Je nedělní dopoledne. Honem jsem vstala, oblékla se a sešla dolů do svého ateliéru, otevřela maličký netbooček Růženku, pustila jej a zasunula USB TV turner. Těším se, že si nahraju zase další díl svých oblíbených Zločinů v zahradách, tedy v originále Rosemary α Thyme. Pro jistotu mám nahrávání již z večera či noci naprogramované, nyní jen pustit. Tady naštěstí nemusím počítat s nepříjemnostmi se signálem, protože Cukrák je na dohled. Tak jsem vše stačila zabezpečit, když tu v prvních zvucích televize jsem rozlišila i další cizí tóny – a byly to každému klavíristovi důvěrně známé tóny Elišce – drobného dílka velkého mistra. Teprve pomalu jsem si uvědomovala, že jsem touto melodií nedávno naprogramovala zvonek u branky v plotě do zahrady. Rychle jsem otevřela vedle na stole ležící magabook a v něm našla obraz z kamery, zavěšené na ozdobné japonské jablůňce blízko za plotem a snímající vše u branky. A už se na mne z monitoru dívala známá tvář, celá rozzářená svátečním úsměvem. No ano, paní profesorka Viola Slunečná dobře ví, kde máme kamery.

Přešla jsem k sluchátku a zároveň mluvítku k brance: „Dobrý den, paní profesorko, vítám Vás a hned Vám zabzučím.“ Zmáčkla jsem bzučák a rychle se rozhlédla, je-li vše ve stavu schopném přijetí návštěvy. Stejně bych však neměla čas nic uklidit, protože paní profesorka už stála před prosklenými dveřmi hostinského pokoje, vedoucími do zahrady, takže jsem musela rychle jít dveře otevřít.

„Ještě jednou Vás paní profesorko vítám. A jaké noviny Vás tak v neděli před polednem přivádějí?“

„Dobrý den, Rozárko, to budete koukat, co nesu!“ A při těch slovech již paní profesorka rychle sahala do své žluté kabely, barevně korespondující s jejím tričkem, doplněným lila širokou sukní, k níž zase měla kolem krku uvázaný lila šátek. Na to si paní profesorka vždycky potrpěla.

A už mi podávala svazek zežloutlých starým písmem popsaných papírů. Vzala jsem jej do rukou, ale dřív než jsem se mu začala věnovat, vedla jsem paní profesorku hostinským pokojem dál do haly k velkým hlubokým širokým ušákům po dědovi a každá jsme hned zaujala pohodlné místo v jednom z dvojice křesel proti sobě. Pak až jsem se podívala na ten poklad, s nímž se na mne dnes má dobrá známá vytasila. A skutečně mne tentokrát paní profesorka zvlášť překvapila:

„A kde jste to paní profesorko našla?“ A četla jsem nadpis: „Doktor medicíny John Watson: Případ pokladu v Čechách“.

„Představte si, Rozárko, zápisky mi dal kolega z Ústředního archívu, abych se na to podívala, že jim to tam stále leží a nemají to dobře jak založit. Měl obavy, aby se to nakonec neztratilo, tak mi to donesl, že snad bych věděla, jak to zužitkovat.“

Rozhodl jsem se sepsat další pozoruhodný případ Sherlocka Holmese, který se udál v r. 1902.

Stál jsem tenkrát u okna našeho společného bytu na Baker Street 221b a vyhlížel jsem svého drahého přítele, který se měl konečně po několika dnech vrátit z Vídně ve střední Evropě, hlavního města rakousko-uherského mocnářství. Holmes nerad cestuje, ale jakmile je v tom zpěvačka, je všechno jinak. Nevím, čím to je, že právě zpívající krásné ženy tak okouzlí muže a to dokonce i takové jako je Holmes, který si jinak druhého pohlaví ani nevšimne. A tak, když se Irena Adlerová jen mimochodem zmínila, že ji při příležitosti jejích 44. narozenin pozval císař František Josef II. do Vídně, aby jí předal jakýsi projev své zvláštní pocty, Holmes se hned nechal slyšet, že není možné, aby cestovala sama a vnutil jí svůj doprovod.

