Z autobiografického cyklu Zločiny mezi obrazy, jejichž spojující ústřední postavou je umělecká historička a malířka Rosemarie Macešková, kterou obklopuje svět její práce a soukromého života, známý důvěrně jak jí, tak rovněž i mně jako autorce, stejně jako geografické prostředí, ve významovém pojmenovávání dobře identifikovatelné, stejně jako další osoby příběhů :

   Mrtvý  Ukrajinec  ve  sklepě

 Jediné co jsem zdědila po rodičích, je rozestavěný dům na kdysi krásné zahradě v Zahradní čtvrti na předměstí Velkého špinavého města. Tatínek se už dávno přestal zabývat stavbou a pěstil zahradu. Po nečekané náhlé smrti rodičů před šesti lety jsem se pustila do dostavby, abych se tam mohla co nejdříve přestěhovat z omezených prostor bytu ve Velkém špinavém městě. Pro svou práci na obrazech jsem potřebovala zejména v přízemí budovaný ateliér, na který jsem se skutečně těšila. Zatím jsem na plot zavěsila velkou bílou schránku s bleděmodrým nápisem: Rosemarie Macešková.
 Dostavbu zprvu vedl jeden můj známý a používal pro ni u nás nyní tak oblíbenou a častou levnou pracovní sílu Ukrajinců. Tento můj známý však nepatří k silným povahám, nýbrž je skutečně měkký, takže Ukrajinci s ním pěkně “mávali“ a byli to oni, kdo  začal postupně diktovat pravidla spolupráce a nakonec se do domu během práce na stavbě nastěhovali a měla jsem pak problémy je odtud vůbec dostat. Podařilo se to dokonce až za ochotné asistence policie. Tím se však práce na dostavbě definitivně zastavily, peníze byly zcela vyčerpané a téměř nic hotového.
  Se všemi starostmi a problémy se zhoršoval i můj zdravotní stav. Letos to bude již pět let, když mne tehdy v létě kvůli obrazům navštívil poprvé právě v den svých narozenin Radim Oslík, který se pomalu připravoval otevřít si obchod se starožitnostmi ve Čtvrti velkých činžáků. A tehdy začala naše spolupráce. V té době jsem na tom po všech stránkách nebyla dobře a byla jsem již rozhodnuta podstoupit obtížnou operaci páteře u špičkového operačního týmu v Menším špinavém městě. Jak již řečeno, byla jsem zbídačelá po všech stránkách, jak zdravotně, tak naprosto „oškubaná“ nejrůznějšími podvodníky či prospěcháři nebo nažívači, jejichž jsem byla snadnou obětí. Jak to tak bývá, člověk si vždy myslí, že jeho situace snad už horší být nemůže, tenkrát jsem se však v tomto hluboce zmýlila, neboť pár následujících let mi ukázalo pravý opak.
Nechtěla jsem odejít do nemocnice s neurovnanými účty, neboť tehdy jsem se ještě domnívala, že není možné žít s dluhy, že vše je třeba mít poplacené. Měla jsem vždy před očima kresbu Věže pro dlužníky z ilustrace Vlastimila Rady k Dickensově Kronice Pickwickova klubu, kam se takoví dlužníci zavírají. Proto jsem seděla doma u Internetu a hledala, kdo by mi mohl půjčit na zástavu mou nemovitostí po rodičích, tak aby půjčka byla bezpečná a mohla jsem ji dobře splácet, neboť nepřicházelo v úvahu, abych přišla o nemovitost po rodičích, kterou měli tak rádi a kde byli pohřbeni nejvýznamnější zvířecí členové naší rodiny. Všichni by ztratili ve svých hrobech klid a museli by se obracet, když bych měla o nemovitost přijít - jak rodiče, tak rodinná zvířata.
Na Internetu jsem našla zprvu snad pouze jedinou společnost, která by takovou půjčku poskytovala - byla to společnost Rudá záře v městě Ocel. Prezentace na mne působila poněkud stroze a četla jsem samé sankce, takže jsem poslala jen takový nesmělý mail s dotazem na možnost půjčky. Nedočkala jsem se žádné odpovědi a blížil se termín mého odjezdu do nemocnice. Proto jsem si řekla, že nebudu dál obtěžovat společnost, kde jsou ke mně tak neochotní a radši jsem hledala na Internetu dál a našla jsem jakousi malou společnost Zlatokop, která slibovala jak zprostředkování půjček, tak i celkové finanční poradenství. Poslala jsem jí opět mail s dotazem a ihned obratem mi telefonoval jakýsi pan Časskopec. Následovala hned schůzka u něj v kanceláři, pan Časskopes s úsměvem od ucha k uchu sliboval naprosto o vše se postarat, vše zabezpečit.
Až když už vše bylo na spadnutí a hrozivě se blížil  termín mého nemocničního pobytu, dozvěděla jsem se, že Časskopec domluvil půjčku právě u Rudé záře, která na můj přímý dotaz nereagovala. Říkala jsem si, tak proč ne. Možná, že se obává neznámých klientů a půjčuje jen těm, které jí zprostředkující Časskopec ze Zlatokopa doporučí. Vše jsem se dozvěděla až s termínem, kdy jsem měla svou nemovitost ukázat jednomu z představitelů Rudé záře, aby se podíval v reálu, co má být ručením půjčky, která má být poskytnuta.
