Marie Pansy (Pospíšilová):
Zločiny mezi obrazy
(Cyklus příběhů umělecké historičky aneb
schopnost šestého smyslu v reálném světě)
IV. Podvodníci mají své
slabiny
Prolog
Mé příběhy
Sepsané příhody se souhrnným názvem Zločiny
mezi obrazy vycházejí z autentických autobiografických zážitků, které jsou
však použity jen jako jednotlivé motivy, uměle skloubené do celkového příběhu
a fantazijně rozvedené do vyhrocenějších zápletek a zahalené příjemnou
malebnou atmosférou, tak jak skutečnost vnímáme jakoby viděno tzv. růžovými
brýlemi až po letech, kdy vše zlé a ošklivé se nám v podvědomém instinktu z
paměti vytratí. Děj je zasazen do geograficky neurčité, vymyšlené oblasti, do
neurčité doby a právě tak veškeré osoby jsou smyšlené a jakákoliv
zdánlivá podobnost je zcela náhodná. Všechna lokální označení jsou naprosto
vymyšlená, názvy mají s nadsázkou tyto lokality určovat. Popisy lokalit,
interiérů apod. vycházejí z autobiografických vzpomínek, někdy jsou však
popisy použity pro jiné lokality nebo interiéry než jsou jim v textu
přiřazeny – se snahou o dokonalejší vykreslení požadované atmosféry. Rovněž i
veškerá jména osob jsou smyšlená – často s humorně sarkastickým důrazem v
jejich obsahu. Pouze členové zvířecí rodiny a jejich jména jsou autentická,
neboť sama jsou těžko nahraditelnými unikáty a jména jim byla i ve skutečnosti
volena ve své co nejvýstižnější formě. Vedle jakoby reálných postav je trochu
jiného druhu další zcela smyšlená postava jakési kouzelné dámy, která je
personifikací vlastní silné vůle a svědomí a v neposlední řadě je
personifikací stále na vše jakoby dohlížejících a všudypřítomných duší před
třemi a půl roky náhle zemřelých rodičů.
Veškerá místa a postavy se
následně opakují v dalších příbězích, neboť na sebe všechny volně
navazují.
O mé osobě - tj. hlavní postava
příběhů
Jmenuji se Rosemarie Macešková a jsem umělecká
historička. Už od dětství jsem malovala a výtvarné umění se mělo stát mým
osudem. Nejprve jsem se připravovala na dráhu malířky a poté co jsem se jako
středoškolačka seznámila s existencí oboru dějiny umění, stal se tento obor
předmětem mého universitního studia. Po ukončení školy jsem měla příležitost
zapojit se do práce v čelném vědeckém institutu. Po nějaké době potýkání se s
nedostatečným kádrovým profilem jsem však byla odtud odeslána na jiné místo,
kde nebylo třeba „kádrových rezerv“, ale přesto to byla vynikající pracovní
příležitost v oboru. Po určitých společenských změnách v naší zemi se otevřely
nové možnosti a mé nepříliš dobré zdraví a zároveň i potřeba určité pracovní
svobody a volnosti mne vedly k tomu využít toho a pracovně se
osamostatnit a začala jsem pracovat především v oblasti soudního znalectví
výtvarného umění. Ihned počátek tohoto osamostatnění přinesl obrovský příval
práce a vše se vyvíjelo slibně až na různé zájmy v tomto oboru, na které jsem
začala čím dál tím víc narážet a střetávat se s nimi, někdy až
kriminálně-hororovým způsobem.
IV. Podvodníci mají své
slabiny
Zahrada a dům v Zahradní
čtvrti
Po náhlé smrti rodičů jsem zdědila
zahradu a rozestavěný dům, kam jsem s rodiči a zejména pak s tatínkem jezdila,
v sousedství původní krásné velké dědovy zahrady, kde jsem strávila značný kus
svěho dětství. Tatínek tam zprvu rozestavěl dům, později se hlavně věnoval
zahradě se spoustou zajímavých stromů, keřů a rostlin. Dům zůstal nedostavěný,
neboť za minulého režimu byl stavěný jako rekreační chata a jeden ze snaživých
sousedů, patrně inteligenčně na výši, ale nějaké jiné, si na úřadech stěžoval,
že stavba má větší parametry, takže nemohla být ani zkolaudována. Později pak
tatínek už na stavbu neměl dost sil. Plánovala jsem stavbu dokončit a
přestěhovat se tam, avšak při zhoršujícím se zdravotním stavu se začaly
hromadit finanční problémy, takže jsem se před chystanou velkou operací páteře
rozhodla vše dát do pořádku z finanční půjčky proti zástavě nemovitostí.
Zrušila jsem proto již připravený hypoteční úvěr na dostavbu domu a uzavřela
smlouvy se dvěma společnostmi, které mi slíbily rychle ještě před nástupem do
nemocnice předat potřebnou finanční částku, abych vše potřebné uhradila a
mohla se v klidu věnovat léčení.
Až časem se ukázalo, že obě
společnosti si mne vyhlédly jako neobyčejně vhodný objekt podvodu. Takže jsem
žádné peníze nedostala, ani jsem nedala do pořádku vše potřebné a zároveň i
rozestavěná stavba začala chátrat. Byla přerušena zbořením jednoho prý
zbytečného komínu a do stavby začalo proudem téct, takže v ní bylo vše
promáčené. Proto jsem se rozhodla pár mně drahých kusů nábytku, které v ní
byly jako památka po předcích, zatím prodat - ještě dřív než budou úplně vodou
zničené.
