Rovněž zpracování tohoto námětu bylo opět zahrnuto do autobiografického cyklu "Zločiny mezi obrazy", jejichž spojující ústřední postavou je umělecká historička a malířka Rosemarie Macešková, kterou obklopuje svět její práce a soukromého života, známý důvěrně jak jí, tak rovněž i mně jako autorce, stejně jako geografické prostředí, ve významovém pojmenovávání dobře identifikovatelné, stejně jako další osoby příběhů.

Není jisté, zda povídka je tím, co si zadavatelé námětu představovali, avšak splňuje motivaci autorky, která po celoživotní praxi psaní objektivních didaktických průvodcovských textů po hradech a zámcích a jinde má potřebu publikovat své subjektivní vjemy a zkušenosti. Upřednostňovány jsou pokud možno i doslovné citace přímých řečí v autentické podobě, jednotlivé autentické motivy jsou pouze různě pospojovány a přizpůsobeny, někdy použity v jiných souvislostech - pro uchování autentických zážitků s poučením pro čtenáře, aby se nestali jako sama autorka podobnou obětí zločinnosti, na níž v našem prostředí zůstávají často sami. A tak jak je tomu ve skutečnosti, neodvíjí se vše jednoduše a jednoznačně - jak máme výstižné označení pro vzorově dobré využití daností - "čítankově", jak si vesměs každý představuje, než je vyveden z omylu, s nímž se na tento svět narodil, a pozná, že neexistuje černá a bílá, pouze nepřeberné množství odstínů šedí. a že bude postaven do pozoru v pozici potencionálního zločince "vylhat" se i z toho, že se nenarodil v 10 hodin, nýbrž až v 10,15.

Kdo zabil ředitelku policejního muzea

Ačkoliv bylo teprve dopoledne, naštěstí jsem ten den vstala nezvykle brzy, i když jsem zdaleka ještě nestačila naspat alespoň sedmihodinovou dávku spánku, zejména při mém zdravotním stavu opravdu nezbytnou. Nedal mi dospat zase jeden problém s úřady, že mně úřednice nemohou zapsat trvalé bydliště ve Čtvrti velkých činžáků, protože neexistuje majitel domu, který by mi napsal nějakou smlouvu k bytu, který jsem již téměř před 40ti lety obývala s rodiči a bratrem, bratr tam žije nepřetržitě dodnes, já jsem mezitím bydlela v bytě po babičce v domě, který koupili drogoví dealeři za prodej drog a musela jsem se vystěhovat, rodiče mezitím náhle zemřeli, stejně jako již o tři roky dříve majitelka domu, kde bydleli. Ta sepsala podrobnou poslední závěť, podle níž dům připadl jejímu vnukovi, jeho teta však vznesla žalobu k soudu se zpochybněním závěti a dům je již 11 let bez majitele, takže žádný obyvatel domu nemůže získat žádný nový dokument pro úřady, neboť není nikdo kompetentní, kdo by jej vystavil. Při plné invaliditě, vážné nemocnosti a pohybování se pouze o dvou francouzských holích a v ortéze k co nejblíže zaparkovanému invalidně označenému autu při chystané placené parkovací zóně s povoleným stáním pouze pro rezidenty - docela problém. Jedině trvale blokovat některé veřejné invalidní parkovací místo a k němu jezdit z domova taxi.

Tak jsem řešila tento jeden maličký z množství obrovských problémů, které přináší naše neuspořádaná a zločinu přející doba, na níž budou naši potomci pohlížet jako na obrovské dobrodružství, které - jak doufám - bude už jen imaginární vzpomínkou. Seděla jsem u počítače a cukla jsem s sebou, když náhle u mé pravé ruky zazvonil telefon pevné linky. Hned jsem sáhla po sluchátku a v telefonu se ozval příjemný ženský hlas středního věku:

"Dobrý den, to je prosím paní doktorka Rosemarie Macešková?"

Pak se hlas odmlčel a distingovaně počkal na mé přitakání a až poté pokračoval:

"Našla jsem si Vás na internetu a myslím, že byste mi snad mohla pomoct. Mám takový problém se svým dědictvím po rodičích. Jsou tam dva obrazy a myslím, že je to s jejich hodnotou uplně jinak, než je mi tvrzeno. Je to poněkud složitější, to bych Vám vysvětlila až pak osobně. Hlavně bych potřebovala, kdybyste se mohla na obrazy podívat a říct mi, v jakých hodnotách se tak jejich cena pohybuje. Mohly bychom se nějak dohodnout?"

