Z autobiografického cyklu "Zločiny mezi obrazy", jehož spojující ústřední postavou je umělecká historička a malířka Rosemarie Macešková, kterou obklopuje svět její práce a soukromého života, známý důvěrně jak jí, tak rovněž i mně jako autorce, stejně jako geografické prostředí, ve významovém pojmenovávání dobře identifikovatelné, podobně pak další osoby příběhů :

                        Samé závislosti

Bylo právě krásné letní sobotní dopoledne, když jsem se chystala odjet na svou zahradu po rodičích v Zahradní čtvrti na kraji Velkého špinavého města. V přípravách na cestu mne zadrželo zadrnčení telefonu. Zvedla jsem sluchátko a poslouchala neobvykle překotně mluvící mužský hlas:

"Dobrý den, tady je Zamotaný. Dovolal jsem se prosím k paní doktorce Rosemarii Maceškové?"

A po mém strohém přisvědčení hned pokračoval přívalem svých slov:

"Tak to mám štěští. Vím, že Vás v sobotu obtěžuji, ale mám takovou naléhavou věc. Kupuji obrazy, sbírám hlavně podobizny a teď jsem viděl něco úžasného, co mi nesmí utéct. To bych se musel zbláznit! Sice autor nic moc, ale to provedení! Je to mladá žena z profilu, sedící u otevřeného okna, kterým je výhled do krajiny. Jsem z toho opravdu nadšený a kdybych jej prošvihl, tak bych si to neodpustil. Peníze ale mám dostat až tak za týden nebo deset dnů a to by obraz už mohl být prodaný. Je v galerii SKLEP. Jsem domluvený v nedaleké zastavárně, že by mi potřebné peníze hned vyplatili za dva moje obrazy, než je pak zase budu moct vykoupit, až dostanu peníze. Na obrazy ale chtějí mít napsané znalecké posudky. Mohla byste mi je napsat? Ale bylo by potřeba ještě dnes. Vím, že je to hrozné, takhle o víkendu Vás otravovat, ale skutečně mi na tom moc záleží."

Bylo to v době, kdy jsem ještě ke všemu přistupovala přespříliš zodpovědně, aniž bych tušila, že to není kladem, nýbrž takový přístup způsobuje spousty nepříjemností a že je v současné společnosti třeba udržovat si určitou hladinu sobeckosti vůči okolí a nesnažit se "hlava-nehlava" každému vyhovět. Jak  by to bylo krásné a bezproblémové, kdyby člověk měl vždy dopředu své pozdější zkušenosti! Ale toto tedy bylo v době, kdy jsem ještě považovala za svou povinnost vyjít žadateli o znalecký posudek vstříc a svou práci pro každého potřebného odvést naprosto kdykoliv. Ani mě nenapadlo, že by mohla existovat možnost uvažovat o odmítnutí vypracování znaleckého posudku a domnívala jsem se a byla jsem přesvědčena, že každý znalec má povinnost vždy se svého úkolu plně zhostit, jinak by se dopustil velkého prohřešku, v mých očích téměř trestného činu na pokraji zákona.

Proto mně jen hlavou proběhlo, že má sobota doznává poněkud změny v programu a vstřícně jsem panu Zamotanému vysvětlila, kde mne najde a že jej čekám i s oběma obrazy. A skutečně jsem stačila jen tak trochu poklidit a už se ozval zvonek.

Když jsem otevřela dveře, naskytl se mi nezapomenutelný pohled na člověka s vytřeštěnýma očima - poprvé v životě jsem viděla ve skutečnosti to, čemu se říká "oči navrch hlavy".

Nicméně nebyl problém na jeho dva přivezené rozměrné obrazy vypracovat posudek - tenkrát ve své již zmíněné vstřícnosti jsem posudky napsala na počkání, což tehdy nebyla vůbec výjimka - až dnes si říkám, jaký jsem byla "snaživý blbec" a dnes již rozhodně bych odmítla veškeré vypracovávání posudku na počkání.

