Vykradení bytu 21.12.1994

  

Již je to víc jak rok, co jsem při příležitosti dvacetiletého výročí slibovala vložení podrobného vypsání pečlivě připravovaného vykradení mého bytu na svůj web. Naléhavé věci mne neustále nutily odkládat, ale konečně chci dodržet slovo. I když v hlavním zejména moment, kdy jsem zloděje překvapila v polovině po odvezení první várky lupu a při návratu pro druhou várku, byl již použit v publikovaných ZLOČINECH MEZI OBRAZY, vydaných v r. 2011. Vykradení u tří zkušených zlodějů, právě propuštěných z vězení, objednal jeden pražský starožitník. Jeden z obrazů z první odvezené várky se po patnácti a půl letech objevil v prodeji v Dorotheu v Linci, kde byl prodán – byl to Ostrov mrtvých od Maxmiliána Pirnera. Fotografii tohoto jako i řady dalších zcizených obrazů jsem předala policii. Po deseti letech je krádež promlčena, zloděj nemůže být stíhaný za krádež, ale přesto, když by se obraz objevil v prodeji u nás, kde to policie i nadále po promlčení sleduje, byl by obraz zadržený – proto byl nepochybně prodáván v Rakousku, což je mimo pozornost české policie. Bohužel jediný z obrazů jsem neměla nafocený a nemohla jsem tedy fotografii předat policii. Rozměrný obraz Hugo Ullika jsem teprve večer před krádeží rozbalila a pověsila hned za dveřmi v předsíni – byl to tedy takový bonus pro daného starožitníka, že o tomto obraze nevěděl, zatímco jiný výrazný obraz si ten den ráno naštěstí pán z jižních Čech odvezl domů. V případě Ullikova obrazu asi z r. 1870 se jednalo o notoricky známý námět Karlštejna před Mockerovou přestavbou, obraz byl ve zdobném zlaceném rámu, s bohatě plasticky zdobenými rohy. Bohužel obraz nemám vyfocený, takže není možné něco tvrdit s jistotou, ale pochybuji, že by obrazů téhož námětu a přibližně shodných rozměrů bylo víc. A takový obraz se vyskytl nyní před dvěma roky v prodeji na Moravě – snad prodávající ví, že tento obraz policie nemá ve fotodokumentaci hledaných obrazů a troufl si jej prodávat zde, nešel do zahraničí. Ale jiná pozoruhodnost je, že obraz je v aukčních prodejích nafocený v rámu – zlaceném s plasticky bohatě zdobenými rohy – řekla bych, že shodném, jako byl obraz u mne. Avšak zloději tyto dva největší obrazy nevzali v rámech. Dva velké zlacené rámy na mne po otevření dveří bytu koukaly, opřené naproti o zeď. Rámy tedy zůstaly u mne a vyzvedl si je jiný pražský starožitník, přítel majitele obrazů, který pak mezitím byl zavražděn ve výtahu ve svém domě v centru Prahy. A tento druhý starožitník dle jeho chování mne nejspíš podezříval, že jsem na majitele obrazů poslala jednoho ze svých četných mužských – jak mluvil o situaci kolem mne, kde měl zřejmě sám své zájmy – a vůbec celou krádež že jsem fingovala. A od té doby o mne v pražském starožitnickém prostředí roznášel řeči, že jsem právě ve vězení. Takže tento starožitník si u mne vyzvedl dva velké zlacené rámy od ukradených obrazů a vypadá to, že jeden z obrazů byl pak v aukci nabízen znovu v tomto rámu, ačkoliv vykradení objednal jiný pražský starožitník. Jak to bylo s obrazem Pirnera, prodaným v Linci, nevím – zda i jemu se dostalo původního rámu. V aukčních výsledcích je obraz nafocený bez rámu.

  

  

Je to zajímavá věc. Když pak znáte výsledek, kam vše směřovalo, tak vám připadá, že jste vše museli předem vědět. Mnoho různých znamení si pak poskládáte dohromady a je vše jasné. Ale když ten výsledek zatím ještě neznáte, vůbec vás to nenapadne a jste překvapeni.