"To víte, že se určitě domluvíme, ráda se Vám na Vaše obrazy podívám. Buď s nimi můžete ke mně přijet anebo jestli jsou náročnější na přepravu, tak samozřejmě mohu i já někam přijet. Je to trochu obtížnější, jsem invalidní a nemocná, ale autem přijet můžu. Časově se Vám mohu docela přizpůsobit, jak Vám se to bude hodit. Mám nyní vše dost časově volné, není nic přesně časově určené."

"To je výborné. Obrazy jsou docela velké, takže bych byla ráda, kdybyste přijela. Vzala jsem je už před časem od sestry a mám je tady u sebe v práci. Je tu docela místo a nehrozí, že by se poškodily, čehož bych se u častějšího přenášení bála. Zejména ten jeden má bohatě vyřezávaný a zlacený rám, který působí dost křehce. Jak se tak dívám na Vaši adresu ve Čtvrti velkých činžáků, není to zas tak daleko. A teď jen kdy. Víte, s mým časem to je dost špatné. Jsem ředitelka policejního muzea, takže toho mám každý den dost na programu až do večera a hlavně bychom na obrazy neměly moc klid. Co takhle v pondělí? To je u nás zavírací den. Nevadilo by Vám přijet v pondělí tak před polednem?"

Přímo jsem zajásala:

"To je dobrý čas! Takže v pondělí tak po 11. nebo kolem 11. hodiny jsem u Vás."

Telefonát se odehrál v pátek dopoledne, přehoupl se víkend a bylo tu domluvené pondělí. Nařídila jsem si budík na mobilu a v 8,30 hodin mne probudily nastavené tóny Pretty Woman, abych měla dost času nejen vypravit sebe na cestu, ale hlavně dát vše do pořádku okolo chlupatých členů rodiny, po nichž je třeba ráno hlavně uklidit a poté jim dát čerstvou snídani. Když jsem vše konečně úspěšně absolvovala, sedla jsem - naštěstí včas - do auta před domem a vyjela směrem k policejnímu muzeu.

Byl krásný slunečný den, takže až příliš vynikala špína na sklech auta, skrz něž nebylo téměř vidět a cítila jsem se dost ostudně. Nicméně i přesto jsem vnímala krásnu slunečného podzimu. Nebylo to skutečně daleko a za chvíli jsem už byla na rovné ulici, končící přímo branou původního historického sakrálního areálu, v němž je muzeum umístěno. Přijela jsem k bráně a nebyla jsem si jistá možností pokračovat autem dovnitř až přímo ke vchodu do budovy. Auta s zásobováním tak určitě jezdila, ale přeci jen radši jsem zaparkovala vlevo hned před branou, kde byla vyhrazena místa pro parkování. Už minula domluvená 11. hodina, tak jsem radši neváhala a co nejrychleji jsem se odebrala k starým dveřím, tvořícím vhod do budovy s dnešním policejním muzeem. Budova s upravenou červeno-okrovou fasádou působila majestátně a dovršovala vznosný pocit očekávaného setkání s kvalitními obrazy.

I když jsem nyní již postupovala dost kvapně, abych nenechala už tak dost zaneprázněnou paní ředitelku muzea na sebe čekat, přesto se mi vtíraly myšlenky, v jak zvláštní jsem pozici, že takto často jsem ve svém životě přišla do míst, kam se jinak lidé nedostanou - do muzeí, galerií, hradů a zámků - vlastně jakoby zezadu a v době jejich uzamčení - nahlížím jakoby zezadu do zákulisí, co jinak lidé nevidí. Na zámcích jsem dokonce i třeba týden bydlela. Jedna z pozoruhodností profese. Vlastně celý způsob a vztah je založený na kreditu povolání, že odborník hodnoty chrání, což vždy platilo a až dnešní neuspořádaná doba najednou - nějak v obecném použití pořekadla v očích dalších osob z ulice "podle sebe soudím tebe" usilujících o mamonářský konkurenční boj - tyto nedotknutelné historické danosti bortí.