V domluveném termínu jsem svým autem přicestovala do Zahradní čtvrti a na smluveném místě na odbočce jsem čekala na auto představitele Rudé záře. To dorazilo a přijel jím Světloň z Rudé záře a přivezl s sebou Časskopcova společníka ze Zlatokopa - Časskopce-učně. Po příjezdu na zahradu mého domu se Časskopec-učeň dětinsky rozplýval a nechával nekontrolovaně průchod svým vjemům: “Tady je to hezké! Jé a líbilo by se to tu tátovi. Tomu by se to hodilo do penze.“
Světloň si prohlédl především rozestavěný dům a obracel se na mne důvěrně tlumeným hlasem: “A opravdu tu půjčku potřebujete? Je to nutné?“
Připadalo mi to trochu divné, proč poskytovatel půjčky, který by měl usilovat o její realizaci, mne od ní vyloženě zrazuje. Jenže už po něděli jsem měla hned v pondělí brzy ráno odcestovat do nemocnice v Menším špinavém městě, takže myšlenka, že bych tuto půjčku neuzavřela pro mne absolutně nepřicházela v úvahu. Proto jsem jen odtušila: „Ano, potřebuji ji.“
Poté Světloň tedy řekl evidentně předem připravenou větu: „Půjčíme Vám, ale o 50.000,- Kč méně než žádáte“. Byla to dost svým významem nelogická věta, neboť nesrovnatelněkrát vyšší hodnota nemovitosti nemohla nijak omezit výši mé půjčky, avšak vzhledem k mému opatrnostnímu navýšení vypočítané částky kvůli zamýšlenému bezproblémovému splácení i v době případné hospitalizace bylo natolik velké, že oněch 50.000,- Kč nehrálo žádnou roli, takže jsem ihned bez sebemenšího zaražení přitakala: „Ano, dobře, nic se neděje, to nevadí.“
Když v tom jakoby náhodou mi právě zazvonil telefon a volal Časskopec a dychtivě se vyptával na průběh jednání a když jsem mu řekla:
„Ano, půjčí, sice o 50.000,- Kč méně, ale to nevadí...“ Honem mne Časskopec nenechal domluvit a skočil mi do řeči ve strachu, abych větu nestačila doříct: „to je v pořádku, nemějte obavy, to já pak vím, jak to udělat, abyste dostala tu svou částku.“ Takže mi vlastně ani nedal na výběr, zda chci jen peníze od Rudé záře anebo ještě s navýšením na mnou původně vypočítanou částku od Časskopce.
Poté jsem se s oběma návštěvníky nemovitosti rozzloučila, že jsme domluveni, Světloň nasedl do svého auta a začal se rozjíždět, když Časskopec-učeň se zděšeně za ním rozběhl, aby mu zastavil a vzal jej opět zpět do centra Velkého špinavého města, což tedy Světloň i když možná nerad, ale učinil.

Tehdy měl již Radim Oslík svůj obchod ve Čtvrti velkých činžáků Velkého špinavého města, kde jsme se setkávali a mj. probírali i mou půjčku :„Nechtěl bych Tě vidět nešťastnou“. Vše jsme probírali, ale vše se zdálo být korektní. Radim se také zas až tak neangažoval do mých záležitostí a teprve postupně jsem se pak dozvídala důvod. Až jednou jsem pak jela vyzvednout nějaké listiny do Muzea Velkého špinavého města, kde mne dva umělečtí historikové očekávali, informováni od Radima Oslíka, že přijede doktorka Macešková. Když jsem otevřela dveře jejich kanceláře, zvedli ke mně hlavy a chvíli koukali v rozpacích a pak se starší z mužů ke mně rozešel a ptal se: „Vy jste paní doktorka Macešková? Vy jste měla prý nějaký problém s posudky na obrazy, že?“
„No to  nevím, žádné problémy s posudky na obrazy jsem nikdy neměla, co já vím.“
„Ale říkali mi, že tenkrát o tom bylo i v televizi, že jste psala posudky na falešné obrazy Picassa a Dalího v Menším špinavém městě.“
„Á tak to už vím, co myslíte, jenže to jsem nebyla já, ale paní doktorka Rosemarie Dobromyslová.“
„No tak to je jedno, mně to jen říkali, já sám o tom nic nevím.“
Když jsem se s vyzvednutými listinami vrátila do obchodu Radima Oslíka, hned jsem na něj udeřila: „Tak prosímtě, teď jsem zjistila, že oni si mě spojují s jednou uměleckou historičkou z Malého špinavého města. Také to mám někde doma na kazetě natočené, jak byl pořad o ní a jejích posudcích na Picassa a Dalího. Jednak nemám ani nic společného s Menším špinavým městem, kam teď poprvé jezdím kvůli operaci a také nechápu, jak si lidé mohou plést tuto buclatější tmavovlasou a krátkovlasou paní se mnou - drobnou, dlouhovlasou blondýnou. Jedině tak, že mne právě nikdy neviděli a nevědí ani, jak vypadám.“
„Hm, mně právě také všude vždycky varují, když slyší, že spolupracuju s doktorkou Maceškovou, že psala falešné posudky a přišla si tím na velké peníze. Já jim ale říkám, že s Tebou nemám žádné špatné zkušenosti. A takže skutečně říkal, že to mělo být v Menším špinavém městě? Takže vidíš, teď se to konečně vysvětlilo!“
„To má všechno původ od toho starožitníka Mazaného, jak jsem spolupracovala s kriminalisty a podařilo se jej zarazit v jeho podvodech. Jak mi vyhrožoval do telefonu, že se postará, abych přišla o znalecké razítko, že má známé u soudu a potom přeci ten jeho kamarád starožitník Dunaj ke mně poslal ty vykradače, jak jeden čekal na mě za závěsem.“
Přes tyto nepříjemnosti jsem do té doby vše přecházela a nikdy jsem na nikoho nepodávala trestní podání ani žalobu k soudu. Brzy však měl nastat přelom v tomto mém postoji k životu, neboť vše nabylo zásadní podoby - zda já nebo zločinnost kolem mne, ukázalo se, že pouze jeden z nás má přežít.

