Home Page

Po náhlé smrti rodičů jsem zdědila zahradu a rozestavěný dům, kam jsem s rodiči a zejména pak s tatínkem jezdila, v sousedství původní krásné velké dědovy zahrady, kde jsem strávila značný kus svěho dětství. Tatínek tam zprvu rozestavěl dům, později se hlavně věnoval zahradě se spoustou zajímavých stromů, keřů a rostlin. Dům zůstal nedostavěný, neboť za minulého režimu byl stavěný jako rekreační chata a jeden ze snaživých sousedů, patrně inteligenčně na výši, ale nějaké jiné, si na úřadech stěžoval, že stavba má větší parametry, takže nemohla být ani zkolaudována. Později pak tatínek už na stavbu neměl dost sil. Plánovala jsem stavbu dokončit a přestěhovat se tam, avšak při zhoršujícím se zdravotním stavu se začaly hromadit finanční problémy, takže jsem se před chystanou velkou operací páteře rozhodla vše dát do pořádku z finanční půjčky proti zástavě nemovitostí. Zrušila jsem proto již připravený hypoteční úvěr na dostavbu domu a uzavřela smlouvy se dvěma společnostmi, které mi slíbily rychle ještě před nástupem do nemocnice předat potřebnou finanční částku, abych vše potřebné uhradila a mohla se v klidu věnovat léčení.
Až časem se ukázalo, že obě společnosti si mne vyhlédly jako neobyčejně vhodný objekt podvodu. Takže jsem žádné peníze nedostala, ani jsem nedala do pořádku vše potřebné a zároveň i rozestavěná stavba začala chátrat. Byla přerušena zbořením jednoho prý zbytečného komínu a do stavby začalo proudem téct, takže v ní bylo vše promáčené. Proto jsem se rozhodla pár mně drahých kusů nábytku, které v ní byly jako památka po předcích, zatím prodat - ještě dřív než budou úplně vodou zničené.
Za tím účelem asi rok po první operaci, kdy jsem tedy již drahně přes rok marně čekala na své peníze a stavba byla silně prosycena vodou, jsem za účelem zmíněného prodeje nábytku musela zase po dlouhé době zajet na svůj pozemek do Zahradní čtvrti. Znamenalo to pro mne vždy spíš nervovové vypětí vidět vše dříve tatínkem opečovávané tak zpustošené a navíc dokonce když formálně mně to sice ještě říkalo „pane“, ale již jen taktak, protože větší z podvodných společností - OBEREME a.s. si již na mou nemovitost „brousila zuby“, zatímco menší PŘIŽIVÍME SE spol.s r.o. si užívala do společného projektu OBEREME a.s. vložených peněz. OBEREME totiž poskytla mnou žádanou finanční hotovost, převzala ji však PŘIŽIVÍME SE, nikoliv já, ode mne se však chtělo platit úroky a OBEREME se tím pádem těšila, že dostane mou zástavu - nemovitost v lukrativní Zahradní čtvrti.
Mezi nábytkem, přestěhovaným do mého rozestavěného domu z vedlejší bývalé dědovy chaty, kde jsem prožila hodně ze svého dětství, byla i velká novorenesanční skříň. Je to pozoruhodný kus nábytku, k němuž mne vážou četné vzpomínky z dětství. Skříň byla vždy výraznou součástí zařízení dědovy chaty. Při vstupu z předsíně stála přesně proti dveřím a velká tabule zrcadla v celé ploše jednoho křídla dveří skříně vždy vnutila vstoupivšímu pohled na celou jeho postavu. Jak to tak bývá – mladí rodiče si mne tehdy tolik nevšímali a nikdy mne neupozorňovali, abych stála rovně apod. Zato když jsem s bratrem v létě pobývávala s dědou a babičkou na chatě, tak babička mne neustále upozorňovala:
„Narovnej se nebo budeš hrbatá!“
Pořád mne pak znělo v hlavě to její „nebo budeš hrbatá“ a byla to pro mne představa něčeho hrozného – představovala jsem si vždy vůbec ten nejhorší případ, jaký jsem někdy spatřila – patrně nějakou nemoc kostí, zkrouceného člověka, jemuž ze zad vyrůstá celá lopatka. A když jsem se v noci vracívala ze záchodu, tak se pamatuji, jak v takové nové žluté flanelové košilce jsem v zrcadle kontrolovala, zda už nemám na zádech nějaký zárodek hrbu. Babička tehdy určitě alespoň tušila smysl svých slov, protože mezi v ženské linii dědičnými znaky se v našem rodě právě projevuje určitá inklinace ke skolioze páteře a nyní po mnoha letech skutečně podstupuji operace, abych „nebyla hrbatá“. Tak všechny tyto vzpomínky ve mně vždy vyvolává velká novorenesanční skříň, která mi zůstala jako jedna z mála věcí po dědovi a babičce, neboť druhá dědická linie je mnohem ekonomičtěji zaměřená než naše, takže dědictví šlo vesměs druhým směrem. Nyní jsem však i skřín v záchraně před zničemním byla nucena prodat.