Za tím účelem asi rok po první operaci, kdy jsem tedy již
drahně přes rok marně čekala na své peníze a stavba byla silně prosycena
vodou, jsem za účelem zmíněného prodeje nábytku musela zase po dlouhé
době zajet na svůj pozemek do Zahradní čtvrti. Znamenalo to pro mne vždy spíš
nervovové vypětí vidět vše dříve tatínkem opečovávané tak zpustošené a navíc
dokonce když formálně mně to sice ještě říkalo „pane“, ale již jen taktak,
protože větší z podvodných společností - OBEREME a.s. si již na mou nemovitost
„brousila zuby“, zatímco menší PŘIŽIVÍME SE spol.s r.o. si užívala do
společného projektu OBEREME a.s. vložených peněz. OBEREME totiž poskytla mnou
žádanou finanční hotovost, převzala ji však PŘIŽIVÍME SE, nikoliv já, ode mne
se však chtělo platit úroky a OBEREME se tím pádem těšila, že dostane mou
zástavu - nemovitost v lukrativní Zahradní čtvrti.
Mezi nábytkem,
přestěhovaným do mého rozestavěného domu z vedlejší bývalé dědovy chaty, kde
jsem prožila hodně ze svého dětství, byla i velká novorenesanční skříň. Je to
pozoruhodný kus nábytku, k němuž mne vážou četné vzpomínky z dětství. Skříň
byla vždy výraznou součástí zařízení dědovy chaty. Při vstupu z předsíně stála
přesně proti dveřím a velká tabule zrcadla v celé ploše jednoho křídla dveří
skříně vždy vnutila vstoupivšímu pohled na celou jeho postavu. Jak to tak bývá
– mladí rodiče si mne tehdy tolik nevšímali a nikdy mne neupozorňovali, abych
stála rovně apod. Zato když jsem s bratrem v létě pobývávala s dědou a
babičkou na chatě, tak babička mne neustále upozorňovala:
„Narovnej se
nebo budeš hrbatá!“
Pořád mne pak znělo v hlavě to její „nebo budeš
hrbatá“ a byla to pro mne představa něčeho hrozného – představovala jsem si
vždy vůbec ten nejhorší případ, jaký jsem někdy spatřila – patrně nějakou
nemoc kostí, zkrouceného člověka, jemuž ze zad vyrůstá celá lopatka. A když
jsem se v noci vracívala ze záchodu, tak se pamatuji, jak v takové nové žluté
flanelové košilce jsem v zrcadle kontrolovala, zda už nemám na zádech nějaký
zárodek hrbu. Babička tehdy určitě alespoň tušila smysl svých slov, protože
mezi v ženské linii dědičnými znaky se v našem rodě právě projevuje určitá
inklinace ke skolioze páteře a nyní po mnoha letech skutečně podstupuji
operace, abych „nebyla hrbatá“. Tak všechny tyto vzpomínky ve mně vždy
vyvolává velká novorenesanční skříň, která mi zůstala jako jedna z mála věcí
po dědovi a babičce, neboť druhá dědická linie je mnohem ekonomičtěji zaměřená
než naše, takže dědictví šlo vesměs druhým směrem. Nyní jsem však i skřín v
záchraně před zničemním byla nucena prodat.
Akutnost v zrcadle skříně
kontrolované choroby však na mne nedolehla ještě pak tak brzy jako jiná, která
ji předešla a byla zrovna tak předpověděna zase mým předvídacím snem. Aniž
jsem tehdy tušila, že bude zanedlouho můj život viset skutečně na vlásku, asi
půl roku před jasným projevením se akutního stadia choroby, se mi jako
školačce před osmým ročníkem školy zdál v noci velmi zneklidňující sen.
Odehrával se v kině, které jsme navštěvovali i se školou – tak tomu bylo i ve
snu. Celé hlediště zaplnili žáci naší školy a v době očekávání filmu najednou
do sálu vešla skupinka cizích dospělých lidí – myslím, že byli tři – dvě ženy
a jeden muž. Jedna žena byla takovou mluvčí – myslím, že měla na sobě červený
kostýmek s úzkou sukní střední délky, jak se tehdy nosily. Ta začala přítomným
sedícím dětem vykládat:
„Nastal problém, že se lidstvo příliš přemnožuje a
je to třeba eliminovat. Proto máme za úkol někoho z dětí vybrat a ten s námi
odejde a bude usmrcen.“
Způsob a okolnosti smrti nebyly ve snu
specifikovány.
Seděli jsme v dlouhých řadách kompaktně propojených
sedadel, jaké bývaly v kinech obvyklé – řada zabírala vždy celou šíři sálu.
Seděla jsem asi uprostřed jedné řady a ona vůdčí žena se najednou ke mne
začala prodírat:
„Ty holčičko s námi půjdeš! Tebe jsme si
vybrali!“
Nebyla jsem nikdy příliš poddajné dítě, které by vždycky
poslouchalo, naopak jsem mívala svou hlavu a tak došlo k dramatické situaci,
kdy mne žena tahala za ruku z mého sedadla a já jsem se s ní přetahovala a
křičela jsem na ni:
„Ale já s Vámi nepůjdu, já nechci ještě zemřít!“ Když
žena viděla, že se mnou nic nezmůže, tak to nakonec vzdala a řekla jedné mé
spolužačce – takové pokorné tiché droboučké blondýnce:
„Tak s námi pojď
ty!“
A holčička skutečně hned pokorně vstala a následovala všechny tři
dospělé, kteří s ní odešli. Pak právě asi za půl roku mně na školním
výcvikovém kurzu prasklo slepé střevo a houkající sanitkou mne rychle dovezli
rovnou na operační sál a poté opět asi za půl roku – na počátku 9. ročníku
zemřela ona drobná blonďatá spolužačka na leukémii. Přitom o obou nemocích
nikdo dříve nic netušil.
