Z autobiografického cyklu "Zločiny mezi obrazy", jejichž spojující ústřední postavou je umělecká historička a malířka Rosemarie Macešková, kterou obklopuje svět její práce a soukromého života, známý důvěrně jak jí, tak rovněž i mně jako autorce, stejně jako geografické prostředí, ve významovém pojmenovávání dobře identifikovatelné, stejně jako další osoby příběhů. Motiv této povídky byl vyňatý z  rozsáhlejšího v současnosti zpracovávaného celku o dvou základních protipólných částech - "Když chtějí, tak umí" a "Ne vždy chtějí".

Upřednostňovány jsou pokud možno i doslovné citace přimých řečí v autentické podobě, jednotlivé autentické motivy jsou pouze různě pospojovány a přizpůsobeny, někdy použity v jiných souvislostech - pro uchování autentických zážitků s poučením pro čtenáře, aby se nestaly podobnou obětí zločinnosti.

                       S i g n u m      A P

Raději bych žila poklidně v prostředí solidních slušných lidí jako žije má věrná průvodkyně životem - vážená paní profesorka Viola Slunečná, která se znala dobře již s mými rodiči a bydlí v nádherném prostředí Růžohradu. Avšak mám ještě mnohé co do činění ve Velkém špinavém městě, kde v poslední době "zločin číhá na každém kroku" a navíc už neplatí to, o čem jsem byla donedávna přesvědčená jako o jasném nezpochybnitelném faktu - bohužel vše je jinak a občan nemá proti  zločinu žádné zastání a je mu vystaven sám a sám, naopak ještě shazován ve vlastním úsilím těmi, v jejichž pomoc dříve věřil a jejichž by to měla být správně práce. A jednu z těchto zkušeností zde chci prezentovat, což je v tuto chvíli jediné, co je možné pro společnost v oblasti boje se zločinností udělat.

Jednoho dne, když jsem projížděla Čtvrtí velkých činžáků, stavila jsem se v  Antik svého mnoholetého dobrého známého Radima Oslíka. Zaskočila jsem jej právě, když jednou rukou držel u ucha telefon a druhou nervózně hledal v hromadách papírů na klíně a do telefonu volající uklidňoval: "To bude v pořádku, určitě to tady mám, u nás se nic neztratí." Jak se mi stávalo často v souvislosti s milou osobou Radima, v mnohém roztomile nejistého - celá scéna ve mně vzbudila úsměv a s pochopením jsem mlčky čekala, až Radim situaci dořeší. A dobře jsem udělala. Když se Radim po chvíli trochu uklidnil, hned na mne gestikuloval, abych počkala, že mi něco chce.

Když za chvíli položil telefon, obrátil se ke mne: "Ahoj Rosemary, podívej se na tenhle obraz, co mu říkáš? Myslíš, že bys na něj mohla napsat posudek?"

Po mém přisvědčení navázal: "Představ si, byl jsem dole ve Velkém špinavém městě v sekretariátu Unie Antik a dr. Levněkoupilová se mne ptala, jestli jsem ještě v kontaktu s dr. Maceškovou, abych si na ni - tedy na tebe dal pozor, že jsi prý zase pro své obohacení napsala posudky na falza drahých obrazů. A mluvil o tom i můj advokát, který chodí ke Krystálkům - ti prý dokonce říkají, že už tě v té věci vyšetřovala policie a že je proti tobě trestní řízení."

Zase mi tak nasadil brouka do hlavy a hlavně jsem se opět vnitřně celá rozčílila, protože ani žádnou z těch osob, které o mně opakovaně šíří podobné řeči, vůbec neznám a oni neznají mne. Nejspíš by byli překvapení, kdyby se se mnou potkali, že si tu pomlouvanou osobu  představovali úplně jinak. Nestýkám se totiž příliš s obchodnickým světem, protože jsem dost protiobchodní typ a do obchodů Antik vesměs přijdu jen, když jsem o to požádána. Je to asi něco, co obchodníci nemohou pochopit a vidí v tom jakousi záhadnou "vychytralost", které chtějí přijít na kloub a zatím pro jistotu o té záhadné osobě roznášejí fámy, aby ji tak "odstavili" a nemuseli se jí obávat.

"No, já jsem jí řekl, že to tedy nevím, ale že já s tebou nemám špatné zkušenosti."

"A nevíš něco konkrétnějšího, o co by se mělo jednat, protože já samozřejmě jako obvykle o ničem nevím?"

"No prý jsi psala posudky na cenné obrazy pro aukci společnosti Napoleon, kde byla nějaká aféra, že tam byla prodávána vesměs falza."

"To je dobré, jméno společnosti Napoleon slyším poprvé a natož, abych jim pro nějakou aukci psala posudky! Ostatně víš, že vůbec nerada píšu posudky pro prodej a každému vysvětluji, že pro prodej to nemá smysl - tedy co se týká ceny. Posudky jsou smysluplné co se týká určení autorství, ale co se týká hodnoty, ta je často dost relativní, zejména prodejem realizovatelná. Určení ceny má smysl pro pojištění, ale obchod je věc dohody obou stran a nikoliv dodržování ceny, určené znalcem."

