První vědomé setkání s paní  profesorkou Violou Slunečnou v Antik Radima Oslíka  

Jednoho dne při zvlášť velkých mrazech, když jsem se v Antik Radima Oslíka tiskla k radiátoru topení, se v pozdním odpoledni ukázala osamělá návštěvnice. Nakoukla vyříznutým okénkem ve dveřích a s úsměvem mi lehce pokynula hlavou. Jak bylo mým zvykem, hned jsem se odpoutala od topení a spěchala se pozdravit s potenciálním kupcem a zeptat se na případné konkrétní přání. Byla to dáma ušlechtilého vzhledu, oblečená trochu extravagantně, mně však sympaticky. Vzhledem k právě panujícím mrazům byla zahalena do temně fialového splývavého flaušového pláště se šálovým límcem, u krku měla spíš jen pro ozdobu lehký žlutý šátek, pod pláštěm se ukazovaly šaty fialovo-žluté barvy. Když jsem si všimla této výrazné barevné kombinace, vzpomněla jsem si na kdysi oblíbené maminčiny barvy oblečení a na to, že doma ve skříni bych měla ještě někde mít po ní jasně fialovou širokou sukni, k níž si ráda oblékala žluté tričko. Cítila jsem v tu chvíli nutkavou potřebu, že rodiče vlastně žijí tady nedaleko obchodu, denně kolem chodí po nákupech a že jsem jim již dávno měla říct, aby se tu za mnou stavili a že jim vše ukážu, včetně svých čerstvě namalovaných obrazů. Ani mne nepřišlo na mysl, že to vlastně nejde, že již se nemohou přijít podívat, protože jsou to přesně tři roky, co náhle zemřeli. Zajímavá návštěvnice se na mne usmívala a na můj dotaz po konkrétním zájmu odpověděla:
„Děvenko milá, nemám žádné konkrétní přání, jen jsem se přišla podívat.“
Svým obvyklým způsobem jsem ji pečlivě provedla celým obchodem a ke všemu podala podrobný výklad. Neopomněla jsem ji zavést v zadní místnosti ke svým vystaveným obrazům a zde jsem ji vtiskla to ruky pohlednici s jedním z nich. Paní vstřícně naslouchala a na závěr mi poděkovala za podrobný výklad a své poděkování doplnila větou, že mne prý již dávno sleduje, ví co dělám a že rozhodně bych neměla ztrácet svůj čas prodléváním v obchodě. Že ví, že jsem „dobrá duše“, ale měla bych si uvědomit také sebe samu a pracovat na svém:
„No přece děvenko víte, co myslím, věděla jste to již jako malé dítě, že Vaše obrazy a především knihy budou to, co tu po Vás pro další generace lidstva zůstane.“
Po těchto slovech se už jen lehce usmála, na rozloučenou opět pokynula hlavou a rychle se vzdalovala po schodech vzhůru ven na ulici, ještě jsem s malým závanem průvanu zahlédla v její ruce ze stěny stržený leták s nápisem: „Antik Radima Oslíka, pokračuje konkurz nových kandidátek, inteligence nerozhoduje, ošklivky jako noc vítány.“

Zůstala jsem stát jako ohromená a přemýšlela jsem, co se to tu najednou událo. Byl to natolik silný impuls, že jsem ze dne na den zcela změnila svůj postoj k Radimovi a jeho obchodu. Hned první dny, kdy jsem po svém náhlém rozhodnutí nevycestovala na celý den z domova, mne na pevné telefonní lince po dlouhé době neúspěšných pokusů šťastně zastihlo mnoho lidí, potřebujících určit nebo ocenit své obrazy, popřípadě je prodat. I v tom jsem pak následně měla nebývalý úspěch, neboť všichni mí sběratelé aj. kupci, jako i galeristé, mezi jinými i přední galerista Noár, patrně čekali na tuto chvíli „mého vzpamatování“ jako na vykoupení a nyní si mne předcházeli. Mezi záplavou žadatelů o různé služby mne překvapil i telefonát z mé university, kterou jsem sama kdysi absolvovala. Žádali mne o příspěvek – jakousi řadu přednášek o zajímavých případech z mé praxe

