Typická zápletka je popsána v první povídce Smrt výtvarníka. Zemřel výtvarník, který na zakázku maloval falzifikáty a byl zavražděný prostředky, s nimiž pracoval. Obecně zaměření kriminalisté neměli natolik odborné znalosti, aby mohly příčiny a vůbec i motiv smrti mladého výtvarníka odhalit. To se však podařilo hlavní hrdince celého detektivního cyklu, která je zcela nikoliv svým přičiněním vtahována do blízkosti zločinů smezi obrazy. Je to umělecká historička a malířka, která se jmenuje Rosemarie Macešková a má silně autobiografické prvky. Rovněž i příběhy jsou spojované z autobiografických zážitků - některé jsou podány dokonce zcela nezměněně v autenticky zažité podobě, další jsou různě nově pospojované z autentických motivů a některé poněkud fantazijně dotvořené k výrazněšímu dokreslení podstaty dějového směřování.

Do příběhů je vnesen i určitý jen zdánlivě nadpozemský prvek v podobě starší kouzelné a přitom jakoby příbuzné dámy, která svými snad až nadpřirozenými zásahy ovlivňuje běh života hlavní hrdinky a dohlíží na ni - a vysvětluje tak mnohé z autobiografických momentů. Je zde tak nakonec logickým rozumem vyloženo uplatňování tzv. šestého smyslu v každodenním životě a většina takto popisovaných a vysvětlovaných momentů je skutečná, opravdu zažitá, i když zdánlivě málo pravděpodobná, neboť skutečně se v rodině dědí zvláštní citlivost pro uplatňování šestého smyslu.

Spojující hlavní postavy , jak jsou uvedeny v úvodu cyklu:

O mé osobě - tj. hlavní postava příběhů

Jmenuji se Rosemarie Macešková a jsem umělecká historička. Už od dětství jsem malovala a výtvarné umění se mělo stát mým osudem. Nejprve jsem se připravovala na dráhu malířky a poté co jsem se jako středoškolačka seznámila s existencí oboru dějiny umění, stal se tento obor předmětem mého universitního studia. Po ukončení školy jsem měla příležitost zapojit se do práce v čelném vědeckém institutu. Po nějaké době potýkání se s nedostatečným kádrovým profilem jsem však byla odtud odeslána na jiné místo, kde nebylo třeba „kádrových rezerv“, ale přesto to byla vynikající pracovní příležitost v oboru. Po určitých společenských změnách v naší zemi se otevřely nové možnosti a mé nepříliš dobré zdraví a zároveň i potřeba určité pracovní svobody a volnosti mne vedly k tomu využít toho a pracovně se  osamostatnit a začala jsem pracovat především v oblasti soudního znalectví výtvarného umění. Ihned počátek tohoto osamostatnění přinesl obrovský příval práce a vše se vyvíjelo slibně až na různé zájmy v tomto oboru, na které jsem začala čím dál tím víc narážet a střetávat se s nimi, někdy až kriminálně-hororovým způsobem.

Paní profesorka Viola Slunečná

Sympatická drobná starší dáma, která záhadně vždy vše ví a objevuje se nečekaně všude kde jsem a nenápadně mi poradí a zdá se mi, že na mne dohlíží - http://www.mariepospisilova.com/Slunecna.html

Další práci a cíle vystihuje Epilog ze Zločinů mezi obrazy:

Epilog

 Bylo zde předloženo několik z nekonečného množství autobiografických zážitků Rosemarie Maceškové z jejího života mezi obrazy. Je toho ještě  mnoho, co je možné a žádoucí vynést na denní světlo před oči zasvěceného i nezasvěceného čtenářstva a nechat tak nahlédnout do specifického světa obrazů a všeho zajímavého, neobvyklého a nádherného, ale i toho špatného a dokonce zločinného, co tento svět v sobě skrývá. Další příběhy jsou proto zpracovávány, aby toho pokud možno co nejvíc neupadlo v niveč zapomnění.

 V rámci beletristického zpracovávání významných pracovních aj. autobiografických zážitků, jsou v kladném světle jsou líčeny momenty spolupráce s kriminalisty, zatímco neuvěřitelnou škálu hororových zážitků skýtají setkání s policisty dopravními. Jsou vesměs tak nepochopitelně bizarní ve své antilogické absurdnosti, bohužel vesměs podbarvené dávkou samolibé radosti z momentální možnosti uplatnění moci výkonu povolání vůči osobám jinak za jiné situace neoslovitelným  - od dopravního oddělení Policie ČR k Městské policii.

Bohužel ve chvíli, kdy jsem konečně potřebovala práci kriminalistů i pro sebe - v podvodu na své osobě - pak se ukázalo, že není vše tak jednoduché a že ani kriminalisté nejsou všichni odddáni svému povolání z enthusiasmu, avšak převažují u nich jiné aspekty - viz zpracované již v povídkách, inspirovaných kauzou s EKVITOU a v současnosti je tento moment podrobně rozváděn v dvojici právě zpracovávaných detektivních příběhů:  "Když chtějí, tak umí  (Znovunavrácené obrazy)"  a  "Ne vždy chtějí  (Signum AP)".