Různé zvláštní věci mi připadaly neobvyklé, ale nic jsem z nich nevyvozovala. Všechny začaly asi tak 2-3 týdny předtím, krátce poté, co byl u mne naposledy jeden pražský starožitník. Často se na mne obracel pro úřední posudky na obrazy, které právě aktuálně potřeboval. Vesměs s danými obrazy za mnou přijížděl anebo v případě více obrazů, pro mne přijel a k obrazům mne dovezl, přestože od dubna téhož roku jsem s velkou slávou užívala své první auto – malé červené Clio. Všimla jsem si, že si se zájmem prohlíží množství obrazů, které jsem právě měla u sebe od lidí, co na ně také potřebovali vypracovat posudky. Měla jsem obrazy do posledního místečka „vytapetovaný“ malý pokoj, v němž jsem přijímala hosty. Zatímco jsem starožitníkovi něco psala, postával před obrazy a s neskrývaným zájmem si je prohlížel. Neměla jsem strach z vykradení, na což se mne lidé často ptali. Bydlela jsem v bytě po babičce z tatínkovy strany, což byla ta chudá část příbuzenstva, protikladná maminčině straně, patřící do zámožných obchodnických kruhů – maminka byla pokřtěna po své kmotře, paní Prokopové – viz Prokop a Čáp - pozdější Dům módy. Maminčin výběr partnera patřil do jejích celoživotních protestů proti zvyklostem a všem předpokladům, což byl její typický postoj. Přestěhováním do bytu na Zahradním Městě v Maceškové ulici jsem opustila předchozí společensky jiné prostředí a ocitla jsem se mezi bývalými zaměstnanci továrny Mitas, kde na mne navíc zpočátku pohlíželi jako na dceru té paničky, za níž tatínek kdysi odešel. Byt byl v podkroví dvoupatrového dvojdomku, který původně sloužil k ubytování francouzských úředníků, zřizujících zde továrnu Mitas jako pobočku Michelin. Když se rozběhl chod továrny, nebyli zde již potřeba a uvolněné byty byly poskytnuty dalším zaměstnancům Mitasu. Dům měl zaplocenou předzahrádku a dole v suterénních bytech bydlely staré paní-důchodkyně, které byly celé dny „vyložené“ v oknech a vše sledovaly. Jednou ke mně někdo šel a ony se jej ptaly, ke komu jde a informovaly ho, že nejsem doma, že jsem před takovou a takovou dobou odešla a na zastávce tramvají jsem nastoupila do té a té tramvaje. Byla to dokonalá služba. A proto jsem i lidem na jejich dotazy ohledně obav za zlodějů odpovídala s lehkou myslí, že to u nás nepřichází v úvahu a žádné obavy nemám. Kolem důchodkyň by nemohl bez povšimnutí projít nikdo cizí, i když jsem trochu opomněla skutečnost, že ke mně chodilo docela dost lidí kvůli posudkům, dokonce i lidí, nesoucích obrazy, takže přenášení obrazů cizími lidmi nebylo zas tak nic neobvyklého.

Jak jsem uvedla, byla jsem přibližně 2-3 týdny překvapována nezvyklými věcmi – jako, že jsem přišla k autu a na jeho střeše byla položená výrazná oranžová vesta pracovníků na komunikacích. Od doby, co jsem vlastnila auto, jsem už nikdy nikam neodcházela a ještě víc neodjížděla jiným způsobem, než právě svým autem. Auto tedy bylo jasným ukazatelem, zda jsem doma anebo jsem pryč a byt je prázdný. Pak jsem několikrát – již se nepamatuji či jednou nebo několikrát – slyšela kroky nad sebou po půdě, která byla přístupná žebříkem na chodbě za dveřmi do mého bytu a už léta tam nikdo nechodil. Bydleli tam pouze holubi. Byly to věci neobvyklé, ale nenapadalo mne, že by se daly nějak vykládat, že z nich šlo něco vyvozovat. V tuto chvíli – po téměř 21 letech si již přesně nepamatuji, nemohu si již jasně vybavit, zda jsem pozorovala ještě další znaky.

Přišel prosinec 1994 a opět neuvěřitelně utíkal den za dnem a blížily se vánoce, aniž bych stihla něco z jejich příprav. Neodeslala jsem ještě ani jedno vánoční přání – byla to doba ještě před rozšířením internetu u nás a přání se posílala papírovou poštou, a to už začal týden se štědrým dnem. Ve středu 21. prosince jsme měli pravidelnou schůzi výboru Klubu kultury Syndikátu novinářů ČR v Pařížské ulici. Byla jsem předsedkyní tohoto klubu a schůze tedy nemohla začít bez mé účasti. Celý život už od dětství mám problém s včasnými příchody, a proto se na mne členové výboru zlobívali, že musí čekat. Snažila jsem se proto splnit svou povinnost a ve 13,30 jsem rychle vyběhla z domu směrem ke svému autu, zaparkovanému na tehdy obvyklém místě za školkou na plácku na rozhraní tří ulic z boku domu. Schůze v předvánoční atmosféře měla slavnostní charakter, myslím, že jedna nebo dokonce i víc kolegyň přineslo ochutnávku svého vánočního cukroví a jedna kolegyně nás i fotila. Já jsem rovněž byla ve sváteční náladě, což jsem vyjádřila především svým důsledně bělostným oblečením, složeným z legín, svetru a kožíšku. Kolegyně mi pak předala fotografii, kde sedím na židli, přes jejíž opěradlo mám přehozený bílý kožíšek a z mého bílého vzhledu s dlouhými blond vlasy, sčesanými do ohonu, vystupují pouze červeně namalované rty. Fotografii jistě někde mám, právě momentálně po stěhováních v poslední době jsem ji ještě nedohledala. Je to zajímavý dokument, jak jsem fotografovaná ve slavnostní předvánoční atmosféře a netuším, že právě v té chvíli tři zkušení vykradači „pracují“ v mém bytě, kde jsem domněle v bezpečí zanechala své perské kočky, mezi nimiž byla i ještě mladá nezkušená a důvěřivá bílá koťata.

rozklikněte hlas: animace:

Po ukončení schůze jsem slíbila se cestou stavit ještě v obchodě právě onoho starožitníka, co u mne před časem byl doma. Bylo to dost neobvyklé – myslím zcela poprvé, co jsem byla u něj v obchodě. Něco ode mne naléhavě potřeboval a poté mi ještě stále něco dalšího ukazoval a zase pak něco dalšího. Ale neměla jsem stání. Měla jsem na mysli své předvánoční povinnosti a rychle jsem se rozloučila.