Akutnost v zrcadle skříně kontrolované choroby však na mne nedolehla ještě pak tak brzy jako jiná, která ji předešla a byla zrovna tak předpověděna zase mým předvídacím snem. Aniž jsem tehdy tušila, že bude zanedlouho můj život viset skutečně na vlásku, asi půl roku před jasným projevením se akutního stadia choroby, se mi jako školačce před osmým ročníkem školy zdál v noci velmi zneklidňující sen. Odehrával se v kině, které jsme navštěvovali i se školou – tak tomu bylo i ve snu. Celé hlediště zaplnili žáci naší školy a v době očekávání filmu najednou do sálu vešla skupinka cizích dospělých lidí – myslím, že byli tři – dvě ženy a jeden muž. Jedna žena byla takovou mluvčí – myslím, že měla na sobě červený kostýmek s úzkou sukní střední délky, jak se tehdy nosily. Ta začala přítomným sedícím dětem vykládat:
„Nastal problém, že se lidstvo příliš přemnožuje a je to třeba eliminovat. Proto máme za úkol někoho z dětí vybrat a ten s námi odejde a bude usmrcen.“
Způsob a okolnosti smrti nebyly ve snu specifikovány.
Seděli jsme v dlouhých řadách kompaktně propojených sedadel, jaké bývaly v kinech obvyklé – řada zabírala vždy celou šíři sálu. Seděla jsem asi uprostřed jedné řady a ona vůdčí žena se najednou ke mne začala prodírat:
„Ty holčičko s námi půjdeš! Tebe jsme si vybrali!“
Nebyla jsem nikdy příliš poddajné dítě, které by vždycky poslouchalo, naopak jsem mívala svou hlavu a tak došlo k dramatické situaci, kdy mne žena tahala za ruku z mého sedadla a já jsem se s ní přetahovala a křičela jsem na ni:
„Ale já s Vámi nepůjdu, já nechci ještě zemřít!“ Když žena viděla, že se mnou nic nezmůže, tak to nakonec vzdala a řekla jedné mé spolužačce – takové pokorné tiché droboučké blondýnce:
„Tak s námi pojď ty!“
A holčička skutečně hned pokorně vstala a následovala všechny tři dospělé, kteří s ní odešli. Pak právě asi za půl roku mně na školním výcvikovém kurzu prasklo slepé střevo a houkající sanitkou mne rychle dovezli rovnou na operační sál a poté opět asi za půl roku – na počátku 9. ročníku zemřela ona drobná blonďatá spolužačka na leukémii. Přitom o obou nemocích nikdo dříve nic netušil.
Ovšem nejen sny mi poskytovaly a poskytují představu o tom co se stane, má intuice či tzv. šestý smysl mne často upozorňuje i v běžném životě na mimořádně důležité události a situace. Stejně jako jsem tušila přítomnost nebezpečí za závěsem v bytě, kde na mne čekal mladý mohutný zloděj, aby se mnou cosi provedl, tak jsem byla přesně naváděna i na místo smrti tatínka přesně v aktuálním okamžiku, kdy jej právě strhávalo auto na přechodu. Tehdy jsem si fotografovala nějaké zajímavé věci ve vile blízko Čtvrti velkých činžáků, kolem níž dnes jezdívám nakupovat potřeby pro své čtyřnohé spoluobyvatele. Když jsem byla hotová – v pátek navečer, řekla jsem si, že to akorát ještě stihnu zajet s vyfoceným filmem do Kodaku nechat jej vyvolat. Vydala jsem se proto přímo do Čtvrti velkých činžáků. Když jsem byla u světelné křižovatky na Kostelním náměstí a chystala jsem se zahnout doprava, ozvalo se houkání a přijela úrazová sanitka. Musela jsem zajet úplně k chodníku, aby kolem mne projela rovněž doprava. Když projela, tak dva policisté v autě vedle mne, kteří přijeli těsně před sanitkou, na mne gestikulovali, abych je pustila před sebou projet rovněž vpravo za sanitkou. Dala jsem film vyvolat a když jsem pak dojela domů, tak mi hned zvonil telefon a volal právě jeden ze dvou policistů, které jsem pouštěla, že tatínka porazilo auto pošty Velkého špinavého města. Stalo se to přesně ve chvíli, když jsem se náhle rozhodla právě v ta místa jet a pouštěla jsem pak sanitku s již mrtvým tatínkem. Překvapivě místo, kde došlo k neštěstí a kde skončil tatínkův život, ve mně již od dětství budilo představu toho nejkrásnějšího a nejmírumilovnějšího koutku světa a to trvá i nadále - většinou slunečními paprsky prozářená široká ulice s výstavnými secesními domy a široké chodníky se vzrostlými stromy. Jako bych už od raného dětství s tím místem byla nějak svázána. Chodívali jsme tuty s tatínkem také pravidelně cestou k jeho mamince a on mi přitom vyprávěl co právě četl z detektivní literatury.