Poté můj zajímavý návštěvník spokojeně odešel a zřejmě odjel rovnou do zastavárny, aby si splnil své přání. Měla jsem příjemný pocit a dále jsem na tuto svou příhodu nemyslela.

Uplynulo jen pár dnů, asi tak týden, když mne ráno probudil zvuk telefonu. Jako obvykle jsem se hrozně lekla, cukla jsem sebou a vyskočila jsem směrem k telefonu. Těch několik kroků ke sluchátku jsem si nanečisto zkoušela, jestli budu schopná mluvit. A když jsem se v tomto smyslu ujistila, zvedla jsem sluchátko a poslouchala:

"Dobrý den, to je paní doktorka Rosemarie Macešková, znalkyně? Tady je vyšetřovačka Velkého špinavého města VI., nadporučík Jablko. Mám tady před sebou Váše znalecké posudky. Psala jste prosím posudky  na obraz Matka s dítětem a Děti pod stromem? Počkejte, podívám se od koho mají být..."

To už jsem ho ale zarazila, protože jsem oba obrazy měla ještě příliš v paměti:

"Ano, ty jsem psala a je to myslím asi tak před týdnem. S obrazy za mnou přijel pan Zamotaný a chtěl napsat posudky pro zastavárnu."

"Á, to je výborné, na posudcích totiž není uvedeno, pro koho byly psány. Mohla byste přijít sem k nám na služebnu dnes odpoledne, abych s Vámi sepsal protokol? Potřeboval bych se Vás na řadu věcí zeptat." 

Při návštěvě na služebně kriminální policie Velkého špinavého města VI. jsem se dozvěděla spoustu zajímavých věcí. Posudky měla policie skutečně právě z oné zastavárny, kam s nimi chtěl dát pan Zamotaný své obrazy. A s velkým překvapením jsem zjistila, že onen mrtvý majitel zastavárny, o jehož nalezení v jeho zastavárně jsem si snad před dvěma dny četla na Internetu, byl právě majitel té zastavárny, kde byl Zamotaný domluvený o proplacení obrazů. Policii upoutalo, že na pracovním stole ležely na vrchu tyto dva posudky, ale dva obrazy, k nimž by posudky měly patřit, se jim v zastavárně nepodařilo nalézt.

Bylo mi nepříjemné, že jsem tak policii přivedla na stopu pana Zamotaného, protože jsem byla přesvědčena, že tento člověk nemůže mít se smrtí majitele zastavárny nic společného a teď bude mít spousty nepříjemností - minimálně bude muset činit různé výpovědi apod. Ostatně ani jsem nevěděla přesně, jakým způsobem nebo na co zastavárník zemřel.

Zvědavost mi nedala a pustila jsem se do hledání čerstvých informací na Internetu a v Novinkách a Seznamu jsem skutečně našla novou podrobnější zprávu o záhadné smrti v zastavárně ve Velkém špinavém městě VI. Mrtvého majitele našel ráno v zastavárně jeho společník, který také zavolal sanitku a policii.

Na větší podrobnosti jsem si však musela počkat. Až opět následující den mi telefonoval vyšetřovatel a žádal mne, abych se dostavila ještě k doplnění. Prý má nějaké další skutečnosti a potřeboval by se mě na řadu věcí ještě zeptat. Celkem jsem právě neměla naplánovaného nic časově přesně daného, takže jsem se ihned vypravila na již známou vyšetřovnu Velkého špinavého města VI.

Vyšetřovatel měl hlavně čerstvou pitevní zprávu, dle níž jednoznačně zástavárník zemřel na zástavu srdce, a to zřejmě způsobenou velkou dávkou omamné látky, která byla objevena v krvi. Přitom na jeho pravé paži byl zjištěn čerstvý vpich.

Dále kriminalista Jablko pokračoval ve svých úvahách:

"Zjistili jsme ale, že mrtvý byl pravák, takže si nemohl injekci sám píchnout - přinejmenším je to nepravděpodobné. Pak nikde na jeho těle nebyly nalezeny stopy po jiných píchnutích, takže evidentně nebyl píchajícím si narkomanem. Potom je nápadné, že chybějí právě ty dva obrazy Zamotaného, které ještě nemohly být prodány, protože teprve běžela lhůta na jejich vykoupení majitelem-Zamotaným."