Cestou jsem jen ještě zajela mezi vilky, kde si v jedné z úzkých uliček Zahradního Města majitelé domku po revoluci otevřeli malý obchůdek a kupovala jsem u nich zejména vajíčka, jejichž žloutky jsem tenkrát pravidelně dávala svým perským kočkám pro pěknou srst, jak mi radily zkušené chovatelky. Tehdy již kvůli vrozeně špatným ledvinám zemřel Nádirek, ale doma byla jeho bílá partnerka-velká filmová herečka Olminka a jejich děti – již starší Mikoušek a Azraelka, ale také dva bílí kocourci – Čumoušek a Tygroušek – úředně se jmenovali samozřejmě jinak – byli ještě velmi mladičtí, nezkušení s důvěřiví. Byla jsem přesvědčena, že jsem je zanechala v pořádku doma a zase jsem spěchala k nim.

Vzhledem k tomu, že jsem se stavovala v krámku dále v uličkách Zahradního Města, nepřijela jsem ke svému běžnému parkovacímu místu na křižovatce tří ulic z boku domu zdola po hlavní ulici Topolové jako obvykle, nýbrž poma,u jsem se blížila úzkou Maceškovou ulicí mezi vilkama. Když jsem z ulice mezi vilkami přijela na dané otevřené prostranství, bylo tam tentokrát takto krátce před vánocemi zvlášť rušno. Dokonce se ozývalo i troubení. V tu chvíli jsem samozřejmě netušila, že to troubení je kvůli mně – upozornění, že jsem se vrátila. A tento neobvyklý rozruch byl důvodem, že jsem se ani nepodívala směrem k oknům mého býtu – tedy ke třem malým okénkům z boku domu, původně určeným do světlíku, který však nikdy nebyl dostavěn a dům zde byl ukončen – tj. k okénkům od špajzu, záchodu a koupelny. Jindy jsem se automaticky směrem k nim dívala a právě tentokrát jsem tak neučinila – přičemž by bylo zajímavé, co bych viděla – okénko od špajzu víc dovnitř otevřené, ale hlavně rozbité a zcela otevřené okénko do koupelny. Ihned by mi bylo jasné, že něco není v pořádku. Vše bych určitě viděla, přestože bylo asi 16.30 hodin a takto krátce před vánocemi v té době byla už úplná tma. I když bych nejspíš nemyslela hned na zloděje, ale spíš na svého dlouhodobě psychicky nemocného spolubydlícího, který zrovna měl období nucené absence poté, co opakovaně něco provedl – tedy měl agresivní záchvat.

Trvalo mi chvíli, než jsem si v autě sebrala košíček s nákupem a všechny věci a pomalu jsem se začala ubírat směrem k domu. Uviděla jsem pouze před sebou do domu vcházet mladou sousedku z bytu pode mnou, se dvěma malými dětmi. Došla jsem je u dvěří jejich bytu a pokračovala jsem nahoru do druhého podkrovního patra ke svému bytu. Když jsem došla za dveře, postavila jsem si na zem košík s nákupem, našla v kabelce klíč a odemkla dveře. K mému velkému údivu nebylo zamčeno, ale pouze zaklapnuto, což dost nepřichází v úvahu, neboť jsem na takové věci spíš neurotická a několikrát kontroluji, zda je dobře zamčeno. Dále když jsem otevřela dveře, bylo rozsvíceno. Stále mne však nenapadala možnost zlodějů a myslela jsem na svého spolubydlícího, který měl v bytě množství svých věcí a uvažovala jsem, že si nejspíš pro něco přišel. Poněkud mne to namíchlo, a proto jsem dost zhurta spustila: „To jsi ty? Co tady děláš?“ A neřestávala jsem mluvit, jak jsem sedivila a co ze situace odvozovala. Bylo však zvláštní, že jsem stále stála za dveřmi na chodbě a nevešla ani krok do bytu. A jak tak mé oči bloudily kolem, najednou spočinuly na dvou velkých bohatě plasticky zdobených a zlacených rámech, opřených o zeď přímo proti dveřím. A teprve tehdy, když jsem uviděla dva prázdné rámy od dvou nejrozměrnějších obrazů, které jsem měla doma, jsem si uvědomila, že se jedná o krádež. Hned jsem chtěla proto volat policii – byla to doba, kdy se u nás teprve postupně začínaly ukazovat první mobilní telefony, ale ještě nebyly zcela běžné. Ještě jsem jej nevlastnila a telefon s pevnou linkou jsem mělav bytě v pokoji – tedy musela bych vejít do předsíně, projít celou předsíní až za roh a vejít do pokoje, v němž byl telefon. A to je ta největší záhada, proč jsem tak neučinila. Vůbec jsem o tom ani neuvažovala – ani, že bych se rozhodovala, proč tuto normální možnost nezvolit. Naopak hned mne napadlo, sestoupit o patro níž a zazvonit na sousedku, kterou jsem akorát viděla přijít i s dětmi domů. A to přestože jsem s touto mladou sousedkou neměla nejlepší vztahy. Běžně jsme spolu nemluvily, pouze se zdravily a sousedka si i s manželem často na něco stěžovala – hluk z mého bytu, pozdní luxování apod…A přesto mne něco mělo k tomu nejít k mému telefonu uvnitř bytu, ale požádat tuto sousedku, že si potředbuji zavolat na policii, že u mne byli zloději. Dle prázdných rámů od obrazů jsem usuzovala, že zloději v bytě byli, ale nenapadlo mne, že by tam byli ještě v tu chvíli – přestože mne něco mělo k tomu, abych neudělala do bytu ani krok. Měla jsem hlavně starost o své chlupaté spoluobyvatele bytu, které jsem stále neviděla.