Ovšem nejen sny mi poskytovaly a poskytují
představu o tom co se stane, má intuice či tzv. šestý smysl mne často
upozorňuje i v běžném životě na mimořádně důležité události a situace. Stejně
jako jsem tušila přítomnost nebezpečí za závěsem v bytě, kde na mne čekal
mladý mohutný zloděj, aby se mnou cosi provedl, tak jsem byla přesně naváděna
i na místo smrti tatínka přesně v aktuálním okamžiku, kdy jej právě strhávalo
auto na přechodu. Tehdy jsem si fotografovala nějaké zajímavé věci ve vile
blízko Čtvrti velkých činžáků, kolem níž dnes jezdívám nakupovat potřeby pro
své čtyřnohé spoluobyvatele. Když jsem byla hotová – v pátek navečer, řekla
jsem si, že to akorát ještě stihnu zajet s vyfoceným filmem do Kodaku nechat
jej vyvolat. Vydala jsem se proto přímo do Čtvrti velkých činžáků. Když jsem
byla u světelné křižovatky na Kostelním náměstí a chystala jsem se zahnout
doprava, ozvalo se houkání a přijela úrazová sanitka. Musela jsem zajet úplně
k chodníku, aby kolem mne projela rovněž doprava. Když projela, tak dva
policisté v autě vedle mne, kteří přijeli těsně před sanitkou, na mne
gestikulovali, abych je pustila před sebou projet rovněž vpravo za sanitkou.
Dala jsem film vyvolat a když jsem pak dojela domů, tak mi hned zvonil telefon
a volal právě jeden ze dvou policistů, které jsem pouštěla, že tatínka
porazilo auto pošty Velkého špinavého města. Stalo se to přesně ve chvíli,
když jsem se náhle rozhodla právě v ta místa jet a pouštěla jsem pak sanitku s
již mrtvým tatínkem. Překvapivě místo, kde došlo k neštěstí a kde skončil
tatínkův život, ve mně již od dětství budilo představu toho nejkrásnějšího a
nejmírumilovnějšího koutku světa a to trvá i nadále - většinou slunečními
paprsky prozářená široká ulice s výstavnými secesními domy a široké chodníky
se vzrostlými stromy. Jako bych už od raného dětství s tím místem byla nějak
svázána. Chodívali jsme tuty s tatínkem také pravidelně cestou k jeho mamince
a on mi přitom vyprávěl co právě četl z detektivní literatury.
Ale
dál jsem už neměla čas přemýšlet. Od vrátek se bujnou zelení zahrady k domu
prodírala drobná dáma se světle rusými vlasy, vyčesanými do drdolu. Jednou
rukou si přidržovala zvednutou širokou sukni a druhou rukou odhrnovala větve
okrasných stromů, které jsem při cestě vysázela, aby lemovaly cestu k
domu svými bohatými květy –jako má hortenzie Pink Princess. V další fázi cesty
bujné keře vystřídala řada mnohem méně rozbujelých, zato ostnatých stromkových
růží Queen Elisanbeth. Tam mohla návštěvnice konečně uvolnit své ruce a
postupovat rychleji.Vyběhla jsem naproti, abych jak se patří přivítala paní,
která je mi tolik nakloněná a cítím v ní jakýsi pocit jistoty v tomto jinak
dost nepřátelském světě. Jak mne uviděla, hned se usmála, mávala na mne a
volala, že až se vše dá opět do pořádku, bude to tam to tam opravdu hezké a
budu se tam pak moct konečně nastěhovat. Pak mne už v klidu na lavičce u domu
ve stínu velké hrušky začala líčit, že má pro mě šťastné noviny a že už
konečně si budu moct oddychnout a v klidu žít a pracovat – a prý je
přesvědčena, že to bude konečně ve svém domě a na své zahradě a dodala:
„Rodiče by byli rádi, kdyby to tak viděli. Stejně jsem přesvědčená, že
dosud ani po smrti neměli klid a představovali si, jak se tu s bratrem zmítáte
ve spárech všech možných podvodníků. A bohužel to tak bylo…“
Souhlasně jsem
přikyvovala a netrpělivě jsem čekala na ty avízované noviny. A milá dáma
pokračovala:
„Vím o tom, jak se Vám zdál sen o právníkovi akciové
společnosti OBEREME, která zastavila tuhle Vaši parcelu a stavbu. Byl to sen o
předvídacím snu, kdy jste tak předem věděla, že přijde určitá ve snu přesně
vyjevená situace, kdy Vás bude chtít zavraždit a tím odstranit svědka
jejich velkých podvodů, který je prohlédl. Nicméně, víte vůbec Rozárko,
že onen právník vstoupil do představenstva OBEREME a.s. až čtvrt roku poté co
jste u nich podepsala ty nešťastné smlouvy?“
„Ano, paní profesorko, máte
pravdu, zpočátku jsem se s ním nikdy nesetkala, až pak od přelomu roku se mnou
naopak nikdy už nejednal nikdo jiný a víte, že je také zajímavé, že pak také
už nikdo nikdy nezmínil, že mi zároveň s výpůjční a zástavní smlouvou dali
podepsat i kupní smlouvu? A ten sen si samozřejmě dobře pamatuju. Je to stejně
zvláštní, že právě po něm jsem se nějak utvrdila, že mé dřívější pochybnosti a
pocit, že obě společnosti jsou podvodně smluvené, že jsou opodstatněné. Do té
doby jsem jen měla nějaké podezření, ale od toho snu jsem to už stoprocentně
věděla. Měla jsem jen ty své zážitky a pozorování jako důkazy - jako že právě
právník OBEREME celou dobu netelefonoval do nemocnice na můj telefon a pak
hned první den po návratu domů na týž telefon zavolal, když to věděl jen
člověk z PŘIŽIVÍME SE, kdy se vracím z nemocnice. A ještě několik
dalších takových věcí.“
Ano, dobře jsem si pamatovala ten sen, který
prudce zvrátil mé chování k této společnosti. Do té doby jsem sice měla
podezření, že obě společnosti byly na mne domluvené a že si jen mezi
sebou předaly peníze, které jsem měla dostat já jako půjčku na zástavu
nemovitosti a OBEREME se těšila na následný zisk propadlé nemovitosti. Neměla
jsem však jasný doklad, ale po zmíněném snu jsem získala naprostou jistotu.
