mi opakoval, abych to řekla, jak se mi to stalo – ale byla to pro mne především nepředstavitelná ostuda a nic jsem neřekla. Jednalo se o nesmírně mnohostranně umělecky nadaného člověka, na nějž se občas dívám v televizi a který mne přestal vyhledávat jen díky tomu, že se obává, že by se utvrdil v tom, že jsem zemřela. Seznámila jsem se s ním v období, kdy jsem poněkud později než by to nejspíš chtělo, intenzivně hledala partnera v nesmírné touze po rodině s dětmi. Dlouho jsem jednak vypadala nepřiměřeně dětsky a jednak jsem se věnovala umění a studiu. Teprve později jsem vypadala dospěle a byla jsem velmi atraktivní, což mi přinášelo neuvěřitelné zážitky při hledání partnera – na romány, ale to je jiná kapitola. Dále byla výjimečná situace v tom, že jsem v podstatě od narození nebyla zdravá a byla jsem neléčená, což bylo hodně způsobeno mou maminkou, která se spíš věnovala sobě a dítě prostě neví. Takže mi ve 14ti letech prasklo slepé střevo a naštěstí to bylo na školním výcvikovém kurzu v Krkonoších, takže mne zachránil život proslulý primář vrchlabské nemocnice Hruška, kdybych byla doma, tak bych zřejmě zemřela. Později se však ukázalo, že nejspíš to byl první a možná základní důvod marných mých a rovněž i lékařů veškerých snah, abych měla dítě, takže mé úporné hledání partnera i v tomto směru se pak ukázalo být zbytečné. A to vše se dělo v době, kdy lékaři na interně Vinohradské nemocnice se domnívali, že během pár let zemřu, což bylo další zanedbání. Ve 30ti letech až když mne zcela vykrvácenou rychle musela sanitka odvést do nemocnice, tak se zjistilo, že mám vrozenou hypertenzi, tedy do 30ti let neléčenou a od toho natolik zničené srdce, že mi diagnostikovali fatální neléčitelnou nemoc kardiomyopathii, o níž můj ošetřující lékař tehdy právě napsal brožuru, kde se šlo dočíst, že po zjištění diagnózy pacient tak do 4 let umírá. A to je další kapitola-jak mne rozčiluje, jak se popisují a ve filmech zobrazují reakce smrtelně nemocného pacienta zcela nesmyslně. Každý člověk je samozřejmě jiný, ale já osobně jsem rozhodně nereagovala nějakým vztekem,“že zrovna já“ , nýbrž naprostou odevzdaností, jen jsem si všímala kvetoucích stromů aj. víc než dříve. To vše jen, abych přiblížila situaci soužití s daným schizofrenikem, který v podstatě byl nejdéle se mnou žijícím partnerem, svým uměleckým založením jsme se výborně doplňovali – až na to, že trpěl schizofrenií, což mne denně ohrožovalo na životě. Nemoc také bylo to hlavní, proč jsem jej omlouvala a vše trpěla. Až tedy na to, že přeci jen mne to omezovalo v mé práci – a to je pro mne dost nesnesitelné. Nic jiného mně nevadí tolik jako když mne někdo chce omezovat v práci. Dále tedy jak jsem uvedla toto soužití bylo hlavně kolem „sametové revoluce“ – bylo s přestávkami, kdy vždy když provedl něco většího, tak buď sám utekl anebo přijel tatínek a vyhodil jej. Což bylo také dost neuvěřitelné, neboť byl velmi urostlý, v mládí se intenzivně věnoval šermu sportovnímu a později také občas historickému. Kdežto tatínek byl podobně jako já proti němu drobínek. Ale působil na něj nesmírně silou osobnosti, jednal s ním velmi slušně, ale jednoznačně, nesmlouvavě. O pomoc jsem nemohla zatelefonovat. To velmi hlídal. Hlídal telefon – v té době ještě nebyly mobily – a dále hlídal můj přístup ke dveřím, abych neutekla pro pomoc. Obával se hlavně policie. S telefonem jsem to dělávala tak, že jsem nechala vedle telefonu položené sluchátko a nenápadně jsem postupně vytočila číslo telefonu k rodičům. Tatínek pak jasně slyšel hluk, jak na mně křičí a hned mu bylo jasné, co se děje a chudák tramvají se ke mně rozjel přes celou Prahu – a jednou to bylo i dvakrát za sebou v noci. Tenkrát si tatínek myslel, že odjel předchozí noční tramvají, když jej neviděl na zastávce, ale ukázalo se, že se ukryl u sklepů – a nevím jak se mu podařilo otočit klíčem v bezpečnostním zámku, když jsem v něm měla klíč. S úlevou jsem chystala jídlo svým perským kočkám, které mimochodem hrály v řadě reklam a filmů, a najednou můj pohled padl vedle kuchyňské linky na konec prostoru místnosti a tam na židli seděl, s taškou na klíně a upínal na mne vyčítavý zrak – scéna jako z největšího dramatu. Veškeré své chování bral jako dramatické výstupy. A už hned se na mne vrhnul s výčitkami a – to bylo typické, že při svých slovních výkladech mne vesměs škrtil. Měla jsem tenký krček – jak říkal přesně do ruky. Tak jsem znovu musela aplikovat svůj způsob s telefonem.

Několikrát se mi při jeho výbuchu podařilo utéct. Prchala jsem naprosto beze všeho – jak jsem byla doma, samozřejmě jsem se nemohla ani přezout. Zprvu jsem nejezdila autem, takže jsem takto beze všeho a v domácích pantoflík vběhla do tramvaje. Když by přišel revizor – to bylo v mé situaci naprosto vedlejší. Nakonec by to možná bylo nejlepší – šli bychom na policii a tam by se vše rozkrylo. Pak později v 90. letech jsem už měla před domem auto, tak to bylo jednodušší, to jsem vklouzla do auta a jela.

Byl výrazně nadaný výtvarně-to především, ale i hudebně a pak hodně herecky – což tedy uplatňoval u filmu, i když vzhledem ke své nemoci nikdy nepostoupil dál než ke komparzu, ale někdy dost základnímu. V r. 1982 se točil Třetí princ, kde byl dvojníkem Pavla Trávníčka – hrál toho druhého bratra, který stojí vždy vedle Trávníčka či vedle něj jede na koni apod. Tedy vždy zezadu nebo zdálky, protože zpředu měl výraznější rysy obličeje, výrazný nos a spíš židovský typ, pročež také ve filmech hrál často židy – např. ve filmu Pavučina aj. V několika různých postavách se uplatnil v Amadeovi, pak v Šípkové Růžence v slovensko-německé koprodukci, natáčeném v r. 1989, kde Gedeon Burghard hrál prince, tak tam byl v postavě venkovana s tyčí bojující nad ohněm. V reklamě se uplatnil hlavně v reklamě na hermelín – kde je ten člověk se psem, co se usmívá – sýr.