Proto jsem nechala pootevřené dveře bytu, abych slyšela, co se v bytě děje, zase jsem sebrala košík s nákupem, postavený na zemi vedle mých nohou a sestoupila jsem o patro níž. Zazvonila jsem na sousedku, ta mi otevřela – byla s dětmi ještě v předsíni, tak jak přišly. Jejich byt byl jinak řešen. V mém bytě byla za dveřmi úzká předsíň, která se lomila za roh. Kdežto sousedka mi otevřala dveře do prostřenné čtvercové či obdélné přesíně, kde hned kus ode dveří měli telefon. Požádala jsem ji, jestli si mohu zavolat na policii, že u mne byli zloději a ona mi pokynula směrem k telefonu. Rovněž i u nich jsem nechala pootevřené venkovní dveře, abych slyšela, co se u mne děje. Vytočila jsem 158 a telefon přijal starší mužský hlas – později, když jsem situaci nesčetněkrát někomu líčila, označovala jsem jej jako „Hlustvisihák“. Jak se i ukázalo po chvíli, nebyl to vůbec nikdo kompetentní. Nejspíš se to stalo tím časem – blízko před Štědrým dnem a pozdní odpolední hodinou. Začala jsem mu vysvětlovat, co se stalo a samozřejmě, že jsem byla rozrušená a mluvila jsem nejspíš trochu překotně. Hlas mne neustále přerušoval: „Mluvte pomaleji, mluvte pomaleji.“ Nakonec se mi přeci jen podařilo vše říct a telefon jsem položila, spokojená, že jsem udělala, co je třeba a že nyní už budu čekat na příjezd policie. Opět jsem vzala košíček a vyšla jsem na chodbu.

Na chodbě byl opravdu velmi šetřivý režim světla. Když jsem šla po schodech nahoru, v každém poschodí jsem musela světlo zapnout, aby mi akorát tak do dalšího poschodí vydrželo. Takže na chodbě vždy hned byla tma a z bytu jsem vyšla do temné chodby a vtom jsem uslyšela rychlý dusot někoho, běžícího shora. Bylo jasné, že to musí být někdo z mého bytu, protože jinak byl o patro výš už jediný byt – proti mému, který obývaly téměř devadesátiletí manželé. Hned jsem si tedy uvědomila, že člověk běžící po schodech musí mít souvislosti se zloději z mého bytu. Než abych se ocitla proti němu v prostoru pomalu jen jednoho metru čtverečného, to mi připadalo zbytečné. Proto jsem zase o krok ustoupila zpět za dveře bytu, které jsem ještě nestihla opustit. Kolem se prořítila mohutná postava mladého člověka. Když proběhl, rychle jsem opět vyšla ven a napínala jsem oči, abych i ve tmě co nejvíc zaznamenala z jeho vzhledu a abych slyšela i hlas, zavolala jsem na něj: „Odkud jdete?“ a běžící mi odpověděl: „Vod kámoše.“ Což samozřejmě vzhledem k obyatelům jediného dalšího bytu o patro výš, byl holý nesmysl. A tak jak jsem byla i s košíkem v ruce, jsem rychle běžela dolů za ním, abych se podívala, kam míří. A běžel k Topolové ulici, kde bylo již co nejblíž k domu přistavené auto s řidičem. Postavil se zvenčí auta u okénka řidiče a o něčem spolu vzrušeně mluvili – evidentně se rozhodovali, co dál – což jsem pak v souvislosti s dalším přesně pochopila. Později se totiž ukázalo, že to byla právě z vězení propustěná sehraná trojice zkušených vykradačů, kde každý měl svůj úkol. Trojici šlo dobře identifikovat dle mého popisu onoho mohutného člověka, běžícího ze schodů, s vejčitou hlavou, oblečeného do kožené bundy s vílým orlem na zádech. Další pak byl řidič a pak zde byl ještě třetí, o němž jsem v tu chvíli neměla ještě tušení – drobný šikovný mladýmuž, který do bytu vznikl jakoukoliv složitou cestou a v něm pak chystal lup – „propracovával byt“. A v tuto chvíli u auta se dva jeho společníci vzhledem k tomu, že mohutný šlyšel, že volám policii, rozhodli, že třetího zanechají na místě –buď na pospas policii anebo si sám nějak pomůže. Mohutný muž obešel auto, sedl si vedle řidiče a odjeli. Ať jsem napínala oči, jak jsem mohla – auto bylo příliš daleko a ve tmě jsem nic ze značky auta nepřečetla.