Pak prof. Slunečná pokračovala:
„Tak už je toho všude plno, bylo toho na
nich nahromaděného moc a budou jistě nakonec odsouzeni. Uvidíte, všichni tito
darebáci, zločinci, zloději a veškerá podobná verbeš – snad i vrazi – všichni
budou zavření až zčernají! Vzpoměňte si na starožitníky Mazaného, Dunaje a
profesora Krova s jejich podvody s obrazy.“
Zůstala jsem na ni hledět sice
velmi potěšená, ale zároveň i s myšlenkou, proč vlastně tu stále musím
suplovat někoho jiného a zabývat se jeho prací? Na to jsou tady snad
kriminalisté – odborníci a co já s tím mohu pomoct – jako umělecká historička?
Vtom se však prof. Viola Slunečná prudce postavila:
„Málem bych
zapomněla, co už je hodin. Za chvíli mi jede autobus. Ale ještě jedno –
vzpomínáte si na majitele obrazu z Kolovil? Zkuste ho zase kontaktovat,
jak pořídil se svým obrazem!“
Spěšně se rozloučila a co nejrychleji,
jak jí to jen přerostlá vegetace zahrady dovolovala, se ubírala k vrátkům a za
chvíli jsem ji již neviděla. Jak jsem ještě tak očima hledala drobnou, ale
barevně výraznou postavu starší dámy, moje oči ještě spočinuly na rohu zahrady
se vzrostlými břízami, pod nimiž je mezi keři rododendronů umístěn kočičí
hřbitov – jsou zde hroby nejzasloužilejších zvířecích členů rodiny. Své čestné
místo zde má i hrob mého prvního černobílého kocoura Nádirka – přesněji
Nádir-šáha Šírín az Algieba. Mezi listy jakoby jemně zaševelily tiše se
vznášející kočičí dušičky, které tento kout zahrady obydlují. Ale už jsem
se také začala chystat k cestě domů. Docela jsem spěchala, protože se
vše dost protáhlo a hrozilo, že se brzy začne stmívat. V nejbližších dnech
jsem však neměla čas dál se těmito záhadami zabývat, čekala mne další
zajímavost a zároveň úkol.
Nečekaná cesta do města
Ocel
Když jsem přijela domů a vstoupila do
předsíně, už se ozval z pokoje telefon. Jen jsem se rychle vyzula z bot a
zabouchla jsem dveře, za nimiž na chodbě zůstali uvěznění zvědaví Olminka,
Asraelka a Čumoušek. Nemohla jsem čekat, až se rozhodnou se vrátit, protože by
volající určitě mezitím zavěsil. Hnala jsem se tedy k telefonu, kde se mi
ohlásila jakási dáma a požádala mne o pomoc se svou záležitostí. Má doma
obraz, staré rodinné dědictví. Obraz by měl být velmi cenný, její dědeček jej
někdy za první světové války pěšky přinesl z Ruska. Je však ten problém, že
když jej nesl přes hranice, podpis na obraze raději zakryl. Neví jak, ale nyní
podpis vidět není. Domluvila jsem se tedy s paní, že se přijedu na obraz
podívat a napsala jsem si adresu a telefonické kontakty. Když jsem konečně
položila sluchátko, naštěstí jsem si hned vzpomněla na tři uvězněné za dveřmi
a šla jsem je vysvobodit.
Majitelka záhadného obrazu z Ruska
projevila přání, abych se přijela na obraz podívat co nejdříve. Celkem jsem
zrovna neměla na následující den nic konkrétního domluveného, tak jsem ji
mohla nabídnout hned příští den. Čeká mne tedy cesta do města Ocel – pro mne
dost hororová představa, přímo provokující, opět zajet do toho města, kde
vládne mafiánským způsobem OBEREME a.s., kam jsem před časem jezdívala v
naději obdržení potřebných peněz. Donedávna jsem s tímto městem neměla nic
společného a najednou nyní jsem s ním takto svázaná a nucena často tam jezdit.
Navíc i oba rodiče byli zpopelneni právě zde v krematoriu v mšstě Ocel, což
chudáci za svého života nikdy samozřejmě netušili, kam je takto na jejich
poslední cestu povezou. Jsou to nyní současné praktiky pohřebních služeb
Velkého špinavého města, kde jsou pohřby vzhledem k velkému vytížení zvlášť
drahé, takže finančně méně nákladnější pohřby bez obřadu vozí z Velkého
špinavého města zpopelňovat právě do města Ocel, kde krematorium není tak
vytížené.