Seznámili jsme se v r. 1987, což bylo pouhý rok poté, co mu zemřela maminka a to byl nejspíš velký spouštěč jeho nemoci. Když jsme se poznali, tak ale na něm ještě nic nebylo vidět, ale pak se to stupňovalo. Maminka tedy byla adoptivní, jméno dostal ve dvou letech po svém adoptivním tatínkovi – jak příjmení, tak křestní jméno – Jaroslav Fábera. Původně se prý jmenoval Aleš Čeřovský. Vykládal mi, co věděl o svých původních rodičích, ale vzhledem k jeho nemoci nikdy není nic zcela jistého, hodně si vymýšlel a žil v tom, že je to pravda. V každém případě evidentně od svých biologických rodičů zdědil své umělecké zaměření.

Pak několik měsíců byl pryč, když mi koncem roku 1989 zlomil nohu v koleni, pak ale zase byl zpět – vždy tak nenápadně se objevil, jestli se může vykoupat…. Pak v 90. letech opět s přestávkami bydlel u mne – nikdy že by jako ze svého rozhodnutí odešel, ale vždy to byl nucený odchod poté, co něco většího provedl.

A vyhledával mne i ještě po 2000, pak se vynořil zase, když jsem se v r. 2004 přestěhovala zpět k bratrovi do bytu po rodičích, tak mne tam dohledal – ale to už tedy se nemohl nastěhovat, tam byl bratr. A to už také byl bezdomovec.

Bydlel s adoptivními rodiči celý život v bytě na Starém Městě či v Josefově. Když mu zemřel i tatínek, který pak před ním také radši už utekl a bydlel v posledních chvílích u nějakého svého kamaráda, tak zůstal v bytě sám – a samozřejmě neplatil žádný nájem a přišli ho vystěhovat. Zabarikádoval se, takže ho přišla vystěhovat policie a rovnou jej odvezli do Bohnic, kde měl svou kartu již od r. 1975 – od vojny, kde jakoby páchal sebevraždu. Ale tam si takového člověka nikdy nenechají, dokud někoho skutečně nezabije, což v mém případě bylo jen věcí velké náhody, že k tomu nikdy nedošlo. Věci z bytu odvezli někam do skladu – a ty už byly navždy pryč, což mezi nimi bylo obrovské množství mých věcí, které mi stále odnášel – trpěl určitou kleptomanii a shromažďováním – odevšud vše nosil k sobě.

Takže když mne v r. 2004 vyhledal už v bytě po rodičích, tak byl bezdomovec – dle všeho se zdržoval nejvíc kdesi v Ďáblicích, kde jako bezdomovec mohl nějak vyžít. Ovšem samozřejmě že nebyl jako jiný bezdomovec – ani se netkl alkoholu, který nesnášel, nejvíc času trávil v koupelně ve vaně…

V červnu 2006 mně ve FN Motol zjistili rakovinu lymfatického systému a v červenci mně urychleně přednosta kliniky s týmem 9 hodin operoval množství meta uzlin – s tím, že mne připravil na to, že tak na 50% nebudu mluvit. Naštěstí pouze jednu hlasivku poškodili. Když mne po týdnu přeložili na normální pokoj, tak mne hned vypátral a přišel za mnou, seděl na posteli a stále něco říkal. Byla jsem celá zavázaná a během jeho řeči jsem usnula a to bylo naposledy, co mne viděl – v hrozném stavu. Pak krátce poté jsem byla na radioléčbě – což opět nějak záhadně vypátral a přišel tam, což je ovšem uzavřené oddělení a sestřičky mi přišly říct, že tam je a ptá se, jestli něco nepotřebuji.

A pak už mne nikdy nehledal – jsem přesvědčená, že z důvodu, že se obával, že by se dozvěděl, že jsem zemřela.

Pak – nyní nevím přesně zda to bylo v r. 2011 nebo 2012 – nejspíš v zimě na přelomu těchto dvou let – mne jedna má spolužačka žádala, abych přijela do nějakého skladu obrazů na Proseku – tak po dlouhé době jsem uháněla svým autem – tehdy jet svým starým autem, které dobře znal, hodně jsme spolu s ním jezdili – tak tímto autem jsem uháněla na Prosek – Argentinskou a nahoru směrem k Proseku – či vlevo Ďáblicím a najednou v kopci u středových svodidel se k nim tiskl nějaký bezdomovec v pěkném kožíšku, s plnými igelitkami v rukách, celý zarostlý. Až když jsem přejela kolem, tak jsem si uvědomila, že to byl on. Byl se nepochybně mýt u benzínové pumpy Agip a nyní se vracel zpět. Evidentně si mně samozřejmě nevšiml. <

Je otázka zda po těch zimách stále ještě nyní žije – což mi připadá jako jeden z velkých nedostatků našeho systému, že neumí „zacházet“ s psychicky nemocnými. Jednak je nechá mezi lidmi do doby, než někoho skutečně dobijí a pak na druhou stranu se o ně nepostará, když potřebují. Mohl by krásně žít někde v ústavu a tam se věnovat umělecké tvorbě a ne být na ulici. Ale psychicky nemocný člověk, tedy zde konkrétně schizofrenik se nepůjde sám dobrovolně léčit, protože nikdy neuzná, že on to potřebuje. Dle něj jsou nemocní všichni ostatní, on jediný je normální a kdo by mu řekl opak, toho za to zabije.

Tak to je snad to nejhlavnější, co jsem Vám chtěla sdělit – takový lehký výtah.

Posílám mnoho pozdravů!

MP

 

Jak píšu - v podstatě vždy ve svém cyklu ZLOČINY MEZI OBRAZY postupně zpracovávám své skutečné osobní zážitky, což považuji přímo jak za svou povinnost nenechávat si vše pro sebe.

Zatím knižně vyšel pouze nepatrný výběr - povídky, napsané do r. 2007. Většina pak byla napsána až poté a to vše je zatím nepublikované, včetně množství vlastních ilustrací.

Neustále jsem oslovována čtenáři, kdy vyjde něco dalšího. V podstatě jsem oslovila tři nakladatelství a ta neměla o vydávání mých rukopisů zájem. Nevím, jaký mají ediční plán a v čem tedy mé příběhy, zpracované na základě mých sobních zážitků nevyhovují - a v podstatě mne to nezajímá, protože já nic měnit nemohu.

Je však nyní základní věcí najít vydavatele, což na takové praktické věci moc nejsem.