Proto jsem se opět vrátila a znovu zazvonila na sousedku a opětovně zavolala na policii s novým zjištěním, že zloději v bytě ještě jsou. Tentokrát telefon zvedl mladší mužský hlas a velmi se divil, že tam ještě nic nahlášeného nemá. A musím říct, že tentokrát to bylo opravdu rychlé a přijel celý mikrobus rychlé zásahové jednotky. Snad tak dvacítka mužů v kožených kombinézách se přískoky blížila k bytu, s namířenými pistolemi, s prsty na spoušti. Postupovali v zákrytech, vzájemně se kryli a další vždy reagoval na předchozího „čisto“. Tak dorazili až do bytu, kde však nenašli už žádného člověka, pouze se postupně začaly objevovat kočky – zejména v čele s drobnou úhlednou neohroženou Olminkou.

Informovali mne, že za nimi jednou kriminalisté, kterým trvá přeci jen déle, než si seberou s sebou všechny pracovní nástroje. A že dva z rychlé zásahové jednotky se mnou na ně počkají. Ostatní odešli, nasedli zpět do svého mikrobusu a odjeli.

Stála jsem tak stále s kabelkou v jedné ruce a s košíkem v druhé na chodbě za dveřmi svého bytu, u žebříku, kterým se jedině šlo dostat na půdu nad bytem, kam však už dávno nikdo nechodil. Oba dva policisté sestoupili o půl patra níž, k oknu v mezipatře a odtud vyhlíželi, jestli už nejednou kriminalisté. O byt a vše kolem krádeže jinak už nejevili žádný zájem. Vše jim bylo jasné a nepotřebovali si nic dál ujasňovat. Vše ale typicky velmi zjednodušeně a zcela jinak a o pochybnostech a jiných verzích nebyli ochotni slyšet.

Jednak předtím s policisty jsem do bytu nahlédla a nyní jsem si vždy ještě na něco dalšího vzpomněla a šla jsem se podívat, zda to je dále na místě, ale vesměs jsem zjišťovala, že to tam schází. Také si hned všimla, že okénko u špajzu, které bylo pootevřené, se někdo snažil víc otevřít, až tlakem překonal i zámek dveří u špajzu a jablka, která v otevření okénka překážela, popadala do pokoje. Byla by to nejsnazší cesta, pootevřené okénko by nebylo třeba rozbíjet. Ale ač byl onen vniknuvší zloděj určitě drobný, ohebný a pohyblivý, tak okénko bylo příliš uzoučké. Proto ze dvou dalších oken vedle zvolil okno u koupelny – ovšem opět nešťastně. Toto okno musel rozbít a až když jej rozbil, zjistil, že jej nemůže pořádně otevřít, protože mu v tom brání kryt karmy. Úzkým otvorem musel proto sáhnout dovnitř a kryt karmy strhl do vany, přičemž utrhl i všechny kohoutky na karmě. Pak teprve mohl okno pořádně otevřít a vlézt jím dovnitř. To vše jsem hned uviděla a pochopila, přestože jsem většinou stála na chodbě a do bytu jen opatrně nakukovala. Také jsem to hned řekla dvěma policistům, jak evidentně zloději do bytu vnikli. Oni však přes všechny do očí bijící okolnosti vše zjednodušovali a oponovali hloupé blondýnce, která nemá zkušeným policistům co mluvit do jejich práce a má se jen nechat jimi ve své jemné a ustrašené bezmocnosti galantně zachraňovat: „Ále né.“ A už byli u mne u dveří do bytu a ukazovali mi na různé staré škrábance na zárubni, že to určitě je pozůstatek tohoto vloupání, což komentovali: „To oni mají tu plančetu a takto to otevírají.“, což názorně demonstrovali. Asi ale nebyli tak znalí jako jejich protivníci – zloději, evidentně neobyčejně vzdělaní ve svém umění, protože ti ihned poznali, že nemohou jít dveřmi, že tam je prostě zámek, který nejde překonat – jak mi vysvětloval zámečník z vedlejší Kosatcové ulice, který mi zámek instaloval a několikrát pak upravoval – vždy když nastala nějaká nová situace z narušením prostoru – opakovaně to bylo s mým schizofrenickým spolubydlícím a pak právě i následující den po této krádeži.