Po delší odmlce, kterou jsem nenarušila, neboť jsem k předchozímu neměla co říct, pokračoval:

"Abych řekl pravdu paní doktorko, tak v současné situaci nemůžeme jinak než podezřívat Zamotaného, že nejspíš si chtěl své dva obrazy vzít zpátky - možná mu nevyšlo to, jak čekal peníze či co já vím...Také jsme u něj včera byli v bytě a udělali jsme prohlídku a za oknem v truhlíku si pěstuje nějakou divnou rostlinu, z níž si vaří čaj - měl to tam v kuchyni v cedníku. Vzali jsme vzorek našemu expertovi, aby se na to podíval, co to je. Také mi připadal takový divný, exaltovaný, že by mohl být závislý."

"Máte pravdu - mě také hned upoutaly ty jeho vytřeštěné oči. Jenže bohužel Vás musím zklamat. Když si s obrazy ke mně přijel pro posudky, viděla jsem ho poprvé. Vůbec jej neznám, takže nemám ani zdání o jeho životě a způsobech, jestli droguje nebo nedroguje. Ale skutečně bych si netroufala podle jeho chování usuzovat, protože je zřejmé, že samozřejmě poněkud vyšinutý je, ale může to být právě ten sběratelstký zápal, což se dnes už tak často nevidí. Je to vlastně jako droga, kterou musí vzít - tak zrovna tak musel dát své jiné dva obrazy do zastavárny, aby ten požadovaný obraz ihned získal a nepřišel o něj. Samozřejmě je otázka, zda by pro tuto sběratelskou závislost nebyl člověk schopen i vraždit. Skutečně se mohlo stát, že mu ty očekávané peníze nepřišly a že neviděl jinou možnost jak své obrazy dostat zpět...." Víc už jsem ale pomoct nemohla.

Pak delší dobu jsem o případu mrtvého zástavárníka neslyšela, až asi po třech týdnech mi telefonoval celý rozrušený Zamotaný a chrlil na mně ještě překotněji než jsem dosud byla zvyklá:

"Paní doktorko, představte si, co se stalo! Dnes jsem dostal dopis s doručenkou ze Státního zastupitelství Velkého špinavého města VI. s obžalobou na mne, že důkazní materiály svědčí pro skutečnost, že mám na svědomí smrt toho zástavárníka Pirožka. Snad jsem mu měl do pravé ruky vpíchnout nevím teď kolik mililitrů omamné látky nejasného složení, předpokládají extraktu z u nás neznámé orientální rostliny, kterou si pěstuji v truhlíku. Přestavte si paní doktorko ten nesmysl! Ta rostlina je Thajsku běžně užívaná a má spíš povzbuzovat než omamovat. Přivezl mi to vloni v létě jeden kamarád. Docela jsem si na ni zvykl a vařím si z ní běžně čaj. Teď musím sehnat nějakého kloudného advokáta, který to dá do pořádku, nevíte o nějakém? Mám tedy jednoho doporučeného, tak ho kdyžtak zkusím. Ale bude to asi  stát dost peněz, co se dá dělat..."

Byla jsem docela zaskočená tímto přílivem informací a neblahých skutečností ve svém okolí a svěřila jsem se s nimi své dobré známé Miriam, která je rovněž malířka a také restaurátorka a navíc Zamotaného také zná. Dobře jsme si spolu v telefonu popovídaly - ovšem mé informace poněkud zapadly vedle čerstvého zážitku Miriam, když jim právě neznámí lupiči vykradli jejich venkovskou nemovitost. To ji přimělo k úvahám o ozbrojení a za tím účelem navštívila střelnici v blízkosti svého bydliště. Byla plná dojmů, rovněž nadšená ze vstřícného instruktora, který ji do všeho zasvětil a rezolutně navrhla:

"Rosemarie, to musíš také poznat, určitě se ti to bude líbit a také by neškodilo, kdybys byla připravená!"