 

Pro zvětšení rozklikněte:

Třetí princ, 1982:

V domě U kamenného zvonu v r. 1988, kde jsem mu sjednala místo nočního vrátného, zde koloruje 5 sádrových odlitků své plastiky Madony pro film s Petrem Čepkem a fotografie pro agenturu :

Šípková Růženka, filmováno 1989, dokončeno 1990:

Reklama na hermelín:

A videa:

Jak mne vyfotil v r. 1997, v mých necelých 45 letech - u bývalého bytu s kocourem Mikouškem, v ZOO, kde jsem byla pracovně a vzala jsem jej s sebou na výlet - podobně jako do Sezimova Ústí, kde sedím v Benešově vile pod obrazem Františka Ronovského:

 

 

Další falza mých razítek, podpisů a posudků:

V Praze existují i galeristé, kteří si prostě nechají vyrobit razítko s mým jménem a jím označují jak obrazy, tak vytvořená falza posudků.

Toto razítko jsem skutečně nikdy neměla, jeho podoba a celý text jsou výhradně dílem jednoho pražského galeristy, který poté razítkem i sám disponuje:

Podobně nesmyslným falzem je samozřejmě i podpis, který se ani nijak nesnaží napodobit můj skutečný podpis-pro srovnání-dříve ještě více vykreslovaný podpis je publikovaný v signaturách a slovníku výtvarných umělců, vydaných Výtvarným centrem Chagall v Ostravě. Pak již trochu uvolněnější podpis vypadá takto:

V poslední době pak už je takto zjednodušený - působením četnosti podpisů v poslední době se můj podpis hodně zjednodušil a to do té míry, že v některých bankách mám problém, že mi nechtějí z mého účtu ani vydat peníze dříve, než bych aktualizovala podpisový vzor. Vykroucený falešný podpis je tedy zcela absurdní, protože můj skutečný aktuální podpis vypadá takto:

Zřejmě aby galerista ukojil touhu kupců po "kulatém" razítku, kopíruje dále mé razítko z 90. let, které jsem užívala přesně do r. 1998, avšak na kopii je jasně vidět, že se nejedná o přímý otisk razítka, nýbrž již nedokonalou kopii, kde jsou písmena již různě pokroucená a kopií se ani nepodařilo zachovat původní velikost razítka, nýbrž kopie je nepřirozeně zvětšená - a i tato kopie razítka je doplněná falešným podpisem:

A zde jsou dvě ukázky falz celých posudků - ovšem je evidentní, že jich existuje mnohem větší množství - a bude třeba již řešit:

 

Dostala jsem odkaz, jak na You Tube je v rozhovoru o investicích do umění ukazován odkaz na mé stránky, jak upozorňuji na falzum, prodávané v pražské aukční síni, ostatně těch poukazovaných falz je víc:

A nyní onen odkaz na mé stránky:

 

  

  

Děti z pískoviště

Scházíme se jako děti z jednoho domu, kde jsme spolu strávily dětství - nyní již i víc jak před půlstoletím. Bylo to snad první pražské poválečné panelové sídliště. Existovalo mnoho mladých rodin s malými dětmi, které neměly kde bydlet. Toto strašnické sídliště bylo stavěno z panelů, ale domy byly pak povrchově zdobeny klasicistními stavebními prvky - přesně dle stylu ruské klasicistní architektury - plochy stěn dostaly žlutou barvu, vertikálně je členily náznaky pilastrů, kolem vstupů a vůbec v celém přízemí byly vytvořeny sokly v cihlové barvě, zdobené prvy antické architektury, které se projevily i pod římsou rovné střechy v podobě střídajících se metap a triglyfů. Těmi byl však ozdobený jen náš jako zcela první dům, umístěný uprostřed volné plochy, kde mělo pak kolem být stavěno ostatní sídliště. V dalších stavbách už od těchto detailů bylo upuštěno. Tak byl postaven první panelák uprostřed hor rozryté země a hned v r. 1957 se do domu stěhovaly mladé rodiny s malými dětmi - všichni byli v podstatě přibližně stejně staří - a těmi dětmi v prvním paneláku uprostřed bahna jsme byly my. Když byl dům dokončovaný, pozvali nás, abychom se přijeli podívat na náš příští byt - byly mne čtyři roky a když nám ukazovali největší z pokojů - tzv. obývací pokoj, měla jsem představu, že nám asi ukazují koupelnu - jak jsem byla zvyklá na rozměry místností z bytu u dědy a babičky v Jaromírově ulici, kde jsme do té doby žili. Když jsme se vrátili z prohlídky budoucího bytu, hned jsem sedla a namalovala obrázek, jak jde maminka, za jednu ruku vede mne, za druhou bratra a přeskakujeme louže, které máme všude pod nohama. A tak jsme žili v následujících letech - uprostřed obrovských hald bláta, kde jsme jako děti trávily celé dny a večer se vracely domů celí vyválení v bahně. Poté se organizovaly tzv. Akce Z, v nichž o víkendu obyvatelé domu vzali do rukou pracovní nářadí a sami si zvelebovaly okolí svého domu. To však bylo až v době, kdy stály i další okolní domy a bylo jasné, jak okolí bude vypadat. Po letech se pak projevilo, jak neodborně zde probíhala výsadba stromů a keřů. Nikdo netušil, jaký prostor který porost po svém vzrůstu zabere, takže když v současnosti vejdete či vjedete do mikrosvěta sídliště, před každým domem Vám hustý porost ani neumožňuje pořádný průhled k domu. Když jsem dva roky nato začala chodit do školy, už jsme měla jiný program a můj život se nejvíc odehrával v levém horním rohu daného panelového domu při pohledu zvenčí na dům, kde z kuchyně byl výhled na proluku mezi předními domy s obchody a restaurací, původně se jmenující Rezeda, kde se nyní scházíme v salonku, s výhledem přesně na náš dům a toto kuchyňské okno. Okna obývacího pokoje a ložnice či dětského pokoje byla za rohem. Můj život se soustředil především do obývacího pokoje, kde jako jediná z rodiny jsem už od čtyřech let měla svůj gauč, kde jsemn spala, protože se už nevešel vedle válendy rodičů a dětské postýlky bratra, kterou měl vedle rodičů, přestože byl téměř o dva roky starší. Mně byl přidělen gauč pro dospělé, který byl extra v obývacím pokoji - je i možné, že jsem si to sama zvolila. Gauč byl postaven těsně pod knihovní stěnou, umístěnou nešťastně u venkovní rohové zdi, pročež se panel pod její tíží u sousedů o nějakou desítku centimetrů prohýbal. Byla to jiná doba - v poválečném období byli všichni šťastní, že je po válce a nevnímala se tako každodenní nebezpečí, takže se rodiče jen smáli, že se možná jednou probudím u sousedů. Byty byly maličké, takže průběhem příštích let, jak děti dospívaly a bylo potřeba více prostor, postupně se mnozí odstěhovali pryč do větších bytů, což byl i náš případ - ale bylo to až po mé maturitě a před začátkem studia na vysoké škole. Jiní však v domě žili dál, měli pak své rodiny a žijí tam pak i dnes - třeba už zase bez dětí, které se už osamostatnily anebo naopak v domě bydlí jejich děti s rodinami, ale organizátorům setkání se podařilo najít kontakty na většinu z bývalých dětí - obyvatel domu na konci 50. či na počátku 60. let a ti se příjíždějí po letech setkat. Nyní poslední setkání Dětí s píškoviště se uskutečnilo na Zelený čtvrtek - 17. 4. 2014. Rozdala jsem tam nové vizitky a všechny pozvala do přírody poznat naše současné bydlení.