Demonstrace domnělého způsobu vniknutí do bytu následovala až poté, co napřed jsem policisty upozornila, že nad sebou slyším kroky. Jak jsem tak postávala na chodbě před dveřmi bytu, v jedné ruce s košíkem a v druhé s kabelkou, zatímco policisté stáli o polovinu patra níž a oknem vyhlíželi kriminalisty, připadalo mi, že z půdy nad svou hlavou slyším kroky. Hned jsem jim to řekla, ti se však lokty opírali o parapet okna a jen se na mne pootočili s oním:“Ále né“, a od okna se ani nehnuli. Až pak na můj podnět, že zloději šli oknem u koupelny, aby zřejmě nevypadali tak nečinně, mi šli demonstrovat poškrábání na zárubni dveří. Ale podívat se na půdu – k čemuž stačilo vylézt čtyři příčky na žebříku na zdi, k tomu se neměli, to jim připadalo zbytečné.

Když konečně dojeli kriminalisté a vše toto jsem jim sdělila – ti mi nic nevyvraceli, ale naopak jeden z nich byl hned na půdě a konstatoval, že tam skutečně někdo předtím byl, že tudy zloději šli. Ale půda byla spojená s vedlejším vchodem a nejspíš, jak slyšel, že je tam policie a že se v krádeži nebude pokračovat, tak utekl vedlejších vchodem. Zámečník mi následující den řekl, že když si šel kolem pro pivo, že tam skutečně právě někoho policisté honili.

Kriminalisté udělali svou práci a mezitím přijel další, který pracoval s dokumentací a měl již připravené množství fotografií pro konfrontaci. Chtěl mne hned odvést k nim na služebnu pro sepsání protokolu. Byla jsem však rozčílená z toho, že jsem stále ještě neviděla všechny kočky a rozbrečela jsem se, že nemůžu odejít, dokud nebudu vědět, že jsou v pořádku. Kriminalisté se na mne dívali s pochopením a trpělivě čekali. Stále jsem nemohla najít mladičkého Čumouška, který se vždy ke každému hned měl. Až pak jsem otevřela skříňku s nádobím v kuchyni, kde byl zalezlý úplně vzadu za nádobím. S hrůzou jsem si představovala, co se muselo stát, že se tam schoval. Od té doby byl už někým úplně jiným. Už nebyl beztarostným kotětem a k neznámým lidem už nechodil. Nejspíš se měl stejně jako k jiným lidem, i kde zlodějům a motal se jim pod nohama a oni jej nakopli, aby neobtěžoval. To do té doby neznal.

Pak teprve jsem souhlasila s tím, že mohu odjet na služebnu, ale že pojedu svým autem za autem kriminalistů, abych se pak mohla hned vrátit.

Kriminalista mi ukazoval množství fotografií vesměs mladých mužů, mezi nimiž jsem hned poznala typický vejčitý tvar hlavy onoho moutného člověka, který běžel po schodech. A dozvěděla jsem se, že byl právě nedávno puštěný z vězení a že vykrádá bytu ve sehrané trojici – kde další byl právě řidič a další drobný, mrštný, šikovný.

Svědčila i sousedka a od kriminalistů jsem se dozvěděla, co vypovídala a jak to vše do sebe dobře zapadalo. S dětmi také přicházela Maceškovou ulicí a všímala si červeného žiguli, které právě přijelo na plácek vedle našeho domu, protože k autu měla nostalgický vzhled. Právě takové auto jim bylo před časem ukradené. Auto přijíždělo a najednou jakoby je něco zarazilo, zase trochu couvli zpět do přítmý ulice. A tu si všimla, že jsem také aukorát přijela a začala jsem vystupovat z auta. Červené žiguli troubilo a poté z něj vystoupil mohutný mladý muž a rychle běžel do našeho domu. Ukázalo se poté, že běžel upozornit dalšího – právě toho drobného, že jsem se vrátila. Ovšem sousedka, která viděla tohoto člověka víc než já, si identifikací na fotografii nebyla jistá, proto myslím kriminalisté trojici neobvinili.

Dále bylo důležité pozadí krádeže, kdo byl objednavatel, což mi hned bylo nápadné, že pražský starožitník, který se u mne asi před čtvrnácti dny či třemi týdny tak se zájmem rozhlížel po obrazech, tentokrát něco ode mne potřeboval výjimečně v jeho obchodě. Kriminalisty jsem hned upozornila na tuto skutečnost a oni druhý den zašli do jeho obchodu, ale našli jej zavřený. A to už nastálo. Až za delší čas pak otevřel svůj obchod už zcela jinde, v jiné části Prahy.