Samozřejmě, že mně jak rozčílení, tak zvědavost nedaly a jakmile jsem dorazila domů, hned jsem byla na internetu a na vyhledávači www.google.com jsem zadala společnost Napoleon a  nebyl problém najít brzy  její poslední aukci. Byla tam vložena celá aukce - a byla pravda, že zde byla uvedena samá jména autorů těch v současnosti nejvyhledávanějších a nejvíc ceněných obrazů - jako Josef Šíma, Antonín Procházka, Václav Špála, Emil Filla, Kamil Lhoták, Toyen, Jaroslav Čermák, Karel Černý ad. Když jsem zběžně očima přelétla seznam zvučných jmen, začala jsem si otvírat fotografie prodávaných obrazů. Nevím co mne k tomu mělo, že jako první jsem otevřela obraz Emila Filly a hned jsem překvapením poskočila na židli - byl to nádherný obraz se sedící paní Bergerovou s její černou kočkou na klíně, který jsem skutečně hned poznala a vzpomněla jsem si, že jsem před časem na něj opravdu vypracovávala posudek a to pro dceru paní Bergerové a dr. Bergera, která se společně se svou sestrou stala po smrti svých rodičů dědičkou krásných Fillových obrazů - a to celého souboru snad víc jak dvaceti velkých pláten - takových, jaké snad nejsou ani v Národní galerii. Paní Bergerová totiž za mlada vyrůstala u Fillů a umělecký historik dr. Berger byl Fillovým dobrým přítelem a největším znalcem jeho díla. Paní Bergerová byla chovatelkou koček a tak se seznámila s mou maminkou, která měla stejný koníček. Obě naše rodiny se pak velmi úzce přátelily, tatínek vozil pana dr. Bergera i na naši zahradu v Zahradní čtvrti na předměstí Velkého špinavého města. Obě sestry Bergerovy mají Fillovy obrazy po rodičích ve velké úctě a neprodávají je, pouze jedna ze sester, která žije ve vlastním domečku po babičce v severních Čechách, nedaleko Velkého Krásna, potřebuje občas větší obnos na údržbu stavby a to byl i důvod, proč jsem na obraz psala posudek, když mne o to požádala.

Vzápětí jsem si vzpomněla na Radimovo upozornění na pomluvy, že jsem napsala posudky na falza a překvapeně jsem přemýšlela, co to má zase znamenat, neboť v případě tohoto Fillova obrazu jsem si byla naprosto jistá nejen autenticitou díla, nýbrž dokonce jeho výjimečnou kvalitou, pro níž by obraz byl ozdobou těch nejvýznamnějších galerií.  

Postupně jsem pak otvírala obrazy dalších malířů a už žádný z nich jsem nepoznávala, že bych je kdy měla v ruce a psala na ně posudky. Naopak jsem "koukala jako blázen", neboť skutečně i dle fotografií mne v četných případech "udeřily" do očí přímo nehorázné nesrovnalosti, z nichž bylo jasné, že zde jsou vyfocená velmi špatná falza! Znovu a znovu jsem neskonale udivována nepoučeností falzifikátorů, kteří velmi často nepochopí úplnou podstatu - co by u daného malíře vůbec mohlo přicházet v úvahu! Přímo nepříčetná jsem byla při pohledu na dva obrazy Kamila Lhotáka - na jednom bylo moderní malé letadlo nad hornatou krajinou s barevně vystínovanými skalami - mám pocit, že Lhoták neměl rád jinou krajinu než rovinatou a techniku vždy historickou. Další "Lhoták" byl tvořen dvěma horizontálními kompaktně vybarvenými pruhy - dolní zelenou a horní bílou - abstrakce, k níž malíř nikdy nedošel. "Jaroslav Čermák" - jeden ze tří základních českých realistů 19. století, byl proveden naprosto moderním malířským rukopisem, s absolutně nezvládnutými anatomickými detaily zobrazeného dítěte - musela jsem komentovat: "Chudák Čermák - kdyby tušil, jak je hanobena jeho památka!" Za nimi nezůstávalo pozadu falzum Toyen s nepochopitelným motivem jakéhosi mořského koníka a obraz opět provedený moderním malířským rukopisem, ačkoliv pro Toyen byla typická perfektní jemná lazurní malba. Prostě - každá další otevřená fotografie mne vždy drtila hrůzou, co jsem uviděla.

Na závěr internetové prezentace aukce společnosti Napoleon jsem se pak dočetla, že aukce proběhla pod odbornou záštitou pana prof. Krova, jehož znalecký posudek byl přiložen ke každému prodávanému obrazu. Trochu jsem se sice zase podivila, proč nebyl na Fillův obraz použit můj posudek, ale budiž. Pan prof. Krov je v současnosti velevážená slovutná osoba v tomto oboru a snad jen já vím, že nikoliv vždy korektní - stačí jen si vzpomenout, jak "napálil" mou známou důvěřivou kastelánku na zámku Hroby v případu "Smrt výtvarníka". To je však v tomto oboru shledáváno normálním a naopak kdo je jiný je považován za podezřelého - jak znám z vlastní zkušenosti.

Časem jsem na vše poněkud zapomněla, vše bylo normální, nepodložené nesmyslné fámy se šířily dál, pan prof. Krov byl nadále veleváženou uznávanou osobností a všichni byli spokojeni...

Až jednoho dne mi zazvonil telefon a ozval se v něm mužský hlubší chraplavý hlas:

"Tady je Frühling, dobrý den, dovolal jsem se k paní doktorce Rosemarii Maceškové?"

"Ano, u telefonu, dobrý den. Co potřebujete?"

"Já jsem koupil obraz Emila Filly, teď v aukci a dostal jsem k němu dva posudky - jednak prof. Krova a jednak váš. Dostal jsem ho ale jen v takové špatné kopii a chtěl jsem vás požádat o originál posudku. Máte ho určitě v počítači, mohla byste mi ho vyjet?"