Jak již bylo řečeno, následující pondělí jsem brzy ráno měla odcestoval do Menšího špinavého města do nemocnice. A na pátek předtím dopoledne, kdy byly úřední hodiny Rudé záře pouze do 12 hodin, Časskopec domluvil v Rudé záři uskutečnění půjčky. Když mi věc ohlašoval, výrazně to komentoval: „Ale to si nemyslete, že tam pojedete sama. Ráno přijedete svým autem sem ke kanceláři a odtud s vámi pojede Časskopec-učeň.“
V té chvíli mi tato skutečnost nejen nevadila, ale dokonce se mi to zdálo být jedinou možností, jak v mně zcela neznámém městě Ocel najít kancelář Rudé záře, že mně bude někdo znalý cesty doprovázet a navigovat.
V pátek se vše stalo dle instrukcí, naložila jsem do auta Časskopce-učně a vyrazili jsme k městu Ocel i časově docela v pohodě. Avšak Velké špinavé město bylo tím směrem zrovna nečekaně rozkopané a nemohli jsme projet. Čas rychle ubíhal a blížil se konec úředních hodin Rudé záře. Časskopec-učeň měl u ucha stále telefon, do nějž na druhém konci Časskopec až křičel rozčílením, že to není možné, abychom to nezvládli, že to prostě nepřichází v úvahu. Kdyby to nebyla tak vypjatá situace, tak by mi přišlo až legrační, proč Časskopec tolik prožívá mou půjčku, že málem umře na infarkt. Pak se na chvíli odmlčel a poté znovu telefonoval už klidný, že domluvil, že v kanceláři Rudé záře na nás počkají. Získali jsme tak klid i my, vjeli jsme konečně do města Ocel a Časskopec-učeň mne jako dobře znalý cesty navigoval ke kanceláři Rudé záře. Dojeli jsme tak k výškové stavbě, snad jediné v městě Ocel, zaparkovali a vystoupili z auta a Časskopec-učeň mne znale instruoval: „To je Banán, tak se tady tomu říká a tam jdeme“.
Výtahem jsme vyjeli do jednoho z nejvyšších pater onoho Banánu, Časskopec-učeň hned bez váhání zamířil ke kanceláři Rudé záře, na dveřích s obrázkem opice (snad ve významu „že jsou chytří jako opice“, možná to má souvislost i s budovou Banánu) a v kanceláři nás skutečně očekával už tedy jediný představitel Rudé záře - ing. Radmil Vlčátko. Jinak prostory kanceláří zely prázdnotou, zato ing. Vlčátko byl již v pozoru připraven, na stole rozzložené pečlivě vyplněné smlouvy pro mne, nejspíš dle podkladů předaných Časskopcem. Smlouvy jsem si pročetla, ing. Vlčátko na stůl přede mne odpočítal domluvenou částku půjčky a já jsem všechny smlouvy podepsala. Postavili jsme se, že budeme odcházet a přitom jsem si uvědomila, že mám s sebou pouze kabelku a nevzpomněla jsem si, že bych si měla vzít něco na uložení peněz. Ani jsem nestačila ukončit tuto svou myšlenku a Časskopec přisunul k desce stolu svou prázdnou, evidentně pro ten účel s sebou připravenou tašku a s konstatováním: „To je na cestu.“ peníze shrnul do této tašky. Přijala jsem to s jistou úlevou, když už já na to nemyslím, tak alespoň mám s sebou zástupce své finančně poradenské společnosti Zlatokop - aniž bych si do té chvíle uvědomovala nějaký vztah k významu názvu a rovněž jsem také netušila, že to byla jediná chvíle, kdy jsem na dálku na stole před sebou uviděla peníze své půjčky. Zato všichni ostatní získali v té chvíli co chtěli, oč usilovali - Zlatokop peníze a Rudá záře mé podpisy, na jejichž základě byl předpoklad k získání mé nemovitosti, když nemocná během hospitalizací, potřebná peněz a bez peněz půjčky nebudu moct nic splácet. Dokonce byla pravděpodobnost, že vše se stačí odehrát ještě během mých hospitalizací, takže se nebudu moct bránit a byla tu i možnost, že se z nemocnice vůbec nevrátím, což by bylo nejjednodušší.
Vše se protáhlo a až v pozdním odpoledni jsem dovezla Časskopce-učně do kanceláře Zlatokopa, kde ve stoje na nás netrpělivě u dveří čekal Časskopec s dalším pánem, kterého mi představil jako Důvěřila a že tento pán mi právě zařídí mou částku peněz. Neměla jsem čas se ani k ničemu vyjádřit a Časskopec s Důvěřilem rychle vyrazili ze dveří s tím, že do hodinky budou zpět a budu moct odjet domů se svými penězi a abych si na tu chvíli sedla, že mi Časskopec-učeň uvaří kávu a odpočinu si. Ani jsem neměla příležitost postřehnout, že Časskopec-učeň zřejmě pánům předal svou tašku s penězi - proběhlo to evidetně tajně v rychlosti, abych si toho nevšimla. Odpočinek jsem po tom dnu skutečně potřebovala, tak jsem vše s povděkem přijala a těšila jsem se, jak poté co si při kávě odpočinu, pak vyjedu rovnou peníze vložit do banky, z domova je pak Internetem ještě téhož dne odešlu na patřičné účty a víkend pak v klidu strávím přípravou do nemocnice, kam vyrazím v pondělí brzy ráno.
Vše ale bylo jinak. Peněz jsem se nakonec vůbec nikdy nedočkala. Byla jsem balamucena nejrůznějšími báchorkami, jimiž se Časskopec snažil oddálit nebo nejlépe vůbec mne odradit od trestního oznámení. Což se mu však nezdařilo, protože jeho báchorky mne svou naivitou spíš rozčilovaly a hlavně mně ubíral můj čas  a zřejmě netušil, že každý kdo mne obírá o můj čas, je pro mne ten největší nepřítel.