 

Koláž

V poslední době pak zkouším využití spojení všech výtvarných technik formou koláže - k dosažení co nejvýstižnějšího výsledku. Vytvořila jsem tak i koláž na plátně 50x50 cm, kterou jsem použila jako Pf 2012, zároveň s prezentací budoucího domu PANSYMARIE s budoucím ateliérem a s Kočkami čarodějkami, zaplavujícími zahradu. A pokračuji v dalších pracích. Autobiografická hrdinka beletristicvkého detektivního cyklu ZLOČINY MEZY OBRAZY Rosemarie Macešková a dokonce už i její jmenovkyně-prateta jsou využívány k vyjádření vlastních názorů na výtvarné umění a techniky a i ony tedy se vyslovily, že techniky kombinované techniky - malby s koláží, zejména fotografickou koláží z vlastních fotografií se jim jeví být technikou budoucnosti, vyhovující moderní době.

  

 

Co můžete koupit v renomované aukční síni v centru Prahy jako originál olejomalbu z r. 1931 od známého českého malíře?

Stačí lépe se podívat a uvidíte novou malbu akrylem, provedenou na starém plátně, dokonce nažehleném na novějším plátně, přičemž na okrajích staršího vrchního plátna jsou patrné okraje červené malby. Krakeláž - tj. praskliny v malbě prostupují různými barvami, což je technologický nesmysl, neboť každá barva krakeluje odlišně, zde je to dané tím, že krakeláž se týká původní spodní malby, která zde byla přemalovaná "humpoláckou" malbou akrylem, která evidentně je velmi mladá - spíš z doby, kdy pak následně byla provedena i moderní adjustace obrazu do většího rámu , kde celá zadní část obrazu byla zakryta sololitovou deskou, k níž byl napínací rám obrazu přišroubován. Všimněte si pak neuvěřitelně nízké kvality malby - jak jsem napsala v posudku, že kdyby obraz namalovalo 15tileté dítě, nebylo by přijato na střední výtvarnou školu. Neobyčejně nízkou úroveň prokazuje jak kompozice, absolutně scházející perspektiva, neodlišení materiálů. Autor zcela vůbec nezvládal perspektivu, takže to vypadá, že stůl má dvě nohy vedle sebe, zadní cíp ubrusu visí níž než přední - nejspíš tam autor něco potřeboval zamazat. Dále si všimněte např. pozoruhodných detailů - jak se otvírá namalovaná kniha - čtenář napřed knihu přečte a poté když ji zavře, najde na zadní straně desek titul. "Zlatou tečkou" je i formálně nepříliš povedená karmínová signatura - zajímavá nemoc soudobých falzifikátorů, kteří mají pocit, že mohou signovat jakoukoliv barvou i takovou, která je typická pro škálu akrylových barev. Zdá se, že autor falza napřed vypil obsah zobrazené lahve tokajského vína a tím se zbavil zábran. Jak ale okouzlil svou chorobnou myslí ty, co tento monstrózní obraz byli ochotni prodávat, to je záhadou.

 

 

........................................................

POZOR NA FALZA MÝCH RAZÍTEK A POSUDKů

Čerstvé zjištění - v Praze je galerista, který si nechal udělat razítko s mým jménem jako poradcem v umění - modré obdélné razítko v podobě, jakou nikdy žádné mé razítko nemělo. A tímto razítkem opatřuje obrazy ve své galerii - jakože s ním úzce spolupracuji, docházím do galerie, v níž jsem nikdy nebyla a tímto způsobem potvrzuji pravost obrazů, které jsou ovšem samá falza - Medků aj. autorů - připravených dle toho, o koho má kupec zájem. Má kolem toho vymyšlené báchorky, že skici k daným obrazům jsou ještě u mne apod. Přitom tento člověk byl u mne krátce poté co se před lety přistěhoval do Prahy - pouze asi 2x - asi dost na to, aby zjistil, že bych mu obrazy ve skutečnosti nikdy nepotvrdila, tak se rozhodl řešit takto. Dále falza provází i jakoby mými posudky, v naprosto nesmyslné podobě, jak nikdy mé posudky nevypadaly, s razítkem - že když se podíváte na můj web na kapitolu o falzech mých posudků, tak hned víte, na čem jste. Takže pozor na to - pozor na falza mých razítek a mých posudků a spolupracuji v současnosti pouze s jedním pražským galeristou, který sídlí v Praze 1, v samotném centru Prahy, kam sama pro špatné parkování ani nedocházím, žádné obrazy razítky neopatřuji a pro posudky jsou ke mně odtud obrazy voženy. Nevěřte tedy žádným galeristům z ostatních částí Prahy, kteří tvrdí, že se mnou spolupracují! O falšování svých posudků jsem mluvila na TV PRIMA již v srpnu 1987 - pokusy o falšování mých posudků se objevují stále.

  

INTRIKÁNI S OBRAZY

Všimli jste si původu pomluv? Tedy původ je zřejmý - je to hlavně závist, zášť, konkurenční boj anebo prostě touha se na úkor pomlouvaného obohatit, ale zajímavější je jejich realizace - jak co koho napadne, protože se u pomluv jedná o výmysly, vytvořené konstrukce. Vesměs pomluvy napadají tak, že někdo začně vykládat něco, co právě jeho pálí, co je jeho osobní slabou stránkou - a svou věc tak přesouvá na pomlouvaného - vyjádřilo to už úsloví, že každý má plnou pusu toho, co jeho samotného pálí. Ovšem ještě horší je další způsob, kdy intrikán vymyslí na svou oběť lest, utáhne smyčku, do níž jej lapí a pak jej navíc v tom smyslu pomlouvá, přičemž sám je toho organizátorem. Oběťmi bývají naopak neintrikující jedinci, kteří si všímají jen svého - a dle opět pravdivého úsloví - podle sebe soudím tebe, nikoho z ničeho nepodezřívají a jsou snadnou obětí manipulace a pak následných pomluv. Přitom oni sami tedy s předmětem pomluv nemají nic společného, vše je dílem intrikánů, kteří vše na něj nastrojili a poté pomlouvají.