Takže hned jakmile se sešel vhodný termín společný mně i Miriam, vypravily jsme se  na její opěvovanou střelnici. Zůstala jsem překvapeně koukat, když již rovněž z vyprávění mi známý instruktor přinesl plakát s mužskou podobiznou jako terč pro naši cvičnou střelbu.

Miriam to hned komentovala: "To je dobré, to by si ale také lidé mohli s sebou pro ten účel přinášet fotografie svých nepřátel."

"No, to jo. A tady je úplně zmasakrovat, že?" Nedalo mi, abych nedodala.

A ještě víc jsme byly překvapeny instruktorovou odpovědí:

"Ano, to je tu zcela běžné. Běžně si lidé chodí zastřílet a přinášejí si s sebou jako terč fotografie."

Tato myšlenka nás s Miriam velmi pobavila a cestou domů jsme živě probíraly tento způsob uvolňování frustrace a shledávaly jsme jej velmi účelným a i pro nás lákavým. Mluvily jsem o tom ještě ve chvíli, kdy jsme na kraji Velkého špinavého města u bytu Miriam vystupovaly z auta. Když tu jsem uslyšla známý vlídný hlas:

"Rozárko!"

Ohlédla jsem se a mé oči spočinuly na drobné postavě starší dámy v rozevláté fialové sukni a žlutém svetříku, s bohatými světle rusými vlasy vyčesanými do drdůlku, z nějž se však tlačily na všech stranách ven.

"Á paní profesorko, co tady děláte?"

Byla to má dobrá známá paní profesorka Viola Slunečná, která se dobře znala už s mými rodiči a byla mou stálou průvodkyní a rádkyní na tomto světě. Nikdy jsem nepochopila, jak se může vždy najednou někde tak překvapivě objevit a vše vědět a dobře poradit. Ale spíš jsem si na to již zvykla a ničemu se nedivila a vše přijímala, tak jak to přicházelo. Takže i položenou otázku jsem považovala spíš za formalitu.

A tak to zřejmě vzala i paní profesorka, když šla hned k věci:

"Slyším, že se dobře bavíte, co Vás tolik pobavilo, smím-li vědět?"

Hned jsem jí tedy se smíchem vylíčila, že se vracíme ze střelnice, kde lidě střílejí do fotografií svých nepřátel, které si pro ten účel přinášejí s sebou.

"To je ale velmi zajímavé Rozárko. A ty rozstřílené fotografie se pak vyhazují anebo i schovávají? Nevím, ale něco mi říká, že to není samosebou, do koho tak lidé střílejí, může za tím být i hodně zla. Určitě se i stane, že se tam tak vedle fotografií tchýní, nevěrných manželek či despotických manželů najdou i fotografie pěkných grázlů. Možná - až tam půjdete příště, zkuste se Rozárko zeptat instruktora, zda tam nemá nějaké takové fotografie, které byly střeleckým terčem. Myslím, že byste mohla být překvapená, co byste našla....."

A to jsem byla skutečně už teď. Zase jako kdyby paní profesorka Slunečná něco důležitého věděla, mnohem víc než já či kdokoliv kolem. Leželo mi to v hlavě, takže jsem byla docela netrpělivá, až zase s Miriam navštívíme naši střelnici. A po pár dnech jsem se dočkala.

Neváhala jsem se svým dotazem ohledně fotografií jako střeleckých terčů a instruktor byl viditelně potěšen, že je o rekvizity jeho střelnice takový zájem. Zašel do své kanceláře a vrátil se s hromádkou fotografií:

"Tedy je toho jen opravdu trochu. Ty úplně rozstřílené fotografie se vesměs ihned vyhodí. Zůstalo mi tu jen pár těch málo poškozených, co měli lidé horší mušku."

A s těmi slovy mi podal fotografie, kterými jsem se zájmem ihned začala listovat. Viděla jsem samé zcela neznámé tváře, které mi nic neříkaly. Až najednou jsem zůstala užasle koukat na povědomou zavalitou zarostlou tvář. Snědá pleť téměř splývala s temným pozadím, ale ten zasmušilý a zároveň plamenný pohled jsem hned poznala. Byl to opakovaně trestaný drogový dealer - osoba, jejíž zásluhou jsem se dosud jedinkrát v životě ocitla v tak těsné blízkosti zločinnosti tohoto druhu. Jmenoval se Uhry a před několika roky jeho manželka koupila z  výnosu drogového dealerství svého chotě dům na předměstí Velkého špinavého města, v němž jsem tehdy v bytě po babičce bydlela.