Bylo toho na mne skutečně najednou moc - v době, kdy jsem se měla věnovat pouze své léčbě a zamýšlela jsem mít vše díky půjčce v pořádku. Ještě že tu byla paní prof. Viola Slunečná, o níž jsem měla jakési nejasné povědomí již dávno, ale zejména od smrti rodičů jsem ji potkávala vždy v nejdůležitějších chvílích. Nečekaně se zjevovala její drobná postava ve výrazném oblečení v barvách, které i maminka mývala ráda - žluté a fialové a překvapivě vše věděla a byla připravená mi poradit. Poprvé se tak se mnou dala do řeči jako osamocená návštěvnice v Antik Radima Oslíka za jednoho zvlášť mrazivého dne v období po mé první operaci páteře a od té doby mne již nenachávala na svou přítomnost nikdy dlouho čekat. Vždy jsem ji vnímala jako určitou spojnici mezi mnou a zemřelými rodiči, které také dobře znala. I tentokát mi dávala proniknout k jádru problému:
„Ti lumpi Vám zastavili nemovitosti, aniž byste svou půjčku dostala, respektive Rudá záře peníze vydala a dle jejich dohody sebral Zlatokop a Rudá záře se těší na nemovitost a teď postupně budou na Vás dopadat všechny důsledky, že jste si nemohla vše dát do pořádku. Musíte být Rozárko silná, když Vás budou chtít vystěhovat z bytu, když za nedoplacený stavební úvěr Vám vše obstaví exekutor, když začne Rudá záře uplatňovat Vámi podepsané smlouvy u soudů a bude Vás chtít připravit o nemovitost po rodičích v Zahradní čtvrti. Bude to vypadat děsivě, ale věřte, že to vše přečkáte a začnete pak postupně vše napravovat a nakonec - i když teď to tak nevypadá - Boží mlýny totiž melou pomalu, ale melou...“
A tak mezi třemi operacemi páteře jsem se nevzdávala - policie na základě mého trestního podání a mnou dodaných materiálů ihned obvinila tři zprostředkovatele půjčky ze Zlatokopa, ale zcela ponechala stranou účast Rudé záře na celé záležitosti. Vůbec jsem neměla možnost sledovat jakoukoliv snahu o obvinění Rudé záře. Takže sice členové Zlatokopa byli postaveni před trestní soud, ale Rudá záře uplatňovala soudně získání mé nemovitosti. Po předložení mnou podepsaných listin o půjčce soudy bezproblémově potvrzovaly právo Rudé záře na mou nemovitost. Přes své dlouhodobé hospitalizace a dlouhé období, kdy jsem byla pouze ležící, reagovala jsem na rozhodnutí soudů odvoláními, kde jsem vysvětlovala skutečnost. Nakonec Krajský soud rozhodoval o mých odvoláních, opět na základě předložených listin jejich formálním rozborem potvrdil rozhodnutí soudů prvního stupně o povolení prodeje nemovitosti s tím, že vrátil soudu prvního stupně jednat na základě mých podání o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí.
Často už mne obtěžovalo, že jsem se tolik musela věnovat problémům s podvodníky na úkor času pro mou práci,  k níž jsem se snažila vždy opět honem utéct. Tím větší jsem dostávala na podvodníky vztek, neboť jak již bylo řečeno, kdo mne obírá o můj čas, je ten můj největší nepřítel. Konečně jsem se tak opět jednou dostala vyhledávat si nějaké materiály v knihovně University Ludvíka Učeného ve Velkém Moudru, kde paní prof. Viola Slunečná přednáší psychologii. Je specialistkou a uznávanou odbornicí na předvídací sny. Na dlouhé gotizující chodbě vznosné budovy jsem již zdálky uviděla drobnou postavu s vlající fialovou sukní a žlutým šálem, který místy překrývaly světlounce nazrzlé nezvladatelné kadeře, uvolňující se z drdolu na temeni hlavy - samozřejmě hned mi padla do oka má drahá bytost - paní profesorka Slunečná. Už zdálky na mne gestikulovala a když se blížila  už na mne volala: „Dobrý den Rozárko, vše vím. Je to těžké, sice máte vše proti podvodníkům rozběhnuté, jenže oni mají své prsty všude. To víte, katastr nemovitostí, to je jejich oblast. Tam oni jsou jako doma. Dali si teď do zápisu k Vaší nemovitosti, že jim byl povolen prodej, avšak ani slovo o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí. To víte, je to obchod, peníze do kapsy, možná že i ten ředitel Katastrálního pracoviště Velké špinavé město-jih má zrovna slíbenou Vaši nemovitost v Zahradní čtvrti, která je dnes tak populární tím, že tam žije řada známých umělců. Je teď vhodné podat stížnost a případně na pana ředitele trestní oznámení na podezření na spolupráci se zločinem. Je dobře, že to tak řešíte přes Policejní prezidium, nakonec to dojde správného cíle.“
A pak už uvolněněji:„A jak dlouho jste vlastně už nebyla na svém domečku v Zahradní čtvrti?“
„Tam není možné ani projít, je to úplně zarostlé“.
„Počkejte, já se zeptám Jaromila, co ke mně jezdí do Růžohradu do mého domu v Maceškové ulici. Cestou ode mne by vždy mohl zajet k Vám a dát Vám Vaši zahrádku do pořádku.“
A Jaromil pak skutečně třikrát za sezónu přijel - vždy tak na nacelý týden a už po první návštěvě se z neprostupitelné džungle stala výstavní zahrada.
Přes zimu pak nastala přestávka, kdy jsem pokračovala zase v právních záležitostech - soudních a policejních a těšila jsem se, že na jaře přijede opět Jaromil zase zahradu zkrásnět - příznačně Jaromil na oslavu jara.
A jak bylo plánováno, tak se stalo. Zjara opět přijel Jaromil a poté konečně zase jednou přicestoval můj známý pan Medvěd z Kolovil a přivezl s sebou již dávno slibovaného odborníka na elektřinu, aby dal do pořádku rozvody po celém domě a opět znovuzprovoznil elektřinu, kterou měl kdysi tatínek již v takovém svém nejnutnějším provozu funkční.
