Marie Pospíšilová (Pansymarie) : 

(z cyklu Zločiny mezi obrazy - Cyklus detektivních příběhů umělecké historičky a malířky

 

Sherlock Holmes a poklad v Řitce

 

 

Zde pouze upoutávka z důvodu, že napříště bude vše směřováno k vydání knižní formou a poté lze doporučit k zakoupení:

Je nedělní dopoledne. Honem jsem vstala, oblékla se a sešla dolů do svého ateliéru, otevřela maličký netbooček Růženku, pustila jej a zasunula USB TV turner. Těším se, že si nahraju zase další díl svých oblíbených Zločinů v zahradách, tedy v originále Rosemary α Thyme. Pro jistotu mám nahrávání již z večera či noci naprogramované, nyní jen pustit. Tady naštěstí nemusím počítat s nepříjemnostmi se signálem, protože Cukrák je na dohled. Tak jsem vše stačila zabezpečit, když tu v prvních zvucích televize jsem rozlišila i další cizí tóny – a byly to každému klavíristovi důvěrně známé tóny Elišce – drobného dílka velkého mistra. Teprve pomalu jsem si uvědomovala, že jsem touto melodií nedávno naprogramovala zvonek u branky v plotě do zahrady. Rychle jsem otevřela vedle na stole ležící magabook a v něm našla obraz z kamery, zavěšené na ozdobné japonské jablůňce blízko za plotem a snímající vše u branky. A už se na mne z monitoru dívala známá tvář, celá rozzářená svátečním úsměvem. No ano, paní profesorka Viola Slunečná dobře ví, kde máme kamery.

Přešla jsem k sluchátku a zároveň mluvítku k brance: „Dobrý den, paní profesorko, vítám Vás a hned Vám zabzučím.“ Zmáčkla jsem bzučák a rychle se rozhlédla, je-li vše ve stavu schopném přijetí návštěvy. Stejně bych však neměla čas nic uklidit, protože paní profesorka už stála před prosklenými dveřmi hostinského pokoje, vedoucími do zahrady, takže jsem musela rychle jít dveře otevřít.

„Ještě jednou Vás paní profesorko vítám. A jaké noviny Vás tak v neděli před polednem přivádějí?“

„Dobrý den, Rozárko, to budete koukat, co nesu!“ A při těch slovech již paní profesorka rychle sahala do své žluté kabely, barevně korespondující s jejím tričkem, doplněným lila širokou sukní, k níž zase měla kolem krku uvázaný lila šátek. Na to si paní profesorka vždycky potrpěla.

A už mi podávala svazek zežloutlých starým písmem popsaných papírů. Vzala jsem jej do rukou, ale dřív než jsem se mu začala věnovat, vedla jsem paní profesorku hostinským pokojem dál do haly k velkým hlubokým širokým ušákům po dědovi a každá jsme hned zaujala pohodlné místo v jednom z dvojice křesel proti sobě. Pak až jsem se podívala na ten poklad, s nímž se na mne dnes má dobrá známá vytasila. A skutečně mne tentokrát paní profesorka zvlášť překvapila:

„A kde jste to paní profesorko našla?“ A četla jsem nadpis: „Doktor medicíny John Watson: Případ pokladu v Čechách“.

„Představte si, Rozárko, zápisky mi dal kolega z Ústředního archívu, abych se na to podívala, že jim to tam stále leží a nemají to dobře jak založit. Měl obavy, aby se to nakonec neztratilo, tak mi to donesl, že snad bych věděla, jak to zužitkovat.“

K autorce na http://www.mariepospisilova.com