Zastavila jsem se u velkých barokních vrat s vchodovými dveřmi, opřela si francouzské hole o stěnu a natáhla se k cedulkám se zvonky, abych našla ten správný. Nebylo mi to moc platné, takže jsem sáhla do kabelky, pověšené na krku a vyjmula své silné brýle na čtění a teprve s nimi jsem byla úspěšná. Spokojeně jsem brýle zase uložila, opřela se o jednu hůl a druhou rukou jsem zazvonila. Čekala jsem a napínala uši, ale stále jsem nezaslechla žádný zvuk za dveřmi, který by svědčil o tom, že by mi šel někdo otevřít. Po chvíli jsem tedy zazvonila znovu a pak ještě jednou. Mezitím jsem začala prozkoumávat dveře - napřed mne nějak nenapadlo, že by v pondělí v zavírací dobu byly dveře odemčené. V tom mne ujišťoval i naprostý klid všude kolem - nikde ani živáčka. Vše evidentně zaslouženě odpočívalo po víkendovém návštěvnickém náporu. Přeci jen už z důvodu, abych nenechávala na sebe čekat, jsem nakonec vzala za velkou kovovou kliku dveří a ty překvapivě povolily. S velkým vrzáním se otevřely a vešla jsem dovnitř. Dýchl na mne chlad historických prostor a společně s ním i určitý divný pocit s myšlenkami, že přeci není možné, že by takto mohl kdokoliv vejít do budovy a nikde žádná překážka. Minula jsem zamřížovaný vstup do instalace v přízemí, protože jsem měla nejasnou představu, že kancelář paní ředitelky by měla být v mezipatře. Proto jsem se hrnula k velké mříži, chránící vstup na schodiště. Viděla jsem už zdálky, že tato mríž není zamčená, byla pootevřená. Mihla se mi hlavou myšlenka, kterou jsem pronesla nahlas, jak jsem při soužití se zvířaty zvyklá vyjadřovat myšlenky nahlas a komunikovat tak o všem s nimi:

"Že by mne paní ředitelka takto očekávala? Ale že by takhle bez nějakého vzkazu nebo instrukcí?"

Bylo mi všechno prostě divné a hlavně jsem měla nepříjemný pocit, že něco není v pořádku. Nicméně jsem tak měla otevřenou cestu na schodiště, po němž jsem vystoupala do mezipatra a skutečně jsem se ocitla před dveřmi s nápisem "Ředitelství".

Se slovy: "A jsem tady" jsem vzala za kliku a s hlasitě vysloveným "Dobrý den" vešla dovnitř. Vlastně to není přesné. Neudělala jsem dovnitř ani krok, protože už od dveří jsem uviděla převrženou židli za psacím stolem a u židle na zemi ležet nehybnou ženskou postavu. Vůbec nic mne nemohlo přimět, abych pokročila blíž. Postava se nehýbala a na koberci pod ní byla dobře viditelná velká kaluž krve.

Sáhla jsem znovu do kabelky na krku a vyndala tentokrát svůj mobil a zavolala jsem dnes již možná trochu zastaralá čísla, ale čísla, která mi hned vytanula na mysli, protože jsem je obě již mnohokrát použila v souvislosti se sebou - nejprve číslo záchranné lékařské služby 155 a poté policii 158. Sama jsem zůstala stát na místě - tj. v otevřených dveřích kanceláře ředitelky. Naštěstí to tentokrát nedopadlo tak jako před necelými 13ti lety, brzy po revoluci, kdy můj telefonát na policii přijal jakýsi "hlustvisihákský vrátný" a zloději z mého bytu, včetně jednoho, čekajícího na mne za závěsem metr od vstupních dveří, měli dost času utéct, než až v reakci na můj další telefonát přijela celá jednotka rychlého nasazení v plné zbroji, ale již pozdě a nakonec líná vlézt za třetím, ukrývajícím se ještě na půdě, na něhož jsem je upozorňovala a za nímž vlezli až kriminalisté, kteří však přijeli zase ještě později a třetí z organizované skupiny měl tak čas z půdy slézt schodištěm vedlejšího domu.

Ačkoliv jsem si až poté vzpomněla na aktuálnější číslo 112, na němž by se snad měli postarat o vše, tentokrát všechno dopadlo dobře a vzápětí jsem se dočkala reakcí. Bohužel záchranná lékařská služba se již paní ředitelky neujala. Pouze konstatovala, že už je pozdě a její práce zde zkončila. To už byla na místě místní hlídka policie, která přivolala posily z Kriminalistického ústavu za účelem ohledání místa činu a zajištění stop a rovněž policejního komisaře služby kriminální policie Velkého špinavého města. Ten po svém příjezdu přivolal též soudního lékaře z blízkého Ústavu soudního lékařství, který provedl podrobné ohledání těla mrtvoly a na základě ztuhlosti a tělesné teploty stanovil, že smrt nastala asi před hodinou, možná 45 minutami, s tím, že podrobnější zprávu vypracuje až po provedené pitvě.