„Rozárko, už to jde i do sklepa, tak budeme moct začít s jeho vyklízením.“
„No to je nádhera. Kdysi to byl tak krásný a využívaný prostor, kde byla skladována jablka a jiné.“
„No vidíš Rozárko, tak jdeme na to.“ a s těmi slovy začal pan Medvěd sestupovat po schodech ke sklepu, kudy nešel nikdo od doby, co dům obydleli před lety Ukrajinci. “Jé, ale tedy smrdí to tu, nějaká ztuchlina nebo co. Zvláštní pach.“ Pak jsem chvílemi slyšela nějaké plechové harašení apod. a komentovala jsem to: “Je tam bordel, že?“
A neozvalo se nic, žádná odpověď. Takové zvláštní ticho a pak jsem slyšela pomalý typický těžký krok pana Medvěda a za chvíli už jsem jej i viděla vystupovat po schodech ze sklepa. Měl vážný výraz a tiše pomalu začal říkat: “Rozárko, prosímtě, on tam leží nějaký chlap. Budeme muset zavolat policii. Zavoláš ji?“
Honem jsem sáhla po svém telefonu a vytočila 158: “Dobrý den, tady je Rosemarie Macešková, jsem na své zahradě v Zahradní ulici v Zahradní čtvrti. Dneska je mi tu v domě dávána do pořádku elektřina a začal se vyklízet sklep a v něm prý leží nějaký zřejmě mrtvý člověk. Já jsem tam nebyla, to tady jeden můj známý. Víte, před lety mně tu stavěli Ukrajinci, které jsem pak násilně musela vystěhovávat. Nejspíš si myslím, jestli to není ještě z té doby. Můžete prosím přijet?“ 
Skutečně mně hned napadli ti Ukrajinci, protože měli dost kriminální chování a panoval mezi nimi silný kastovní systém, silná hierarchie a ti nižší nebyli považováni vůbec za lidské bytosti a jejich život neměl žádnou váhu. Proto mne hned napadli oni, na jinou možnost bych opravdu nepřišla.
Policie záhy přijela a přivezla s sebou i lékaře, který nejenže konstatoval smrt nalezeného člověka, ale dokonce již před delší dobou: „Ale zase šest let to ještě nebude, tak dva roky bych řekl. Je tady sice konzervovaný studený vzduch, bez pohybu, takže tělo vůbec mohlo takhle vydržet, ale myslím tak dva roky to odhaduju.“ 
Tato fakta mně pak nedala klid. Už tedy vůbec při té skutečnosti, že v mém domě, který tak pečlivě stavěl můj tatínek, že v něm dva roky ležela nějaká neznámá mrtvola. Ale navíc jsem si stále musela vybavovat, co bylo před dvěma roky a jak se tam ta mrtvola mohla dostat. Vždyť to už tam několik let ti Ukrajinci nebyli a hned vedlejší parcela je strejdova a kdyby se tam cokoliv dělo, určitě by to pozoroval. Navíc strejda měl velkého psa, který na přítomnost cizí osoby i na mé zahradě vždy výrazně reagoval štěkotem. Rozhodně to trvá pouze rok, co je zahrada posekaná a daná do pořádku, předtím byla téměř neprostupná, a proto ve svém zdravotním stavu jsem tam ani nejezdila.
Se svými starostmi jsem se samozřejmě opět svěřila paní prof. Slunečné bezprostředně při našem příštím setkání. Ta si bez zaváhání vybavila: „A to si Rozárko vzpomínám, jak kdysi Vám myslím sestřenice říkala, že strejda pozoroval prodírat se porostem na Vaší zahradě nějaké neznámé lidi. To přeci mohlo být asi tak před těmi dvěma roky, ne?“
A měla pravdu, na to se pamatovala a zdála se mi to být natolik závažná informace, že jsem se rozhodla zavolat ji vyšetřovateli. Uběhl asi týden od nalezení mrtvoly a vyšetřovatel mne překvapil ještě výraznějším zjištěním, které úplně změnilo mou dosavadní představu o skutečnostech kolem mrtvého muže: „Paní doktorko, podařilo se nám zjistit totožnost toho muže. Hledali jsme mezi pohřešovanými a je to právě 22 měsíců pohřešovaný pan Neopatrný z Podoceli, což je městečko asi 10 km jižně od Oceli. Jeho manželka právě před 22 měsíci nahlásila, že pohřešuje manžela. Měl prý mít nějaké jednání a z něj se nevrátil.“
Zase ta Ocel! Ocel - město zločinu! Ale víc mne nenapadlo a jak by i mohlo? Avšak setkání s paní prof. Violou Slunečnou opět na sebe nenachalo dlouho čekat. Zrovna jsem byla nakupovat a nákup jsem ukládala do kufru svého invalidně označeného japonského auta, pořízeného z důvodu, že japonská auta se u nás nejméně kradou a tím pověřené policejní složky majetek našich občanů nezvládají ochránit, když ke mně náhle přistoupila opět usměvavá krásná paní profesorka. Daly jsme se do hovoru, v němž jsem jí mohla sdělit nové informace ve všech svých kauzách, tak i ohledně nalezeného mrtvého muže v mém domě. Paní profesorka ale nebyla tolik bezradná:“Á, to je tedy zajímavé. Myslím Rozárko, že byste možná měla navštívit  paní Neopatrnou a zeptat se jí na okolnosti, čím se v poslední době svého života pan Neopatrný zabýval. Je mi to moc podezřelé, že žil tak nedaleko Oceli - vždyť víte, jaké Vy s tímto městem a jeho zločinnými obyvateli máte problémy. A také víte, že není možné vše jen nechávat na těch, kteří by to měli vyřešit.“