Ale dál jsem už neměla čas přemýšlet. Od vrátek se bujnou zelení zahrady k domu prodírala drobná dáma se světle rusými vlasy, vyčesanými do drdolu. Jednou rukou si přidržovala zvednutou širokou sukni a druhou rukou odhrnovala větve okrasných stromů, které jsem při cestě vysázela, aby lemovaly cestu k domu svými bohatými květy –jako má hortenzie Pink Princess. V další fázi cesty bujné keře vystřídala řada mnohem méně rozbujelých, zato ostnatých stromkových růží Queen Elisanbeth. Tam mohla návštěvnice konečně uvolnit své ruce a postupovat rychleji.Vyběhla jsem naproti, abych jak se patří přivítala paní, která je mi tolik nakloněná a cítím v ní jakýsi pocit jistoty v tomto jinak dost nepřátelském světě. Jak mne uviděla, hned se usmála, mávala na mne a volala, že až se vše dá opět do pořádku, bude to tam to tam opravdu hezké a budu se tam pak moct konečně nastěhovat. Pak mne už v klidu na lavičce u domu ve stínu velké hrušky začala líčit, že má pro mě šťastné noviny a že už konečně si budu moct oddychnout a v klidu žít a pracovat – a prý je přesvědčena, že to bude konečně ve svém domě a na své zahradě a dodala:
„Rodiče by byli rádi, kdyby to tak viděli. Stejně jsem přesvědčená, že dosud ani po smrti neměli klid a představovali si, jak se tu s bratrem zmítáte ve spárech všech možných podvodníků. A bohužel to tak bylo…“
Souhlasně jsem přikyvovala a netrpělivě jsem čekala na ty avízované noviny. A milá dáma pokračovala:
„Vím o tom, jak se Vám zdál sen o právníkovi akciové společnosti OBEREME, která zastavila tuhle Vaši parcelu a stavbu. Byl to sen o předvídacím snu, kdy jste tak předem věděla, že přijde určitá ve snu přesně vyjevená situace, kdy Vás bude chtít zavraždit a tím odstranit svědka jejich velkých podvodů, který je prohlédl. Nicméně, víte vůbec Rozárko, že onen právník vstoupil do představenstva OBEREME a.s. až čtvrt roku poté co jste u nich podepsala ty nešťastné smlouvy?“
„Ano, paní profesorko, máte pravdu, zpočátku jsem se s ním nikdy nesetkala, až pak od přelomu roku se mnou naopak nikdy už nejednal nikdo jiný a víte, že je také zajímavé, že pak také už nikdo nikdy nezmínil, že mi zároveň s výpůjční a zástavní smlouvou dali podepsat i kupní smlouvu? A ten sen si samozřejmě dobře pamatuju. Je to stejně zvláštní, že právě po něm jsem se nějak utvrdila, že mé dřívější pochybnosti a pocit, že obě společnosti jsou podvodně smluvené, že jsou opodstatněné. Do té doby jsem jen měla nějaké podezření, ale od toho snu jsem to už stoprocentně věděla. Měla jsem jen ty své zážitky a pozorování jako důkazy - jako že právě právník OBEREME celou dobu netelefonoval do nemocnice na můj telefon a pak hned první den po návratu domů na týž telefon zavolal, když to věděl jen člověk z PŘIŽIVÍME SE, kdy se vracím z nemocnice. A ještě několik dalších takových věcí.“
Ano, dobře jsem si pamatovala ten sen, který prudce zvrátil mé chování k této společnosti. Do té doby jsem sice měla podezření, že obě společnosti byly na mne domluvené a že si jen mezi sebou předaly peníze, které jsem měla dostat já jako půjčku na zástavu nemovitosti a OBEREME se těšila na následný zisk propadlé nemovitosti. Neměla jsem však jasný doklad, ale po zmíněném snu jsem získala naprostou jistotu. Pak prof. Slunečná pokračovala:
„Tak už je toho všude plno, bylo toho na nich nahromaděného moc a budou jistě nakonec odsouzeni. Uvidíte, všichni tito darebáci, zločinci, zloději a veškerá podobná verbeš – snad i vrazi – všichni budou zavření až zčernají! Vzpoměňte si na starožitníky Mazaného, Dunaje a profesora Krova s jejich podvody s obrazy.“
Zůstala jsem na ni hledět sice velmi potěšená, ale zároveň i s myšlenkou, proč vlastně tu stále musím suplovat někoho jiného a zabývat se jeho prací? Na to jsou tady snad kriminalisté – odborníci a co já s tím mohu pomoct – jako umělecká historička? Vtom se však prof. Viola Slunečná prudce postavila:
„Málem bych zapomněla, co už je hodin. Za chvíli mi jede autobus. Ale ještě jedno – vzpomínáte si na majitele obrazu z Kolovil? Zkuste ho zase kontaktovat, jak pořídil se svým obrazem!“