Kriminalisté vyndali kufříky se svými pracovními pomůckami. Mohla jsem sledovat znovu mnoho postupů, které jsem měla možnost poznat již při dvou vykradeních svého bytu, z nějž mne pak zcela vystěhovala rodina známého drogového dealera. Po svém znovunastěhování k bratrovi do bytu po rodičích jsem pak na hororové zážitky z předchozího bytu už jen vzpomínala jako na zlý sen a množství neobyčejného životního materiálu - důsledek toho, když se obecně ví - např. i v okruhu obchodníků se starožitnostmi - že žena žije v bytě sama.

Vedle postupů, které jsem mohla sledovat ve svém bytě, zde přibyly ještě ty, týkající se oné nešťastné okolnosti, že zde došlo k usmrcení člověka. Sice v mém bytě také přišla řada na nouzový plán, když jsem se uprostřed práce najatých zkušených vykradačů vrátila a nejmohutnější ze zúčastněných byl připravený mne nějakým způsobem zneškodnit - jakým, to jsem se naštěstí nedozvěděla. Plán byl překažen mým nestandardním chováním na základě zděděných a také pěstovaných mediálních schopností, kdy se nemusím ohlížet kolem sebe a přítomnost každé živé bytosti ve své blízkosti cítím, tedy i schované za závěsem. Takže jsem ten jeden krok od vstupních dveří k závěsu neudělala a nešla jsem k telefonu ve svém bytě, nýbrž k telefonu sousedky o patro níž - to mi jednoznačně velel šestý smysl.

Zde v policejním muzeu však byl útok na nešťastnou paní ředitelku dokonán. Vedle techniků práškem posypávajících všechny přeměty a štětečkem pak na jejich povrchu hledajících otisky prstů - daktyloskopické stopy, nastoupili další s fotoaparáty a videokamerami - a zatímco soudní lékař ještě ukazoval různé detaily na mrtvém těle policejnímu komisaři, pečlivě dokumentovali přesnou polohu těla a rovněž i poranění, která byla zřejmě příčinou smrti. Nedalo mi to, přitahovalo to mé oči, že jsem také sledovala, co právě soudní lékař vysvětloval komisaři:

"Tady se pane komisaři podívejte na ty modřiny na pravém předloktí. Jejich sytě modrá barva svědčí o tom, že byly způsobeny ještě za života. V řadě je tu víc menších modřin - nic bych za to nedal, že jsou od prstů, jak někdo ženu prudce neurvale uchopil za paži. Ale jinak žádné oděrky a podívejte ty neposkvrněné čisté nehty - nejspíš vše bylo velmi rychlé a překvapivé, nijak se nebránila. A pak přišla rána do hlavy, která znamenala rychlou ztrátu vědomí a smrt. Podívejte tady na temeni, to je obrovská rána evidentně těžkým hranatým předmětem."

"Áno, to je jasné, útočník byl nejspíš tak zmaten, že vražedný předmět hned tady upustil a utekl."

A při těch slovek ukazoval na kovovou sošku na kvádrovém mramorovém podstavci, ležící asi dva metry od mrtvé - pohozená na zemi, že až bylo s podivem, že jemné kovové výčnělky plastiky se neulomily, zejména, když se jedná o litý kov - ale takto v pohledu z mé vzdálenosti jsem nemohla určit, zda jde o bronz anebo jakousi slitinu.

"Nějaká figura střelce s lukem a vidíte, tady na hraně je krev."

A jakmile jsem zaslechla tato komisařova slova, když ukazoval na kovový odlitek na mramorovém podstavci, potřísněném krví, nedalo mi to, abych se nezapojila do rozhovoru svým vysvětlujícím výkladem:

"To je Lučištník aneb Herkules napínající luk od francouzského sochaře Émila Antoina Bourdella, plastika z r. 1909, tedy samozřejmě pozdější odlitek, komerčně ve velkém množství šířený. Tyto drobné kovové odlitky na mramorových podstavcích byly velmi rozšířené zejména ve 20. a 30. letech 20. století, kdy se staly běžnou výbavou kanceláří nebo domácností. Nejčasněji byly odlévány plastiky soudobého předního českého sochaře Jana Štursy - Raněný nebo Vítěz, ale i jiné a jak je vidět i tento známý Bourdellův Lučištník, jehož původní autorský odlitek byl vloni v aukční síni Dorotheum prodán za 4,7 milionů Kč."

