Setkání Sherlocka Holmese a Hercula Poirota v létě 1927 v Řitce

 

 

Zde pouze upoutávka z důvodu, že napříště bude vše směřováno k vydání knižní formou a poté lze doporučit k zakoupení:

O vánocích bývá přeci jen trochu víc času, který jakoby se pozastavil ve svátečním klidu. Chystá se vánoční výzdoba, zapaluje purpura a vaří sváteční jídlo. Nemám tolik co k chystání jako jiní lidé s početnými rodinami, proto hned jak jsem připravila bratrovi do termomisek snídani, mohla jsem se pustit do něčeho, na co po celý rok nebyl čas. Vystoupala jsem až na půdu, do velkého ateliéru, abych prozkoumala, co ještě zůstalo za tajemství ve starobylém bufetu, v němž jsem nedávno učinila unikátní objev štosu papírů se zápisky MUDr. Johna Watsona z listopadu 1927, popisující případ, za nímž přicestovali se Sherlockem Holmesem zjara téhož roku do Mníšku pod Brdy a navštívili tehdy i dům mé pratety Rosemarie Maceškové v Řitce, kam je přivedla její přítelkyně Marie Wagnerová-Černá, autorka populárních příběhů školáka Káji Maříka. Jak se ukázalo, tak již vše po mé jmenovkyni – pratetě bylo nejspíš z bufetu vyklizeno, nic nového jsem nenalézala, až najednou úplně dole jsem nahmatala opět svazek starých papírů. Písmo se mi hned zdálo povědomé a na prvním listu jsem četla nadpis: „Setkání Sherlocka Holmese s Herculem Poirotem v létě 1927 v Řitce“ a nalistovala jsem rychle poslední list a v jeho závěru jsem četla: „Sepsal MUDr. John Watson, Londýn, prosinec 1927“. Takže jsem nejspíš objevila další Holmesův případ, který asi vzhledem k místu děje dr.Watson daroval mé pratetě a došlo k tomu, že dosud nebyl uveřejněn. Dle všeho se zdá, že téhož roku se tady slavný detektiv objevil ještě jednou – a dokonce tentokrát snad i onen slavný Belgičan Hercule Poirot. Viděli tehdy dům ROSEMARIE v Řitce zcela ve shodné podobě, jak je dosud, jediné, co bylo na starobylém domě renovované, byly okna a dveře. Přeci jen jsem neodolala a přes úctu k původní stavbě jsem nechala starobylá okna vyměnit za praktická eurookna, skýtající pohodu stoprocentního těsnění. Usadila jsem se ke stolu a pustila se do čtení:

 

 

Když jsme se Sherlockem Holmesem zjara 1927 navštívili střední Čechy, netušili jsme, že uplyne jen čtvrt roku a přicestujeme znovu. Sotva jsme se vrátili do Anglie, přišel Holmesovi list, který jej zastihl už u jeho včel v Sussexu. Byl od naší nové známé ze Řitky, paní Rosemarie Maceškové. Velmi se omlouvala, že píše tak brzy po našem setkání a po návratu domů. Přiměla ji k tomu řada nepříjemných příhod a podivných situací, které ji v nedávné době potkaly. V listu popisovala řadu těchto příhod, v nichž jí skutečně šlo o život. Zároveň vše bylo zahaleno do určitého záhadného tajemna, což mého přítele Sherlocka Holmese vyprovokovalo k tomu, znovu se rozloučit se svými včelami a rozjet se do středních Čech. Navíc paní Rosemarie Macešková psala, že do Řitky pozvala i trochu mladšího kolegu Hercula Poirota. A nemohu popřít, že nás lákalo setkat se se známým Belgičanem. Znovu jsme tedy, tentokrát již v teplém letním počasí, absolvovali onu malebnou cestu do pozoruhodné lokality ve středních Čechách. Tentokrát jsme ve staré formanské hospodě Na Veselce již nepřepřahali, protože to již nestálo zato. Necestovali jsme až do Mníšku, nýbrž jen do domu, stojícího na nejzazší jihozápadní výspě Řitky. Dorazili jsme za slunečného odpoledne – a jak to bylo domluveno, ve stejnou dobu přijel i krytý vůz, z nějž opatrně vystoupil jako vždy dokonale upravený Hercule Poirot - menší mužík v padnoucím obleku, s buřinkou na hlavě, s navoskovaným knírem a hůlkou v ruce. Rovněž již v důchodovém věku, avšak výrazně nižším než Sherlock, přesto méně sportovní a hbitý, evidentně zaměřený na svou šedou kůru mozkovou a důležitost ostatních částí těla opomíjející. Tak tenkrát došlo k setkání dvou velikánů detektivního řemesla, a to před vstupem do zahrady domu ROSEMARIE v Řitce. Ostatně v žádném případě to nebylo místo nedůstojné tak velké události. Zahrada byla v plném květu a vytvořila malebnou kulisu této události. Sice rododendrony a magnolie již byly odkvetlé, avšak ještě lépe je zastoupily různobarevně bohatě vykvetlé popínavé růže a keře velkokvětých hortenzií, lemující cestu od branky až k domu.

A tu se již v otevřené brance objevila elegantní dáma středních let, s níž jsme se seznámili na jaře téhož roku – paní Rosemarie Macešková. Na pravé ruce měla ještě stopy barev od naposledy tvořeného díla. Když si toho všimla, ruku nenápadně schovávala a vítala nás slovy:

„Dobrý den, pánové, vítám Vás u nás v Řitce, v domě ROSEMARIE. Jste velmi laskaví, že jste vyhověli mému pozvání, ale opravdu se již začínám obávat, co se to tu děje.“

„Ó, madame, to je přeci samozřejmé, jakmile dáma potřebuje pomoct, muž by neměl váhat. Ostatně máte to tu krásné – a jak vidím – jsme sice na venkově, ale mé nohy, zvyklé na městskou dlažbu, budou spokojené.“ A s těmi slovy se již  Poirot radostně drobnými krůčky rozcupital směrem k domu.

„Ano, pane Poirote, vždyť je obecně známou skutečností, že nerad šlapete po nerovné hlinité venkovské půdě, a proto jsem spěchala a rychle jsem objednala položení dlažby, aby Vám to tu bylo co nejpříjemnější. Stejně jsem o tom dlouho uvažovala, tak proč to neuskutečnit právě nyní, že.“

„Jste opravdu velmi laskavá“ – odtušil Poirot již od domu.

„Laskaví jste Vy, jsem opravdu ráda, že jste tady.“

„Krásný dům, v anglickém stylu, v cihlové barvě, obrostlý bujnou zelení, cítíme se tu jako doma“ – pochvaloval si Poirot a tentokrát přitakal i Holmes, doteď tiše v ústech žmoulající svou dýmku.

„Jestli Vás mohu pozvat k malému pohoštění, pánové“ – s těmi slovy nás paní Rosemarie vedla chodbou k velké přízemní místnosti, kde byl prostřený stůl přesně pro daný počet osob, z konvice s čajem se ještě kouřilo a na mísách uprostřed stolu byl nabídnut mandlový chléb a řada dalších pochoutek z vlastní výroby majitelky domu. Všichni byli po cestě unaveni a tak s povděkem sklesli na židle kolem stolu a jali se ochutnávat nejrůznější pochoutky, přičemž v hovoru přistoupili k základnímu problému, proč přijeli:

„Byli jsme skutečně znepokojeni tím, co jsme se dočetli ve Vašem listě, drahá dámo“ – uvedl Sherlock Holmes.