Majitelka obrazu mi přesně vysvětlila cestu. Jakmile vjedu
do města Ocel, na první větší křižovatce bych se k centru města a také k mně
známé skciové společnosti OBEREME musela dát vpravo, k paní s obrazem se však
dám vlevo. Tam pojedu napřed přes starší sídliště, pak vilovou čtvrtí a poté
se na křižovatce dám vlevo k velkým blokům moderních paneláků. Jak se mi to
stává často, podařilo se mi vyrazit až téměř v době, kdy jsem byla již
očekávána. Proto jsem šlápla na plyn a ujížděla. Brzy jsem už vjela do města
Ocel a blížila jsem se po kusu rovné silnice k oné první křižovatce. Proti mně
jela temně zelená dodávka, která u mne mírně zpomalila, takže jsem měla čas
všimnout si řidiče a spolujezdce a až mne zatrnulo. Moc si lidi nepamatuji,
ale přišlo mně, že jsem tyto obličeje viděla právě v OBEREME a.s.. Dívala jsem
se do zpětného zrcátka a všimla jsem si, že auto využilo hned prvního mírně
vykrojeného místa vpravo vedle silnice, aby tam zastavilo. Nechala jsem to být
a věnovala jsem se hledání cesty, jak jsem ji měla popsanou. Na křižovatce
jsem proto zahnula doleva a pak jsem dle podrobného popisu brzy našla vchod s
patřičným číslem ve velkém bloku novostavby.
„Doufám, že jsem Vás
nezdržela svým zpožděním a že jsem Vám nenarušila tak Váš program“.
Začala jsem omluvně.
„Ale kdepak, jen pojďte dál paní doktorko, hlavně že
jste dojela.“
A paní mne hned zavedla k onomu obrazu, za nímž jsem přijela.
Obraz téměř čtvercového formátu – olejomalba na plátně, opravdu vypadal
zajímavě. Dle abstraktních forem bych jej mohla zařadit skutečně k ruským
moderním malířům počátku 20. století, jejichž obrazy jsou dnes vysoce ceněné.
Po signatuře autora jsem však nenašla ani stopy - nebo přesněji řečeno,
určité náznaky jsem mohla nejasně vysledovat, ale nic víc. Proto jsme se s
majitelkou dohodly, že si obraz převezmu a podrobím jej preciznímu průzkumu.
Poté jsem už déle nezdržovala, o což jsem se postarala již dostatečně svým
pozdním příjezdem a rozloučila jsem se. Obraz jsem v autě postavila na zem
před zadní sedadla a vydala jsem se na zpáteční cestu.
Už jsem úplně
zapomněla na stín podvodné společnosti OBEREME, proslulé špatnými manýrami a s
novým obrazem v mysli jsem uháněla zpáteční cestou. Přijela jsem na poslední
křižovatku, kde nyní vlevo bych přijela k centru města a vpravo jsem rovným
úsekem mířila ven z města. Zahnula jsem tedy doprava a vtom jsem uviděla, že
ona temně zelená dodávka stále stojí vpravo u silnice. S nepříjemnými pocity
jsem projela kolem ní a vtom se auto vydalo za mnou. Mé malé červené autíčko
je neobyčejně mrštné, takže si musím neustále dávat pozor na překročení
rychlosti. Přesto jsem ve zpětném zrcátku viděla, že se velké zelené auto
přibližuje a už jsem mírně pootevřeným okénkem slyšela i obrovský hřmot a
říkala jsem si:
„Co ten člověk blázní? Vždyť se mu to auto
rozsype!“
Ale zároveň jsem měla i nepříjemné pocity, vzpomněla jsem si, jak
mne připadaly obličeje v autě povědomé. Najednou byl rachot ještě silnější a
auto mne začalo předjíždět. Neměla jsem zájem jet rychleji, protože už tak
byla rychlost v daném místě lehce postižitelná. Proto jsem naopak mírně
přibrzdila a čekala, až mne auto předjede. To však se stále mírně přibližovalo
víc a víc k boku mého auta, takže jsem se radši začala uhýbat doprava a
pravými koly jsem jela až po štěrku krajnice. Najednou vyjelo auto proti nám,
bylo to osobní auto a předjíždějícímu autu se naštěstí v pořádku vyhnulo.
Blesklo mi hlavou, jak tohle dopadne a co vlastně chce posádka auta
podniknout, když vtom se ze zatáčky proti nám vyřítil autobus. Nechtěl-li se
řidič dodávky s ním čelně srazit, musel stoupnout na brzdy a zařadit se za mé
auto. Rychle jsem toho využila a ukázala jsem, jak je mé autíčko mrštné. Než
stačila dodávka opět začít zvyšovat rychlost, už jsem nabírala dostatečný
náskok. Jen jsem koukla do zpětného zrcátka, abych zkontrolovala situaci a
vtom mé oko spočinulo i na zadním okně vzdalujícího se autobusu a zahlédla
jsem v něm povědomou hlavu s bohatými světle rusými vlasy a na nich s drobným
fialovým kloboučkem a vedle ruku mávající žlutým šátkem. Šťastná náhoda mi
zase jednou pomohla – anebo má ochranná bytost?
Večer jsem už neměla
na nic ani myšlenky a brzy jsem si musela jít lehnout, abych hned usnula.