Spěšně se rozloučila a co nejrychleji, jak jí to jen přerostlá vegetace zahrady dovolovala, se ubírala k vrátkům a za chvíli jsem ji již neviděla. Jak jsem ještě tak očima hledala drobnou, ale barevně výraznou postavu starší dámy, moje oči ještě spočinuly na rohu zahrady se vzrostlými břízami, pod nimiž je mezi keři rododendronů umístěn kočičí hřbitov – jsou zde hroby nejzasloužilejších zvířecích členů rodiny. Své čestné místo zde má i hrob mého prvního černobílého kocoura Nádirka – přesněji Nádir-šáha Šírín az Algieba. Mezi listy jakoby jemně zaševelily tiše se vznášející kočičí dušičky, které tento kout zahrady obydlují. Ale už jsem se také začala chystat k cestě domů. Docela jsem spěchala, protože se vše dost protáhlo a hrozilo, že se brzy začne stmívat. V nejbližších dnech jsem však neměla čas dál se těmito záhadami zabývat, čekala mne další zajímavost a zároveň úkol.

Když jsem přijela domů a vstoupila do předsíně, už se ozval z pokoje telefon. Jen jsem se rychle vyzula z bot a zabouchla jsem dveře, za nimiž na chodbě zůstali uvěznění zvědaví Olminka, Asraelka a Čumoušek. Nemohla jsem čekat, až se rozhodnou se vrátit, protože by volající určitě mezitím zavěsil. Hnala jsem se tedy k telefonu, kde se mi ohlásila jakási dáma a požádala mne o pomoc se svou záležitostí. Má doma obraz, staré rodinné dědictví. Obraz by měl být velmi cenný, její dědeček jej někdy za první světové války pěšky přinesl z Ruska. Je však ten problém, že když jej nesl přes hranice, podpis na obraze raději zakryl. Neví jak, ale nyní podpis vidět není. Domluvila jsem se tedy s paní, že se přijedu na obraz podívat a napsala jsem si adresu a telefonické kontakty. Když jsem konečně položila sluchátko, naštěstí jsem si hned vzpomněla na tři uvězněné za dveřmi a šla jsem je vysvobodit.
Majitelka záhadného obrazu z Ruska projevila přání, abych se přijela na obraz podívat co nejdříve. Celkem jsem zrovna neměla na následující den nic konkrétního domluveného, tak jsem ji mohla nabídnout hned příští den. Čeká mne tedy cesta do města Ocel – pro mne dost hororová představa, přímo provokující, opět zajet do toho města, kde vládne mafiánským způsobem OBEREME a.s., kam jsem před časem jezdívala v naději obdržení potřebných peněz. Donedávna jsem s tímto městem neměla nic společného a najednou nyní jsem s ním takto svázaná a nucena často tam jezdit. Navíc i oba rodiče byli zpopelneni právě zde v krematoriu v mšstě Ocel, což chudáci za svého života nikdy samozřejmě netušili, kam je takto na jejich poslední cestu povezou. Jsou to nyní současné praktiky pohřebních služeb Velkého špinavého města, kde jsou pohřby vzhledem k velkému vytížení zvlášť drahé, takže finančně méně nákladnější pohřby bez obřadu vozí z Velkého špinavého města zpopelňovat právě do města Ocel, kde krematorium není tak vytížené.
Majitelka obrazu mi přesně vysvětlila cestu. Jakmile vjedu do města Ocel, na první větší křižovatce bych se k centru města a také k mně známé skciové společnosti OBEREME musela dát vpravo, k paní s obrazem se však dám vlevo. Tam pojedu napřed přes starší sídliště, pak vilovou čtvrtí a poté se na křižovatce dám vlevo k velkým blokům moderních paneláků. Jak se mi to stává často, podařilo se mi vyrazit až téměř v době, kdy jsem byla již očekávána. Proto jsem šlápla na plyn a ujížděla. Brzy jsem už vjela do města Ocel a blížila jsem se po kusu rovné silnice k oné první křižovatce. Proti mně jela temně zelená dodávka, která u mne mírně zpomalila, takže jsem měla čas všimnout si řidiče a spolujezdce a až mne zatrnulo. Moc si lidi nepamatuji, ale přišlo mně, že jsem tyto obličeje viděla právě v OBEREME a.s.. Dívala jsem se do zpětného zrcátka a všimla jsem si, že auto využilo hned prvního mírně vykrojeného místa vpravo vedle silnice, aby tam zastavilo. Nechala jsem to být a věnovala jsem se hledání cesty, jak jsem ji měla popsanou. Na křižovatce jsem proto zahnula doleva a pak jsem dle podrobného popisu brzy našla vchod s patřičným číslem ve velkém bloku novostavby.
