Marie Pansy (Pospíšilová) : Smrt výtvarníka

(z cyklu Zločiny mezi obrazy - Cyklus příběhů umělecké historičky aneb schopnost šestého smyslu v reálném světě)

Tajemství zámku Hroby aneb činnost prof. Krova

Když jsem se ráno probudila, jako obvykle jsem vykoukla z okna, abych zkontrolovala "svůj Parkingplatz", zda auto i po noci stojí ještě na místě, protože to v našich poměrech nemusí být pravidlem. A vždy když auto zaregistruji na svém místě, uspokojivě to komentuji:

"Ha, náš vůz".

Je to taková nadsázka vzletného označení "vůz", kterou ráda používám. Připomíná mi příhodu jednoho mého známého, který kdysi držíval noční službu v rámci jakési veřejné správy služeb a když jednou obcházel svůj "rajon" v malebné Starobylé čtvrti tak uviděl svažitou ulicí se pomalu dolů posouvat špatně zabržděný trabant váženého stařičkého herce. Můj známý, který se herci velmi obdivoval, zazvonil u jeho dveří s uctivým dotazem:

"Mistře, to auto venku je Vaše?".

A mistr odpověděl se vší svou typickou vážností a patetičností o svém trabantu:

"Ano, ten vůz je můj".

Neustále se mi od té doby vkrádá na mysl toto nadnesené označení auta kvalitou ne tak zcela tomu odpovídajícího.

Úleva při kladném shledání auta byla jako ostatně i jindy zcela na místě, neboť jsem ten den byla očekávána na romantickém zámku Hroby. Chtěla jsem splnit prosbu kastelánky zámku Hroby, která připravila několik nových místností jako rozšíření stávající prohlídkové trasy a potřebuje, abych je doplnila do průvodce. Doma jsem zabezpečila na dva až tři dny ­ což je vyzkoušená krajní mez ­ svou domácí faunu a flóru, oboje v obecném pojetí domácnosti neobvykle rozbujelé - a rozjela jsem se na zámek. Ostatně se již přehouplo poledne, takže jsem měla co dělat, abych dorazila na zámek ještě za světla. Kastelánka mně tam vyčlení pokoj ke spaní a veškerá moje orientace v polotmě zámeckých komnat mne docela děsí. Ráda bych to zvládla ještě při denním světle. Konečně jsem tedy seděla ve svém malém svítivě červeném autíčku a rychle jsem uháněla známým směrem a doufala, že tentokrát mi budou planety příznivé a trefím tu nesčetněkrát absolvovanou cestu správně hned napoprvé, abych se nemusela zdržovat vracením se, jestliže zvolím jiný výjezd na některém kruhovém objezdu nebo zahnu o jednu odbočku dříve nebo se mi stane jiný nešvar z těch, co mne neustále životem provázejí ­ a mí mužští protějšci, všichni ve své postupné chronologické linii jak jdou za sebou - je vesměs těžko dovedou pochopit a nesou je i dost neuroticky. Pouze si vzpomínám na jednoho Američana, který se velmi halasně smál když jsme asi už počtvrté přijeli znovu na stejné místo.

Takže tentokrát se mi kupodivu cesta hned napoprvé dobře podařila, přesto však již nad velkými korunami lip v podzámčí se nebe začalo mírně tmít. Na tento romantický zámek jsem začala jezdit již v době studií, kdy jsem jej zpracovávala jako téma napřed seminární práce a nakonec se stal jedním ze dvanácti objektů mé diplomky a zároveň doktorské práce. Tehdy jsem sem jezdila ještě autobusy. Přitom nejel přímý autobus, takže jsem musela přestupovat a byla to docela náročná cesta, z níž jsem byla vesměs vyčerpaná už předem nervově. Domů jsem si pak přivezla množství materiálů a byla jsem celá šťastná, že v klidu a teple domova jsem si vše mohla zpracovávat. Po škole, když jsem pro zámecký prohlídkový okruh vypracovávala průvodce a různé tištěné brožury, které se na zámku prodávají, začala jsem sem jezdit autem. Zpočátku jsem zůstávala s autem parkovat skromně už tady dole v podzámčí u zdi zájezdní restaurace. Mám však přeci jen své auto, pro svůj život a práci tak důležitý prostředek, ráda v dohledu. Minula jsem proto povědomou zeď zájezdního hostince a vjela na úvozovou cestu, podél v 19. století nově vybudovaných velkolepých hradeb, které měly zámku znovu dodat atmosféru starobylého středověkého hradu. Nezastavila mne ani kruhová značka se zákazem vjezdu, protože jsem věděla, že cesta je průjezdná, ale je určena pouze pro zásobování a jiné nutné vjezdy. Několikerým obkroužením obrysu zámku po cestě z obou stran uzavřené vysokými hradbami s cimbuřími jsem dojela na čestný dvůr před hlavní zámecké průčelí, které se již začalo pomalu nořit do tmy a nebylo zde možné zaznamenat žádnou známku nějakého lidského života. Pouze z hradního příkopu po pravé straně se ozývalo vytrvalé psí štěkání, snažící se upozornit na přítomnost narušitele.

Tak jsem konečně stála u vrat zámku Hroby a zazvonila jsem na zvonek po straně obrovských vrat, tvořících výplň vstupní brány. Dlouho bylo až na psí štěkot ticho a teprve po delší době jsem zaslechla za vraty chůzi po štěrku, která se přibližovala. Za chvíli se těžká vrata hnula a v otvoru uprostřed jsem uviděla paní Květu ­ kastelánku, která evidentně jevila spokojenost, že jsem přeci jen dorazila, i když už v to ani moc nedoufala:

"Teď vše už necháme na ráno, ale jen to si nemůžu Rozárko odpustit Vám hned říct, že tu minulý týden byl pan profesor Krov."