Policejního komisaře plk.JUDr. Huňatého jsem svými slovy evidentně vytrhla z jeho úvah a překvapeně se na mne podíval:

"A kdo Vy jste?"

Tu hned přistoupil mladý seržant místní hlídky a vysvětloval: "To je paní doktorka Rosemarie Macešková, která mrtvou našla a zavolala nás."

"Á tak to jo. Ale stejně, seržante, i když je zavírací den muzea a nejsou tu návštěvníci, i tak máte dbát, aby zde nebyl nikdo nepovolaný, aby byl prostor uzavřen a nikdo neměl přístup a požádejte laskavě paní doktorku, ať opustí prostor, vemte si veškeré kontakty a bude mít dost příležitosti, aby k případu řekla své, až bude předvolána k podání výpovědi."

Trochu se mě příkré a neosobní jednání policejního komisaře dotklo, zejména, když já osobně bych se nikdy necpala na místo, kde bych neměla co dělat a jen ze slušnosti jsem stranou vyčkávala, než ode mne bude někdo něco potřebovat. Spíš naopak mně bylo nepříjemné být na místě, kde došlo k tak tragické události a ráda jsem se vrátila ke svému autu před branou do areálu, abych odjela domů. Na prostoru venku před budovou jsem musela projít páskou ohraničeným uzavřeným prostorem, kde kriminalisté zkoumali na zemi trasologické stopy - tj. otisky bot či pneumatik aut. Takže jsem si říkala, že je dobře, že jsem zaparkovala venku před branou.

Ještě cestou domů jsem stále měla před očima postavu bezvládně ležící mrtvé paní ředitelky muzea, která mi chudák nestačila ani vysvětlit svůj problém a co ode mne potřebovala a stále mi leželo v hlavě, že ony dva zmíněné rozměrnější obrazy jsem v její kanceláři neviděla. Bylo hezké podzimní počasí, spíš ještě připomínající léto a paní ředitelka měla na sobě výrazně žluté šaty a upoutal mne na jejím krku zavěšený předmět - miniflash ve žluté barvě, nádherně korespondující s barvou šatů. Flash budila dojem dobře zvoleného doplňku šatů a mnohého by zřejmě ani nenapadlo, že se jedná o počítačové externí paměťové zařízení. Také mně by to nejspíš tak neuvázlo v paměti nebo bych si toho ani nevšimla, kdybych si tyto miniflashe ve žluté a také nachové barvě právě nekoupila v internetovém obchodě.

Nicméně paní ředitelka muzea mne tedy nestačila zaúkolovat, takže jsem se mohla doma vrátit k ostatní práci, které nikdy není nedostatek a jsem jen ráda, když to může být práce nezadaná, nýbrž moje vlastní dobrovolná - tj. nejlépe malba obrazů anebo psaní příběhů.

A trvalo to téměř dva měsíce, než mi listonoška přinesla obálku s pruhem a doručenkou od služby kriminální policie a vyšetřování, v níž jsem našla předvolání k podání výpovědi, podepsané policejním komisařem plk.JUDr. Huňatým.

Neměla jsem k dané kauze žádné materiály, k tomu nestačilo dojít, tak moje jediná příprava spočívala v tom, že jsem si v kalendáři ověřila datum, kdy mi paní ředitelka muzea telefonovala a kdy jsem za ní do muzea jela.

V určený čas jsem se dostavila do kanceláře plk.JUDr. Huňatého, kterého jsem v ní našla sedět za psacím stolem, obráceného zády k oknu, které jeho rozložitá dost beztvará postava téměř zakrývala. Po jeho levé ruce u zdi na malém stolku stála počítačová věž velmi starého typu a vedle ní starý robustní monitor - hned mi bleskla hlavou myšlenka, že v Americe se podobných ekologicky zbavují tím, že je házejí do trychtýře a snaží se z nich vylisovat ropu. Ale nikdy by mi nenapadlo toto zlehčovat, neboť mi řada kriminalistů vykládala, že si počítače do kancelářích kupují ze svého, protože jinak by dodnes vše vyklepávali na psacích strojích. Tak to vypadalo alespoň ještě nedávno, možná v posledních letech je to už lepší.