Universita Ludvíka Učeného

 Řekla jsem si, že se mi právě naskytlo určité vhodné zhodnocení mé celoživotní práce umělecké historičky. Sedla jsem proto ke svému počítači a začala hledat v složkách souborů „posudky“ a „soupisová kniha prací“ a vybavovat si, jaké zajímavé a záhadné skutečnosti byly s kterými obrazy spojené, popřípadě i nějaké zážitky z práce kolem těchto obrazů. Pak chvějící se rukou jsem sáhla i po své oxeroxované kopii šestnácti znaleckých deníků, jejichž  originály jsem před necelými pěti lety odevzdala městskému soudu Velkého špinavého města.
 Nazítří byl krásný slunečný den, vzala jsem si připravené podklady a vyšla jsem ke svému malému červenému autíčku, abych se vydala na příjemný výlet do Velkého Moudra, sídla honosné University Ludvíka Učeného. Těšila jsem se, že opět uvidím to starobylé gotizující sídlo v otevřené krajině, obklopené umně sestříhanými okrasnými keři a záhony různobarevných růží - i když tento mnou tak oblíbený efekt byl právě umenšen tím, že byl leden, takže jsem si růžové záhony mohla jen představovat. Dorazila jsem za plného světla. V příjemném rozpoložení mysli jsem si dovolila nedbat značky zákazu vjezdu do areálu starobylých budov university a pěkně jsem se po cestě, obkružující budovy vyhoupla až před hlavní průčelí, kde jsem zaparkovala přímo před vstupem – řekla jsem si, že jsem přeci pozvaný host. Když jsem vystoupila z auta, slyšela jsem jen štěkot hlídacích psů, pak přeci jen po chvíli zavrzala velká vstupní vrata,v nichž se objevila správkyně budov a s úsměvem na mne volala:
„Rozárko, to jsem ráda, že Vás po letech zase vidím. Už jsem si myslela, že snad dneska nepřijedete.“
A vedla mne do velké přijímací síně, kde na mne měli čekat někteří členové profesorského sboru. Vnímala jsem cestu objektem jako závan starých časů a vzpomínala jsem na léta, kdy jsem se sžila se starobylým zdivem a vnímala jej jako každodenní realitu. Četné dveře, které jsme míjely, mne ještě mnohé říkaly. Vzpomněla jsem si že za jedněmi byl depozitář, v němž byly doslova naštosované odložené zanedbané obrazy. Doporučovala jsem tehdy, aby byly vyčištěny a ošetřeny – nevím co se pak s nimi stalo. Zaujal mne mezi nimi i obraz s tak známou kompozicí – mezi postavami představitelů střeleckého pluku se prochází snová svítící postava děvčátka. Rembrandt van Rijn si v roce 1642 troufl uplatnit svou vizi na objednané skupinové podobizně, všichni portrétovaní střelci zaplatili stejně, ačkoliv některým je vidět jen část obličeje, zato se na obraze dostalo závažného místa záhadné postavě, která nebyla z reálného světa a tudíž nezaplatila. Obraz znamenal zlom v malířově životě do té doby úspěšného portrétisty, který nakonec zemřel v chudobinci. Samozřejmě že obraz v depozitáři university nebyl Rembrandtovým originálem, který je ve sbírkách Rijksmusea v Amsterodamu, nýbrž starou kopií slavného obrazu, i když velmi kvalitně provedenou. Jedná se o druh kopie, které vznikaly běžně v průběhu 19. století pro účely doplnění hodnotných sbírek ať už zámeckých nebo jiných. Ve smyslu historizujícího náhledu té doby splnily dostatečně účel v rámci cenných sbírek i čerstvě namalované kopie obrazů, které nebylo možné pro sbírku získat v originále. Obrazy jsou často tak kvalitně namalované a natolik přesně se drží své historické předlohy a dnes už při pouhém optickém zkoumání působí natolik staře, že přesná doba vzniku malby a tím odhalení kopie je často možné až chemickým rozborem barev. Základem v tomto určování pak bývá druh použité běloby. Je v olejomalbě dominantní a druh užitého pigmentu má historické zákonitosti – objevení nového typu vždy hrálo ve vývoji olejomalby zásadní úlohu.
 Po chvíli jsme konečně dorazily na místo. Do přijímací síně barevnými vitrážovými okny pronikaly ještě zbytky krásného slunečného dne. Uprostřed místnosti stál velký obdélný stůl, s bohatě vřezávanými trnožemi a nohami. Stejné prvky gotizujících krabů, fiálek a také kružeb se opakovaly i na opěradlech, trnožích a nohách židlí. Bylo jich po všech čtyřech stranách stolu rozestavěno minimálně tak dvacet. Pouze v obou protilehlých užších čelech byla postavena mohutnější křesla, ale zhotovená ve stejném stylu a s týmiž prvky. Jednalo se o součást autentického původního vybavení interiérů. Nejspíš trůny v čelech stolu budily příliš velký respekt anebo prostě si všichni chtěli být blíž, takže přítomní seděli za stolem podél delších stran stolu proti sobě. Přijala jsem místo hned na kraji na první volné židli vedle sedících, kam jsem po pozdravení se se všemi usedla. Vyňala jsem z kabely velké desky, otevřela je a oddychla jsem si, že jsem se snažila ještě doma všechny papíry v deskách jaksi chronologicky uspořádat, takže jsem vše měla dostatečně připravené a mohla jsem bez zaváhání přistoupit k seznamování s materiálem.
Mé přinesené „případy obrazů“ se líbily a domluvili jsme hned přesné termíny mých přednášek. Po jednání jsem se rozloučila a ujistila přítomné, že jsem ještě nezapomněla cestu a že není třeba mne vyprovázet. Procházela jsem opět dlouhým ambitem, zatím se už pomalu začalo stmívat a v rozích se tvořily tmavé stíny. Podpatky mých bot vyťukávaly stejnoměrný rytmus, který se odrážel od gotizujícího klenutí stropů. Mé oči spočinuly na ještě posledními paprsky osvětlené stěně, kde byly pověšené zarámované fotografie zasloužilých profesorů a upoutala mne jedna z nich, na níž jsem jasně rozpoznala zajímavou návštěvnici Antik. Každá fotografie byla dole opatřena nápisem se jménem zobrazeného a pod podobiznou záhadné dámy jsem četla „prof.Viola Slunečná“. Už dávno jsem se přestala něčemu divit a zvykla jsem si, že ať už mne potká něco sebezvláštnějšího, přibírám to vždy jen jakoby další klenot do své sbírky neuvěřitelných příhod.