Zarazila jsem se, jak jsem si hned uvědomila, jaké "čachry" jsem už se svými posudky zažila a zpozorněla jsem, abych nezadala zase nějaký podnět k domýšleným fámám: "Prosím vás, to je sice hezké, že mi říkáte, že jste koupil obraz v aukci, ale nebudu  vydávat žádný posudek, aniž bych obraz viděla, že se jedná skutečně o obraz, na který jsem psala posudek."

Na druhé straně telefonu se ozval hlas už zase o poznání nevrlejší: "No co se dá dělat, i když nevím proč. Ale když na tom trváte, tak přijedu i s obrazem."

A tak se i stalo - v domluveném termínu dorazil pan Frühling s obrazem a ještě že neustále vše fotografuji! Hned jsem v počítači našla obraz s paní Bergerovou a její černou kočkou - ten co jsem znala od Bergerů a co jsem na něj psala posudek. Vcelku obrysové linie obrazu souhlasily - a proto jsem dle internetové fotografie obrazu na stránkách společnosti Napoleon neměla podezření. Ale malířský rukopis byl úplně jiný.  Malba byla provedena ve velkých plochách, nanášených kompaktními barvami v silných pastách - tak jak je obecná představa, že Filla vesměs maloval. Což je sice pravda, ale také je pavda, že Filla byl silně teoreticky zaměřený a velký experimentár, takže si zkoušel i něco jiného - a to byl právě tento obraz, provedený v neobvykle lazurních jemných barevných vrstvách. Že by falzifikátor neměl k dispozici originál obrazu, pouze fotografii a domýšlel se, co znal z jiných Fillových obrazů?

To bylo velkým otazníkem, ale jednoznačným důsledkem bylo, že jsem kupce obrazu musela zklamat: "Tak k tomuto obrazu vám svůj posudek nedám, neboť jsem jej psala na jiný obraz. Tohle totiž není onen obraz a je to s nepochopením namalované falzum."

Obraz jsem si samozřejmě dobře zfotografovala a ihned po odchodu pana Frühlinga jsem začala koncipovat trestní podání na společnost Napoleon, že evidentně ve své aukci  prodávali falza obrazů významných malířů a navíc k Fillovu obrazu připojili i můj posudek, který jsem psala na zcela jiný obraz - Fillův originál, který zde byl zaměněn falzem. Bohužel běžné služebny kriminální policie nemají ještě elektronické podatelny, takže jsem musela sjet doporučeně odeslat z pošty.

 Za čas se mi ozvala mladá komisařka nstrž. Evita Zdatná, že případ dostala a jestli bych mohla přijet k výpovědi. Z komisařky jsem měla příjemný dojem, jak se s mladistvou vervou do případu vložila a z mého podání výpovědi mne vyprovázela se slovy:  "No však my jim to ještě ukážeme takhle podvádět!"

Nechala jsem ji pak v klidu pracovat a různá nová zjištění, k nimž jsem postupně docházela, jsem jí vždy poslala poštou, abych jí tím pomohla k dobrání se výsledku. Jak to tak bývá, tak když člověk cokoliv hledá, nachází něco zcela jiného - tak jsem si hledala ještě nějaké věci k společnosti Prosperita, která mne po smrti rodičů chtěla - či přesněji - stále chce připravit o nemovitost po rodičích v Zahradní čtvrti a policie již před časem případ odložila s tím, že není schopná jim prokázat úmysl - přes množství mnou dokládaných nepřímých důkazů. Vzpomněla jsem si na nějaké jméno a dívala jsem se na internetu do Obchodního rejstříku - bylo to sice velmi nepřehledné, neboť sama Prosperita několikrát změnila svůj přesný název a byla v likvidaci již první den, kdy byla založena - samozřejmě podivné právní kroky! A pak byly zakládány i další společnosti se stejnými osobami - a najednou mne do očí udeřil název "Napoleon a.s." Takže jsou to tytéž osoby, které jsou i v Prosperitě a.s. a o nichž tedy už moc dobře vím, že nepracují čistými způsoby. Byla jsem nadšená z velkého objevu a hned jsem vše vytiskla a doporučeně odeslala komisařce Zdatné.

Po nějakém čase jsem jí zavolala a ona mi úplně jiným, mně neznámým rezervovaným hlasem na můj dotaz odpověděla: "No ale já asi budu muset případ odložit. Měla jsem tu u výpovědi dr. Oráče z Napoleona a všechno se zdá být v pořádku, nic o falzech neví a rozhodně by falza prý neprodávali."

Hned jsem si dovedla představit dr.Oráče, jak shovívavě shlíží na mladou komisařku a sebejistě jí diktuje k zápisu: "Naše společnost prodává vždy výhradně díla autentická, hodnotné jednoznačné originály, ověřené soudním znalcem."

Zalapala jsem po dechu, ale význam komisařčiných slov jsem si nebyla schopna v úplnosti ani uvědomit, neboť jsem něco takového  nepokládala za možné.

A skutečně to pak už netrvalo dlouho a dostala jsem USNESENÍ paní komisařky Evity Zdatné přesně v tom významu, co mi krátce sdělila v telefonickém hovoru. Ostatně nedala si práci napsat jej znatelně delší - měla jsem z něj dojem, že se rozhodla napsat jej přesně do oběda a to tak, aby kolegové s cestou na oběd na ni nemuseli čekat. Bylo evidentní, že množství materiálů, které jsem jí zasílala, vůbec nečetla. Obsah USNESENÍ tak trpěl četnými věcnými mezerami nedodělané práce.