Tok myšlenek přetrhla drožka, která právě zastavila před domem a z ní skutečně vystupoval můj spolubydlící a s údivem jsem sledoval, že po vystoupení sáhl zpět do drožky a vyndal objemný čtyřhranný předmět – jakousi dobře zabalenou obdélnou desku. A byl jsem poté překvapen, že se jednalo o dvojici obrazů:

„Obrazy, Holmesi? Domníval jsem se, že něco takového nepatří do sféry vašeho zájmu.“

“Což to máte pravdu, Watsone, ale toto jsou doličné předměty, které by mne měly dovést k vrahovi. Tyto dva obrazy byly totiž nalezeny u zavražděného vídeňského starožitníka a dle všeho to byly ony, proč byl zavražděn. Vrah si je připravil k odnesení, ale byl náhle vyrušen sousedkou, která slyšela hluk a nemohl je hned odnést a snad doufal, že ještě bude mít příležitost. Starožitník totiž tyto obrazy neměl ve svém obchodě, ale doma. A to je na tom to zvláštní – jakoby je ani nechtěl prodávat a měly pro něj jinou hodnotu a o ní nejspíš věděl i vrah, ale my ji zatím neznáme.“

Vzal jsem do rukou jeden z obrazů a neshledával se na něm nic výjimečného – banální nedávno namalovaná krajinka. Ničím zajímavá – v údolí malé městečko, obklopené lesy, přičemž na jednom místě v malbě lesa byla namalovaná ozdobná váza, zdobená textilií. Ačkoliv ostatní krajina byla velmi realistická, váza působila poněkud cizorodě. Když jsem se podíval na druhý z obrazů, tak byl ještě fádnější – tam nebylo ani jedno stavení, pouze lesnatá krajina, s vyklučenou mýtinou, na jejímž kraji byla namalovaná rovněž stejná váza. Oba obrazy byly opatřeny shodnou signaturou s francouzským jménem: Charles Marchand.

Zběžný průzkum jsem komentoval:

„Nejedná se ale o díla takové hodnoty, pro kterou by se mělo vraždit. Je to zvláštní.“

„A v tom to spočívá, Watsone. Bude v tom něco jiného. Ale co? Vídeňská c.k. Polizei byla hned hotová, c.k.Oberst Polizei-Offizier Hunatty zatkl zlodějíčka-recidivistu, který nešťastnou shodou okolností bydlel ve stejném domě – a jen to pro něj bylo dostačující k uzavření případu. Ale to je samozřejmě malý zlodějíček, který by snad nezabil ani mouchu. Jsem přesvědčený, že s tím nemá nic společného a vrah je nepotrestaný. Případ právě obletěl novinami, když jsme se s Irenou chystali Vídeň opustit a řekl jsem si, že není možné, takto nechat ty úřední zabedněnce typu Hunatty páchat svou samolibost na bezbranných obětech jejich zvůle. Naštěstí soudce byl uznalý a umožnil mi přístup k případu a dokonce si odvést tyto dva obrazy, abych na tom mohl bádat.“

„Vůbec, Holmesi, ani neznám autora – nějaký Francouz?“

„Ano, rozhodně je to francouzské jméno – Charles Marchand, tedy v překladu znamená něco jako Karel Obchodník. Malby skutečně vznikly někdy v nedávné době, tak v horizontu pár let. A stále mi leží v hlavě, že námět jednoho s obrazů – ten pohled na městečko, jako bych odněkud znal. Je mi to povědomé. Ale krajina je to naprosto cizí, rozhodně ne z Anglie, ale ani francouzská mi nepřipadá. Ostatně obrazy byly ve Vídni, takže je možné, že ačkoliv obrazy maloval Francouz, mohou zachycovat krajiny středoevropské.“

A tím nadlouho skončila naše konverzace. Jak jsem pochopil, tak v první fázi pátral po identitě malíře. Trávil čas v knihovnách, kde procházel veškeré registry malířů, vypisoval si poznámky, s nimiž se každého večera vracel. Až teprve několikátý den mi slavnostně sdělil:

„Tak Watsone, dnes přišel den, kdy mohu uzavřít otázku autora obrazů. Je to v tomto ohledu zvlášť zapeklitý případ, s něčím takovým jsem se nikdy nesetkal. A budete překvapený – žádný Francouz. Ale původem Čech, který pak většinu života prožil v hlavním městě mocnářství – právě ve Vídni, kde se obrazy nalézaly. A byl to zajímavý člověk – byl, protože právě letos zemřel. A tím se snad s pozůstalostí obrazy dostaly k danému zavražděnému starožitníkovi. Nevím pozadí – zda trpěl nějakou psychickou fóbií nebo za tím byl nějaký určitý záměr, ale představte si, Watsone, kam až dovedl užívání pseudonymů, do jakého extrému – našel jsem celkem 46 různých podob, jakými své obrazy podepisoval. Obrazů totiž není nijak málo. Byl neobyčejně pilným malířem, malujícím různá zajímavá místa z celého světa – ani nechápu, jak to mohl stíhat vše tak objíždět a malovat. Musel snad být stále na cestách. Původním jménem se jmenoval přesně tak, co je na našich obrazech napsáno francouzsky, ale v němčině – tedy Karl Kaufmann. A sestavil jsem abecedně pseudonymy, kterých jsem se dopátral.“ A podal mi list papíru se jmény: L.Bertini, J.Breton, C.Carlo, H.Carnier, Henri Carnier, W.Carnier, Fr.Ebendal, Ch.Erkan, C.von Erlach, Fabretto, F.Gilbert, Fr.Gilbert, T.Gilbert, Giovanetti, O.Glyka, O.Hlm, Carl Apati Hanka, M.Heger, F.Herink, Hobart, A.Hofmann, Holmstedt, J.Holmstedt, L.van Hove, L.van Howe, R.Jager, Karl Kauffmann, Charles Kaufmann, F.Kowski, Laarsen, Ch.Laarsen, Lambert, B.Lambert, Lundberg, Charles Marchand, F.Marchand, Carlo de Mary, G.Marzani, Leo Perla, C.Poul, F.Rodeck, F.Rodek, H.Rohr, J.Rollin, K.Schwartz, Theodore Walter.

A Holmes pokračoval:

„Narodil se tedy jako Karl Kaufmann v roce 1843 v Nových Plachovicích – Neuplachowitz ve Slezsku. Jinak se mi o malíři nepodařilo zjistit téměř nic, než obrovské množství jeho obrazů, zaplavujících trh s uměním, ale hodnota zase není až tak výjimečná. A hlavně – s překvapením jsem zjistil, že hodně obrazů přitom s exotickými náměty z Egypta, Bosporu nebo jinde, za signaturou malíře provází ještě udání lokality – Vienne. Což dost dobře v tuto chvíli nechápu, proč za jméno obrazů s náměty z dalekých lokalit uváděl hlavní město rakousko-uherského mocnářství. To mi zůstalo ještě záhadou.“

Po chvíli přemýšlení dodal:

„Víte,Watsone, ve spojení s tím obrovským množstvím obrazů a s tím, že za signaturou uváděl místo svého hlavního ateliéru – to mi vnuká myšlenku, že možná ani necestoval. Možná by se to totiž ani nedalo stihnout. Vlastně v době naší vědecko-technické revoluce je již takové zprostředkování informovanosti, včetně fotografických obrazů, že možná malíř pro exotické náměty nemusí ani opustit ateliér. Je mi totiž také nápadné, že maloval vždy takové zásadní pohledy, známé, oblíbené motivy. Proč by si na místě raději nenašel nějaký neotřelý pohled? Sice mne podezíráte z uměleckého analfabetismu, ale tolik vidím, že ve svých obrazech příliš neřešil zásadní otázky uměleckého ztvárnění, jak byly na programu dne již několik desítek let u francouzských impresionistů nebo zástupců jiných uměleckých směrů. Spíš mu šlo o exkluzivitu námětu a líbivost pro diváka. Takže mne napadá, kde mohl nalézat náměty svých obrazů – ve fotografiích v dobových časopisech!!! Ach, Watsone, tam to je!“