Přijala jsem tento nápad paní profesorky Slunečné a v sobotu jsem sedla do svého autíčka a rozjela se do Podocele. Byla to má zcela první návštěva tohoto malého městečka, poněkud neuspořádaného, ale našla jsem zde několik skutečně pěkných staveb - a to nikoliv novostaveb, nýbrž zřejmě hodnotných historických budov. Před jednou z nich jsem zastavila, protože po chodníku šla paní, která vypadala jako starousedlice a že by mi mohla poradit: “Dobrý den, prosím Vás, můžete mi poradit? Nevíte, kde bych mohla najít paní Neopatrnou?“
„Paní Neopatrnou?... Počkejte, aha, už si vzpomínám. Ti tady bydleli, ano - támhle jak vidíte ten velký dům, tak to byl jejich. Ale už tam nebydlí. Někam se odstěhovali. Bylo to takové nahonem, ani nic o tom nevím.“
S tím jsem se nespokojila, přijela jsem blíž k označenému domu a zkusila jsem se zeptat další chodkyně: „Jo, tohle bylo jejich, už po generace a představte si, on v tom byl nějaký problém a najednou - nevím teď je to asi přes rok, ona se nějak musela vystěhovat. Byla z toho úplně špatná. A o něm nikdo ani nevěděl, co s ním je. Byl také v tom „Kriminální ústředna pátrá“ jako že je hledaný.“
„A nevíte kam se paní odstěhovala?“
„Nevím to určitě, ale měla dceru, která se teď jmenuje Nepatrná a bydlí někde na sídlišti v Oceli. Ta by asi věděla.“
 Takže mi nezbylo nic jiného, než že jsem se se zjištěnými informacemi vrátila domů a na http://www.telecom.cz/ jsem si zadala telefonní seznam a jala se hledat v příjmeních „Nepatrný“. Měla jsem štěstí, že v Oceli jsem našla toto příjmení pouze dvakrát a když jsem hledala na plánech města, tak jeden bydlel evidentně ve vilové čtvrti, zatímco ulice toho druhého se zdála být na sídlišti. Vytiskla jsem si plánek a ještě tu neděli jsem se vypravila do Oceli. Podle vytištěného plánku nebyl problém špinavý šedivý panelák najít a dole na zvoncích jméno „Nepatrný“. Zazvonila jsem a po chvíli se z jednoho okna asi někde ve 4. patře vyklonila ženská hlava.
„Já hledám paní Nepatrnou a nebo ještě lépe její maminku paní Neopatrnou.“
„Počkejte paní, hned jsem dole.“
Měla jsem trochu obavy, co budu říkat o nalezené mrtvole tatínka ve sklepě mého domu, jak vše budu vysvětlovat. Rychle jsem si to v hlavě srovnala, že to nemůžu tak zhurta a že k tomu dojdu pak až postupně. Po chvíli skutečně dolů přiběhla mladá paní a odemkla domovní dveře a upírala na mne tázavý pohled. Vysvětlila jsem jí, že hledám paní Neopatrnou a že jsem se v Podoceli dozvěděla o ní jako o dceři a že by mi mohla poradit.
„Ano, samozřejmě, jen pojďte nahoru, maminka teď u nás bydlí, když jí vzali dům. Většinou lidé během života získávají, ale u nás je to nějak naopak. Pojďte, maminka Vám vše řekne sama. Ona bude ráda, protože nikdo naopak stále nechtěl o ničem slyšet. Všichni by jen brali, ale bez vysvětlení.“
 Paní Neopatrná mne skutečně vstřícně přijala. Bylo na ní vidět, že poslední doba pro ni byla nebyla jednoduchá, že si užila své: „Já toho zas až tolik ale nevím. Manžel si všechno dělal sám, mně do ničeho moc nezasvěcoval. Vím jen to, že chtěl zajistit nějakou půjčku. Bylo potřeba totiž na domě opravit střechu a věřil, že půjčku pak bez problémů splatí. Ale vím, že pak s tím byly nějaké nečekané problémy. Střechu jsme nezačali opravovat, protože nějak stále neměl ty peníze. Říkal, že prý teď už zítra je dostane, pak zase zítra a tak...“
„A nevíte, u koho si chtěl peníze půjčit?“
„To nevím, ale vím jen nějaká jména, protože s nimi často telefonoval a jmenoval je -  bylo to nějak jako Časskopec a pak ještě Koňadra. No a pak napřed se nevrátil domů ten manžel a pak asi po půl roce mi přišlo od soudu, že se mám vystěhovat.“
 Jak jsem uslyšela vedle Časskopcova jména to Koňadra, tak se mi hned vybavilo, jak v lednu po podpisu smluv mne Časskopec provázel do kanceláře Rudé záře s penězi k zaplacení úroku z jestě neobdržené půjčky, aby tak přispěl k odvrácení či oddálení mého podání trestního oznámení a když jsme před budovou Banán čekali, tak telefonoval Časskopcovi-učňovi a dost rozčíleně mu několikrát opakoval: “Představ si, on tam Koňadra snad už vůbec není, on prosímtě Koňadra v Rudé záři už asi vůbec není.“ Z tónu jeho telefonátu bylo zřejmé, že je to pro něj zásadní zjištění, které může mít zásadní dopad na nějaké jeho záležitosti.
Tak to mi připadalo už až moc povědomé. Takže chudák pan Neopatrný zřejmě prožil před svou smrtí něco podobného jako já. Co se týká Koňadry, tak jeho jsem si ověřovala hned po vyslednutí Časskopcova telefonátu. Ve výpise z Obchodního rejstříku na Internetu  jsem našla, že skutečně byl Koňadra v představenstvu Rudé záře do konce roku právě kdy jsem předtím na podzim podepisovala v kanceláři Rudé záře smlouvy. Na konci roku v den jeho odchodu z představenstva do něj byl naopak přijat JUDr. Rudolf Ryšavý. Ten se mi pak hned v lednu v kanceláři Rudé záře představil a od té doby pak se mnou vždy jednal výhradně pouze on. Byl to člověk výrazného vzhledu, který si nejspíš uměle pěstoval - odpovídajícně svému jménu měl sice již prošedivělé, avšak výrazně ryšavé vlasy a stejný plnovous.