Když mi tenkrát tj. už před řadou let můj známý starožitník Radim Oslík během mých několika nemocničních pobytů chodil krmit mou faunu, konkrétně kočky, byl hned překvapen, kdo je majitelem domu, neboť rodinu znal ještě ze Čtvrti velkých činžáků, kde byl Uhry nechvalně známý zejména distribucí drog mezi školní mládeží v tamějších základních školách.

Majitelka domu zřejmě i působením latentního užívání drog byla velmi labilní povahy a střídavě chtěla být mou kamarádkou a střídavě s pocitem mé povýšenosti, že nějak nesdílím její kamarádství, mi účtovala přesně dvojnásobný nájem i z plochy spíže či záchodu a pod zkosenými stropy podkroního bytu. Pak si nechala ve svém bytě namontovat na stoupačkách vody uzávěr k mému bytu a nakonec usilovala o mé vystěhování, s nímž jsem v situaci ovládnutí domu prostředím drogových dealerů a jejich klientů souhlasila a naopak jsem jej sama navrhla, neboť jsem pociťovala silný psychický tlak potřeby přesunout se opět do zdravého prostředí, na které jsem byla zvyklá.

Vzhledem ke skutečnosti, že nebyl v té době ještě připraven k bydlení dům na zahradě po rodičí v Zahradní čtvrti, musela jsem se zatím přestěhovat k bratrovi do bytu po zemřelých rodičích ve Čtvrti velkých činžáků. Zámky mi přeměňoval tamější zámečník, kterého jsem poznala v obchodě Radima Oslíka rovněž ve Čtvrti velkých činžáků. Když jsem jej dovezla ke svému bývalému bytu na předměstí Velkého špinavého města, ihned si všiml vizitky na poštovní schránce: "Uhry, to je známý zločinec Čtvrti velkých činžáků, není to on?!?"

A byl docela překvapený, že skutečně ano, že se jedná o tutéž osobu - v jedné části téhož města proslulý "zločinec" a v jiné manžel majitelky domu a to dokonce nově koupeného.

Takže toto vše mi během okamžiku prolétlo hlavou, když jsem držela v rukách štůsek fotografií a dívala se na kulatý smavý obličej.

"A kdopak si přinesl jako terč tuto fotografii, to asi už nebudete vědět, že?" A s těmi slovy jsem podávala instruktorovi na střelnici fotografii Uhryho.

"Ale to vím, kdo do něj střílel, jmenuje se Nádivka."

Jméno mi nic neříkalo, takže jsem se dívala rozpačitě, na což instruktor reagoval:

"Když by se objevil, ukázal bych Vám jej. Je to takový opravdu mizerný střelec. Vidíte? Fotografie je úplně čistá - vůbec se nebyl schopný trefit. Koukal jsem na něj minule a úplně se mu klepaly ruce. Ještě jsem si říkal, že ten chlap snad něco bere či co."

A tu mně hlavou kmitlo světlo na konci temné prázdnoty - "Ha, už je tu najednou spojitost - že by si drogového dealera jako terč přinesl nějaký drogově závislý?"

Avšak vzhledem k tomu, že jsem jen pro nějaké nejasné dohady nechtěla kontaktovat vyšetřovatele, musela jsem jen doufat, že třeba budu mít štěstí a zmíněný špatný střelec se dostaví zrovna v mé přítomnosti a instruktor nezapomene a upozorní mne a třeba pak budu vědět víc.

Proběhlo to však trochu jinak. Jednou, když jsme opět s Miriam zavítaly na střelnici - Miriam totiž chtěla pilně cvičit, neboť se chystala ke zkouškám na zbrojní pas - náhle má společnice zůstala zaujatě koukat na člověka, který tu byl již před naším příchodem a nenápadně k němu kynula a šepatla mi:

"Podívej Rosemarie, to je přeci společník mrtvého zástavárníka Pirožka!"