A poté Sherlock několik dnů seděl v hluboké klubovce, z níž se valila oblaka dýmu, vždy jen vstal, aby si přinesl další štosy fasciklů časopisů a jiných pramenů, kterými mlčky listoval, aniž by vydal slova. Tak běžel den za dnem, až můj společník konečně hlasitě vykříkl:

„Watsone, už to mám! Už mám fotografii, kde jsem viděl tu krajinu.“

Přistoupil jsem, abych se podíval. Holmes měl na klíně položený obrovský svazek a ukazoval na fotografii:

„Podívejte, tak zvláštní, osobitá krajina – rovina, s městečkem v dolíku a to vždy ze stran lemováno hradbou zalesněného hřbetu. Nikde jinde jsem to neviděl – to jsou brdské hřbety, táhnoucí se jihozápadním směrem od hlavního města Čech - Prahy, lemované z jedné strany údolím řeky Berounky a z druhé strany Vltavy. Víte, tyhle časopisy se v poslední době orientují zejména na oblasti, které se stávají v určitých kruzích vyhledávanými. Napřed tam většinou jezdí na výlety a později i budují vily k bydlení. Sice oblast mezi jmenovanými řekami zůstává zatím spíš stranou zájmu, který se soustředí víc na oblasti povodí – tedy podél Berounky – jako jsou Radotín, Černošice, Všenory, Dobřichovice anebo naopak u Vltavy, kde pochopitelně je zájem hlavně o Zbraslav.“

Při těch slovech Holmes přivřel desky fasciklu, aby mi ukázal, kde danou fotografii našel a o jakých časopisech to mluví:

„Vidíte, Watsone, Světozor z loňského roku. Hledám v časopisech, vydávaných ve střední Evropě a kvalitní fotografie jsou uveřejňovány právě v tomto Světozoru, který začal vycházet už ve 30. letech minulého století, s určitými přestávkami a od r. 1899 jej nyní vydává vynikající český nakladatel Jan Otto. Ten pochází z nuzných poměrů chudé početné rodiny, vyučil se tiskařem a vlastní pílí vybudoval své nakladatelské impérium. Pomohl mu v tom tedy i výhodný sňatek s Miladou Pospíšilovou, dcerou zámožného pražského tiskaře, nakladatele a knihkupce Jana Pospíšila. Jím vydávaný časopis má skutečně vysokou úroveň, což mne už dříve zaujalo a občas namátkově jsem si jím listoval a tato fotografie mi nejspíš utkvěla v paměti.“

A Holmes opět rozevřel desky, abych si mohl fotografii dobře pohlédnout:

„A všimněte si, Watsone, že se jedná o naprosto shodný pohled, jaký je zobrazen na jednom z našich obrazů – a to do všech detailů. Je prostě evidentní, že obraz byl malovaný podle této fotografie.“

„Tedy ovšem kromě té zvláštní dekorativní vázy s textilií, která na fotografii není.“

„Ano, Watsone, máte pravdu. Ale v tom směru jsem už také pátral. Jedná se o starý symbol, vlastně původně buddhistického původu, znamenající bohatství nebo také poklad. A teď se podržte, Watsone….“

A Holmes s tajemným výrazem ukázal prstem na nadpis článku, který fotografii v časopise doprovázel:

„Poklad zlatých dukátů v Mníšku pod Brdy“.

„Á, takže skutečně poklad!“

„Ano, vše je v tomto článku. Byl objevený v lese u Mníšku pod Brdy v r. 1856. Tvořilo jej množství zlatých dukátů vesměs z první poloviny 14. století. Jednalo se nejspíš o nějaký lup z té doby, který si tam loupežníci uschovali, ale již pak neměli příležitost jej vyzvednout – snad byli odhaleni a zkráceni na hrdle. Na poklad se přišlo velkou náhodou – když se pomalu klučily husté lesy, aby uvolnily půdu pro pole, byli dělníci a dělnice z okolí poslány do zádušního lesa, zvaného Korutany, vykopat staré pařezy. Dělnice z Nového Knína kopla a vyhrnuly se na ní zlaté dukáty. Ostatní dělníci přispěchali a poklad si hned rozebrali. Jeho obsah se pak dlouho pohyboval i na pražském trhu se starožitnostmi a překupníci na něm bohatli. Ale vedle toho jak Mníšek pod Brdy, tak i celé okolí bylo proslulé těžbou zlata. Svědčí o tom i názvy – jako třeba Jíloviště, které dostalo jméno od jílování zlata.“