Sedla jsem hned k počítači a na čtyři strany USNESENÍ jsem do tří dnů napsala 24 stánkovou stížnost, tj v termínu zákonné lhůty. Elektronicky s e-podpisem jsem svou stížnost poslala zároveň i na Oddělení kontroly a stížností Policejního prezidia a na další místa. A skutečně jsem tehdy uspěla, neboť obhájit "trhliny" v práci komisařky Zdatné nebylo v silách ani dozorující paní státní zástupkyně Mgr. Anetty Nerudové, která mi před odesláním svého rozhodnutí ještě dokonce osobně telefonovala s tím, aby mi vysvětlila, že přestože komisařka Zdatná pracovala pod jejím vedením, její špatné USNESENÍ je pouze a jedině výsledkem špatné práce komisařky Zdatné a nikoliv její, která uznává jeho nedostatky a vrací případ znovu policii k dalšímu šetření.

Případ pak dostalo totéž policejní oddělení, pouze jiný komisař - a to tentokrát již zkušená osoba - plk.JUDr. Huňatý - což jsem se dozvěděla až po delší době, kdy mi tento komisař poslal dopis s mým souhlasem o poskytnutí mých lékařských zpráv policii léčebnými zařízeními, který ode mne potřeboval podepsat. Bylo mi stále divné, proč mne nevolá k výpovědi a telefonovala jsem proto státní zástupkyni, která na mne byla v době vrácení případu tak vlídná a nabízela mi, abych ji kdykoliv zavolala, když bych měla nějakou pochybnost či nejasnost. Ta mi zprvu vysvětlovala, že komisař teď studuje listinný materiál a že pak určitě se mi ozve, aby si mne vyslechl. Po dalším čase pak už státní zástupkyně změnila svůj názor a odbyla mne tím, že tedy zřejmě má komisař dost materiálu a nepotřebuje mne vyslechnout, že i to je možné.

I plk.JUDr. Huňatému jsem stále posílala nové materiály - vždy když jsem příšla na nějakou novou skutečnost, aby je mohl použít. Také jsem mu několikrát telefonovala, abych se zeptala, jak je případ daleko a zda něco ode mne nepotřebuje - bylo mi totiž skutečně divné, že nepotřebuje mou pomoc, když já mám u sebe veškeré informace, s nimiž on potřebuje pracovat. Jednou u mne byla v době telefonátu právě má známá Miriam - vlastně z našeho rozhovoru vyvstal můj úmysl aktuálně zkusit komisaři zavolat. Miriam slyšela, jak mi komisař vyhýbavě odpovídá a jak tak byla několik metrů ode mne, řekla spíš jako svůj komentář: "Jó, milý pane, kdypak budete mít nějaký výsledek?!?"

Ale plk.JUDr. Huňatý vše slyšel a bezprostředně podrážděně reagoval:

"Tak jednak já nejsem žádnej milej pán, ale policejní komisař a kdy budu mít nějakej výsledek, to je moje věc."

Takže jsme se opět nic nedozvěděly, ale dodnes se s Miriam smějeme tomu, že dle názoru  policejního komisaře se "milý pán" neslušuje s "policejním komisařem".

Státní zástupkyni jsem mj. poslala dopis, v němž jsem přesně formulovala otázky pro podezřelé osoby, které by měly být vyslechnuty a v mnohém připadě vyslýchány myslím vůbec nebyly - považovala jsem to za potřebné, protože jsem byla jedinou osobou, která vše viděla, takže těmito detaily jsem mohla policii značně pomoct. Státní zástupkyně mi však promtně odpověděla, že mé otázky nemohou být použity, protože jsou příliš "kapciózní", čímž mne přinutila jí na to odpovědět, že "mi v dané chvíli připadá kapriciózní označovat mé otázky kapciózními, když policie dosud jinými metodami nebyla schopna evidentní zločince obvinit".

Přesně tak po roce, kdy plk.JUDr. Huňatý případ dostal - je to zřejmě nějaký limit, kdy není možné vyšetřování ještě označit jako zbytečně prodlužované, mi přišlo USNESENÍ - tentokrát na 17 stran - ovšem když jsem jej četla, tak jsem nestačila věřit svým očím!

Plk.JUDr Huňatý se celý rok vůbec nezabýval prací na obvinění zločinců, nýbrž mnou a zkoumal mne ze všech stran, jestli náhodou zločin není na straně oznamovatelky a nikoliv podezřelých, neboť oznamovatelka je nebezpečně inteligentní a vzdělaná. V tom smyslu i uzavřel celé své USNESENÍ a završil odzbrojující argumentací, že PhDr. Rosemarie Macešková je příliš inteligentní a vzdělaná na to, aby se mohla stát obětí zločinu. V podtextu šlo tedy číst, že dle dedukcí policejního komisaře jsou inteligence a vzdělání využívány ke zločinu a ne jinak - že by dle starého po staletí platného pořekadla "podle sebe soudím tebe" - a to v jakém smyslu v případě pana komisaře, cítí se inteligentní anebo pociťuje rezervy, tedy v práci zápolí s nezvládnutelným anebo spolupracuje se zločinem?

Plk. JUDr. Huňatý pro mne zůstal neznámou osobou, nedozvěděla jsem se nikdy jeho křestní jméno a  nikdy jsem jej neviděla, přestože se rok zabýval mou kauzou na základě mého trestního oznámení. Svůj dojem ze mně utajeného policejního úředníka jsem vložila do obrazu "Státní úředník" - olejomalba na plátně, 51 x 50 cm. Obraz jsem vložila spíš k publicitě na www.eGalerie.cz, kde nabízím pravidělně své obrazy k prodejim - tedy také hlavně spíš publikuji.