Vyslovovala to s tónem toho obsahu a významu ­ "sám obrovský pan profesor Krov ­ neomylná autorita ve všem!". Hned mne spadly koutky do té chvíle nastavené k úsměvu, protože jsem radši když neslyším o těchto všemi uznávaných a všeho znalých autoritách. Tak jsem se hned dozvěděla, že v nově nainstalované pracovně knížete teď už neuvidím a nebudu sepisovat pro průvodce dva obrazy vynikajícího malíře 19. století Iana Spitze, které předtím kastelánka nadšeně vytáhla z depozitáře a zavěsila na stěny ­ celá šťastná, že do pánské pracovny se tyto drobnější precizně namalované žánrové výjevy vynikajícně hodí. Vzpomínala jsem si, jak mne do telefonu líčila obraz s námětem malíře portrétu, který v ateliéru maluje právě podobiznu a potom druhý ještě menší ­ zcela drobnopisně malovaný obrázek s námětem botanika, který se síťkou běhá krajinou a snaží se získat další exempláře do své sbírky. Dívala jsem se kdysi na tento exponát na fotografii v dokumentaci památkového úřadu. Již tehdy mne dle fotografie tento obrázek zaujal, jak je krásně precizně malovaný, v popředí s jednotlivými travinami, květenou ­ jenom jsem si už tehdy nad námětem lámala hlavu, že postavička ztřeštěného přírodovědce spíš vypadá jako lovec motýlů, neboť se v krajině rozhání typickou zelenou síťkou na dlouhé tyči. Obraz se ale jmenuje Botanik a skutečně kolem postavy je zobrazena nejrůznější květena. A nyní jsem se již celý týden těšila, že si jej budu moct konečně pořádně prohlédnout i v originále. Ale vše je jinak! Pan profesor Krov se prý neskrývaně rozzlobil, že právě Botanik není originál, ale jedná se o novodobé falzum. Kastelánce prý slíbil, že to nebude nikde hlásit, aby nevzniklo podezření, že má s touto záležitostí něco společného a aby nebyla obviňována, že vyměnila původní originál, který tu byl dokumentován ještě v minulé inventuře, provedené asi před dvěma roky. Poradil kastelánce, aby nahlásila zničení obrazu a zažádala na památkovém úřadu, aby byl Botanik odepsán ze zámeckého inventáře. Místo něj sem velkoryse nabídnul unikátní originál ze své vlastní sbírky. Shodou okolností má totiž ve vlastní sbírce nádherný Spitzův obraz, dokonce trochu větších rozměrů prý s motivem ze starověkého Egypta. Falsifikát obrazu Botanika si rovnou odvezl, aby nebyl na zámku zjištěn, když má být zničený a již přivezl i své Egyptské památky, které tedy zítra uvidím. Paní kastelánka jen zářila když mne líčila, jak to tedy všechno nakonec dobře dopadlo a teď už v pracovně knížete jsou dva krásné originály Iana Spitze.

Dostala jsem do ruky velký kovový klíč s tím, že mám jít přes nádvoří diagonálně do velké kruhové věže, tam po schodišti do prvního patra a hned vlevo nahmátnu dveře, k nimž by měl klíč "pasovat". Cestu jsem zvládla a skutečně jsem těžké vrzající dveře otevřela. V místnosti byly tři renesanční vyřezávané postele, všechny dokonce s nebesy ­ avšak bez závěsů, pouze ve skeletové kostře. Vybrala jsem si jednu z nich, trochu dál ode dveří ­ přirozený instinkt pro případ nečekaného nočního vetřelce, protože přeci jen noc v takovém velkém poloprázdném zámeckém sídle vzbuzuje zvláštní pocity. Z donesené tašky jsem si vyndala vše potřebné, převlékla jsem se a lehla si do peřin. Přestože jsem byla dost unavená a doma bych v tu ránu tvrdě spala, dlouho jsem poslouchala silné praskání starých dřev ze všech stran a nejrůznější neobvykle hlasité zvuky, ale hlavně jsem byla docela rozčílená z nové zprávy paní kastelánky, kterou mi tak spěchala sdělit. Zcela vůbec totiž nesdílím tu obecnou a naprosto zaslepenou úctu ke stařičkým profesorům, kteří se tu často najednou objevili, někdy sice třeba z ciziny, ale někdy mi dokonce byli i v minulosti známí, ale nikoliv jako přední odborníci, nýbrž obecní publicisté apod. A nyní se tu vynořili najednou jako úctyhodně vypadající starci, což často použili jako svou hlavní devízu. Ačkoliv jsem se od raného mládí pohybovala v předním vědeckém a odborném prostředí svého pozdějšího oboru, tito nyní uctívaní profesoři se přes svůj vysoký věk vesměs před mým zrakem objevili až v nejnovější době. Najednou je tu teď slovutný prof. Krov, nad jehož autoritu není a četní další. Co řeknou, to je svaté, co potvrdí, proti tomu už nikdo nic nemůže, protože je tou nevyšší instancí. Nebyla jsem ráda, že paní kastelánka tak rychle uposlechla jeho pro mne zcela nesměrodatného tvrzení. Radši bych měla možnost sama si obraz pořádně prohlédnout. Dlouho trvalo než se mi s těmito myšlenkami podařilo usnout.