A po chvíli pokračoval:

„A skutečně, Watsone, poklad byl někde tam, kde je na obraze namalovaná ona dekorativní váza. A podívejte se nyní na ten druhý obraz – vidíte ten stejný charakter krajiny, lemované zalesněným táhlým hřbetem? Bude to totiž nedaleko a myslím, že to bude mít souvislost s tímto prvním obrazem a oním pokladem. Podívejte, tady za horizontem bude onen předěl, kde pak v údolí se skrývá ono městečko –Mníšek pod Brdy. A toto dle mého názoru bude nahoře nad tím, tedy poněkud směrem k Řitce, tedy blíže k Mníšku, kde je napřed osada Veselka. Tam byl hustý les Bučina, který v 70. letech pak klučil nový majitel řiteckého panství JUDr. Karel Leopold, rytíř Klaudy, pražský purkmistr a významná osobnost své doby. Uvažuji, že možná nebyl tak obrovský poklad hned rozebrán a určitá část mohla být ještě někde v blízkosti ukryta. Právě oblast Bučiny byla ještě hodně odlehlá obydlím a mohlo to být považováno za vhodné místo k úkrytu. Ostatně přilehlá Veselka patřila a myslím, že patří dosud farností i školou právě k Mníšku pod Brdy. Víte, domnívám se, Watsone, že jak tak Kaufmann usilovně hledal předlohy pro své obrazy, nejspíš mu neunikly určité souvislosti a všiml si poznámky, která jiným unikla. Mám prostě dojem, že prostřednictvím obrazů chtěl své tajemství předat a chtěl jej někomu sdělit a někdo – snad komu ta informace byla určena, o tom věděl a byl rozhodnut se k této informaci dostat za každou cenu. Teď jen najít, kdo to mohl být, pro koho mohl malíř Kaufmann informaci připravit?“

„Myslím, Holmesi, že až toto rozluštíme, budeme mít vraha.“

„Přesně tak, Watsone. A víte, kde si myslím, že je třeba začít? U rodiny, Watsone. Přeci jen, rodina je to první, na co myslíme.

A překvapuje mne Watsone, že v této kauze o malíři a natož jeho rodině nebyla vůbec řeč. Je před námi opravdu hodně práce.“

A trvalo pak několik dnů, než Holmes přišel s novými informacemi:

„Watsone, dneska jsem dostal zprávy od soudce. Malíř Karl Kaufmann měl pouze jediného syna Johanna. Je narozený v roce 1870 a nyní je mu tedy 32 let. A je to velmi vážený státní úředník. Proto nikoho nenapadlo rušit jej v jeho zármutku jakýmikoliv dotazy. Ale nyní se tedy soudce dotázal v okolí bytu malíře a dozvěděl se od sousedky, že syn s otcem moc ve styku nebyl, ale změnilo se to asi před půl rokem. Od té doby najednou byl syn u otce častým hostem. To je opravdu zvláštní. Ale zatím je pro mne problémem, jak takhle na dálku dál ve věci pátrat. Víc už soudce zatěžovat nemůžu. Musím něco vymyslet sám.“

A uběhl zase snad týden, kdy Sherlock Holmes vítězoslavně vstoupil a už ve dveřích ohlašoval:

„Vzpomněl jsem si, Watsone, na svého známého u drážní společnosti a tomu se podařilo zjistit, že si Karl Kaufmann rezervoval jízdenku vlakem z Vídně do Prahy a pak z Prahy pouhých pět let starou trasou do Mníšku pod Brdy. To samotné sice dokazuje, že se zajímá o problematiku tamějšího pokladu, ale nedokazuje, že je starožitníkův vrah. Ale dostal jsem také další zprávu od soudce z Vídně, že přikázal provést daktyloskopické zkoušky ve starožitníkově bytě. Ještě není zcela běžné použití této před pár desetiletími objevené metody, ale zde se mu to zdálo účelné. A skutečně v bytě byly nalezeny četné otisky prstů Johanna Kaufmanna a to dokonce i na bronzovém svícnu, který byl nepochybně smrtící zbraní. Takže byl Johann Kaufmann již zatčen a čeká na soud a ten původně zatčený zlodějíček byl propuštěný. To víte, že c.k.Oberst Polizei-Offizier Hunatty určitě zuří a bere to jako potupu.“

„To Vám skutečně, Holmesi, blahopřeji k Vašemu úsudku a postupu.“

„Ano, je možné tedy případ uzavřít a shrnout, jak se vše stalo.