Do té doby jsem na tomto internetovém serveru nabízela též drobný obrázek, značený AP, který mi zůstal jako jedna z mála věcí po mamince. Ovšem před pár roky - právě v době mé velké nemocnosti a podvodů na mne včetně společnosti Prosperita - jsem na tom byla opravdu velmi špatně finančně, že jsem neměla za co vůbec kupovat jídlo a musela jsem prodávat úplně vše. Obrázek je velmi temný - na tmavém podkladu jsou vlevo hnědě naznačené skály, z nichž vystupuje skupina rytířů v brněních, vedených jediným jezdcem - a to bíle oděšným na bílém koni s bílým praporcem v ruce. K nim zprava přistupují poutníci, většinou červeně odění, vpředu s postavou s holí. Celý obraz se však topí v černi a jen z obtížemi je na něm namalovaný výjev k rozpoznání - dle mého názoru by se mohlo jednat o pověstné Blanické rytíře se sv. Václavem v čele. Zato narůžovělá a částečně do malby vytlačená signatura spojených inciál AP je vpravo dole dobře viditelná. A v souvislosti s tímto obrázkem mne v USNESENÍ plk.JUDr. Huňatého nejvíc rozčílila partie, kde napsal:

"Ostatně v internetové eGalerii PhDr. Rosemarie Macešková nabízí k prodeji obraz, který evidentně vydává za dílo ceněného krajináře 19. století Augusta Piepenhagena, ačkoliv nemá jeho autenticitu nijak podloženou. Je zřejmé, že se snaží využít svých znalostí k nepřiměřenému obohacení. Fotografie obrazu byla ukázána uznávanému prof.Krovovi, jenž hned na základě signatury vyslovil jméno Augusta Piepenhagena, avšak vzápětí byl v rozpacích nad jinými znaky malby a vyslovil pochybnosti o autorství."

Ovšem samozřejmě, že komisař úmyslně zcela vypustil, že jméno Augusta Piepenhagena nebylo v prezentaci obrazu vůbec uvedeno a že obraz byl uváděn jako dílo blíže neurčeného malíře, značeného AP a tomu odpovídala i cena - 10.000,- Kč. V případě Piepenhagenova autorství by cena obrazu mohla být devětkrát i desetkrát vyšší. To ale komisař jasně úmyslně nezmínil, neboť výlučně pracoval z přízpůsobenými a dobře vybranými fakty, se zamlčením ostatních.

Jakmile jsem v USNESENÍ četla o maminčině oblíbeném obrázku, o nějž si v mládí řekla dědovi, že by jej chtěla ve starožitnostech koupit, ihned jsem si uvědomila, že doba mé absolutní finanční nedostatečnosti je opět zažehnána a že si musím pospíšit včas obrázek z nabídky eGalerie vyndat - dříve, než na něj nějaký zájemce klikne, to už by bylo pozdě.

Když jsem pak mluvila se svou známou Miriam a probíraly jsme USNESENÍ komisaře a právě tento obrázek signovaný AP, Miriam udýchaně vyhrkla:

"Ještě že jsi ho včas vyndala, prosímtě, co kdyby na něj někdo kliknul a ty bys jej musela prodat za těch 10.000,-Kč, tedy pro tebe dokonce jen 8.000,- Kč. Prosímtě, Rosemarie, neblázni, vždyť to jasně je Piepenhagen a má mnohonásobně vyšší hodnotu!"

"Ale Piepenhagen-Nepiepenhagen, to je úplně jedno. Hlavní je, jak ho maminka chtěla od dědy koupit, že se jí obrázek líbil - vůbec nevěděla proč, ale líbil se jí! Byl by to hrozný hřích tak hloupě ho pak v nouzi prodat, už tak obraná všemi podvodníky a zločinci kolem! Jsem ráda, že to tak dobře dopadlo a obrázek je a stále bude  u mne."

Stejně jsem neopustila myšlenku autorství Piepenhagena, i když bych si netroufla obrázek za jeho dílo s jistotou vydávat. Ale tak soukromě sama pro sebe, protože mne vždy zajímalo psychické pozadí toho knoflíkářského učně, který se narodil koncem 18. století v Sasku knoflíkářskému mistrovi a sám se opět vyučil stejnému řemeslu. Po vyučení jako tovaryš doputoval do švýcarských Alp, které ho okouzlily a vzbudili v něm potřebu výtvarně je zobrazovat. V r. 1815 se pak usadil v Praze stále jako knoflíkářský mistr a teprve postupně začala převažovat malířská-přesněji krajinářská tvorba, až v r. 1830 založil soukromou krajinářskou školu, která vychovala celou generaci příštích českých krajinářů - jak cizinec stál u zrodu českého malířství! Není bez zajímavosti svérázný charakter jeho obrazů nebo často velmi drobných obrázků, sice detailně namalovaných - ale v případě, že je malba vůbec vidět. Liboval si v temném zahalení výjevů do hnědi, často nočních krajin, kde někdy to jediné co je vidět je světlo v okně chalupy. A typickou svébytnou signaturu tohoto malíře nese můj záhadný obrázek a hned zcela neopodstatněně a neoprávněně byl zneužit jako  předmět jakési zášti a prostředek argumentace proti mně.