Probudilo mne až jasné světlo, které dopadalo na mou renesanční bohatě vyřezávanou postel s vysokými nebesy a z nádvoří jsem slyšela lidský halas. Oblékla jsem se a sešla na nádvoří, kde paní kastelánka energicky rozdělovala práci. Rovnou jsme šly do prvního poschodí, kde se dříve z hudebního salonu scházelo točitým schodištěm ve věži znovu na nádvoří. Teď však byly instalačně upraveny ještě dvě další komnaty za hudebním salonem ­ a to pracovna a ložnice knížete. A v pracovně nad bohatě s gotickými motivy vyřezávaným psacím stolem byly zavěšeny dva obrazy Iana Spitze. Zde mne paní kastelánka zanechala, abych si mohla dělat podrobné poznámky do svého bloku a vše si podrobně prohlédla dle své potřeby. Nedalo mi to, abych nezačala Spitzovými obrazy. Vlevo visel Portrétista ­ krásný žánr z interiéru malířského ateliéru. Obraz šířkového formátu asi tak 22 x 40 cm byl namalovaný na plátně. Typickým způsobem byla malba provedena do všech nejmenších detailů ­ čím déle divák obraz pozoruje, stále objevuje další a další podrobnosti a žasne nad nimi. Vždycky říkám, že to je hlavní známka vysoké kvality malby, že teprve postupně se odkrývají další a další úžasná místa, které oko ani v první chvíli nestačí zaznamenat. Oproti tomu u méně kvalitních maleb se naopak odhalují postupně nedostatky. Obraz vpravo byl na Spitze docela většího formátu ­ asi 42 x 52 cm. Byl tedy větší než Botanik, který měřil asi 30 x 25 cm, takže musela být pro něj zatlučena nová skoba poněkud víc vpravo. Námět obrazu sice také nebyl pro Spitze příliš typický - byly na něm zachyceni dva sedící staroegyptské kolosy a před nimi vodní hladina. Námět mne neobyčejně zaujal. Jedná se tzv. Memnonovy kolosy ­ dvě obrovité sedící postavy staroegyptského panovníka, které byly původně umístěné po stranách vstupu do egyptského chrámu. Jak je vidět, již ve Spitzově době zde zůstaly jen osamocené plastiky bez chrámu a navíc už tehdy- tj. k r. 1850 je zde zobrazena vodní hladina, sahající až k plastikám ­ tj. hladina Nilu. Předpokládala jsem, že zvednutá hladina Nilu souvisela až se zbudování Asuánské přehradní nádrže, což však bylo až v l. 1898-1902, takže tato technická stránka věci pro mne byla trochu záhadou. Velmi mne však vždy zajímalo objevování staroegyptského umění Evropou, které bylo podníceno především Napoleonovou velkou egyptskou výpravou už na počátku 19. století. Zájem o Egypt nebudily jen archeologické vykopávky, ale byla zde vyzkoušena i nejmodernější technika k lepšímu využití této oblasti ­ v letech 1859-1869 zde stavitel Leseps vybudoval tzv. Suezský průplav, který byl v r.1871 slavnostně otevřen Verdiho operou Aida, jež opět přinesla do evropské módy znalost reálií egyptské kultury. Obrovský zájem o Egypt pak vyvrcholil v r. 1922 kdy se archeologům podařilo odkrýt ještě nikdy v minulosti žádnými zloději nenalezenou uzavřenou hrobku Tuntachamononovu. Zprávy o tomto objevu zaplnily světový tisk a podobně jako i na jiné soudobé události na ně bezprostředně reagovala mj. Agatha Christie, která jak téma tak i záhady kolem využila jako zápletky svého nového detektivního příběhu. Tam záhady kolem objevení Tutanchamonovy hrobky racionálně detektivním způsobem objasnila. Na skutečných objasněních však vědci pracují až dosud.

Jala jsem se tedy konečně "poznámkovat" si oba obrazy ­ napsala jsem si materiály ­ oba obrazy byly provedeny olejem na plátně, změřila jsem a zapsala přesné rozměry. Dalším důležitým bodem je pak signatura umělce ­ Portrétista byl vpravo dole označen v malbě spojenými písmeny přes sebe ­ "S" a "P" diagonálně se překrývajícími. Této signatury užíval

Spitz v malbě. Na obraze s Memnonovými kolosy však byla složitější signatura, kterou jsem znala spíš z Spitzových kreseb. Víc se totiž hodí pro provedení ostrou tužkou nebo perem ­ je to ostrý kosodélník protnutý velkým "S" a za tím je napsáno kurentem "Spitz". Jedná se o výtvarně ztvárněnou signaturu, vycházející z významu obsaženého ve jménu malíře. Zejména v 19. století to byl oblíbený způsob, jak si malíři vytvářeli své osobité signatury. Nemusím ani chodit daleko. Vyjdu ­li dveřmi z pracovny na chodbu, čeká mne tam na stěnách celá řada imaginárních historických rodových podobizen v životní velikosti, které ve 2. polovině 19. století pro knížecí rodinu majitele zámku zpětně vytvořil a doplnil tak o zástupce rodu z období románského, gotického, renesančního a barokního český historický malíř a restaurátor Petr Javor. Ten s oblibou své obrazy podepisoval černě obrysově namalovaným listem javoru. Tak vyšel i Spitz z významu svého jména ­ přesný překlad Spitz = špička, špičatý, ostrý apod.

Do večera jsem stihla si poznamenat a sepsat vše co jsem pro doplnění průvodce potřebovala a ulehla jsem v renesanční posteli s nebesy, abych ráno vstala a vypravila se za světla na cestu a opět spěchala domů, kde mne určité netrpělivě čekala zejména fauna z onoho přírodního potenciálu bytu. Opět jsem se probudila až když paprsky denního světla ozářily mou postel. Tentokrát však neupoutal mou pozornost halas z nádvoří zámku, nýbrž oknem z opačné strany, vedoucím před zámecké průčelí, jsem uslyšela zvuk přijíždějícího auta. Vyplašeně jsem honem vyhlédla ven směrem ke svému zaparkovanému autu, které jsem naštěstí našla stát v nezměněné poloze. Kolem něj však ještě blíž k průčelí projelo bílé taxi. Zastavilo až u vstupních vrat a ze zadního sedadla hned vyskočila drobná stařecká postava a hnala do k bráně ­ s dost těžko potlačovanou nevolí jsem i z výšky okna věžního pokoje poznala, že přicestoval profesor Krov. Pak nějakou chvíli se nic nedělo a až po chvíli vystoupil z auta i mohutný starožitník Mazaný a rovněž i drobný taxikář, který auto zamkl a oba se rozvážně rovněž vydali k bráně. Zámek je přeci jen v klidném prostředí, takže v tom tichu jsem velice zřetelně zaslechla jejich slova ­ určitě se domnívali, že je nikdo neslyší. Mluvil starožitník k taxikáři, ale velmi málo jsem rozuměla. Slyšela jsem něco jako:

"S profesorem je to dobré, nic nehrozí, stejně už pořádně nevidí a také je mu každá koruna dobrá."

Já jsem pak radši rychle proklouzla, rozloučila se spěšně s kastelánkou a odjela.