"Dobrý den, předvolal jsem Vás, abych s Vámi sepsal výpověď. Hlavně mě bude paní doktorko zajímat, proč jste na místě vraždy byla v zavírací době muzea, za jakým účelem jste přišla."

Začala jsem panu komisaři tedy líčit vše chronologicky od telefonátu paní ředitelky muzea až do chvíle, kdy jsem ji našla.

Komisař předtím zapnul diktafon, což se mi ulevilo, neboť zřejmě dá výpověď sepsat zručné skretářce a nebudu muset na hranici trpělivosti čekat, než odťuká každou jednotlivou větu. Pak seděl proti mne, se svraštělým huňatým obočím a mlčky mne poslouchal, pouze v projevu nesouhlasu s obsahem mých právě pronesených slov vždy výrazně mlaskl - jako že k této věci si chystá pak řeč. Zejména mne touto reakcí vyrušil, když jsem mluvila o dvou rozměrnějších obrazech, za nimiž jsem přišla.

Když jsem ukončila své líčení, komisař zjevně ožil v tom smyslu, že nyní nastala jeho chvíle a prudce udeřil:

"A kde ty obrazy jsou? Nic takového tam vůbec nebylo. A pochybuji, že se něčím takovým paní doktorka Pomněnková zabývala. Byla to solidní zaměstnankyně, která vždy dělala jen to, co se od ní požadovalo a co se očekávalo. A jak by tak přišla k nějakým obrazům?"

Ani mi nedal čas na odpověď a pokračoval:

"Nebylo to náhodou nějak úplně jinak? Jasně se jedná o vraždu nepřipravenou. Vrah si s sebou nepřinesl žádnou zbraň a pak použil to, co našel na místě. Dále doktorka Pomněnková byla útokem překvapena - tj. evidentně vraha přijala, možná jej i očekávala a ten ji pak svým útokem překvapil. To nejhodnotnější co v místnosti bylo, byla právě vražedná platika, jak nám ji ohodnotil náš znalec, zhruba v hodnotě 20 - 30.000,- Kč. A tak si myslím, že možná někdo chtěl plastiku vzít a když tomu chtěla doktorka Pomněnková zabránit, tak jak sochu držel v ruce, udeříl jí do hlavy. Toho se ale lekl a utekl nakonec bez lupu. A ne každý by hned tak věděl, jakou má hodnotu. To chce přeci jen trochu odborníka. A pokud vím, Vy jste odborník velmi známý. A když jsme u toho, tak se nezapomeňte stavit v laboratoři, vezmou Vám otisky prstů. Bylo jich na místě obrovské množství."

Mlčky jsem seděla proti panu komisaři a se shovývavým úsměvem jsem sledovala jeho ústa. Pravidelně tak reaguji v situacích naprostého omylu a špatného - až právě úsměvně špatného odhadu. V takových okamžicích si člověk říká, že není možné, aby omyl setrvával, že určitě časem vyjde pravda najevo a člověk má spíš pocit schovívavosti k osobě, pronášející mylné soudy.

Ale přeci jen mne tu pan komisař vyzval k vysvětlení, kde jsou obrazy, za nimiž jsem dle jeho mínění údajně přišla. To mně totiž také celou dobu od neblahé události vrtalo hlavou, i když tu stále byla možnost, že třeba nakonec v ředitelčině pracovně nějakou náhodou zrovna nebyly - to člověk nemůže vědět.

Také jsem si však dobře pamatovala na žlutou flash na ředitelčině krku. Tak mně to nedalo a vznesla jsem ke komisaři otázku:

"To je mi také záhadou, že na místě nebyly obrazy, o nichž paní ředitelka mluvila, že je tam již nějakou dobu má a chtěla mi je ukázat. Ale také by mě zajímalo, zda měla něco paní ředitelka v té flashi na svém krku - nevíte, co tam vlastně nebo zda tam něco měla? Mám tu zkušenost, že mi takto lidé i donesou fotografie obrazů na nějakých médiích."

Plk.JUDr.Huňatý seděl proti mně v evidentních rozpacích, tak abych mu z nich pomohla, pokračovala jsem:

"Všimla jsem si, že paní ředitelka měla na krku pověšenou flash ve žluté barvě - ve stejné jako šaty. Krásně se jí to hodilo k sobě a flash vypadala jako módní doplněk a mnohého by asi ani inenapadlo, že se jedná o externí paměťové zařízení. Určitě ji máte prozkoumanou."