Pozornost se soustředila a už byl v cizích rukách i mnohokrát vystavovaný a publikovaný obraz Šeříkový Sudek od Andreje Bělocvětova z r.1974. Byl právě čerstvě pryč a teprve hrozilo jeho propadnutí nízké půjčce a jsme šťastní, že se podařilo jej zachránit - poškozený překvapil půjčitele, že měl peníze nejen na vrácení a jeho další "pomoc" už nepotřeboval. Takže intrikánům byl zmařený záměr.

Jedná se o velmi zajímavý obraz, zachycující fotografa Josefa Sudka již jako vzpomínku - v r. 1974, tedy dva roky před Sudkovou smrtí, kdy Bělocvětov již jen vzpomínal, jak kdysi spolu bydleli v jednom domě na Újezdě pod Petřínem a Sudek se nejspíš nechal okouzlovat na jaře vůní na Petříně kvetoucích šeříků. Jejich vůni evidentně vdechoval všemi otvory - jak červeným klaunovským nosem, tak i ušima, rozšířenými jako gramofonové trychtýře.

V domě pod Petřínem spolu žili ještě v r. 1959, kdy Bělocvětov namaloval obraz, jak spolu vedle sebe v daném domě u okna stojí malířova dcera Andrea, tehdy devítiletá, vedle legendárního fotografa, který je otočen zády, ale přesto je snadno rozpoznatelný svou typickou siluetou, s prázdným pravým rukávem, strčeným do kapsy. Obraz je reprodukovaný níže, je v majetku dcery malíře. Poté někdy se Bělocvětov s první partnerkou Stanislavou Pavlíkovou a jejich dcerou Andreou přestěhovali na Vinohrady, ale brzy se pak Bělocvětov seznámil s Magdou Bernardovou a odešel za ní na Žižkov. Na počátku 60. let se politická situace u nás uvolnila a v r.1962 Bělocvětovi byl konečně poprvé vydán občanský průkaz a mohl se oženit - nejprve legalizoval sňatkem svůj vztah se Stanislavou Pavlíkovou, která přijala nové příjmení. Na svatbě jim byl svědkem Sudek, který se s oběma dobře znal ze společného bydlení v domě pod Petřínem. Poté se však hned rozvedl a vzal si Magdu Bernardovou, která si ponechala své příjmení.

Obraz Šeříkový Sudek zachycuje pověstného fotografa s omámenými smysly, jak dovedl vychutnávat krásu i přesto co jej v raném mládí postihlo a změnilo mu zcela život. Vyučil se knihařem a ani nestačil své povolání pořádně začít vykonávat, když musel odejít do první světové války, kde byl na italské frontě v r. 1916 v jeho 20ti letech zraněn. Granát mu utrhl pravou ruku. Následujících asi sedm let strávil v Invalidovně, kde se zotavoval ze zranění a chystal se pomalu na další život, v němž nemohl počítat s tím, že by vykonával své povolání. Již předtím fotografoval a uvažoval, že to je ono, co lze vykonávat i jen levou rukou. Proto se při zotavování zdokonaloval ve fotografii, v níž pak tak vynikl. Našel si tedy po životní pohromě alternativní způsob své osobní tvůrčí výpovědi, nerezignoval - tak byl silnou osobností. Přičemž jen šest let před jeho zraněním se z podobného důvodu slavný krajinář Antonín Slavíček ve svých pouhých 39ti letech zastřelil, když po postižení pravé poloviny těla mrtvicí nebyl spokojený s tím, jak byl schopen malovat levou rukou či s přivázaným štětcem k pravé ruce. A 15 let po Slavíčkovi se v necelých 45ti letech zastřelil geniální sochař Jan Štursa - tam však byl důvod jiný, co do výsledků tvorby byl až do smrti neobyčejně úspěšný, ale nemohl vydržet stupňující se bolesti, zapříčíněné pokračující nemocí, k níž přišel nejspíš rovněž po zranění ve válce v Haliči, kde byl operován asi v hygienicky nedokonalých podmínkách. A ani jemu nedali závistivci úspěchu pokoj a šířily se hned pomluvy o jiném původu jeho nemoci.

Bratr si vytvořil několik animací obrazu:

  

  

V AUKCI DOBŘE PRODANÁ FALZA

A co jsme mohli čekat? V neděli 17.11.2013 se konala aukce a níže dříve prezentované ohavné falzum se prodalo, i s potvrzením syna malíře a ještě jednoho experta, který zdá se hodnotil vesměs obrazy pro danou aukci. Předem jsem se snažila co nejvíc na falzum upozornit - a to nejen, že by se jednalo o můj osobní názor, že se jedná o falzum, nýbrž znám pozadí obrazu a sama jsem jej odmítla, což znamenalo konečný rozkol s mou předchozí mnohaletou nejbližší kamarádkou. Výsměšně na mne tehdy hystericky křičela, co že to tak najednou poznám a podobné hlášky, vypovídající o všem - především o tom, že jsem pro ni měla být krytím a garancí jí distribuovaných falz, proto jsem neměla nic tušit, abych byla opravdově přesvědčená o původu obrazů a jejich originalitě. Hned jsem svůj postoj k ní změnila, v nemocnici jsem ji vypustila z výpisu osob, které mají být informovány o mém zdravotním stavu. Nicméně, když pohořela u mne s tím, že jsem "prý nějaká úplná pionýrka", navázala spolupráci s aukční síní, kam dala už na jaře skupinu těchto obrazů, které se velmi dobře prodaly i s potvrzeními syna malíře a ceny vystoupaly vysoko, takže z toho mohla dobře vyžít do současné aukce. A nyní se opět jak poukazované falzum, tak i další obrazy, které vložila a i jejich původ bude často podobný, všechny se opět prodaly s vysokým navýšením cen, takže si mne ruce, jak to vymyslela dobře. Konkrétně cena rozebíraného falza, kvůli němuž jsem se s dřívější nejbližší kamarádkou rozešla, se z vyvolávací ceny 140.000,- Kč vyšplhala na prodejní 240.000,- Kč - bylo to číslo aukčního katalogu 99. Co jsme mohli čekat - obchodníkům a všem kolem jde o peníze, nikoliv o pravdu. Možná kupec přijde i po několika letech s řadou falz k reklamaci - počkáme si? Bude to zajímavé. Někteří lidé mají všechny ostatní lidi pouze za účelem jejich využití a dělají to se všemi kolem sebe, jinak to ani neznají - jsou to velmi silné motivy pro zpracování.