V zákonné lhůtě tří pracovních dnů jsem opět napsala stížnost na USNESENÍ plk.JUDr. Huňatého a to s velkým rozhořčením nad arogancí státního úředníka. Protože jsem právě odcházela do nemocnice na operaci a poté další léčbu závažné nemoci, uvedla jsem, aby se "napříště policie s výsledky své špatné práce obracela už výhradně na mou advokátku a mě v mém špatné zdravotním stavu jí nerozrušovala". Proto tedy nevím, jak státní zástupkyně Mgr. Anetta Nerudová mohla obhájit, že kauza nebyla policii vrácena - a prostě společnosti Napoleon a.s. nebyl prokázán záměr prodávat falza obrazů.

Když jsem nepořídila trestním policejním řízením, zveřejnila jsem své poznatky o podvodnících na internetu, abych alespoň tímto způsobem přispěla k varování slušných občanů.

Po čase - až po návratu ze tří následných hospitalizací - mi zvonil telefon a ozval se záhadný mužský hlas: "Vy jste měla před časem v eGalerii obraz značený AP?"

"Ano, ale už tam teď není a obraz už není na prodej?"

"Ale já bych vám za něj dal 50.000,- Kč. Hned, na ruku. Řekněte, kde vás najdu nebo kde se sejdeme, já přivezu peníze a vy mi dáte obraz."

"Ne, prosím, skutečně, ten obraz už nechci prodávat, na shledanou."

Jak jsem položila telefon, musela jsem si ulevit: "Zase těch 50.000,- Kč! Odkud proboha ten člověk ví o obraze a odkud má můj telefon? Zase nějaký překupnický podvodník! 50.000  - to je jejich částka! Já nevím, jak k těm 50.000,- Kč došli, co vždycky nabízejí za obrazy, o nichž tvrdí, že jsou to falza!!!?!"

Telefonovala právě Miriam, tak mně nedalo, abych jí nedala v daných intencích přednášku:  "To je ten podvod! Kdyby něco bylo falzum, pak má hodnotu sotva do 10.000,- Kč a v žádném případě ne 50.000,- Kč. Když někdo nabízí 50.000,- Kč, tak jasně ví, že se nejedná o falzum, ale originál. Ale není dostatečně inteligentní, aby si uvědomil, že svou nabídkou odhaluje svůj podvod - takže já oproti panu plukovníkovi jsem došla k opačnému závěru - že podvodníci jsou naopak zřejmě všichni nedostatečně inteligentní a vzdělaní - alespoň ti podvodně činní u nás, jak se s nimi setkáváme. Právě pro svůj deficit inteligence a vzdělání se uchylují ke zločinu, protože pro slučný život jí dost nemají. "

Asi  po týdnu jsem opět zvedla zvoníci telefon, v němž se ozýval jen hlasitý šramot a nějaké vrzání a až za chvíli se ozval mužský hlas: "Dělej si svý věci, každej si má dělat svý věci."

Volající tak rychle zavěsil, že jsem nestačila ani zareagovat. Kdybych měla tu příležitost, určitě bych se ho zeptala: "Vy jste asi některý ze zločinců, proti kterým vystupuji a který z nich vy prosím jste?"  -  Že by někdo z Prosperity, z Napoleona, manžel majitelky domu bývalého bytu - opakovaně trestaný drogový dealer, plk.JUDr.Huňatý s napadenou špatnou prací?

Takže jsem se nedozvěděla, kdo mne to žádal, tak nadále uveřejňuji vše o všech. Má smůlu.V každém případě byl znalý zákonů a důsledně dbal, aby nepadlo ani slovo výhrůžky.

Jednoho dne - v pozdním odpoledni po čtyřech hodinách své nepřítomnosti jsem se vracela domů. Když jsem vystupovala z auta, byl u domu nějaký nebývalý ruch, nějaké auto dokonce troubilo. Až později jsem se dozvěděla, že posádka auta tak upozorňovala na můj příjezd. Vzala jsem z auta pár věcí a šla k domu. Překvapilo mne, že dveře bytu byly pouze zaklapnuté, nezamčené. Když jsem je otevřela, v přesíni bylo rozsvíceno. Nějaká neznámá síla mne přibila k zemi za dveřmi na chodbě, že jsem do předsíně neudělala ani krok. Po chvíli jsem si uvědomila, že v bytě byli zloději. Neměla jsem u sebe mobil - nechala jsem jej zrovna na těch pár hodin nedopatřením doma, podobně jako i svůj malý fotoaparát. Kvůli zvířatům v bytě, o něž jsem měla strach, jsem nechala pootevřené dveře na chodbu a šla jsem k sousedce o patro níž telefonovat. Sousedka se totiž právě těsně přede mnou vracela domů s dětmi. Zazvonila jsem: "Prosím vás, u mne byli asi zloději, můžu od vás zavolat policii?"

Slovem: "Pojďte!" mne pobídla k telefonu hned v předsíni za dveřmi. Když jsem vytočila číslo 158, začala jsem překotně líčit situaci, že v mém bytě byli zloději. Můj telefonát přijímal nějaký starší člověk, jenž stále jen opakoval: "Mluvte pomaleji, mluvte pomaleji..."

Když jsem mu vše vylíčila, chtěla jsem se vrátit ke svému bytu. Na chodbě zhaslo světlo a toho rychle využil mladý člověk mohutné postavy, který se vyřítil z mého bytu a běžel po schodech proti mně. Honem jsem uskočila a když přeběhl, zase jsem honem za ním vyběhla a volala jsem na něj: "Odkud jdete?"

Utíkající odpověděl: "Vod kámoše".

Napínala jsem oči, abych si vetřelce ve tmě co nejvíc prohlédla a běžela jsem za ním. Ten běžel rovnou k přistavenému autu s řidičem a chvíli se domlouvali a poté odjeli.