Postupně se složila celá mozaika, jak vše probíhalo. Starožitník si objednal zkušenou trojici mladých vykradačů, právě propuštěných z vězení. Ti celou dobu – snad tři či dva týdny předem se na krádež chystali. Hned viděli, že nebudou moct jít dveřmi. Tehdy se však ještě nezamykal ani dům, ani vchod na půdu. A zloději tedy zkoumali možnost jít přes půdu – tedy projít domem a ve druhém poschodí za mými dveřmi vlézt na půdu. To byl úkol pro drobného, mrštného z trojice. Je zřejmé, že si obhlížel předem půdu, ale předem se nespouštěl vedle tří oken, to udělal až při krádeži a nešťastně si vybral nakonec okno, za nímž musel ještě strhnout kryt karmy. Vlezl tedy do koupelny, odkud se dostal do předsíně a tam bohužel jsem měla na hřebících za dveřmi pověšené mezi množstvím jiných klíčů i rezervní klíče od bytu. Ty zloděj našel a odemkl dveře onomu mohutnému, který byl zřejmě hlavně od nošení lupu. Třetí řidič nejspíš stále seděl připravený v autě. Úsměvné bylo, že zloději sebrali i řadu zde zavěšených klíčů od aut, které jsem postupně na počátku 90. let dostávala jako reklamu – nejčastěji jsem měla s klíčem dorazit do autosalonu a když by pasoval k autu, bylo by moje – tak to alespoň bylo inzerované. Představovala jsem si, jak zloději pak běhají s klíčemi po okolí a zkoušejí, k jakým autům patří. Evidentně byli přesvědčeni, že jsem velmi zámožná, protože vedle toho, na co měli objednávku – tj. na obrazy pro starožitníka, byly profesionálně prohledané všechny skříně s oblečením, kde nejspíš za zadní sdtěnou byl hledán trezor. Ten tedy nenašli, ale pro sebe si alespoň vzali velkou krabici s bižuterií a krabici s novými vánočními ozdobami, které se jim aktuálně hodily.

Mrštný zloděj, který do bytu vlezl oknem, byt „propracovával“ – což jsem pak stále víc obdivovala, jak profesiolnálně. Na první pohled se zdálo, že je tam obrovský nepořádek bez ladu a skladu, ale pak postupně jsem zjišťovala, že nic nebylo bez účelu, vše bylo přesně promyšlené, na základě obrovské zkušenosti. Tento mrštný tedy vše chystal a mohutný nosil do auta, zatímco ten drobný, mrštný zůstával v bytě a dál pracoval. Tak jej tam i nechali, když mohutný se řidičem odvezli první várku lupu a poté se vrátili pro další, kterou jim mezitím třetí drobný měl připravit. A to byl okamžik, kdy jsem se vrátila –ve stejnou chvíli jako zloději pro další várku lupu. Hned mne uviděli a mohutný zloděj běžel rychle přede mnou, aby varoval třetího, který byl v bytě. Než jsem stačila dojít k bytu, informoval drobného o mém návratu a dohodli se, že drobný se zatím schová znovu nahoře na půdě a tam počká na znamení mohutného, až mu dá vědět, že je „čistý vzduch“ pro dokončení lupu a že může opět slézt z půdy. Mohutný zloděj měl evidentně za úkol něco se mnou provést, nějak mne zneškodnit. Nejspíš si přestavoval, že to bude snadná věc – taková drobná nefintěná blondýnka….Musela jsem ho ale šíleně vynervovat, jak jsem stále mluvila – mohl mít pocit, že nejsem sama.

Stále jsem pak o tom přemýšlela, co mne mělo k tomu, že jsem neudělala ani krok za dveře, proč jsem nevešla do bytu. Kdybych udělala jen jeden krok do předsíně, stále bych vedle závěsu vpravo, který jsem právě nedávno pověsila přes otevřené dveře do kuchyně. Za dveřmi měly na zemi kočky talířky s jídlem a nevypadalo to dobře, když návštěvy na to koukaly. Proto jsem to zakryla závěsem. A domnívám se, že zloděj se nejprve chtěl ukrýt někde dál v bytě, ale dveře v pokojích byly prosklenné a nikde zřejmě nenašel vhodné místo a až v posledním okamžiku, než jsem otevřela dveře, vběhl za závěs – a to bylo ono, co jsem cítila – ten pohyb ve vzduchu.

Ostatně jsem presvědčená, že citlivost na podobné vjemy je možné cvičit a zkvalitňovat. Jako dítě jsem i v místnostech byla celá vystrašená a stále jsem se otáčela, zda za mnou někdo není, dívala jsem se zakaždý roh. Což v současnosti tento problém nemám a jsem přesvědčená, že bych přítomnost kohokoliv v blízkosti cítila a nechápu situace ve filmech, kdy někdo na něhoko číhá a ten to nečeká. Mám prostě pro to zvýšenou citlivost a to mi tehdy možná zachránilo život.

Pak v podstatě už vše bylo řečeno – šla jsem o patro níž k sousedce volat policii a když to na mne číhající zloděj slyšel, vyběhl ven a s řidičem odjeli. Byl nejspíš opravdu vynervovaný, že jednal takto zbrkle, přičemž by mohl stihnout dát znamení tomu na půdě, aby utekl s nimi. Místo toho jej tam nechali, ať si poradí sám anebo padne do rukou policie.

Policie myslím případ odložila, což tedy v takových případech je z její strany kladnou snahou, aby poškzenému byla uhrazena škoda. To by v případě odvinění pachatele musel požadovat pouze od něj – vesměs marně. V mém případě tu byla dost velká škoda v hodnotě zcizených obrazů z první várny, úsměšně pachateli odvezené. Mezi zcizenými obrazy byla i řada mých vlastních, jejichž hodnota však byla nižší než dvou hlavních rozměrných děl, které nebyly mým vlastnictvím, nýbrž jejich majitelem byl velký sběratel, podnikatelv jiných oborech, ale velký zájemce o umění. Jeho dcera byla provdaná za předního pražského starožitníka, který mi v souvislosti s mou spoluprací s kriminalisty na fingovaných krádežích v jeho obchodě, vyhrožoval do telefonu, že má známé u soudu.