"Plk. JUDr.Huňatý se zamyslel a začal se se mnou loučit s připomenutím, abych se nezapomněla stavit v laboratoři.

A trvalo to asi dalšího čtvrt roku, kdy mi telefonoval mladý mužský hlas, který se mi představil jako kpt. Nerez, technik služby kriminální policie a vyšetřování, že prý je počítačový expert a rád by mi něco ukázal, jestli bych mohla přijít.

Zřejmě už měl pan komisař Huňatý další výsledky a on sám nemá vůči mně nějaké požadavky - nejspíš si ověřili mé otisky prstů a nenašli, že by byly na vražedné plastice.

Zato mladý expert mne nadšeně vítal:

"Paní doktorko, měla jste pravdu, na flashi byly vyfocené dva obrazy - přesně jak jste zřejmě uvažovala. A nejen to, ještě je přípojený také seskenovaný znalecký posudek Mgr. Jiřího Pomyslného. Pojďte, podíváme se na to tady u mně na mém počítači, zda mi k tomu něco řeknete. A to speciálně k obrazům, ty mi skutečně nic neříkají. Z toho posudku jsem myslím už vytěžil, co šlo. Byl vypracovaný pro ing. Annu Drtěnou, za svobodna Pomněnkovou, což jsem v evidenci našel, že je sestra paní doktorky Pomněnkové."

Jak to řekl, tak jsem to nemohla vydržet neskočit mu do řeči: "Á- sestra! V telefonátu mi paní ředitelka říkala, že má problém s dědictvím, takže to by skutečně mohlo být ono."

"Tak to máte pravdu. Jak vidíte, posudek označuje obrazy za nepříliš hodnotné, běžnou komerční tvorbu své doby, v hodnotě do 4.000,- Kč."

Hned jsem si s notnou dávkou zvědavosti sedla k počítači a podívala se na fota obrazů, stažená z flashe - té miniflashe žluté barvy z krku zavražděné ředitelky muzea. Byly to zajímavé romantické krajinomalby, nejspíš 2. poloviny 19. století - zdálo se, že pěkně provedené, ale fota nebyla zas až tak kvalitní. Byly vyfocené i signatury, ale ty byly opravdu velmi špatně čitelné. Ale v tomto případě mne zaujala hlavně fota zadních stran obrazů, tedy zadních stran pláten. Uviděla jsem na nich nápisy, které zřejmě většině lidí nic neřeknou, ale mně byly dobře známé. Publikovala jsem je před časem i na svých stránkách na internetu a hned se mi hlásili starožitníci z celého světa, že našli na mých stránkách stejné texty na zadních stranách obrazů, které mají i oni na svém obraze a žádali mne o vysvětlení, co texty znamenají a omlouvali se za to, že nerozumí českému jazyku mých stránek. Ráda jsem jim vždy anglicky vše vysvětlila a přispěla tak k novým poznatkům světových obchodníků s uměním.

Jeden z obrazů byl vzadu opatřen nápisem: "A.SCHUTZMANN/VIKTORIA/ MALTUCH/MÜNCHEN", což jsem hned vysvětlovala:

"Podívejte, to znamená, že autor obraz namaloval na plátně, zakoupeném v tomto předním mnichovském obchodě s výtvarnými potřebami, který vznikl v r. 1844 a existuje dosud. Vesměs si v tomto obchodě pomůcky nikdy nekupovali podřadní umělci, ale malíři určité kvality, tedy pochybuji, že by byl na takto označené plátno malován obraz tak nízké hodnoty."

A pak jsem přešla k nápisu na druhém obrazu - "A.CHRAMOSTA/Zur Stadt Düsseldorf/WIEN/Kärntnerstrasse 20"a vysvětlovala jsem:

"A ten druhý obraz je namalovaný na plátně, zakoupeném v obchodě s názvem Zur Stadt Dűsseldorf na Kärntnerstrasse 20 ve Vídni, který patřil jakémusi A.Chramostovi, nejspíš českého původu. Obchod byl funkční zejména v 70. -90. letech 19. století a umělecké potřeby si v něm kupovali skutečně přední evropští malíři."

S mladým expertem jsme si dál ještě dobře pohovořili.