„Doufám, že jsem Vás nezdržela svým zpožděním a že jsem Vám nenarušila tak Váš program“. Začala jsem omluvně.
„Ale kdepak, jen pojďte dál paní doktorko, hlavně že jste dojela.“
A paní mne hned zavedla k onomu obrazu, za nímž jsem přijela. Obraz téměř čtvercového formátu – olejomalba na plátně, opravdu vypadal zajímavě. Dle abstraktních forem bych jej mohla zařadit skutečně k ruským moderním malířům počátku 20. století, jejichž obrazy jsou dnes vysoce ceněné. Po signatuře autora jsem však nenašla ani stopy - nebo přesněji řečeno, určité náznaky jsem mohla nejasně vysledovat, ale nic víc. Proto jsme se s majitelkou dohodly, že si obraz převezmu a podrobím jej preciznímu průzkumu. Poté jsem už déle nezdržovala, o což jsem se postarala již dostatečně svým pozdním příjezdem a rozloučila jsem se. Obraz jsem v autě postavila na zem před zadní sedadla a vydala jsem se na zpáteční cestu.
Už jsem úplně zapomněla na stín podvodné společnosti OBEREME, proslulé špatnými manýrami a s novým obrazem v mysli jsem uháněla zpáteční cestou. Přijela jsem na poslední křižovatku, kde nyní vlevo bych přijela k centru města a vpravo jsem rovným úsekem mířila ven z města. Zahnula jsem tedy doprava a vtom jsem uviděla, že ona temně zelená dodávka stále stojí vpravo u silnice. S nepříjemnými pocity jsem projela kolem ní a vtom se auto vydalo za mnou. Mé malé červené autíčko je neobyčejně mrštné, takže si musím neustále dávat pozor na překročení rychlosti. Přesto jsem ve zpětném zrcátku viděla, že se velké zelené auto přibližuje a už jsem mírně pootevřeným okénkem slyšela i obrovský hřmot a říkala jsem si:
„Co ten člověk blázní? Vždyť se mu to auto rozsype!“
Ale zároveň jsem měla i nepříjemné pocity, vzpomněla jsem si, jak mne připadaly obličeje v autě povědomé. Najednou byl rachot ještě silnější a auto mne začalo předjíždět. Neměla jsem zájem jet rychleji, protože už tak byla rychlost v daném místě lehce postižitelná. Proto jsem naopak mírně přibrzdila a čekala, až mne auto předjede. To však se stále mírně přibližovalo víc a víc k boku mého auta, takže jsem se radši začala uhýbat doprava a pravými koly jsem jela až po štěrku krajnice. Najednou vyjelo auto proti nám, bylo to osobní auto a předjíždějícímu autu se naštěstí v pořádku vyhnulo. Blesklo mi hlavou, jak tohle dopadne a co vlastně chce posádka auta podniknout, když vtom se ze zatáčky proti nám vyřítil autobus. Nechtěl-li se řidič dodávky s ním čelně srazit, musel stoupnout na brzdy a zařadit se za mé auto. Rychle jsem toho využila a ukázala jsem, jak je mé autíčko mrštné. Než stačila dodávka opět začít zvyšovat rychlost, už jsem nabírala dostatečný náskok. Jen jsem koukla do zpětného zrcátka, abych zkontrolovala situaci a vtom mé oko spočinulo i na zadním okně vzdalujícího se autobusu a zahlédla jsem v něm povědomou hlavu s bohatými světle rusými vlasy a na nich s drobným fialovým kloboučkem a vedle ruku mávající žlutým šátkem. Šťastná náhoda mi zase jednou pomohla – anebo má ochranná bytost?
Večer jsem už neměla na nic ani myšlenky a brzy jsem si musela jít lehnout, abych hned usnula. Druhý den za denního světla jsem si vzala přivezený obraz ke světlu a s lupou v ruce jsem začala zkoumat místo se signaturou. Už i tak jen lupou jsem se dopátrala, že bohužel signatura není přemalovaná – v tom případě by stačilo sejmout přemalbu a pod ní by bylo možné předpokládat podpis malíře. Bohužel byly patrné jen pozůstatky jednotlivých písmen a ostatní se ztrácelo. Bylo i logicky vysvětlitelné, že dědeček paní neměl někde při pěší cestě k dispozici barvy a štětec, nýbrž musel jen tak možná vlhkým prstem signaturu vymazat. Vzala jsem obraz naopak do co nejtemnějšího místa a na místo signatury jsem si posvítila UV lampou. V malbě vystoupily světlé tahy písmen – velké tiskací, ale překvapivě nikoliv azbuka, nýbrž latinka. Písmena jsem si co nejpřesněji napsala, ale marně jsem pak hledala ve všech dostupných databázích po odpovídajícím malíři. Takže dědečkovi paní se sice podařilo obraz úspěšně přenést přes hranice, ale přitom na něm zničil velice důležitý doklad, který by z obrazu teprve vytvořil danou hodnotu, kterou vždy tvoří především jméno autora. Jinak to však je nepochybně velmi kvalitní a zajímavý obraz.