Když jsem se vrátila domů, hned jsem se dala do vyhledávání srovnávacího materiálu ke Spitzovým obrazům. V knihách co mám doma k dispozici jsem toho až tak moc nenašla, otevřela jsem si proto Internet a na mezinárodním serveru, poskytujícím snad téměř úplný soupis Spitzova díla, jsem našla skutečně i Egyptské památky s Memnonovými kolosy. Bylo uvedeno, že obraz je v soukromém majetku, blíže z pochopitelných důvodů server neuvádí. Zvětšila jsem si obrázek a pozorovala krásu miniaturisticky přesných tahů štětcem. Pískovcové balvany, z nichž jsou kolosy sestaveny, zvětralé působením větrů a dešťů, se odrážejí dole v klidné vodní hladině. Provedení je tak neobyčejně čisté, velebnosti vodní hladiny odpovídá jemná ničím nenarušená modř rozlehlé oblohy, pozadí plastikám pak tvoří mírně zvednutým horským hřebenem zvýrazněný obzor. Opět se tu prokázala ta stará známá pravda, že kvalitní malba nás ihned ohromí množstvím dokonalých detailů, tím, že na ni stále máme co dalšího objevovat. Trochu mne zarazilo, že o to víc jsem nebyla ohromena, když jsem držela v rukách přímo originál. Četla jsem si podrobné údaje k obrazu, zveřejněné na Internetu ­ a koukám, že jako technika je uvedena malba olejem na papíře, nalepeném na dřevě ­ tedy nikoliv na plátně, jak je tomu u hrobského obrazu. To jsou zvláštní věci. Pomyslela jsem hned, že by bylo dobře obraz profesora Krova ověřit některou objektivní vědeckou metodou, zda odpovídá předpokládanému stáří.

Mezitím jsem pustila obraz trochu z hlavy. Po čase jsem byla na návštěvě u jednoho známého galeristy ve Velkém špinavém městě, který stejně jako ostatní galeristé a starožitníci si hlídá probíhající aukce, protože v nich jsou obrazy nabízené za vyvolávací ceny, které se podle mezinárodních pravidel rovnají dvou třetinám běžných cen, za něž by byly obrazy prodávány v přímém prodeji. Takže ačkoliv v oboru nezkušení lidé se vesměs naivně domnívají, že aukčním prodejem za svůj obraz dostanou vyšší hodnotu, zkušení obchodníci chodí na aukce, aby si tam levně nakoupili zboží pro své galerie a obchody. Tak tento galerista mne ukazoval katalog nedávné aukce v proslulém aukčním domě v centru Velkého špinavého města. Listovala jsem si jím a vtom mne oči utkvěly na drobnopisně jemně namalovaném botanikovi se síťkou ­ a samozřejmě že se jednalo o obrázek, který z Hrobů odvezl profesor Krov. Aby nebyla mýlka, v textu k obrázku bylo uvedeno, že k obrazu je odborný posudek prof. Krova, potvrzující jeho autenticitu. Jsou to příhody, v současné době nikoliv řídké a dávno se jim nedivím. Sem tam se o nich každý doslýchá a vesměs se k tomu všichni staví tak, že si každý dává pozor, aby se nestal postiženým účastníkem podobných transakcí, kdy jedna vážená osoba na jednom místě zpochybní autenticitu obrazu a na jiném místě naopak jeho autenticitu potvrdí - vše to dělají peníze!

Mrtvý výtvarník

Za nějaký čas mne telefonovali kriminalisté z Velkého špinavého města. Měla jsem přijet do ateliéru na předměstí. Byl tam ve výtahu domu kde měl ateliér nalezen mrtvý výtvarník mladšího věku Daniel Usilovný. Rozjela jsem se tam tak jak jsme se s kriminalisty domluvili. Dům byl na rušné ulici, kde mohla auta parkovat pouze na jedné straně a ještě tu byl úzký prostor pro tramvaje, které každou chvíli projížděly. Z dálky jsem už nervózně sledovala řadu zaparkovaných aut, v níž jsem dost beznadějně neviděla žádnou mezeru. A jak jsem tak napínala oči, kus dál jsem na chodníku zahlédla svou známou ­ profesorku Violu Slunečnou. Stála na kraji chodníku, ve vánku jí povlával fialový šál kolem krku a s úsměvem na mne gestikulovala a ukazovala na místo mezi auty akorát u ní. Hned jsem tam zamířila, abych stihla zaparkovat, než se přiblíží další tramvaj, kterou jsem již v dálce viděla. Dáma počkala, až zaparkuji a vystoupím a tajemně mi řekla:

"Je to sice hrozné co se to tu nyní děje, ale najdete tam mnohé, co Vás zaujme a co jiné vysvětlí."

Pak se rychle rozplynula mezi ostatními lidmi a já jsem spěchala do ateliéru nebohého malíře. V ateliéru bylo zjištěno množství obrazů, dále řada nedokončených obrazů a připravených pláten. Kriminalisté byli poněkud vyvedeni z míry tím, že na některých obrazech našli signatury i jim velmi známých světově proslulých malířů ­ jako Augusta Renoira, Vincenta van Gogha, Paula Gauguina, z českých malířů tu byl obraz Emila Filly, dále Jana Zrzavého, Václava Špály a dokonce Toyen aj. Předpokládali, že přišli na unikátní sbírku obrazů a patrně, že hodnota těchto obrazů byla důvodem záhadné smrti malíře. Když jsem přijela, vysvětlili mi, že obrazy nebyly rozvěšeny a ani nebyly takto vpředu, kam je až oni vyndali. Vlastně je našli v kumbálu v předsíni, kde byly uschovány. Dost málo důstojné místo pro obrazy takového významu a hodnoty! Jenže hned jak jsem si začala obrazy prohlížet, přestala jsem sdílet názor kriminalistů. Musela bych se na ně dívat opravdu z dálky, abych neměla takové pochybnosti. Toyen malovaná moderním rukopisem ze 70. let 20. století, obraz Zrzavého s naprosto nesmyslně zaplněnou kompozicí vzájemně se překrývajících lodí, figurální obraz Emila Filly ve formách, které u něj neznám Jeden obraz ­ evidentně v konečné podobě mělo jít o Kytici Václava Špály ­ nebyl dokončený a mezi vrchními širokými tahy pastózně nanášených olejových barev prosvítala spodní mnohem lesklejší podmalba, provedená akrylem. Je to typický způsob, jak si v současné době akrylátů a různých prostředků a přípravků na této bázi malíři zjednodušují práci. Je to mnohem rychlejší, odpadá zdlouhavá technologická příprava tradičních podkladů a navíc akrylátové přípravky a barvy rychle schnou. V neposlední řadě pak jejich pojidlem je voda, nikoliv terpentín, takže si tak jejich uživatel šetří své dýchací cesty. Poté jsem až vykřikla překvapením, když jsem zahlédla o stěnu opřený na zemi stojící obraz zátiší s různými kuchyňskými nádobami a rozpoznala v něm obraz, který mi před časem jakýsi překupník nabízel jako dílo jedné z nejvýznamnějších osobností českého malířství počátku 20. století. Teď však překvapivě dřívější zřetelnou signaturu vystřídala signatura naprosto jiná.