Jak mu to vše tak krásně "zapadalo", tak mu nedalo, aby mne neinformoval, že skutečně to tak bylo, že paní ředitelka muzea měla rodinnou při ohledně dědictví, konkrétně se svou sestrou ing.Annou Drtěnou, která je výrazně ekonomicky zaměřená - a to doslova, absolvovala Vysokou ekonomickou školu. A došlo tam ke sporu o obrazy a nyní právě chtěli slyšet můj názor na obrazy dle fotografií ve flashi.

"Abych byl upřímný, zde nám už jen potvrzujete, k čemuž jsme již dospěli. Pan komisař si už předvolal paní ing. Annu Drtěnou k podání vysvětlení a při té příležitosti jí hned předal i obvinění. Byla dost vynervovaná a hned vše doznala. A to Vám řeknu, to je síla! Člověk si ani nedovede představit tu psychiku lidí, počkejte, tady to mám, to tedy ještě udělám, že Vám to pustím."

A z audiopásky jsem poslouchala rozezlený ženský hlas:

"Ta husa nepraktická - jí vůbec žádný majetek do rukou nepatří, vždyť vůbec neví, jak s ním zacházet! Měla si dál dělat svou vědu v muzeu a nechat všechen majetek tomu, kdo ví, jak s ním nakládat! Já mám rodinu a dvě děti, které potřebují zabezpečit, ona nemá nikoho, tak nic nepotřebuje, ne! Je to přeci sobeckost a jenom naschvál, takhle chtít něco mně a mým dětem vzít! Tak jsem si obrazy přišla k ní do kanceláře odnést, protože patří mně. Ostatně, jak mi napsal znalec posudky, neměly žádnou hodnotu a maminka mi řekla, že budou moje. Neměla se husa bránit a měla mi obrazy dát."

"Také jsme se od ní dozvěděli - to je zase někde jinde nahrané, že s tím znalcem to bylo domluvené. Chtěla sestře připravit doklad, že obrazy jsou bez hodnoty, aby se o ně nezajímala."

"Ano, chudák paní ředitelka, tak takovou měla sestru. Je to neuvěřitelné, jací lidé jsou".

Po tomto mém zkonstatování jsem se ještě neudržela, abych nepodotkla:

"Ale pan plk.JUDr. Huňatý flash zřejmě úplně přehlédl, že?"

"Flash byla v sáčku s osobními věcmi doktorky Pomněnkové, zřejmě v domnění, že se jedná o ozdobu z krku. To víte, nedivte se, pan komisař je již ze starší školy a počítačová technika není jeho silná stránka."

"A to se tyto věci neučí v policejní akademii? Ale víte, co jsem přesvědčená, že se tam dnes - tedy pod livem jistého módního amerikanismu po revoluci - přednáší? Určitě se tam mladí kriminalisté učí, že po vzoru amerického úspěchu s obviněním, obžalobou a odsouzením Al Capona za daňové úniky, když se jej nepodařilo obvinit za množství vražd, jsou i čelní zámožní představitelé českého podsvětí obviňováni za daňové delikty. Nejsem si ale jistá, zda to je právě to, co by mělo sloužit za vzor. Přijde mi to líto, protože se věci mají nazývat správnými jmény a nikoliv s pravdou uhýbat.A hlavně mi vadí, jak se pak dotazují občanů, co říkají na daňové stíhání bossů podsvětí. Divím se, že lidé neřeknou, že je ničí daně nezajímají, ale zajímá je stíhání vražd. Možná je i problém v právním systému, že u nás nejsou přijímány důkazní materiály na logické bázi, nýbrž jak kriminalisté výslovně uvádějí - alespoň mně tak tvrdili v kauze podvodu na mně, že zločinci pro usvědčení musí mít mezi sebou sepsané písemné smlouvy, aby byli postižitelní, což je dost absurdní situace právního systému.

"Možná se paní doktorko Macešková vymykáte jinak obecně ekonomičtěji založeným občanům - vemte si paní ing. Drtěnou a její naprosto odlišné založení od její sestry doktorky Pomněnkové. Lidi zajímá, jak jiní platí daně, možná někdy i víc, než kolik lidí kdo zavraždil a jestli někoho nebo mnoho lidí třeba o vše okradl, když se to týká jen jiných osob, tak to už bývá lidem zcela lhostejné. Daně musí platit každý, tak lidé se zadostiučiněním rádi vidí, že i jiní platí a musí platit."

Neměla jsem z toho dobrý pocit, ale takový je náš dnešní svět, tak jsem si ráda jela dělat domů své a tento ekonomický svět jsem nechala stát za zamčenými dveřmi.