Má nová zjištění u paní Neopatrné by mohla pomoc jak v objasnění smrti pana Neopatrného, tak pomoc  snad i v situaci paní Neopatrné, tak i mé. Proto jsem neváhala co nejrychleji o svých zjištěních informovat vyšetřovatele smrti pana Neopatrného. A ten mou informaci o spojitosti s půjčkou, Časskopcem a Koňadrou shledal skutečně jako zásadní: „Takže to už paní doktorko není jen podezření z nějaké trestné činnosti podvodu, jak Vy je necháváte  stíhat, ale teď už je tu podezření z vraždy. To my se teď na ně podíváme. Měli bychom v takovém případě snad i zavést odposlech telefonů. Dozvědeli bychom se víc.“
Asi čtvrnáct dnů pak byl klid poté se pan vyšetřovatel či komisař - jak se stále mění a střídá terminologie - ozval: “Paní doktorko, stavte se tu u mně v kanceláři, jak se Vám to bude hodit. Mám tu před sebou přepsané telefonáty z Rudé záře a je toho tam skutečně hodně. Všechno co potřebujeme. Musím Vám říct, že my už jsme je na základě toho zadrželi, už jsou ve vazbě. Máme toho Ryšavého, Vlčátka, Světloně a Koňadru. Sepsali jsme krátce obvinění a státní zástupce vznesl obžalobu. Teď jen musíme dopřipravit materiály, aby trestní soud proběhl jak má.“
Ani jsem návštěvu policie neodkládala až náhodou pojedu kolem, ale zajela jsem tam hned následující den, protože jsem byla skutečně zvědavá. Komisař přede mne položil na stůl štůsek sepnutých papírů, kde jsem četla:
„Zdravím Rado, prosímtě nic dobrého. Byl jsem zase u výslechu na policii, pořád ta Macešková, ta se nám tedy vyplatila! Že jsme se na to nevykašlali!“
„Čau Rudo, a jakto, vždyť to přece ta mladá policistka odložila, ne?“
„Ále Rado, ta to sice odložila, ale o to to teď je horší. Teď už to nemá žádná mladá policitka, které můžeš vše nadiktovat jak chceš a ona to sepíše, teď to má takový zkušený starší komisař, který byl na mne tak připravený, že jsem jen koukal odkud to všechno má.“
„No Rudo, to je tedy špatné. Ten blb Časskopec tvrdil, jaká bude ta Macešková snadná oběť, jak je nemocná a nebude se moct bránit.“
„Jo Rado, ale ještě to nejhorší jsem ani neřekl, že už je v tom i vražda. Oni prosímtě už našli Neopatrného u Maceškové ve sklepě.“
„Rudo, a jakto že ve sklepě? Vždyť Světloň ho měl zahrabat. Mysleli jsme si, že ta Maceškové zahrada a její dům už jsou naše, ale měl přece jasný úkol, že ho má zahrabat.“
„Rado, už jsem na Světloně uhodil. Ten všivák Světloň se na to prostě vykašlal. On tedy tvrdí, že zahrabával napřed Nechytrého a pak už byla tma a nic neviděl, tak Neopatrného nechal ve sklepě, že se vrátí ještě ho zahrabat. Pak prý to přijel udělat a koukal, že zahrada byla celá posekaná, takže tam už vůbec nemohl nepozorovaně vejít. A od vedle prý na něj štěkal velký pes.“
„Rudo, takže našli Neopatrného, ale o Nechytrém ještě nevědí, jo?“
„Rado, ne, ten je prý pod růžemi. Ale to už je téměř jedno, jak je v tom jedna vražda. Řeknu Ti Rado, to mi byl tedy čert dlužen přijít sem uhlazovat ty koňadroviny, co ten Koňadra připravil s tím Časskopcem.“
„Rudo, je ale pravda, že bez toho bychom nebyli tam, kde jsme. Jinak bychom takový základní kapitál nezískali. A víš, že pak jsme už toho nechali a soustředili se na image, udělali pořádnou internetovou prezentaci a tak. A co ten ředitel katastru - říkals, že ten je náš a že nechal udělat zápis o povolení prodeje té nemovitosti Maceškové?“
„Rado, ten ředitel katastru byl náš, ale pak mi sám volal, že mu Macešková dělá velké problémy, že si stěžovala kvůli tomu zápisu a že bude muset od dohody ustoupit, že to neustojí. A je celý šťastný, že jsme už upustili od využití rovnou podepsané i kupní smlouvy, což nám dřív stačilo a vycházelo, že to by snad ta Macešková už ho nechala rovnou zavřít. Měli jsme tu Maceškovou nechat plavat, kdyby to byl člověk tušil. I když já jsem to i celkem tušil, hlavně od toho Renoira, jak si mne zgustla s tou kopií.“

Takže mně to hned vedlo zeptat se: “A kdo to má být ten Nechytrý, pane komisaři?“
„Neznáte? To byste i mohla znát, paní doktorko. To je soudní znalec výtvarného umění z Oceli a je skutečně také nějaký čas nezvěstný. Takže budeme muset tu Vaši zahradu ještě trochu rozrýt a podívat se pod ty růže. Ale pokud se nemýlím, tak jich máte na zahradě docela dost, snad začneme těmi správnými.“