Bohužel jsem ani Pirožka ani jeho společníka osobně neznala, takže jsem její informaci jen mohla přijmout.

V tom již k nám přicházel instruktor a když si všiml kam koukáme, hned nám živě sděloval - bohužel k našemu úděsu i příliš málo tlumeně:

"Jo, ano - to je on, Nádivka, co si ke střílení přinesl tu fotografii, co jste mi ukazovaly. Ale jak vidíte, dneska už ani s sebou žádnou fotografii nemá a dal si tam náš terč."

"Naše hlasy ale evidentně vzbudily pozornost společníka mrtvého zástavárníka, což nám nebylo příjemné a radši jsme svou návštěvu střelnice pro ten den ukončily.

Cestou domů jsme nový poznatek vzrušeně probíraly:

"Tedy Miriam, to je všechno hrozně divné, vůbec se mi to nelíbí a navíc teď ten člověk může být varovaný tím, jak jsme se o něm bavili. Hned zítra ráno zavolám tomu Jablkovi a řeknu mu všechny ty podivné věci kolem."

A tak jsem i učinila hned druhý den ráno. Vyšetřovatel nadstrážmistr Jablko uznal, že všechny dané skutečnosti jsou zvlášť podezřelé a "zapadají do sebe". Pro policii pak samozřejmě nebylo problémem zjistit veškeré údaje o Nádivkovi, společníkovi mrtvého Pirožka a kde jej je možné najít. Z  obavy, aby se nevyhýval výslechu, radši si pro něj policie rovnou došla. Pak už nebyl problém zjistit shodné otisky prstů a DNA v místě nalezeného mrtvého Pirožka. Dále v bytě zadrženého muže byly nalezeny různé psychotropní léky a zásoba injekčních stříkaček. Několik bylo dokonce použitých, ty byly předány do laboratoří k průzkumu a na jedné z nich byly zjištěny stopy krve mrtvého zástavárníka - byla to nepochybně ta injekce, kterou byla vpíchnuta do krve mrtvého látka, která mu přivodila smrt.

A v úložném prostoru nad dveřmi v předsíni pak byla objevena pečlivě zabalená obě plátna Zamotaného. Zřejmě jako obvykle - i zde lupič zjistil, že není vůbec jednoduché prodat obrazy. Pro lupiče se pak obrazy často stávají naopak hrozbou odhalení, někdy dokonce obrazy raději i zničí, aby u něj nebyly nalezeny. Zkušený lupič proto krade obrazy pouze na přesnou objednávku předem anebo je z lupu radši vypustí. Bez objednávky předem je kradou jen nezkušení lupiči-začátečníci.

To už samozřejmě nemělo smysl zapírat. Tehdy naopak podezřelý vrah viděl příležitost k obvinění  toho hlavního původce všeho a tím vysvětlit své vlastní počínání.

Skutečně byl již na drogách zásvislý a kupoval je od Uhryho. Postupně však už měl problémy s penězi:

"Nebyl jsem majitelem zastavárny, jen takovým pomocníkem. Pirožek měl docela slušné přijmy, ale mně vždycky jen tak trochu něco popustil, ale nic moc. Stačilo to jen na to nejnutnější a Uhry chtěl stále víc a víc. Pak mi dal něco na dluh a já jsem nebyl schopný to splatit. To byste měli vidět Uhryho, jak byl rozžhavený! Říkal mi:

"Vždyť jsi v zastavárně, ne? To mi povídej, že by tam nebyly peníze!"

Tak jsem si řekl, že to musím nějak vyřešit. Chtěl jsem pak jednou večer vzít dva takové větší oleje. Připravil jsem si je ke dveřím a vtom najednou se ve dveřích objevil Pirožek. Začal hrozně zuřit, křičel a nebyla s ním řeč. Rozzuřil se tak, že se na mne chtěl úplně vrhnout. V tu chvíli jsem z tašky vytáhl připravenou stříkačku se svou dávkou a vrazil jsem to Pirožkovi do ruky. Myslel jsem si, že odpadne, prospí se a zítra vše bude normální. Ale nebyl zvyklý a zřejmě na to jeho srdce to bylo moc."