Aktuálně jsem dost rozčílená z toho, že už dříve zmiňované falzum, které jsem vrátila své známé, je nabízeno k aukčnímu prodeji a verifikované synem malíře - pro text rozklikněte obrázek:

  

  

OCENĚNÍ OD DETEKTIVKÁŘů

http://www.prazskenovinky.cz/zpravy/regiony/autori-detektivni-a-dobrodruzne-cetby-prebirali-havrany/

Na schůzce Asociace autorů detektivek dne 24.10.2013 jsem z rukou předsedy České společnosti Sherlocka Holmese převzala čestné uznání zejména za šíření znalostí reálií Sherlocka Holmese svou tvorbou.

  

GALERIE V PODĚBRADECH

ART ATELIER v Poděbradech, v blízkosti lázeňské kolonády. Aby nevznikla mýlka - nejsem galerista a prodejem umění se již nemíním trápit. V minulosti jsem v tomto ohledu jen a nepříliš ráda vycházela vstříc žádostem lidí, víc již nemíním ztrácet svůj vzácný čas a plně se chci věnovat vlastní tvorbě - tj. jak výtvarné, tak literární. Jak uvádívám na přebalu knih či ve slovníkových heslech - nechala jsem se od vlastní tvorby odvést do roviny teoretické, ale nemíním tam zůstat a teoretické poznatky chci využívat ve vlastní tvorbě, jak činil např. absolvent téhož oboru - Karel Čapek. Znalosti nejsou nikdy na škodu.

Nyní pro účel prodeje již plně využívám svých přátel-galeristů. ART ATELIER si vybudoval můj mnohaletý dobrý známý a nejbližší kamarád, který žije v Poděbradech. Na fotografiích sedím při své návštěvě - a to nikoliv, že bych byla bezmezným obdivovatelem tvorby Andreje Bělocvětova, ale sedím u ukázek své tvorby, kterými budu postupně galerijní prostory víc a víc zaplňovat. To že je na fotografiích v současnosti vidět tolik obrazů Andreje Bělocvětova, souvisí se zájmem galeristy, který se snaží pomáhat a podporovat syna malíře, který po smrti své matky a malířovy druhé manželky zůstal osamocený a vzhledem k tomu, že ani nenese jméno svého otce, rovněž v souvislosti s tvorbou Andreje Bělocvětova zůstává stranou. Příjmením se jmenuje po své matce Magdě, která krátce po svatbě své přechůdkyně Stanislavy nechtěla při následné své svatbě jako druhá přijmout příjmení Bělocvětovová a nechala si své původní jméno Bernardová a syn se tedy jmenuje Darius Bernard. Teprve na počátku 60. let nastalo určité uvolnění, které umožnilo, že pro úřady svým původem nepříliš jednoduchý Andrej Bělocvětov konečně dostal občanský průkaz a mohl se oženit. V r. 1962 tak napřed legalizoval svůj předchozí vztah, že si vzal svou předchozí partnerku Stanislavu Pavlíčkovou, která tak v r. 1962 přijala příjmení Bělocvětovová a dostala jej i až ve svých 12ti letech jejich dcera Andrea. Ta pak toto příjmení vyměnila za vyvdané. Proto po smrti Stanislavy a pak i Andreje Bělocvětova již žádný další nositel příjmení malíře nežije a existence syna, který je skromný a nechce veřejně vystupovat, zůstátá opomenuta. Oproti tomu dcera malíře se hned při prvních novodobých výstavách tvorby otce přestala v předchozí intednzitě zabývat svou vlastní tvorbou a přesunula zájem na tvorbu otce a veřejné vystupování v té oblasti vítá. Do svých taktických plánů zapracovala i mne a je onou osobou, o níž pojednávám níže. Majitel ART ATELIERu tedy naopak spolupracuje s druhou částí rodiny a jeho obrazy jsou vesměs odtud, označeny pozůstalostním razítkem - ostatně pro dědické řízení jsem na konci 90. let právě já pozůstalost zpracovávala. Jak jsem uvedla, já sama se s tvorbou Andreje Bělocvětova plně neztotožňuji, jak by se mohlo odvozovat dle toho, že sedím v prostředí s prezentací jeho tvorby, kde však je i moje tvorba.

  

  

Dům PANSYMARIE

Dne 1.10.2013 byl konečně zkolaudován dům PANSYMARIE v Řitce, jehož stavbu začal tatínek již v r. 1971, poté co deset let předtím na pozemku založil dnes již vzrostlou zahradu, na parcele v sousedství s původní dědovou zahradou, založenou již ve 40. letech 20. století. Postupně budovaná stavba uprostřed vysokých stromů, dostala podobu s množstvím skrytých zákoutí a až na jednoduchý tvar oken jí byl dodáván charakter starobylé anglické stavby. Historii stavbě dodalo i beletristické zpracování, kde je stavba popsána mj.v r. 1927, kdy v ní bydlela prateta autobiografické hlavní hrdinky celého cyklu ZLOČINY MEZI OBRAZY. Stavba se dle ní jmenovala ROSEMARIE. Jedná se o povídku – Sherlock Holmes řeší zvlášť brutální vraždu výtvarného teoretika: MUDr. John Watson v listopadu 1927 napsal, že při cestě se Sherlockem Holmsem do Čech, konkrétně Mníšku pod Brdy na jaře 1927 při řešení zvlášť brutální vraždy výtvarného teoretika se na mníšecké faře od paní spisovatelky Marie Wagnerové, rozené Černé, autorky příběhů školáka Káji Maříka, známé pod pseudonymem Felix Háj dozvěděli, že má nedaleko přítelkyni, rovněž umělkyni, která také píše, ale hlavně maluje. Byla to prateta hlavní autobiografické hrdinky a její jmenovkyně - Rosemarie Macešková.