To kdyby alespoň na obrazy takové kvality půjčila společnost OBEREME peníze! V té době jsem ještě netušila, co se vbrzku dozvím a jak se zadostiučiněním budu moct sledovat, jak tito podvodníci udělali chybu, že z odborníků si udělali nepřátele místo aby se s nimi poradili - holt každý dělá chyby a chybami se člověk učí - tedy v tom případě, že ještě mu pak zbývá nějaký čas na to poučení, jestli si jej už nevyčerpal a už nebude mít možstnost nápravy.

Téměř od počátku jsem tušila, že se společnosti OBEREME a PŘIŽIVÍME SE spolu domluvily na tom, že mne jako chudinku chystající se právě na velkou operaci, velice snadno o vše připraví. Všímala jsem si i taktiky, že společnost OBEREME nereagovala na můj přímý dotaz, nýbrž až na zprostředkování společností PŘIŽIVÍME SE, dále že slíbila půjčit o určitý obnos méně, aby zde vznikla záminka k jakési finanční machinaci, která měla vysvětlovat zadržování peněz určitou dobu....Byly to však stále jen určité pocity a dohady, přičemž jsem stále spíš doufala, že společnost PŘIŽIVÍME SE snad - i když je to velmi nevěrohodné - přeci jen říká pravdu a svých peněz se dočkám. Od prof. Slunečnou zmíněného snu jsem měla jistotu podvodu. Přesto jsem i nadále ve svém chování k oběma společnostem zachovávala vstřícnost, neboť mi připadalo škoda narušit další průběh událostí, kde se společnosti mohly jedině stále víc a víc zaplétat do svých sítí a samy přinášet proti sobě důkazy. Bohužel to tak skutečně činila - ale hlavně jen ta nezkušenější - PŘIŽIVÍME SE, která mohla být pak ihned obviněna a obžalována, kdežto zkušenější OBEREME byla na vše připravená, avšak snad až příliš si důvěřující a tím se mnohé nebojící zakrývat.
Proto v pokračujícím, i když už jen předstíraném vstřícném jednání, jsem na naléhání právníka společnosti OBEREME přišlíbila jak to jen šlo po návratu z nemocnice, že v otréze přicestuji do Oceli, abych podepsala různé smlouvy prodlužující listiny. Tak jsem se naposledy rozjela ještě na jednání s OBEREME a.s. Přesně to byla situace ze smiňovaného snu - za chvíli jsem se v ní měla ocitnout a bylo skutečně třeba mít se po tom varování na pozoru. Ve snu jsem se při jednání v OBEREME ocitla s právníkem o samotě a on skutečně pak v bezradné reakci když nevěděl jak jinak mne umlčet, náhle ke mně zezadu přistoupil a začal mne škrtit. Něco mi tento sen chtěl říct, na něco upozornit, před něčím varovat nebo vyzdvihnout nějakou výraznou zajímavou situaci - je otázka jak vše pak proběhne ve skutečnosti a tuto skutečnost jsem právě teď měla prožít.
Jela jsem tehdy proto na jednání sice ostražitá a plná obav, ale nedávala jsem ještě na sobě nic znát a jednala jsem vstřícně, nikoliv v tom významu jako že jednám s podvodníky. V OBEREME mne přijal právník společnosti Ryšavý. Byla to výrazná osobnost, s hustým zrzavým plnovousem a vlasy. Když jsem mu podepsala různé smlouvu prodlužující listiny evidentně na mne chtěl zapůsobit tím, že mi ukáže, že dovedou dobře investovat i v mé oblasti - tj. výtvarného umění. Tajemně a důrazně všem sdělil, že teď se mnou půjde do vedlejší kanceláře a aby nás nikdo nevyrušoval - jako že mi ukáže něco tak vzácného, co není pro každé oči a jen mně jako odbornici tím prokáže obrovskou čest. Když jsme byli v kanceláři už zavřeni sami a bylo zřejmé, že si nás nikdo nedovolí vyrušit, hrdě otevřel rozměrný trezor společnosti a z něj vyňal pečlivě zabalený obraz. Činil to pomalými pohyby s obrovskou hrdostí a vědomím slavnostní chvíle, kdy se chystá mi ukázat něco, co jsem ani ještě snad nikdy v rukou nedržela. Cítila jsem z celého Ryšavého chování, jako by říkal:
„Dejte si na nás pozor, Vy jste proti nám nic! Nepodřídíte-li se naší hře, špatně dopadnete!“
Vyrozuměla jsem co se týká obrazu, že jej patrně dal společnosti nějaký klient jako zástavu proti půjčce. Jinak společnost poskytovala vždy vesměs půjčky hlavně proti zástavě nemovitostí a nově pak proti zástavě aut. Zřejmě se čerstvě rozhodli pustit se i na pro ně novou půdu umění, neboť panuje obecná představa, že tam jsou velké peníze. Možná že právě zástavu nemovitostí chtěla omezit, neboť v minulosti si v této oblasti počínala až protiprávně a vstoupila tím už v širší negativní známost.