Vrátila jsem se k telefonu a znovu volala 158, tentokrát s tím, že zloději jsou ještě přítomni. Telefonát přijal nyní mladý hlas a velmi se divil, že nic nemá hlášeno. A teď skutečně již ve chvíli dorazil autobus, z něhož vyskákal celý oddíl mladých policistů v kožených oblecích a s pistolemi s nataženými kohoutky se přískokami přibližovali k bytu, kde však sice v plně profesionálně "propracovaném" bytě, ale už našli pouze mé kočky, které postupně začaly vystupovat ze svých úkrytů. Dva policisté se jali se mnou čekat na kriminalisty a ostatní odjeli. Jasně jsem slyšela z půdy nad svou hlavou kroky a upozorňovala jsem na to policisty, ti však se nechtěli nechat vyrušit ze svého vyhlížení kriminalistů oknem z chodby a mávli vždy rukou:

"Ale to ne, to oni šli dveřmi. Podívejte tohle odření, to bude od plančety."

Namítala jsem: "A proč je rozbité okno v koupelně a proč je do vany stržený kryt karmy?"

"No to nevíme, ale to s tím nemá určitě co dělat, to oni šli dveřmi."

Jakmile přijeli kriminalisté, po mých informacích byl jeden z nich ihned na půdě, kde se skutečně schovával třetí z trojice, avšak mezitím utekl vedlejším vchodem domu. Tento drobný mrštný z trojice se spustil z půdy k oknu do koupelny a tudy vlezl do bytu a otevřel pak dveře mohutnému. Ten pak evidentně na mne čekal za závěsem u dveří do kuchyně, hned jeden metr od vstupu do předsíně - když bych do předsíně udělala i jen jeden krok, ocitla bych se přesně vedle něho - a je otázka, co měl asi v úmyslu? Nač za tím závěsem čekal? Zachránil mne můj zděděný silný šestý smysl, který mi neřekl co se přesně děje, ale nedovolil mi ten krok do předsíně udělat.

Honem jsem pak hledala, co se v bytě ztratilo nebo neztratilo. Nejvíc vyděšená jsem byla ze svého počítače, v němž mám spousty nenahraditelného materiálu - např. včetně autentických fotografií originálního obrazu Emila Filly a důkazů jeho odlišnosti od obrazu, prodávaného společností Napoleon a mnoho a mnoho dalšího..... Naštěstí jsem asi před třičtvrtě rokem pořídila notebook, který při svém sebekratším odchodu z bytu ukrývám - a to v současném stavu bytu je skutečně těžko dohledatelné neinformované osobě. Po podvodu společnosti Prosperita bydlím totiž jen tak nouzouvě s prozatím nakupenými přesně 74 krabicemi od banánů, plnými knih a rukopisů - prostě vším, co má přijít do celého domu - tj. zatím nedokončené stavby po rodičích v Zahradní čtvrti, až se nějak vyřeší záležitost s Prosperitou. A v tomto množství materiálů je pro zloděje notebook naštěstí nenalezitelný.

Poté jsem honem hledala na stěně s mými obrazy. Docela jsem se vyděsila, protože rozhodně nebyly všechny obrazy v pořádku na svém místě. Zcela nahoře visel "Státní úředník", úplně nedotčený, avšak obraz "Rendez-vous se zločinem" se zobrazenými představitely Prosperity byl shozen ze zdi a trochu poškozený. A se slovy: "Co mezi obrazy proboha hledali?" jsem honem nahlédla za černé pianino po mamince - a byl tu: "Zaplaťpánbůh, je tu dobře schovaný!" A měla jsem na mysli maminčin obrázek se signaturou AP, pověšený na stěně až úplně v rohu dole za pianinem.

Hned následující den jsem už zdálky uviděla paní profesorku Slunečnou - jako vždy, když se stane něco významného - vzácná přítelkyně naší rodiny je vždy nablízku! Kolem její drobné postavy vlála široká fialová sukně, doplněná žlutou blůzkou, zpod fialového kloboučku se na všech stranách draly bohaté světle rusé vlasy. Oblíbené barvy oblečení jsem znala i od své maminky.

"Dobrý den Rozárko, už jsem slyšela, co se vám stalo. Víte, přemýšlela jsem o tom a vždyť jste rozená portrétistka, která si nejen dobře zapamatuje podobu člověka, ale také dobře doplní a domyslí z každého náznaku. Zkuste se podívat na lidi z Napoleona a Prosperity, možná na internetu najdete někoho, s kým jste se nikdy oficiálně nesetkala."

A už se paní profesorka zase hned loučila - stále někam spěchající. Jen jsme se rozloučily, už mi zmizela z obzoru - skoro jako kdyby tu ani nebyla.

Její slova jsem však nebrala na lehkou váhu, protože už moc dobře vím, jak mně vždy dobře poradila. Když jsem přišla domů, hned jsem si sedla k internetu a v obchodním rejstříku jsem dohledala všechy osoby, které kdy byly ve společnosti Prosperita a Napoleon. Vypisovala jsem si je na papír, vyřadila jsem ty, jejichž podobu znám. Zůstalo mi šest jmen, pod nimiž jsem si neuměla nikoho představit. Začala jsem pak dle abecedy a na www.google.com jsem zadala "Kos Petr" a honem jsem změnila vyhledávání z "Web" na "Obrázky" a klikla na "Hledat obrázky" - ukázala se mi fotografie krajiny od jakéhosi Petra Kosa, nějaký inzerát a dokonce foto Petra Kosa, ale jakéhosi počítačového odborníka z Moravy, prosperitského či napoleonského Petra Kosa  jsem nenašla: "To to tedy začíná, takhle se asi nikam nedostanu, ale co se dá dělat, zkusíme dál."