Prohlížela jsem si pečlivě malířův ateliér. Při jedné stěně byly regály a na nich různé staré noviny, všelijaké desky apod. Když jsem do hromady sáhla, objevila jsem i knihu ­ byla to Goghova monografie. Prohlížela jsem dále až mi padly do rukou tuhé desky. V nich jsem našla řadu tištěných reprodukcí obrazů ­ a ejhle, byly tu i Spitzovy egyptské památky! Vedle na regále pak byly rozprostřeny archy novinového papíru a na nich leželo volné namalované plátno, vykazující na první pohled určité stáří. Bylo zde pohozené rozložené plátno středního obdélného formátu s namalovaným výjevem rokokové scény v parku. Jednalo se evidentně o rokokovou malbu z 2. poloviny 18.století. Hned jsem ji začala se zaujetím zkoumat, ale nenašla jsem na ní žádnou autorskou signaturu. Malba však byla celkem kvalitně provedena, i když se jistě nejednalo o dílo zcela špičkového malíře. Přesto svižnými tahy štětce byla barva místy nanesena v odvážných silných pastózních vrstvách. Překvapivě však právě v místech, kde malba tvořila silnou vrstvu, najednou uprostřed této vrstvy bylo pravidelně ohraničené místo opadlé barvy až na plátno. Přitom plátno poškození nevykazovalo. A to se opakovalo na obraze celkem pětkrát. Ostatní barvy, vesměs nanášené v tenčích vrstvách, byly mírně krakelované, ale nikde nebyly krakelury přímo vypadlé, jak tomu bylo u bílé barvy. Přitom zachovaná místa se silnými vrstvami bílé barvy byla naprosto kompaktní a dokonce bez jakéhokoliv popraskání neboli krakelur ­ narozdíl od ostatních barev. Opravdu záhada!

V ateliéru se i ve dne muselo svítit, neměl totiž okno. Protože tu však malíř Daniel Usilovný patrně trávil hodně času, potřeboval si vytvářet poněkud snesitelné ovzduší, k čemuž mu nepochybně měl pomáhat větrák ve tvaru vrtule, postavený na vysokém štíhlém stojanu hned vedle regálů. Nyní byl vypnutý, nejspíš byl vypínán u dveří zároveň se světlem. Oba vypínače byly instalovány vedle sebe. Když můj pohled upoutal větrák a sledovala jsem stojan až k zemi, nemohla jsem si nevšimnout jakéhosi bílého prášku, téměř kompaktně roztroušeného po podlaze.

Až později jsem se doslechla, že kriminalisté se od lidí z domu dozvěděli, že za Danielem Usilovným často přijížděl mohutnější slušně vypadající pán a pravidelně jej sem vozilo stejné taxi, řízené takovým starším drobným taxikářem a několikrát s sebou přivezli i drobného starého pána, kterého oslovovali profesor. Naposledy je viděli dost nedávno. Tehdy prý byl nahoře i taxikář a oba se vrátili do auta s velkým množstvím obrazů, které odvezli. Vzpomněla jsem si na dvojici pod oknem věžního pokoje v Hrobech a pomalu jsem si spojovala smysl jejich rozmluvy. Takže to byli nepochybně oni, ti tajemní návštěvníci Daniela Usilovného a vypadá to, že zde chtěli uklidit pozůstatky své nekalé práce. Nejspíš však nevěděli o kumbálu v předsíni, a tak neuklidili všechny stopy své podnikatelské činnosti!

Výtvarníkův ateliér plný záhad

Když jsem se dozvěděla o malířových návštěvnících, zavolala jsem kriminalistům do Velkého šedivého města, abych je upozornila na tuto trojici a čeho jsem byla svědkem na zámku Hroby. Kriminalisté nechtěli věc řešit telefonicky a pozvali mne, abych přijela. Při té příležitosti mne informovali, že smrt malíře je jim stále záhadou. Byl nalezený mrtvý ve výtahu, přičemž na jeho těle nenašli žádné stopy násilí. Při mé návštěvě v jeho ateliéru ještě naprosto nic nevěděli. Až teprve po pitvě patolog stanovil, že jedinou abnormalitou bylo zjištění koncentrace olova v dýchacích cestách a trochu v žaludku. Ovšem o původu této látky a jak se do těla mrtvého dostala, neměli ani tušení. Na místě ­ v ateliéru nebylo ani žádné nádobí nebo jiné stopy po tom, že by tam někdo cokoliv konzumoval.

Nezapomněla jsem pak kriminalisty upozornit na zvláštní trojici a na možnou souvislost s určitými záhadami s obrazy na zámku Hroby a na nalezení předlohy k inkriminovanému obrazu se Spitzovými egyptskými památkami právě v ateliéru Daniela Usilovného.

Když jsem pak zrovna doma chystala jídlo svým po této stránce nesmírně náročným spoluobyvatelům - nebo přesněji řečeno ­ chlupatým obyvatelům mého domova, kteří mne u sebe nechávají shovívavě bydlet, v nejlepším zazvonil telefon. Ozval se mladý ženský hlas a představil se jako Lucie Usilovná. Dále mně volající vysvětlovala, že je sestřenicí zemřelého Daniela Usilovného a jeho vlastně nejbližší příbuznou. Proto má v první řadě i za úkol rychle vystěhovat vše z ateliéru, kde majitel domu naléhá, že jej chce mít co nejdříve prázdný, aby jej mohl někomu jinému pronajmout. Ona prý studuje filosofii na Universitě Ludvíka Učeného ve Velkém Moudru a umění příliš nerozumí a nevyzná se v něm. Paní prof. Viola Slunečná prý byla tak laskavá, že jí dala na mne telefon, aby mne požádala o pomoc. Domluvily jsme se, že se hned nazítří sejdeme na předměstí Velkého špinavého města v ateliéru.