Čekala jsem tedy zvědavá, co se skrývá v pečlivě zabaleném balíku. Vždy se ráda podívám na každý zajímavý obraz. Právník konečně sejmul všechen obalový materiál a vyňal z něj obraz obdélného formátu na plátně. Místy byla malba provedena v silných nánosech barev, zejména co se týká běloby – bylo to v místech malby moře apod. ne tolik podrobných detailech. Když jsem se jen pouhýma očima podívala na detaily drobných postaviček na mořském břehu, hned jsem pojala podezření, že jsou jakoby tlumené, s nejasnými obrysy. Vyňala jsem ze své kabely velkou lupu, kterou stále nosím u sebe pro podobné případy potřeby a mlčky jsem lupu přiložila před obraz. A ihned se mi prokázalo být oprávněným mé podezření. Dál i při zkoumání dalších míst obrazu jsem si potvrdila, že povrch plátna z lícové strany je celý krytý jemným papírem. Jednalo se o typ kopie, zvaný anaplast. Byl rozšířený už od 19. století a souvisí s rozvojem fotografických a tiskařských technik. Obraz je přenesený fotografickou cestou na jemný papír, který je podlepený plátnem. Poté je ještě často domalován štětcem olejovými barvami. Takže jsou na obraze dobře viditelné skutečné tahy štětcem, zezadu je vidět plátno, napnuté na blindrámu – napínacím rámu a struktura plátna je dobře znatelná i přes jemnou papírovou vrstvu na lícové straně. Mnohdy je třeba lupou prozkoumat detailní části obrazu – tj. zejména oči, rty apod., kam si s barvami štětcem většinou netroufli a je v těchto místech lupou vidět struktura tisku. Později ve 20. století pak v tehdejším Sovětském svazu navázali na techniku anaplastů ještě s tím rozdílem, že tisk nebyl provedený na papír, nýbrž rovnou na plátno. Takto vyráběné reprodukce na plátnech se i u nás hodně prodávaly a tvořily hlavně výzdobu různých úředních prostor.
Odpoutala jsem se od lupy, narovnala se a mile se na právníka usmála:
„Ten obraz už nemusíte dávat do trezoru, nemá žádnou hodnotu, je to kopie – anaplast.“
Nedal na sobě nic znát, stále se usmíval, pouze koutky úst v směvu mu poněkud ztvrdly a poklesly. Holt tento obchodní tah se mu zřejmě nevydařil, tak jak se domníval. Představovala jsem si - kolik asi proti bezcennému anaplastu zapůjčili peněz? Sami si však zvolili svou cestu - nevzízt na pomoc odborníka a postavit se proti němu ve svých zájmech. Jak zní staré dobré přísloví - „Kdo chce kam, pomozme mu tam!“

Nicméně, právník Ryšavý společnosti OBEREME se snažil pokračovat ve své taktice a za čas mi opět zvonil telefon a důrazným hlasem se mně snažil varovat, že je třeba opět přijet do Oceli do sídla společnosti OBEREME zaplatit úroky. Zrovna v tu chvíli jsem nějak nebyla psychicky dostatečně na to soustředěná, takže jsem odhodila škrabošku a právníkovi jsem jasně vyjevila, že mám podvod prokouknutý:
„Už s Vámi přestanu hrát tu Vaši hru a budou vše řešit právníci soudní cestou.“
On mne zase tehdy nediplomaticky odpověděl zcela nepřekvapeně a bez odporu, pouze s výhrůžkou:
„Ale nebude to jednoduché!“
Jasně tím dal najevo, že ví o čem mluvím - ne že neví o podvodu. Zdálo se mi to v tu chvíli od něj dost nediplomatické, mnohem víc než mé odhalení, že vím, že je na mne páchaný podvod. Učitě mnohem horší je přiznat účast na podvodu. Ale když jsme pak toto probírali s mým známým starožitníkem Radimem Oslíkem, poskytl mi pohled z jiné roviny náhledu - že právník OBEREME to neshledal pak asi jako nedopatření, svou chybu, že se tak nezakrytě projevil, naopak, že je to výrazem toho, jak se cítí být silný a nenapadnutelný, a že je to od něj projev výsměchu, že si může dovolit všechno. Nejspíš jsem úplně v jiné rovině myšlení, že toto mne vůbec nenapadlo. Ale nelituji té své jiné roviny, naopak, považovala bych ji za svůj velký pád.