Druhý den za denního světla jsem si vzala přivezený obraz ke světlu a s lupou
v ruce jsem začala zkoumat místo se signaturou. Už i tak jen lupou jsem se
dopátrala, že bohužel signatura není přemalovaná – v tom případě by stačilo
sejmout přemalbu a pod ní by bylo možné předpokládat podpis malíře. Bohužel
byly patrné jen pozůstatky jednotlivých písmen a ostatní se ztrácelo. Bylo i
logicky vysvětlitelné, že dědeček paní neměl někde při pěší cestě k dispozici
barvy a štětec, nýbrž musel jen tak možná vlhkým prstem signaturu vymazat.
Vzala jsem obraz naopak do co nejtemnějšího místa a na místo signatury jsem si
posvítila UV lampou. V malbě vystoupily světlé tahy písmen – velké tiskací,
ale překvapivě nikoliv azbuka, nýbrž latinka. Písmena jsem si co nejpřesněji
napsala, ale marně jsem pak hledala ve všech dostupných databázích po
odpovídajícím malíři. Takže dědečkovi paní se sice podařilo obraz úspěšně
přenést přes hranice, ale přitom na něm zničil velice důležitý doklad, který
by z obrazu teprve vytvořil danou hodnotu, kterou vždy tvoří především jméno
autora. Jinak to však je nepochybně velmi kvalitní a zajímavý obraz.
To kdyby alespoň na obrazy takové kvality půjčila společnost OBEREME
peníze! V té době jsem ještě netušila, co se vbrzku dozvím a jak se
zadostiučiněním budu moct sledovat, jak tito podvodníci udělali chybu, že z
odborníků si udělali nepřátele místo aby se s nimi poradili - holt každý dělá
chyby a chybami se člověk učí - tedy v tom případě, že ještě mu pak zbývá
nějaký čas na to poučení, jestli si jej už nevyčerpal a už nebude mít
možstnost nápravy.
Má poslední vstřícná cesta do
OBEREME
Téměř od počátku jsem tušila, že se
společnosti OBEREME a PŘIŽIVÍME SE spolu domluvily na tom, že mne jako
chudinku chystající se právě na velkou operaci, velice snadno o vše připraví.
Všímala jsem si i taktiky, že společnost OBEREME nereagovala na můj přímý
dotaz, nýbrž až na zprostředkování společností PŘIŽIVÍME SE, dále že slíbila
půjčit o určitý obnos méně, aby zde vznikla záminka k jakési finanční
machinaci, která měla vysvětlovat zadržování peněz určitou dobu....Byly to
však stále jen určité pocity a dohady, přičemž jsem stále spíš doufala, že
společnost PŘIŽIVÍME SE snad - i když je to velmi nevěrohodné - přeci jen říká
pravdu a svých peněz se dočkám. Od prof. Slunečnou zmíněného snu jsem měla
jistotu podvodu. Přesto jsem i nadále ve svém chování k oběma společnostem
zachovávala vstřícnost, neboť mi připadalo škoda narušit další průběh
událostí, kde se společnosti mohly jedině stále víc a víc zaplétat do svých
sítí a samy přinášet proti sobě důkazy. Bohužel to tak skutečně činila - ale
hlavně jen ta nezkušenější - PŘIŽIVÍME SE, která mohla být pak ihned obviněna
a obžalována, kdežto zkušenější OBEREME byla na vše připravená, avšak snad až
příliš si důvěřující a tím se mnohé nebojící zakrývat.
Proto v
pokračujícím, i když už jen předstíraném vstřícném jednání, jsem na naléhání
právníka společnosti OBEREME přišlíbila jak to jen šlo po návratu z nemocnice,
že v otréze přicestuji do Oceli, abych podepsala různé smlouvy prodlužující
listiny. Tak jsem se naposledy rozjela ještě na jednání s OBEREME a.s.
Přesně to byla situace ze smiňovaného snu - za chvíli jsem se v ní měla
ocitnout a bylo skutečně třeba mít se po tom varování na pozoru. Ve snu jsem
se při jednání v OBEREME ocitla s právníkem o samotě a on skutečně pak v
bezradné reakci když nevěděl jak jinak mne umlčet, náhle ke mně zezadu
přistoupil a začal mne škrtit. Něco mi tento sen chtěl říct, na něco
upozornit, před něčím varovat nebo vyzdvihnout nějakou výraznou zajímavou
situaci - je otázka jak vše pak proběhne ve skutečnosti a tuto skutečnost jsem
právě teď měla prožít.
Jela jsem tehdy proto na jednání sice
ostražitá a plná obav, ale nedávala jsem ještě na sobě nic znát a jednala jsem
vstřícně, nikoliv v tom významu jako že jednám s podvodníky. V OBEREME mne
přijal právník společnosti Ryšavý. Byla to výrazná osobnost, s hustým zrzavým
plnovousem a vlasy. Když jsem mu podepsala různé smlouvu prodlužující listiny
evidentně na mne chtěl zapůsobit tím, že mi ukáže, že dovedou dobře investovat
i v mé oblasti - tj. výtvarného umění. Tajemně a důrazně všem sdělil, že teď
se mnou půjde do vedlejší kanceláře a aby nás nikdo nevyrušoval - jako že mi
ukáže něco tak vzácného, co není pro každé oči a jen mně jako odbornici tím
prokáže obrovskou čest. Když jsme byli v kanceláři už zavřeni sami a bylo
zřejmé, že si nás nikdo nedovolí vyrušit, hrdě otevřel rozměrný trezor
společnosti a z něj vyňal pečlivě zabalený obraz. Činil to pomalými pohyby s
obrovskou hrdostí a vědomím slavnostní chvíle, kdy se chystá mi ukázat
něco, co jsem ani ještě snad nikdy v rukou nedržela. Cítila jsem z celého
Ryšavého chování, jako by říkal:
„Dejte si na nás pozor, Vy jste proti nám
nic! Nepodřídíte-li se naší hře, špatně dopadnete!“
Vyrozuměla jsem
co se týká obrazu, že jej patrně dal společnosti nějaký klient jako zástavu
proti půjčce. Jinak společnost poskytovala vždy vesměs půjčky hlavně proti
zástavě nemovitostí a nově pak proti zástavě aut. Zřejmě se čerstvě rozhodli
pustit se i na pro ně novou půdu umění, neboť panuje obecná představa, že tam
jsou velké peníze. Možná že právě zástavu nemovitostí chtěla omezit, neboť v
minulosti si v této oblasti počínala až protiprávně a vstoupila tím už v širší
negativní známost.