Malíř Karl Kaufmann při svém vyhledávání motivů v časopisech našel vedle článku o pokladu v Mníšku pod Brdy ještě další zmínky, nasvědčující, že by snad ještě dílčí část pokladu měla být ukryta v blízkosti, blíž obci Veselka, někde v blízkosti lesa Bučina. Měl k dispozici i určité údaje, kde přesně by se poklad měl nalézat. Domnívám se, že kdybychom tomu věnovali dostatečný čas, že bychom dané údaje také nakonec mohli nalézt. Ale Karl Kaufmann předpokládal, že už ne hned někdo se k daným údajům dostane a že buď pro sebe nebo někoho ve svém okolí zaznamená, kde by daný poklad měl být – a udělal to prostředky sobě vlastními, tj. namaloval to do dvojice obrazů a místo pokladu označil starobylým symbolem. Jak to vypadá, tak v poslední době se vylepšil jeho vztah anebo přinejmenším kontakt se synem a jemu se nejspíš svěřil. Zůstane asi už nezodpovězeno, zda jej syn začal častěji navštěvovat již dříve anebo až po svěření tohoto tajemství. Pak však došlo k nepředvídatelné skutečnosti, že malíř náhle zemřel a jeho byt byl urychleně vyklizen a obrazy přišly ke starožitníkovi – vše se asi událo dříve, než mohl syn nějak zasáhnout. A starožitníkovi samotnému nejspíš podivná dvojice krajinek s motivem ozdobné vázy vrtala v hlavě a vzal si je k bližšímu zkoumání domů. To je tedy jeden výklad. Také to může být tak, že jej v obchodě kontaktoval syn malíře a dotazoval se po těchto dvou obrazech a starožitník je chtěl před synem malíře ukrýt a vzal je proto domů. To už se nejspíš také nedozvíme. Víme jen to, že Johann Kaufmann šel za starožitníkem domů, ale nedohodli se a došlo nejspíš k hádce, při níž Kaufmann použil bronzový svícen, který byl po ruce a jím starožitníka udeřil. Hádka však vyvolala velký hluk, na nějž reagovala sousedka a když Kaufmann slyšel, že někdo přichází, rychle byt opustil i bez obrazů. Když pak mu tak nahrávalo štěstí, že na něj vůbec nepadlo podezření, rozhodl se na místo cestovat a nějak si zkusit poradit i bez otcových informací. Ale vědecko-technická revoluce s rozvojem nových technik jej přeci jen nakonec dostala, i když zprvu mu „úřední šiml“ v podobě c.k.Oberst Polizei-Offiziera Hunattyho přál.“

Jakmile jsem dočetla, nedalo mi to, abych hned nezavolala paní profesorku Slunečnou:

„Dobrý den, paní profesorko, tak už jsem si to pročetla. Je to tedy skutečně zajímavé. A kde myslíte, že by ten poklad měl asi být?“

„Rozárko, mělo by to být někde na počátku toho bývalého lesa Bučina nebo spíš ještě před ním, směrem k Veselce, která pak myslím v roce 1924 byla sloučena s Řitkou. V podstatě se domnívám, že se jedná přibližně o to místo jen asi necelých 50 metrů od Vás, co jsou nyní umístěny kontejnery na tříděný odpad.“

„Ano, to je takové pěkné místo, které bylo paradoxně stále nevyužité a vždycky jsem uvažovala, že by se mi tam líbil kostel, který bohužel v Řitce chybí, protože nikdy nebyla farností, ale vždy přifařená buď k Mníšku anebo k Líšnici. Až v současnosti firma Komwag toto krásné místo využila pro své účely.“