Mladá dívka byla přesná a když se mi podařilo zaparkovat v blízkosti ateliéru a vyjet výtahem nahoru, již byla na místě a otevřela mi dveře. Začaly jsme se probírat různě rozestavenými obrazy. Musela jsem jí vysvětlit, že se nejedná o originály na obrazech podepsaných autorů, nýbrž že to nejspíš byla u jejího bratrance kýmsi objednaná falza. Slečna Lucie se zamyslela a pomalu se rozpovídala, že vlastně si v poslední době všimla různých podivných lidí, s nimiž se Daniel stýkal. Říkala si, že holt nejspíš u takovýchto lidí jsou peníze a bohužel i s takovými musí slušný člověk komunikovat, aby i on měl z čeho žít. Dodala pak zajímavou větu, že jí totiž Daniel mezi nimi připadal jako jeho starozákonní jmenovec ­tj. Daniel v jámě lvové, bohužel mu však nikdo na rozdíl od jeho biblického předobrazu nepomohl a dopadl špatně. Za svou pomoc při vytřídění věcí v ateliéru mne Lucie nechala vybrat z uměleckých publikací. Pak jí do rukou přišlo poškozené plátno na regálu a požádala mne zda bych si je nevzala k sobě a něco s ním podnikla, co uznám za vhodné ­ patrně ho restaurovat, jestliže usoudím že se to vyplatí. Na plátnu ležel bílý prášek. Proto jsem plátno opatrně zvedla a abych prášek nerozvířila, sehnula jsem se až k podlaze a prášek opatrně sklepala. Přitom jsem si všimla, že stejnoměrně na zemi roztroušený bílý prášek je shodný s tím, co jsem na podlahu sklepávala z obrazu. To už na množství bílého prachu hleděla i Lucie a začala se shánět po lopatce a smetáčku. Zarazila jsem ji ale, že snad by bylo lépe radši prach vyluxovat než mést, aby se zbytečně nerozvířil. Oddechla jsem si, že mne Lucie Usilovná uposlechla, protože základní alergie kterou trpím, je alergie na prach. Pak jsem poškozené plátno zabalila do novinového papíru, vzala si vybrané publikace a s Lucií jsem se prozatím rozloučila.

Donesené předměty jsem odložila zatím doma v rohu pokoje vedle stojanu s mou plastikou Kočky-tanečnice z obarveného hliníkového drátu. Chtěla jsem vše ještě pro jistotu pečlivě vyluxovat od případných zbytků bílého prachu, který byl v ateliéru Daniela Usilovného všudypřítomný. Jak to tak bývá, měla jsem po příchodu domů toho hodně co na práci, takže nakonec k odstranění zbytků bílého prachu z donesených předmětů jsem se dostala až po pár hodinách a kočky ve své vrozené a charakteristické zvědavosti se soustředily na nové věci ve svém prostředí. Jejich průzkum probíhal zejména formou očichávání ­ i když jsem to vzhledem k možným zbytkům bílého prachu neviděla ráda a stále jsem je od srolovaného plátna odháněla. Přesto snad ještě tím spíš je to lákalo. Už během očichávání sem tam někdo z nich kýchl ale nejvíc se nenechal odehnat Čumínek neboli Abusýr ze Zahrastánu, který je takovým největším moulou mezi ostatními svými příbuznými. Pak v příštích dnech měl oteklé oči a stále velmi hlasitě kýchal.

Záhadné poškození obrazu

Co nejrychleji jsem domluvila se svou známou nejkvalitnější restaurátorkou, že jí obraz přivezu a ihned jsem jej radši donesla do auta. Uložila jsem jej do kufru, že tady určitě do příštího dne vydrží a nebudeme doma muset dýchat ten dráždivý prášek. Obrátila jsem se na nejspolehlivější ze svých známých restaurátorů a restaurátorek, která navíc vystudovala nástavbu na katedře dějin umění a je schopná se k obrazu ze svého hlediska i vyslovit. Předpokládala jsem, že ona nejspíš bude schopná přijít na tu záhadu podivně vypadané bílé barvy. Měla jsem obavy, že je zde nějaký neznámý technologický problém, že bílá barva v takové vrstvě opadává a nechtěla jsem obraz svěřit někomu, kde jsem si nebyla jistá s výsledkem. Proto jsem nazítří vyrazila na sever až za zámek Krásno, kde jsem také svého času pobývala, když jsem psala průvodce zámeckými interiéry. Tam nyní žije restaurátorka se svým manželem a psíkem King Charlesem Karlem. Obraz jsem u ní nechala, pohovořili jsme o všem možném a odcestovala jsem zpět domů.

Za pár dnů mi zvonil telefon Mým neutrálním standardím tónem Yester day. Přestože to nebyl obávaný tón ode mne něčeho požadujících Meckie Messer, trhla jsem sebou v obavě z nečekaného záporného překvapení, o něž v poslední době nebyla nouze. Zda se někdo zase shání po jakémsi obraze, který jsem nikdy u sebe neměla anebo v ještě horším případě po některém, který jsem svěřila nějakému z obchodů a ten mi to teď zapírá anebo tvrdí, že mi obraz dávno vrátil. Oddychla jsem si, když jsem zjistila, že to telefonuje má známá panička King Charlese Karla. Prý provedla už rentoaláž, tj. obraz podžehlila novým plátnem, aby se při četných hloubkových poškozeních plátno celkově zpevnilo. Plátno prý dobře prosytila rozehřátým včelím voskem s trochou terpentínu. Pak sejmula jemný papír z líce malby, jímž si obraz si nažehlování nového plátna podložila, aby se teplem malba nepřichytila na stole a jala se prohlížet podrobně malbu, aby shledala, kde všude bude nanášet tmely na místa, kde malba ve vrstvě zcela schází. A při té příležitosti si uvědomila, jak jsou vypadlá místa divná, nelogická. Malba kolem není vůbec krakelovaná a vypadlé místo nemá typický nerovný okraj, nýbrž obrysy jsou neuvěřitelně rovné a přesné. Vlastně jí to připadá jakoby místa z obrazu někdo vyřízl.

"Rozárko, nevím, ona někdy se už ta olovnatá běloba i nedá všude koupit, že by malbu takhle někdo vyřízl kvůli té barvě? Aby dostal tu barvu? Také možná mohl chtít, aby měla přesně to složení z 18. století. Znáš to, jak se dneska všichni snaží? Možná, že někdo chtěl namalovat nějaké falzum jakoby z 18. století. Tak nějak mi to připadá."