Ještě několikrát jsem pak byla neúspěšná, když jsem došla ke jménu Pavel Špaček, což byl podle rodného čísla mladý člověk, který byl u zrodu Prosperity, ale později - těsně poté, co jsem já měla s Prosperitou nepříjemnost ohledně mé nemovitosti, opustil představenstvo Prosperity a byl evidentně v v souvislosti s tím přepsán do představenstva Napoleona. Zadala jsem tedy "Špaček Pavel" a začala se probírat obrázky, jichž se tentokrát otevřelo víc. Byl tu mladý učitel deskriptivní geometrie, trenér stolního tenisu, dirigent lidové muziky, jednatel jakési společnosti, dokonce i foto ptáka špačka a pak jsem polkla: "Tédy, to je zajímavé, že by?!" A dívala jsem se na hlavu mladého člověka a to hlavu příznačného tvaru - výrazně vejcovitou, jakoby blokovitou, s jednoduchým nepropracovaným obrysem - to byla hlava, kterou jsem ve tmě viděla na mohutné postavě, sbíhající po schodech od mého bytu: "Tak to je určitě on!" A pod fotografií jsem četla: "Pavel Špaček, Napoleon a.s., Ocel"- což okomentovalo mé zvolání: "Jasně!!!" Neváhala jsem a otevřela jsem znovu Obchodní rejstřík a zadala jsem tentokrat hledat nikoliv firmu, ale osobu  "Špaček Pavel". A už tu byl dlouhý seznam, v němž jsem musela najít toho správného - podle firmy Prosperita s.r.o. v likvidaci (jak zmíněno v likvidaci již v den založení Prosperity s.r.o.), dále Prosperita a.s., kde tedy jeho členství v představenstvu bylo ukočeno, dále je uvedena Napoleon a.s. a ještě jsem jej našla se zápisem další varianty Prosperity - Prosperita nová s.r.o. Otevřela jsem si úplný výpis posledně jmenované firmy a zbystřila jsem, když jsem zahlédla vklad Pavla Špačka se šesti nulami, jímž se stal 100% podílníkem firmy. Určitě není bez zajímavosti, že zápis byl učiněn ne tak dávno - asi měsíc před konáním aukce Napoleona. Takže z něčeho měl pan Špaček jistě mimořádný zisk - že by z prodeje originálů či přinejmenším originálu obrazu Emila Filly, který pak v aukci nahradilo falzum? Je skutečně možné, že JUDr. Oráč měl v úmyslu pracovat korektně a podvody dělali  jen někteří členové společnosti, avšak dr. Oráč na sebe vzal úlohu navenek žádný podovod nepřipustit i za cenu smyšlené a lživé argumentace.

Ihned jsem o svém zjištění informovala komisaře, šetřícího vloupání do mého bytu. Ten však přesto napsal USNESENÍ s odložením kauzy, protože sousedka si podobou člověka v mém bytě nebyla jistá a tím mé svědectví zpochybnila. Sousedka jej totiž viděla na světlě a delší domu, když ji předběhl na schodech, aby byl v bytě dřív než já, když jsem se nečekaně vrátila při jejich druhém příjezdu po odvezení první várky, když třetí z nich v bytě zatím připravoval, co ještě měli v úmyslu odvést.

A to mi hlavně leželo v hlavě - co vlastně měli v úmyslu odnést kromě nějakých cenností, které odvezli v první várce. Počítač s mými materiály tedy naštěstí nenašli, dále je zajímaly obrazy, kterými hýbali...

Mailem s e-podpisem jsem pak ihned psala na Oddělení kontroly a stížností Policejního prezidia, že se opět ukázaly nějaké nové okolnosti ve věci mého odloženého podání - telefonáty, lidé v mém bytě, objevení podoby jednoho z lidí z Napoleona v mém bytě za závěsem, zjištění jeho velkého příjmu v inkriminované době....A že by se snad kauza odložená plk.JUDr. Huňatým a státní zástupkyní Mgr. Anettou Nerudovou měla znovu otevřít.

Brzy jsem dostala dopis z Policejního prezidia - velmi slušný, uctivý, ale s tím, že kauza byla znovu prostudována a že skutečně nelze představitelům Napoleon a.s. prokázat úmysl prodávat falza, takže odložení shledali oprávněným.

Velmi mne to mrzelo, neboť jsem v rámci potrestání nezákonnosti či přímo zločinnosti udělala hodně práce vlastně za policii a policii jsem ji předala - jako sebrané množství nepřímých důkazů, z nichž dle mého názoru by již nemělo být problémem s policejními pravomocemi udělat přímý důkazní materiál.

Policie to však nedokázala a je třeba se ptát, jestli z důvodu neschopnosti anebo úmyslně cíleně nechtěla. A za tím by opět mohly být dva důvody - buď korupce anebo falešná kolegialita - zde zkušeného komisaře obhájit špatnou práci své mladší kolegyně a zároveň i chybu v dohledu nad její prací ze strany státní zástupkyně - u nás v současné době dost typické a rozšířené vzájemné krytí špatných úředníků, s velkým úředním nepořádkem, jímž trpí občané, kteří si je platí, aby jim dobře sloužili a nikoliv jim špatnou prací škodili.

Signum AP

 

 

Státní úředník, olejomalba na plátně, 51 x 50 cm.