Má ochránkyně je psycholožka a odbornice na sny a jak sama tvrdí - astroložka

 Jednou pak jsem v TV novinách náhodně zahlédla šot o nové knize o snech a její autorce Viole Slunečné. Vlastně jsem dosud neměla ani tušení o oboru, natož specializaci paní profesorky. Říkala jsem si, že se tím mnohé vysvětluje - mnohokrát mne překvapila znalostí mých snů, tušení, předtuch, vždy vše znala, takže to působilo až magicky a nevysvětlitelně. Teď jsem se dozvěděla o její poslední knize. Kdybych však hledala podrobněji, čím se přesně paní profesorka zabývá, třeba bych našla i nějaké vysvětlení, kde se vzala tato dáma v mé bezprostřední blízkosti. Při nejbližší návštěvě knihovny na Universitě Ludvíka Učeného jsem proto nelenila zalistovat v kartotéce autorů a ihned jsem ve jmenné kartotéce byla úspěšná. Pod „Slunečná Viola“ jsem našla kartičky s chronologicky uspořádanými tituly. Tak jsem se dočetla, že rané práce Violy Slunečné se týkaly obecněji psychologické tematiky. Až na dalších lístečcích jsem četla:
„Sny“, „Podstata snů“, „Jak  vznikají naše sny“, „Předpovídají naše sny budoucnost?“, „Na jakém principu jsou založeny tzv. předvídací sny“, „Racionální základ předvídacích snů“, „Předpoklady pro předvídací sny“ , „Kdo je vhodným příjemcem předvídacích snů“, “Vědomí o předcích zprostředkované sny“, “Poradí nám naše sny?“, „Tzv. šestý smysl“, „Kde se bere náš šestý smysl?“, „Máme všichni tzv. šestý smysl nebo kdo jej má?“.
 Tak jsem se poněkud přiblížila k pochopení, že má tajemná ochránkyně tolik o mně věděla, ale stejně mi stále zůstávalo poněkud záhadou, že znala mé sny a vůbec ta její návaznost na mé předky, konkrétně maminku – způsob oblékání aj. Zatímco jsem o tomto přemýšlela, už jsem opustila knihovní sál a ambitem jsem se opět přibližovala k východu z budovy, když vtom se otevřely jedny postranní dveře a z nich vyšla  paní profesorka Viola Slunečná, opět usměvavá a pečlivě upravená – v široké jemně fialové sukni, žluté blůze a se zářivě žlutou kabelou přes rameno. Když mne zahlédla, ještě rozšířila úsměv na své tváři a přistoupila ke mně. Po vzájemném uvítání jsem spustila:
„Zahlédla jsem v televizi upoutávku na Vaši novou knihu. Nevěděla jsem, že jste psycholožka a co je vůbec Vaší specializací.“
Paní profesorka mne však pohotově odpověděla:
„Ale kromě toho jsem také astroložka  a to přesně tak se k tomu hlásím narozdíl od Vaší maminky, které lidé často vnucovali, že je astroložka a ona je vytrvale opravovala, že ne astroložka, že je astronomka.“
Ano, to byla pravda, vzpomínám si, že v tom smyslu o ní mluvil i jeden známý veterinář, který byl u ní kdysi doma ošetřit její zvířata. Ten si také pod celkovým dojmem nechtěl nechat vyvrátit svou představu o mamince jako astroložce, tedy jinými slovy „čarodějnici“.
Tak někde tam jsou ty souvislosti.

Náčrtky k podobizně paní prof. Violy Slunečné, vytvořené během hospitalizace na ORL FN Motol v červenci 2006:

Zpět na - http://mujweb.cz/www/MariePospisilova/detektivky.htm

nebo na - http://mujweb.cz/www/MariePospisilova