"No je to zvláštní. Ještě jsem o tom takhle neuvažovala. Ale co naděláme, tak to vytmel a pak zaretušuj. Ta chybějící místa jsou naštěstí ve velkých plochách bílé barvy, takže nebude třeba rekonstruovat malbu, což třeba v místě postav nebo jiných drobných detailů by to byl problém, když se není o co opřít. Autenticita se pak ztrácí."

"To máš Rozárko pravdu, tedy vlastně stačí jen vykrýt ty plochy a je to v pořádku. Jen jsem Ti hned chtěla říct tu zvláštnost, protože mně to opravdu zaujalo."

"To jsi hodná, je to opravdu velmi pozoruhodná věc. Měj se zatím hezky a pozdravuj manžela a Karla."

Návštěva u galeristy Noára

Přemýšlela jsem, co pak se zrestaurovaným obrazem - líbivou figurální žánrovou scénou z 18. století? Je to vlastně námět, který je obecně velmi žádaný. Zatím jsem samozřejmě obraz neměla v reálu u sebe, ale měla jsem jej v poškozeném stavu vyfotografovaný ve svém digitálním foťáčku, který nikdy nevyndavám z kabely, abych jej všude měla v pohotovosti při ruce.

Domluvila jsem se se svým známým galeristou Noárem, že se u něj stavím v kanceláři, abych mu něco zajímavého ukázala. Dokonce se mi kupodivu podařilo zaparkovat hned u vchodu do domu, kde galerista sídlí. Ten mne jako vždy velmi uctivě přivítal, posadil a nabídl kávu.

"A copak to paní doktorko máte zajímavého?"

Vyndala jsem z kabely foťáček a našla patřicný obrázek s poškozeným obrazem. Chvíli mně to vždy trvá, neboť mám vesměs potřebnými obrázky zaplněnou celou databázi 162 snímků.

"Á to znám, to jsem někde nedávno viděl, ale co to má za díry? To tam tenkrát určitě nebylo! Kde jen to mohlo být, kde jsem ten obraz viděl?" Chvíli si galerista držel rukou čelo a intenzívně přemýšlel, pak se náhle zvedl a udělal pár kroků k novorenesanční velké vyřezávané černé knihovně a sáhl mezi aukční katalogy. Vybral jeden, zalistoval a komentoval: "Tak tady ne." Sáhl po dalším a: "Tak tady to je, vidíte paní doktorko?"

Nadšeně zvolal galerista, že obraz našel a podal mi katalog.

Byl to aukční katalog aukce, která se konala asi před půl rokem v centru Velkého špinavého města.. Byl tam publikovaný obraz pod názvem Dostaveníčko v parku a vzhledem k anonymitě malby byla vyvolávací cena stanovena dost nízko, jak je to u našich aukcí typické. Proto řady kupujících vždy zaplňují starožitníci, aby si zde levně nakoupili zboží. Jednalo se o olejomalbu na plátně a rozměry také přibližně odpovídaly obrazu, který jsem nyní svěřila své známé. U katalogového hesla jsem dokonce našla poznámku "obr.", což znamená, že obraz je v katalogu reprodukován. Začala jsem proto zvědavě hledat v obrazové části katalogu a vzápětí jsem jej našla ­ byl to on! Hezky namalovaný příjemný námět ­ mnoho postav v bohatých rokokových kostýmech v prostředí parku se vzrostlými stromy. Několik dvojic se spolu prochází, vpředu sedí muž drnkající na nějaký strunný nástroj, vedle něj sedí dvě ženy a obdivně jej sledují, za nimi dvě dvojice dokonce tančí ­ rokoková galantní scéna v přírodě. A na celkem kvalitní reprodukci jsem si hned nemohla nevšimnout, že obraz byl v době dražby naprosto v pořádku, v pozadí a v jiných tmavých barvách sice byla patrná drobná krakeláž, ale velké skvrny pastózně nanesené bílé barvy byly naprosto nepoškozené a kompaktní.

Galerista počkal, až si vše prohlédnu a pak navázal:

"Obraz si totiž pamatuji moc dobře, protože se mi líbila ta bohatá figurální scéna. Ale než jsem si to rozmyslel a stačil nějak reagovat, už byl obraz přiklepnutý za vyvolávací cenu. Kdo že jen to tehdy koupil....???"

Byla to aukce na Národním ostrově, která je v poslední době velmi oblíbená mezi galeristy a starožitníky. Hodně tam jednak nakupují a i dávají prodávat. Chodí tam vesměs všichni

Na to jsem hned navázala:

"A co takhle třeba Mazaný? Ten tam také chodí? A profesor Krov?"

"To víte že ano.Mazaný nechybí snad na žádné a profesor Krov je vidět často tam, kde je Mazaný."

"A víte, že mám dokonce dojem, že jej snad koupil Mazaný?"

Nezapomněla jsem se samozřejmě podívat na datum konání aukce ­ bylo to asi měsíc před smrtí Daniela Usilovného, kdy se pak poškozený obraz nalezl v jeho ateliéru.

Ale galerista hned pokračoval v rozpřádání svých úvah, k nimž byl doveden mým vyptáváním:

"Stejně ale kdyby Mazaný tenhle obraz vystavil ve svém obchodě, tak by udělal lépe než když tam má ty přehršle evidentních falz Fillů, Zrzavých apod." Ani mu nepomůže, že má falza vystavena vždy i s posudkem profesora Krova. Jak to tenhle Krov myslí? On snad už vůbec ani nevidí."

Neudržela jsem se na to neuvést:

"To jsou ty peníze, pro peníze ledaskdo udělá ledacos."

Otrava olovnatou bělobou aneb nepohodlný svědek

Měla jsem natolik mnoho čerstvých a výrazných zážitků, že jsem byla velmi unavená a šla jsem brzy spát. Když jsem usínala, musela jsem myslet na všechny záhady kolem poškozeného obrazu. Hned poté co jsem usnula mně před očima proběhl jakýsi kratičký sen, probrala jsem se a vtom mně bleskla myšlenka hlavou a už dávno nikoliv k údivu svých chlupatých spolunocležníků jsem vykřikla:

"Ty okraje musely být skutečně záměrně vyříznuté a to pěkně ostrým nožem!"