Čekala jsem tedy zvědavá, co se skrývá v pečlivě
zabaleném balíku. Vždy se ráda podívám na každý zajímavý obraz. Právník
konečně sejmul všechen obalový materiál a vyňal z něj obraz obdélného formátu
na plátně. Místy byla malba provedena v silných nánosech barev, zejména co se
týká běloby – bylo to v místech malby moře apod. ne tolik podrobných
detailech. Když jsem se jen pouhýma očima podívala na detaily drobných
postaviček na mořském břehu, hned jsem pojala podezření, že jsou jakoby
tlumené, s nejasnými obrysy. Vyňala jsem ze své kabely velkou lupu, kterou
stále nosím u sebe pro podobné případy potřeby a mlčky jsem lupu přiložila
před obraz. A ihned se mi prokázalo být oprávněným mé podezření. Dál i při
zkoumání dalších míst obrazu jsem si potvrdila, že povrch plátna z lícové
strany je celý krytý jemným papírem. Jednalo se o typ kopie, zvaný anaplast.
Byl rozšířený už od 19. století a souvisí s rozvojem fotografických a
tiskařských technik. Obraz je přenesený fotografickou cestou na jemný papír,
který je podlepený plátnem. Poté je ještě často domalován štětcem olejovými
barvami. Takže jsou na obraze dobře viditelné skutečné tahy štětcem, zezadu je
vidět plátno, napnuté na blindrámu – napínacím rámu a struktura plátna je
dobře znatelná i přes jemnou papírovou vrstvu na lícové straně. Mnohdy je
třeba lupou prozkoumat detailní části obrazu – tj. zejména oči, rty apod., kam
si s barvami štětcem většinou netroufli a je v těchto místech lupou vidět
struktura tisku. Později ve 20. století pak v tehdejším Sovětském svazu
navázali na techniku anaplastů ještě s tím rozdílem, že tisk nebyl provedený
na papír, nýbrž rovnou na plátno. Takto vyráběné reprodukce na plátnech
se i u nás hodně prodávaly a tvořily hlavně výzdobu různých úředních
prostor.
Odpoutala jsem se od lupy, narovnala se a mile se na právníka
usmála:
„Ten obraz už nemusíte dávat do trezoru, nemá žádnou hodnotu, je to
kopie – anaplast.“
Nedal na sobě nic znát, stále se usmíval, pouze koutky
úst v směvu mu poněkud ztvrdly a poklesly. Holt tento obchodní tah se mu
zřejmě nevydařil, tak jak se domníval. Představovala jsem si - kolik asi proti
bezcennému anaplastu zapůjčili peněz? Sami si však zvolili svou cestu -
nevzízt na pomoc odborníka a postavit se proti němu ve svých zájmech. Jak zní
staré dobré přísloví - „Kdo chce kam, pomozme mu tam!“
Konec
hry
Nicméně, právník Ryšavý společnosti
OBEREME se snažil pokračovat ve své taktice a za čas mi opět zvonil telefon a
důrazným hlasem se mně snažil varovat, že je třeba opět přijet do Oceli do
sídla společnosti OBEREME zaplatit úroky. Zrovna v tu chvíli jsem nějak nebyla
psychicky dostatečně na to soustředěná, takže jsem odhodila škrabošku a
právníkovi jsem jasně vyjevila, že mám podvod prokouknutý:
„Už s Vámi
přestanu hrát tu Vaši hru a budou vše řešit právníci soudní cestou.“
On
mne zase tehdy nediplomaticky odpověděl zcela nepřekvapeně a bez odporu, pouze
s výhrůžkou:
„Ale nebude to jednoduché!“
Jasně tím dal najevo, že ví o
čem mluvím - ne že neví o podvodu. Zdálo se mi to v tu chvíli od něj dost
nediplomatické, mnohem víc než mé odhalení, že vím, že je na mne páchaný
podvod. Učitě mnohem horší je přiznat účast na podvodu. Ale když jsme pak toto
probírali s mým známým starožitníkem Radimem Oslíkem, poskytl mi pohled z jiné
roviny náhledu - že právník OBEREME to neshledal pak asi jako nedopatření,
svou chybu, že se tak nezakrytě projevil, naopak, že je to výrazem toho, jak
se cítí být silný a nenapadnutelný, a že je to od něj projev výsměchu, že si
může dovolit všechno. Nejspíš jsem úplně v jiné rovině myšlení, že toto mne
vůbec nenapadlo. Ale nelituji té své jiné roviny, naopak, považovala bych ji
za svůj velký pád.
A skutečně dle prognózy právníka OBEREME to lehké
nebylo. Policie města Ocel s případem nechtěla zpočátku mít nic společného.