A skutečně dle prognózy právníka OBEREME to lehké nebylo. Policie města Ocel s případem nechtěla zpočátku mít nic společného. Bylo naprosto zřejmé, že buď je OBEREME zaplacené anebo se bojí, neboť mocná, silná a nezákonně obohacená OBEREME měla ve svém kraji mafiánské postavení. Zatímco vedle OBEREME ještě v tomto učedničtí PŘIŽIVÍME SE byli na základě pouze již hned mnou přeložených důkazů ihned obviněni, obžalováni a odsouzení, OBEREME ještě dlouho vystupovala u soudů vůči mne jako oprávněná vůči dlužníkovi, i když jak jsem se dozvěděla, již samotná skutečnost, že OBEREME podstupovala v mém případě soudy, byla v jejích taktikách naprostou novinkou, Do té doby si údajně vše brala rovnou na základě svých podvodně ihned se zápůjčními a zástavními smlouvami podepsaných kupních smluv. Abych toto změnila a nebyly mé škody jen maličko umenšované a nepřišla jsem postupně o vše, musela jsem vekšeré soudy obeslat dokumentem, že již jsem dostatečně zdravá natolik, že odnímám plnou moc advokátovi a již se budu u soudů zastupovat znovu. Rovněž jsem k přávě běžícímu soudnímu jednání obeslala ihned své vlastní odvolání - v případě, kdy už dle advokáta to nebylo možné a tímto mým odvoláním se soud konečně dozvěděl, že soudní strany by zde měly být nazývány úplně jinak než dosud jsou. Nabyla jsem tak z vlastních zkušeností dojem, že advokáti nepracují pro své klienty, aniž bych je podezřívala, že by museli být zaplaceni protistranou. Spíš podléhají zkostnatělému soudnímu režimu, kde skutečné reálné právo, nikoliv pouze shluk paragrafů, nýbrž právo na základě logických argumentů, nemá žádnou váhu a není cílem. Jestliže se tedy podaří kriminalistům zločince obvinit, nastává další pracný krok, aby státní zástupce argumenty obvinění přijal a zločince obžaloval a teprve pak dojde ke kalvárii soudních stání, kde se poškozený cítí stejně jako obviněný, neboť je tam podroben naprosto stejně intenzivní palbě pochybovačných otázek - jako pod heslem: „Dej si pozor občane, říkáš-li, že jsi byl podveden, my ti ukážeme, aby sis už příště nic podobného nedovolil!“ A jestliže se podaří soud přimět dokonce k odsouzení zločince, značí to obrovskou vnitřní sílu poškozeného, který dali najevo, že se nehodlá vzdát a dovést svou věc do konce, takže soud nemá jinou možnost.
Bohužel k této poslední soudní etapě kalvárie jsem se dostala rychle pouze v případě Přiživíme se, a to právě pro policejní laxnost ve věci shromáždění důkazů proti OBEREME. Proto jsem musela zvolit cestu největšího nátlaku - tj shora a obav z mediální záporné popularizace. Přesvědčila jsem tak policejní prezidium, že se z několika úhlů začalo věnovat společnosti OBEREME.
V současné době pod zorným úhlem kladných zpráv z policejních šetření se situace kolem vlastnictví mé nemovitosti v Zahradní čtvrti opět začíná jevit v lepším světle, takže již pomalu začínám uvažovat aktivovat svého stavaře k dokončení stavby. Vzpomenu si vždycky na rodiče, jak si určitě tam kdesi nahoře oddychnou a nedovedu si představit, jak by někdo cizí žil na zahradě s naším zvířecím hřbitovem.
Shodou okolností onen stavař, co jsem na něj tak vzpomněla, je majitelem obrazu z Kolovil, který mně právě na zahradě v Zahradní čtvrti zmiňovala paní profesorka Viola Slunečná. Zase určitě paní profesorka měla pravdu - a vůbec co tím asi myslela? Proč právě teď se mám ptát na obraz, který jsem před lety určila a napsala jsem na něj posudek? Byl to tedy naprosto výjimečný obraz, který má hodnotu několika milionů. Původně se myslelo, že není značený, ale i tak by byl hodnotý, ale našla jsem na něm signaturu a to dokonce s nejpozdějším datováním, kdy se myslelo, že Malíř krásných zátiší už ani nemaloval.