Dr.Watson napsal: Zjistili jsme, že bydlí a zároveň má svůj ateliér blízko – hned na konci Řitky, směrem k Mníšku, ve vile ROSEMARIE. Její vila je jakási nejzazší výspa. Stojí o samotě, v oblasti, nazývané Lada, západněji a jižněji, než je část Řitky, zvaná Veselka. Za ní pak jsou už samá pole, lemovaná zalesněnými hřbety. Tato oblast se pak jmenuje Pod Bučinou. A tak jsme se vydali navštívit paní malířku ve vile ROSEMARIE na konci Řitky. Museli jsme opět najmout dostavník a dojeli jsme k zahradě, hustě zarostlé vysokými stromy, skrz něž jsme až na zadním konci zahrady zahlédli cihlově zbarvenou vilu, v anglikanizujícím stylu, působící v bujně vzrostlé zahradě až tajemně. Ovšem bylo vidět velké okno ateliéru v přízemí a zdá se, že ještě větší ateliér mohlo skrývat podkroví. Přišla nám otevřít krásná distingovaná dáma, přibližně stejného věku jako její přítelkyně-mníšecká spisovatelka…

Na závěr autobiografická hlavní hrdinka: Složku zašlých papírů jsem našla ve spodní zásuvce velkého bufetu ve velkém půdním ateliéru svého domu ROSEMARIE v Řitce, kde v první polovině 20. století žila má prateta – malířka a spisovatelka Rosemarie Macešková, po níž jsem i dostala své jméno a vedle domu jsem zdědila i umělecké nadání a zaměření. Je otázkou, proč tento příběh nebyl jako ostatní publikován a místo toho skončil u mé příbuzné. Snad jí jej dr.Watson věnoval vzhledem k tomu, že o ní příběh pojednává….

Ostatní, včetně základního děje – tj. řešení vraždy, ke čtení v dané povídce: http://www.mariepospisilova.com/Sherlock_Holmes_a_výtvarný_teoretik.html

 

  

Promlčená krádež.

Promlčená krádež. Dne 21.12.1994 v mém tehdejším bytě byla ukradena řada obrazů na objednávku jednoho starožitníka a zkušený obchodník počkal promlčecí dobu a obraz Maxmiliána Pirnera - Ostrov mrtvých, olej na plátně, 91x59 cm dal prodat do zahraničí do aukce v Dorotheu v Linzi, kde se 15.4.2010 prodal.

Vše jsem nedávno náhodně objevila na internetu, zatímco policie se případem nejspíš zabývala běžný rok, což je lhůta, kterou má na vydání závěrečného usnesení. Určitý čas po krádeži jsem pak něco málo z fotografií obrazů nacházela v hledaných obrazech, avšak právě tento Pirner byl do databáze hned vložen pouze v černobílém provedení, ačkoliv jsem policii v den krádeže dala štos svých barevných fotografií. Po určitém čase - a to jistě kratším, než nastalo promlčení, jsem pak v databázi obrazy už nenalézala. Natož, aby policie sledovala jejich výskyt na evropském uměleckém trhu.

Poté co jsem náhodně objevila prodej Pirnera, ze zvědavosti jsem se podívala i po dalších. Druhý z nejvýraznějších ukradených obrazů - Hrad Karlštejn od Hugo Ullíka z r. 1870, olej na plátně, 55,5x76,5 cm, zachycující hrad před Mockerovou přestavbou - dal poté prodávat už na naši aukci - poprvé v r. 2011, prodával se dosud celkem třikrát, zatím neúspěšně - proto nedávám foto. Na jednom fotu z aukce je obraz v rámu, který se zdá být shodný s tím, v němž byl u mne - zloději tyto dva rozměrnější obrazy vyndali z rámů a velké ozdobné zlacené rámy po nich zůstaly v předsíni. Pokud si vzpomínám, tak si je pak odnesl zase jiný starožitník, který byl přítelem majitele těchto dvou obrazů. Toho nedlouho po krádeži našli ubodaného ve výtahu jeho domu a doslechla jsem se pak postupně během let, že tento starožitník o mne šíří mezi "starožitnickou obcí" neskutečné výmysly v tom smyslu, že jsem si krádež vymyslela, na majitele obrazů jsem poslala nějaké ze svých "četných mužských" - jak v žárlivosti při své neúspěšnosti v tomto směru si vytvořil představu, pak dokonce, že jsem ve vězení apod.... Ovšem - jak by se rám, odnesený starožitníkem ocitl na obraze, zcizeném na objednávku jiného starožitníka - to je docela zajímavá myšlenka, podněcující vznik řady výkladů. Jedná se pouze o jeden z četných reálných podnětů k mému zpracování.

  

Dále předně se velmi omlouvám všem, kteří mne někam zvou či pozvali. Velmi si jejich pozvání vážím a těším se, že v budoucnu jich využiji, ale v současnosti nezvládám nikam se dostavovat.

  

Lepší situace jistě nastane, až se snad během září či počítám, že nejpozději v říjnu zcela přestěhujeme do našeho domu PANSYMARIE v Řitce, na vzrostlé zahradě ve stylu anglického přírodního parku. Do té doby mám problém vše skloubit dohromady, když ještě navíc mne přes neustálá upozorňování na mém webu, že se tím již nebudu zabývat, že mi to bere příliš času, který potřebuji věnovat své tvorbě – neustále či možná i stále víc mne zaneprázdňuje práce na znaleckých posudcích na obrazy, které se alespoň pokouším zpracovávat literárně, nejde o žádné vyjmenování faktů, proto striktně odmítám označovat je za odhady. Avšak tím víc se na mne zase všichni obracejí, že si prý konečně zase chtějí počíst. Navíc jsem stále překvapována událostmi kolem mne či spíš lidmi, což jsou vše motivy pro literární zpracování, po němž se snad konečně s danými jevy vypřádám a nebudu jich mít tak plnou hlavu. Jednak své neobyčejně bohaté zážitky zejména do období kolem tzv. sametové revoluce a těsně po ní zpracovávám v „Jak jsem stát málem připravila o dva Cranachy“, kde od svého dost neobvyklého dětství postupuji právě k období tzv. sametové revoluce, s velmi bouřlivým osobním životem, společným s neobyčejně umělecky nadaným schizofrenikem, při jehož každodenních záchvatech mi šlo o život a zároveň – přes neobyčejně špatný zdravotní stav s diagnostikovanou fatální nemocí - s bohatým profesním životem, s obrovskou zodpovědností, kdy jsem s jedním obrazem Cranacha zažívala dramatické okamžiky v Berlíně a v případě druhého Cranacha jsem svou bezelstností způsobila jeho ukradení a je velkou chloubou českých kriminalistů, že jej po mnoha letech našli v Německu a vrátili.

  

A co jsem dosud ani na facebook nevložila, ale bude literárně zpracováno – velké „starožitnické“ vykradení mého bytu 21.12.1994, kde najatí zkušení vykradači stačili odvést první várku a před odvozem druhé várky jsem je překvapila, takže mne chtěli zneškodnit a loupež dokončit. A obrazy z odvezené první várky jsem nyní náhodou objevila v aukčních výsledcích – jak po víc jak 10ti letech – tedy po promlčení – byly dány do aukcí v Rakousku a po úspěšném prodeji v Rakousku dokonce i u nás. Je s tím však spojeno mnohem více.