Zrovna vzal tedy ty dva rozměrné obrazy Zamotaného, které byly jako čerstvě přijaté hned vpředu dobře dostupné. Ale zřejmě nevěděl a nevšiml si, že jsou k nim na stole také znalecké posudky - kdyby i ty vzal, nebyla by absence obrazů tak ihned zřejmá. Rozhodně ne policii, která nemohla znát poslední stav obchodu.

Plná dojmů jsem pak pociťovala potřebu říct vše paní profesorce Viole Slunečné, že opět měla pravdu a že fotografie ze střelnice takhle vše zvrátila. Ale jak to bylo běžné, opět jsem nemusela paní profesorku ani nikde shánět. Když jsem zastavila auto za rohem našeho bytu, abych ve výtvarných potřebách ještě nakoupila pomaluschnoucí medium a několik dalších prostředků ke své práci, zahlédla jsem, jak se drobnými krůčky přibližuje s milým úsměvem na rtech paní profesorka:

"Tak vidíte Rozárko, pravda vždycky nakonec vyjde najevo. Já jsem také věděla, že Zamotaný není žádený vrah. Je sice exaltovaný, nadšený sběratel, podivín, ale je to slušný, spořádaný člověk. Sice každá přílišná závislost je omezující, avšak zdaleka všechny nejsou stejně společensky nebezpečné. Různé sběratelské vášně mohou být naopak přínosem anebo i ty  horší - třeba hrací vášně mohou zruinovat jedince, avšak nikoho kolem neohrožují. Jak vidíte - s drogami jde ruku v ruce smrt a násilí."

I když se také snažím být stále optimistická a někdy si připadám až chorobně nenapravitelně optimistická, což o sobě neustále i veřejně tvrdím, přesto jsem v tu chvíli cítila potřebu poněkud naprosto kladný náhled paní profesorky poopravit, přeci jen trochu pohoršit:

"Jen ještě dotáhnout tu spravedlnost do konce, aby nebyly trestané vlastně oběti, nýbrž i ti hlavní původci zla. Zatím se manželka drogového dealera stala majitelkou domu, když činnost manžela v tomto oboru byla známá ve Čtvrti velkých činžáků a domnívali se, že na kraji Velkého špinavého města se dobře schovají před spravedlností. V tom se sice zmýlili - pro dealera si spravedlnost přišla právě tam. Avšak manželce zůstal dům, pořízený z této činnosti, za níž byl mažel ve výkonu trestu - v tom spravedlnost u nás ještě nedošla dál.

Avšak jak říkají u nás advokáti: "Nelze zaměňovat právo se spravedlností, spravedlnosti se člověk dočká až po smrti."

Ale ačkoliv advokáti jsou s touto bezspravedlností smířeni, mně to přesto nedá na tuto smutnou situaci poukazovat  - třeba mj. i malbou obrazu "Boží mlýny" z cyklu "Bestie kolem", kde "Boží mlýny" semelou naprosto všechny lidi bez rozdílu a vypustí je pak tam, kam skutečně patří - zda na zelený palouk nebo do "kriminálu". A je to překvapivé odkud kam jsou lidé "Božími mlýny" přehazováni! Těžko by to někdo čekal či přímo troufl si čekat!

Bohužel teď paní profesorko asi nestihnu obraz dokončit ještě před odchodem do nemocnice. Urychleně musím jít na operaci carcinomu - diagnoza C 73. Ale hned jak se vrátím, dokončím jej a pak Vám dám vědět, abyste se stavila podívat."

"Samozřejmě, Rozárko, to víte, že se na obraz ráda podívám. Hlavně, aby se v té naší společnosti něco začalo měnit a zlo bylo trestáno už na tomto světě, že?!? Ale uvidíte, že ta doba jednou přijde, že se ještě dočkáme!"

(Marie Pansy, 2006)