Bylo naprosto zřejmé, že buď je OBEREME zaplacené anebo se bojí, neboť mocná,
silná a nezákonně obohacená OBEREME měla ve svém kraji mafiánské postavení.
Zatímco vedle OBEREME ještě v tomto učedničtí PŘIŽIVÍME SE byli na základě
pouze již hned mnou přeložených důkazů ihned obviněni, obžalováni a odsouzení,
OBEREME ještě dlouho vystupovala u soudů vůči mne jako oprávněná vůči
dlužníkovi, i když jak jsem se dozvěděla, již samotná skutečnost, že OBEREME
podstupovala v mém případě soudy, byla v jejích taktikách naprostou novinkou,
Do té doby si údajně vše brala rovnou na základě svých podvodně ihned se
zápůjčními a zástavními smlouvami podepsaných kupních smluv. Abych toto
změnila a nebyly mé škody jen maličko umenšované a nepřišla jsem postupně o
vše, musela jsem vekšeré soudy obeslat dokumentem, že již jsem dostatečně
zdravá natolik, že odnímám plnou moc advokátovi a již se budu u soudů
zastupovat znovu. Rovněž jsem k přávě běžícímu soudnímu jednání obeslala ihned
své vlastní odvolání - v případě, kdy už dle advokáta to nebylo možné a tímto
mým odvoláním se soud konečně dozvěděl, že soudní strany by zde měly být
nazývány úplně jinak než dosud jsou. Nabyla jsem tak z vlastních zkušeností
dojem, že advokáti nepracují pro své klienty, aniž bych je podezřívala, že by
museli být zaplaceni protistranou. Spíš podléhají zkostnatělému soudnímu
režimu, kde skutečné reálné právo, nikoliv pouze shluk paragrafů, nýbrž právo
na základě logických argumentů, nemá žádnou váhu a není cílem. Jestliže se
tedy podaří kriminalistům zločince obvinit, nastává další pracný krok, aby
státní zástupce argumenty obvinění přijal a zločince obžaloval a teprve pak
dojde ke kalvárii soudních stání, kde se poškozený cítí stejně jako obviněný,
neboť je tam podroben naprosto stejně intenzivní palbě pochybovačných otázek -
jako pod heslem: „Dej si pozor občane, říkáš-li, že jsi byl podveden, my ti
ukážeme, aby sis už příště nic podobného nedovolil!“ A jestliže se podaří soud
přimět dokonce k odsouzení zločince, značí to obrovskou vnitřní sílu
poškozeného, který dali najevo, že se nehodlá vzdát a dovést svou věc do
konce, takže soud nemá jinou možnost.
Bohužel k této poslední
soudní etapě kalvárie jsem se dostala rychle pouze v případě Přiživíme se, a
to právě pro policejní laxnost ve věci shromáždění důkazů proti OBEREME. Proto
jsem musela zvolit cestu největšího nátlaku - tj shora a obav z mediální
záporné popularizace. Přesvědčila jsem tak policejní prezidium, že se z
několika úhlů začalo věnovat společnosti OBEREME.
V současné době
pod zorným úhlem kladných zpráv z policejních šetření se situace kolem
vlastnictví mé nemovitosti v Zahradní čtvrti opět začíná jevit v lepším
světle, takže již pomalu začínám uvažovat aktivovat svého stavaře k dokončení
stavby. Vzpomenu si vždycky na rodiče, jak si určitě tam kdesi nahoře
oddychnou a nedovedu si představit, jak by někdo cizí žil na zahradě s naším
zvířecím hřbitovem.
Shodou okolností onen stavař, co jsem na něj tak
vzpomněla, je majitelem obrazu z Kolovil, který mně právě na zahradě v
Zahradní čtvrti zmiňovala paní profesorka Viola Slunečná. Zase určitě paní
profesorka měla pravdu - a vůbec co tím asi myslela? Proč právě teď se mám
ptát na obraz, který jsem před lety určila a napsala jsem na něj posudek? Byl
to tedy naprosto výjimečný obraz, který má hodnotu několika milionů. Původně
se myslelo, že není značený, ale i tak by byl hodnotý, ale našla jsem na něm
signaturu a to dokonce s nejpozdějším datováním, kdy se myslelo, že Malíř
krásných zátiší už ani nemaloval.
Epilog
Bylo zde předloženo opět
něco z nekonečného množství autobiografických zážitků Rosemarie Maceškové
z jejího života mezi obrazy. Je toho ještě mnoho, co je možné a žádoucí
vynést na denní světlo před oči zasvěceného i nezasvěceného čtenářstva a
nechat tak nahlédnout do specifického světa obrazů a všeho zajímavého,
neobvyklého a nádherného, ale i toho špatného a dokonce zločinného, co tento
svět v sobě skrývá. Další příběhy jsou proto zpracovávány, aby toho pokud
možno co nejvíc neupadlo v niveč zapomnění.
V případě příběhu „Podvodníci mají své
slabiny“ se jedná o setkání Rosemarie Maceškové se zločinem jiného druhu než
prostřednictvím její profese. Základem je skutečná událost, s níž je autorka
nucena několik let bojovat - a to nejen v podobě boje proti zločincům, ale i
po shromáždění dokumentace jejich zločinu také s obrovsky zkostnatělou
mašinérií úřadů, které by tyto zločince za jejich zločinnou činnost
postihly.
Pouze určité detaily jsou fantazijně dotvořené, někdy dotažené do
krajnosti, avšak základ popsaných událostí je skutečný.