Pak jsem to už nevydržela, vstala jsem a šla jsem se podívat po nějakých chytrých knížkách. Bohužel dvě velmi staré brožované knížky o malířských technikách s podrobnými chemickými a technologickými rozbory, které jsem zdědila po mamince, již delší dobu nemohu najít. Jen doufám, že jsou pouze zasuté mezi spoustou těžko dostupné literatury, jak ji mám zatím provizorně naskládanou v takové odkládací komoře. Těším se, že až se budu moct přestěhovat do větších prostor a konečně budu mít přístup k veškerým svým knihám. Věděla jsem pouze o mnohem mladší brožuře, kterou sepsala legenda našeho restaurátorství, vlastně zakladatel moderní české restaurátorské školy ­ Bohuslav Slánský. Ta skutečnost, že jsem jej ve svém raném mládí ještě sama osobně zažila, je jednou z oněch neklamných známek, jak čas běží, aniž by si to člověk chtěl připouštět, že s celým světem stárne i on sám a že již je v mnohém pamětníkem.

Nalistovala jsem si "bílé pigmenty" a tam jsem se dočetla, že všechny druhy bělob ­ jako titanová - ať už anatasová nebo rutilová, dále běloba zinková anebo barytová byly objeveny a hlavně se rozšířily až později, nejdříve ve 2. polovině 19. století. Až do poloviny 19. století byla zcela bezvýhradně používána běloba olovnatá, která mezi všemi bělobami vykazuje pro malbu nejlepší vlastnosti, ovšem s tím svým obrovským záporem ­ že je prudce jedovatá. Slánský dokonce uvádí, že jestliže si bělobu sami třeme, je třeba dbát, aby se prášek nerozvířil, neboť jsou známy případy těžkých otrav tímto pigmentem. Dále Slánský píše, že druh vhodný pro uměleckou tvorbu se označuje "kremžská běloba". Vzpomněla jsem si na své barvy, které používám při malbě svých obrazů. Sáhla jsem po velké plechovce běloby, kterou jsem si koupila ve výtvarných potřebách, když jsem zjistila, že bělobu hodně potřebuji a že mi kvapem ubývá. S uspokojením jsem se na nálepce dočetla, že se jedná o titanovou bělobu ­ a uvědomila jsem si, jak Slánský oprávněně upozorňuje na malířsky nepříznivou vlastnost této běloby, že velmi špatně a pomalu schne. S tím jsem získala zkušenost, když jsem malovala obrázek bratrovi k narozeninám či vánocům, že jsem mu jej musela nést ještě mokrý. Potom jsem vyhrabala dvě téměř vypotřebované tuby běloby, které jsem si kdysi donesla domů z pozůstalosti po jednom malíři. Pouze na jedné ze dvou stejných tub byl ještě čitelný štítek, na němž sem se dočetla: "KREMSERWEISS" ­ kremžská běloba. A honem jsem zejména při myšlence nebezpečnosti pro má zvířata tuby zase schovala do krabice mezi ostatní tuby olejových barev.

Po tomto svém nočním studiu jsem si šla zase lehnout. Při usínání jsem přemýšlela o tom, že místa chybějící barvy musela být na obraze z 18. století nutně malována olovnatou bělobou, protože jiná se ještě neužívala. Olovnatá běloba měla skutečně malířsky vynikající vlastnosti a ani tolik nekrakelovala ­ proč ale byla místa s touto barvu nepochybně záměrně nožem vyříznuta? Dál už jsem nedomyslela, protože jsem zase už hluboce usnula. Probudila jsem se až za pokročilého denního světla. Posadila jsem se překvapeně na gauči a honem jsem si začala vybavovat všechny detaily ze živého snu, který se mně právě zdál. Najednou se mi ve snu spojovaly různé jednotlivé detaily. Jak to bylo v tom Danielově ateliéru? Co ten bílý prášek všude stejnoměrně roztroušený po podlaze?

"Á ­ co to vlastně zjistila pitva? Zvýšený obsah olova v dýchacím traktu a trochu v žaludku!"

Kočky se na mně dívaly typicky shovívavě. Dávno se smířily s tím, že jejich panička má přinejmenším dost nekonveční projevy chování, které je dávno již nevzrušovaly. Veškeré výbuchy mého temperamentu je nechávaly zcela v klidu a nesejmuly nadřazený shovívavý úsměv z jejich vědoucích hluboce oduševnělých obličejů, zatímco já jsem se nemohla udržet, abych nepokračovala ve formulování svých úvah, vycházejících z podnětů z nočního snu:

"To na zemi byl snad prášek z té běloby z obrazu? Stejnoměrně se nejspíš roztrousil, jak si Daniel Usilovný pouštěl větrák!"

Vzpomínala jsem, že Slánský psal, že nadýchání se pigmentu je nebezpečné. Že z minulosti jsou známé případy úmrtí jen i při neopatrné manipulaci s pigmentem např. při tření barvy.

"Samozřejmě že při tom rozvíření prášku větrákem se ho nutně musel nadýchat!!!"

Nejspíš bude jen náhodou, že poté šel do výtahu a v jeho uzavřeném prostoru se mu udělalo nevolno a tam zemřel.

Jako temný stín se mi ve snu zjevily tři nepříjemné postavy ze zámku Hroby, které obyvatelé domu s ateliérem vzpomínaly, že častěji za výtvarníkem chodily. Zdá se, že veškerou práci mu zadával právě starožitník Mazaný a případně profesor Krov tj. především malbu falz a předlohy k nim. Jestliže skutečně měl být profesor Krov tak graduovaný odborník, jakou měl nyní pověst, kdo už jiný by měl znát účinky olovnaté běloby? Pak vzhledem k množství vyprodukovaných falz cenných obrazů byl nejspíš pro jejich zadavatele Daniel Usilovný velmi nebezpečný svědek. Možná, že už se někde objevila trhlina a vznikalo podezření z falz nebo se ukázala jiná příčina proč s výrobou falz přestat. Bylo pak jednoduché pouze znát nevětratelný ateliér a zvyklost pouštět větrák ihned u regálu, na nějž tak stačilo jen volně pohodit další zakázku ­ poškozený obraz k restaurování ­ s nenápadně seškrábanou vrstvou olovnaté běloby, ponechanou uvolněnou na povrchu obrazu.

Následující den jsem pak spěchala o svých zjištěních informovat kriminalisty z Velkého špinavého města. Zase jsem tak jednou mohla přispět k odhalení praktik některých z "podnikatelů" s uměním.