  

To co mi ale v současnosti nejvíc leží v hlavě, jsou zážitky s mou vlastně jako nejbližší přítelkyní, kterou jsem dokonce nahlásila v nemocnici jako jednoho ze tří lidí, kteří mají být informováni o mém zdravotním stavu – ovšem naštěstí formuláře jako velmi citlivou záležitost ve velmi krátkých intervalech aktualizují, takže v posední verzi jsem ji již vypustila. Jiní lidé mne říkají, že její chování vůči mne je zrůdné a že ona produkcí falz nic neriskuje, kdežto přenáší veškerou zodpovědnost na mne jako uměleckou historičku. Obrazy mne byly hned podezřelé, ale trvalo určitou dobu, než mi to hlava vzala, že by někdo mně blízký bal něčeho takového schopen, v negativním smyslu slova. Ačkoliv její falza poznám a vracím jí je, neustále se pokouší ke mně dostat další s tím, že majitelé budou chtít obraz prodat, ale dřív chtějí na něj napsat posudek a ona že prý doporučila mne. Kdyby nešlo o tak vážnou věc, tak je velmi úsměvné, jak jakoby obraz drsného malíře alkoholika má znaky ženského lyrismu, dále moderní barevnost o generaci mladšího umělce a vůbec řadu zcela moderních prvků a detailů. Všichni to vidí, jen tvůrce ne, což je i psychologický moment, daný silou přání. Protože ji znám dlouhá léta, či spíš desetiletí, vím, že v její hlavě je úplně jiný výklad situace. Je to ono, jak každý vše vnímá odlišně. Je přesvědčená, že nikdo na světě se nevyzná v obrazech lépe než ona, takže její falza, k nimž je oprávněná, nikdo nepozná. Já jsem tak na druhém místě, takže mne může přelstít, proto mně lže a vymýšlí si, protože jsem „nemístně čestná“ – jak řekla „taková pionýrka“, ale na naši dvojici si dle ní nikdo nepřijde, protože ostatní jsou úplní blbečci. A to, že jsem vše zarazila, vykládá tak, že jsem chladnokrevný a nevděčný zrádce a že jsem ji vyměnila za jiné spolupravcovníky a nechala jsem ji v „podnikání“ samotnou. Ocitla jsem se mezi zavrženými, s nimiž se nestýká a nemluví s nimi, jen mi dál posílá své obrazy, podepsané nesprávným jménem. Pracovní název zpracování je „Nosiči krabic na klobouky“.

  

Takže se těším, že v Řitce mne již nebudou tak pronásledovat žadatelé o posudky na obrazy, i když jestliže za mnou jezdí ze Slovenska, Švédka a odjinud, tak jim bude nejspíš jedno, zda jedou do Prahy či do Řitky. Vedle psaní se těším na využití nových ateliérů v domě PANSYMARIE, kde konečně bude prostor pro malbu rozměrnějších obrazů a také mám v úmyslu vytvářet zahradní plastiky – dům PANSYMARIE s fasádami v typické anglické červeni a plastiky před ním jsou námětem obrazů již jistě od r. 2007 – viz vyobrazení. Stavbu domu PANSYMARIE se snažím držet ve stylu staroanglické architektury, tak k r. 1920. A svou historii dům dostal v mé literatuře, kde se jedná o dům ROSEMARIE, podle autobiografické hrdinky Zločinů mezi obrazy – Rosemarie Maceškové. V aktuálně poslední povídce o Sherlocku Holmesovi, řešícím zvlášť brutální vraždu výtvarného teoretika, slavný detektiv navštívil dům ROSEMARIE – je ke čtení na mém webu.

  

A nyní zcela čerstvá novinka – na 1.10.2013 je naplánpovaná kolaudace stavby domu PANSYMARIE v Řitce, tj. první kolaudace od začatku stavby, počaté roku 1971.

  

A ještě více:

  

Soused Václav Kníže zvoní hned po obdržení dopisu ze Stavebního úřadu, z nějž se dozvěděl o plánovaných drobných zahradních stavbách na na naší zahradě - zahradní domek na zahradní techniku, skleník pro květiny a kryté stání pro auto, k jejichž budování bude přistoupeno ihned po kolaudaci vlastní stavby - 1.10.2013. Jako vždy a ke všemu chce uplatnit své připomínky, což je jeho životní náplň. Nikdy vyhovění připomínkám nezabrání vzniku dalších, protože jejich vznášení je životní náplní, jiná nejspíš neexistuje. Tentokrát uplatňuje kuriózní požadavek, že potřebuje přelézat plot mezi našimi zahradami - zřejmě nechápe, že se tím logicky vystavuje nebezpečí zastřelení. Zapomněl se v minulém století a už jeho nicotný plot hlásá, že se prosazuje jako důchodce-zahrádkář v jakési zahrádkářské kolonii. Ještě netuší, že ihned po kolaudaci bude mít také již čas místní zámečník-kovář, s nímž jsem domluvená o vysokém neprůhledném plotu, takže soused už stejně vůbec nic neuvidí a jeho nicotnému zahrádkářskému plotu bude představen pořádný plot, zabraňující porušování soukromí, takže si bude muset najít jinou životní náplň.

Ostatně se jedná o tutéž osobu, kvůli níž náš dům, nebyl dokončený už v 70. letech a tatínek se nedočkal svého snu - moct se tam umýt v pořádné koupelně. I tehdy už tento soused stál u plotu a pozoroval postup stavby a na úřady někdy hned po polovině 70. let nahlásil, že stavba se nedrží zcela plánů a dostává větší rozměry, přesahující povolené rozměry pro chatu - jak vše tenkrát bylo stanovené. Tatínek nevěděl, kdo toto úřadům nahlásil a chudák až do své smrti nepodezříval tohoto souseda, který se s ním přátelsky bavil a jemu samotnému nic neřekl. Spojoval si to nejspíš se strejdou, který koupil vedlejší parcelu, sousedící s dědovou, tedy parcelou tchána obou. Strejda projevoval vždy výrazně finančně majetnické zájmy a v tom smyslu měl vůči tatínkovi určité námitky jako ve smyslu konkurence v dědictví. To bylo důvodem, proč se tatínek až do smrti domníval, že za tím, že nemohl dokončit stavbu, je strejda, nenapadlo jej, že by to mohl být někdo jiný, kdo neměl žádný logický důvod.

Až teprve po tatínkově smrti se mi tím pan Václav Kníže vyloženě "pochlubil" - jak ve své nepochybně nemocné či minimálně podivně pokroucené mysli to vnímal a nejspíš vnímá....

Přes to vše i přes to, že v r. 2004 už celá parcela se zahradou a stavbou v podstatě nebyla naše, protože jsem byla vhodnou obětí podvodníků - nyní konečně tatínek na nebi může mít radost a určitě ji má.

  

TOPlist

  

 

I