Hned mi blesklo hlavou spojení: „Když jsem byla v kanceláři Rudé záře poprvé po první operaci páteře podepsat nějaké prodlužující smlouvy, JUDr. Rudolf Ryšavý na mne evidentně chtěl udělat silný dojem, že se pustili i do mé oblasti výtvarného umění a že mi prý něco ukáže. Všem přikázal, že nás nesmí rušit a zavřel za námi dveře jeho kanceláře. Až když jsme byli opravdu sami, pomalu otevřel dveře velkého trezoru a vyňal evidentně obraz, pečlivě zabalený v „bublinkách“. Významně tajemně se tvářil a rozbaloval obraz a pak mi jej podal. Byla to malba na plátně středního formátu, v pravém dolním rohu značená „A.Renoir“ a zobrazovala dvě dívky na pláži. Hned i bez brýlí se mi detaily zdály být nějak podezřele nejasné, ale neřekla jsem zatím radši nic. Nasadila jsem si brýle a ještě jsem do své tašky sáhla pro lupu a zaměřila jsem se na detaily kolem očí a úst a další podrobnosti - a hned mi vše bylo jasné. Lupou jsem zřetelně viděla strukturu tisku. Byl to prostě anaplast, tj. stará forma reprodukce, tištěná na tenký papír, nalepený na plátně a navrch domalovávaná olejovými barvami, jenže malba se vyhnula přílišným detailům, v nichž základní tisk zůstal nezakrytý. Zvedla jsem hlavu směrem k dr. Ryšavému, který na mne stále hleděl s vítězným úsměvem a očekával nejspíš můj obdiv, když jsem se mile usmála i já a řekla jsem: „To ale už nemusíte dávat do trezoru, to je anaplast a nemá žádnou hodnotu.“ Dr. Ryšavý mi tehdy neodpověděl ani slovem, stále ztrnule držel koutky svých úst v úsměvu a pečlivě opět obraz zabalil do „bublinek“  a uložil zpět  do trezoru. Už ale nehlesl ani slovo, zejména ne k obrazu, na nějž zřejmě Rudá záře někomu vyplatila „tučnou“ půjčku a říkala jsem si tehdy, že nejspíš na základě znaleckého posudku nějakého místního soudního znalce, jak to tak odpovídá úrovni fundovanosti těchto lokálních znalců - a nyní tedy už vím, kdo byl zřejmě tím znalcem.
„Á tak to by skutečně mohlo mít souvislost, paní doktorko.“
„Víte, pane komisaři, jak tak na to koukám, tak je dobře, že jsem hned vyvinula takovou kampaň a o svém případu s Rudou září jsem informovala spousty institucí a všechna možná média, vytvořila jsem internetové stránky, takže vlastně v té chvíli už  bylo pozdě, kdyby mne chtěla Rudá záře nějak odstranit. To by bylo jen veřejné přiznání - doznání, takže by jim to nebylo už nic platné, ba přímo naopak. Ale ona to vlastně není náhoda. Nějak tak jsem to cítila - je to asi ten můj šestý smysl. Také netušili, že se pouštějí do křížku s dědičnou čarodějnicí s mediálními vlohami. Chudák pan Neopatrný asi neměl tak vyvinutý šestý smysl.“
„To skutečně asi ne. Pokud se mi zatím podařilo zjistit, tak skutečně si počínal neopatrně - nebo těžko říct, zda neopatrně, možná že také důvěřivě. Důvěřoval stále, že se nějak s nimi domluví a nebude do toho tahat nikoho jiného - prostě tak asi vznikla ideální situace, že když on zmizí, zmizí všechny problémy. A ta jeho manželka prostě o ničem nevěděla a nechala se normálně vystěhovat.“
 Tak to znamenalo rychlé a konečně konečné vyřešení všeho, tedy i mé velké kauzy s Rudou září, kterou soudy do té doby stále na základě formálního rozboru listin rozhodovaly bez přihlédnutí k obsahu ve prospěch Rudé záře - přesně dle výroků i fundovaných právně vzdělaných osobností našeho státu - že stále nejsme právní stát. Jediná cesta jak dosáhnout spravedlnosti a práva je jít trestní cestou a prostě zločince nechat zavřít, nediskutovat a nechat zavřít.
 „Dobrý den Rozárko, tak už se budete stěhovat do svého ateliéru?“ Otočila jsem se a za sebou na své zahradě v Zahradní ulici v Zahradní čtvrti jsem uviděla po cestě od vrátek se kolem právě bohatě rozkvetlých růží prodírat svou milou dobrou známou - ochranitelku paní prof. Violu Slunečnou. Zastavila se, aby si prohlédla krásně narůžovělé květy odrůdy Máňa Boehmová, kterou sem vysadila už maminka. “Jsou krásné a vůbec je to tu krásné, že?“
„To ano a už se musím stěhovat, vždyť je to ostuda, jeden pán čeká snad několik let na to, kdy tady budu mít prostor na nažehlování jeho velkého barokního obrazu. Již ho nemůžu déle nechat čekat.“
„Vidíte Rozárko - sice boží mlýny melou pomalu, ale přeci jen bezpečně....“ Pomyslela jsem si, že nejen boží mlýny, ale i ta naše policie, soudy raději vypustím, ale zaplaťpanbů za to, že sice člověk musí vydat neuvěřitelné úsilí, aby byl vyslyšen, ale nakonec přeci jen té spravedlnosti dojde. A hlavně zločin bude potrestán a zločinci za mřížemi - jak si stále opakuji, že devíza známého seriálového autora Jaroslava Dietla, že každý člověk by měl za svůj život zlikvidovat jednoho lumpa, vznikla přeci jen co jde o zločinnost v mnohem idyličtějších dobách, než je dnešní. Jak se to tak kolem zločinností jen hemží, tak zlikvidovat jen jednoho lumpa za život by mně skutečně uspokojit nemohlo! 

Více na http://mujweb.cz/www/MariePospisilova/detektivky.htm

více ke skutečnému případu na http://mujweb.cz/www/MariePospisilova/EKVITA.htm

k autorce na http://mujweb.cz/www/MariePospisilova  a četných podstránkách.