Tento zámožný sběratel byl přítelem starožitníka, který se kolem mne léta točil a nejspíš si od toho něco sliboval. Ale zde v tomto okamžiku nastal výrazný zlom v jeho chování. Mezitím u mne zase začal trvale bydlet můj známý schizofrenik. Tatínek předním totiž prohodil větu, že je škoda, že v době krádeže u mne zrovna nebyl a ten, jinak opakovaně po svých agresivních záchvatech ode mne vyhozený, to považoval za výzvu k tomu, že bude vítané, když u mne zase bude.

Byla jsem tehdy přehnaně pilná. Jak jsem čestvě vlastnila své auto, tak jsem se každému hned nabízela, že nemusí s obrazy ke mně jezdit, že já za nimi přijedu. Celé dny jsem seděla vesvém malém červeném Cliu a jezdila po obrazech. Doma byl tedy vesměs pouze můj sychizofrenický spolubydlící. A opakovaně, když jsem se večer konečně vrátila ze svých cest, tak mi hlásil návštěvu dvou pánů – mého známého starožitníka se svým přítelem - majitelem zcizených obrazů, na němž byl vidět romský původ – přesně slovy: „Byl tu do běla rozzuřený cikán a ptal se, jestli už máš peníze z pojišťovny.“ Situace totiž vypadala tak, že jsem takto brzy po revoluci měla pouze jakousi obecnou základní pojistku bytu, uzavřenou kdysi v 80. letech. Mého případu se ujala ředitelka pobočky České pojišťovny z Kubánského náměstí ve Vršovicích, kde jsem pojistku uzavřela. Hluboce ji zaujal můj příběh, co jsem zažila se zloději a byla ke mně velmi vstřícná. Nejspíš v danou chvíli by má slabá pojistka na uhrazení zcizených obrazů nestačila.

Ale vyžadovalo to trpělivost, trvalo to snad asi celý rok, než vyšla nová vyhláška, která umožnila úhradu i v takové výši. To však samozřejmě nechápal majitel obrazů a spolu se svým příptelem se na mne dívali jako na podvodnici, která se jen vymlouvá, ale nejspíš žádnou úhradu od pojišťovny nedostane, potože možná ani žádná loupež nebyla.

Mezitím se pak stalo to, co jsem zmínila již na počátku, že majitel obrazů byl ubodán ve výtahu ve svém domě nedaleko Karlova náměstí v Praze.

Dále vlastně už před krádeží se stalo, že onen můj známý starožitník, přítel majitele obrazů, se u mne stavil právě ve chvíli, kdy jsem přivezla od jednoho pána z Hanspaulky trojici obrazů, které chtěl prodat. Byl zvyklý, že jsem mu vše k prodeji předávala. Vesměs o tom předevm věděl a rovnou ke mně přišel i s penězi za obrazy a hned mi je pro majitele vyplatil. Tentokrát tedy o obrazech nevěděl a peníze s sebou neměl. Jel však zrovna k restaurátorce a chtěl jí obrazy hned vzít k vyčištění, s tím, že mi peníze za ně přiveze příště. Jsem kladně myslící člověk, tak si myslím, že na to prostě zapomněl. Ale nechtěl pak o tom ani slyšet, že mi má dát peníze za tyto tři obrazy. Neměla jsem vůbec žádné finanční rezervy, takže jsem nemohla pánovi z Hanspaulky obrazy vyplatit. Pak se stala ta příhoda se zavražděním majitele ukradených obrazů a když jsem po roce dostala peníze od pojišťovny, nemohla jsem je tedy již předat majiteli ukradených obrazů a použila jsem je za úhradu tří obrazů pána z Hanspaulky. Obojí mělo spojitost v osobě mého známého starožitníka.

Se starožitníkem, přítelem zavražděného majitele zcizených obrazů, jsem se pak už nikdy nesetkala a jen jsem se doslýchala, že o mne všude vykládá, že jsem velká podvodnice a jsem právě ve vězení. Až pak po víc jak deseti letech – tj. co jsem mezitím podstoupila tři operace páteře – jsem právě byla v obchodě u svého kamaráda a tento starožitník tam zrovna přišel. Zůstal na mne koukat, jako kdyby viděl ducha. Bůh suď, co se mu honilo v jeho hlavě….

A jak jsem již uvedla, tento starožitník si hned po krádeži u mne vyzvedl dva velké plasticky zdobené zlacené rámy ke dvěma největším obrazům svého přítele – k obrazu Maxmiliána Pirnera a Hugo Ullíka a na fotografii aukčně prodávaného Ullíkova obrazu jsem pak viděla rám, který se původnímu rámu velmi blížil – bohužel jsem tehdy ani nestihla pořídit fotografii obrazu v mém bytě, aby šlo dokázat, zda se nejednalo o identický rám. A to zase nevím, co já si mám myslet. Ale rozhodně se držím dál od těchto lidí a jejich intrik.

  

TOPlist