Dagmar Šefčíková - jak jsem ji znala

 

rozklikněte:

Již průběhem roku 2015 mne stíhaly zprávy o smrti blízkých lidí, další mne překvapily až dodatečně s přelomem roku, ale největší údiv ve mne vzbudila zpráva o smrti mé bývalé kolegyně a tehdy velmi blízké osoby, kterou jsem se dozvěděla až v únoru 2016 z Bulletinu Uměleckohistorické společnosti. Je to zpráva, z které se obtížně vzpamatovává. Rok 2015 byl skutečně v tomto ohledu neuvěřitelný.

Četla jsem profesní vzpomínky o exkluzivní Dášině kariéře, kdy řadu let působila ve funkci ředitelky Národní galerie v Praze a poté se významně zapojovala do práce na Ministerstvu kultury a ještě v dalších institucích. Já oproti tomu mám vzpomínky ryze osobní. Ačkoliv jsme spolu pracovaly, naše profesní zájmy se rozcházely vzhledem k rozdílnému založení. Byly jsme natolik protikladné, že jsme se výborně doplňovaly a každá si šla svou vlastní cestou. Tato rozdílnost zaměření a pracovních cílů nás pak zcela rozdělila, takže jsme se po několikaletém každodenním kontaktu pak v poslední době v podstatě třicet let neviděly. Znám ji tedy dobře a mám ji v paměti z doby před třiceti lety, a proto se mi zpráva o její smrti zdá být tak absurdní. Ona byla tou dokonale zdravou, energickou, oproti mně, která jsem neustále ležela v nemocnici a budila obavy o můj život v ní a v celém svém okolí a je překvapením především pro lékaře, že stále žiju. Nikdy by mne proto ani nenapadlo, že by mohla zemřít dřív.

S Dášou, jak obecně se jí říkalo, jsme v 80. letech denně seděly v kanceláři proti sobě a když jsme neseděly v kanceláři, tak jsme spolu cestovaly – pracovně i mimopracovně, co bylo v 80. letech možné – navštívily jsme spolu významné galerie v Moskvě a v Leningradě. Zatímco ona byla v památkovém odboru Kanceláře prezidenta na Hradě na základě svého výběru, já jsem tam byla na počátku 80. let vyslaná, s tím že je očekávané a žádoucí, abych místo přijala, že je tam třeba odborníka na obrazy. Měla jsem z toho obavy, netěšila jsem se do sbírkového muzejního prostředí. Mé přirozené prostředí je víc tvůrčí – ateliérové anebo redakční. Dáša byla vždy dokonalý organizátor, já naopak jsem si chtěla v koutku pracovat na svém. A pouze výborné osobní vztahy na pracovišti, tedy především konkrétně s Dášou, mi pomohly překonat můj odstup k požadovanému typu práce, že jsem se mu věnovala s plným nasazením. I když Dášina nástupkyně pak po mém odchodu měla obrovskou práci s uspořádáváním papírového materiálu po mně.

S Dášou jsme měly množství humorných příhod a některé z nich neustále od té doby dávám ve společnosti k dobru. Jak byla tak energická, tak vše hned po použití energicky vyhazovala, veškeré poznámky pak trhala na co nejmenší kousky a házela do koše. Nyní se už nepamatuji, zda se to stalo jednou nebo dokonce víckrát. Zazvonil jí na stole telefon a jen jsem sledovala, jak řekla, aby volající chvíli počkal a skočila ke koši, jeho obsah vysypala na stůl a začala skládat maličké kousíčky papírků k sobě, aby přečetla údaj, o němž se domnívala, že jej již nebude potřebovat. Mně hned došlo, o co jde a začala jsem se tomu smát, což ona také nevydržela a zadržovala smích, aby volající nebyl vyveden z míry, co je na jeho dotazu k smíchu.

Pak typický byl její hřmotný hlas. Když mně zazvonil telefon a ona v tu chvíli u protějšího stolu také telefonovala, neměla jsem šanci ve svém telefonu něco slyšet. I můj telefon mi totiž duněl u ucha jejím hlasem. A když jí něco namíchlo, nevybíravými výrazy nahlas nadávala a bylo příznačné, že se většinou stalo, že daná osoba, na níž tak nadávala, se v tu chvíli objevila ve dveřích, takže bylo jasné, že její hřmotný hlas už zdálky každý musel slyšet. Nepamatuji si ale, že by si někdo troufl vůbec říct, že něco slyšel. Bylo to spíš oboustranné faux pas.

Dáša stále někde běhala, něco zařizovala, kdežto já jsem seděla na místě a něco si tiše zpracovávala. Proto jsem neustále přijímala její telefonáty a pak jí vyřizovala, kdo volal. A vůbec ji nezaráželo, nezlobila se a naopak jsme se společně často zasmály tomu, jak jsem vzpomínala, že to byl někdo od určitého písmene a poté se ukázalo, že dané písmeno, co mne zaujalo, bylo až uprostřed jména. Byla to až opakovaná zábava.

Dáša zemřela ve Vševilech za Příbramí. Pamatuji si, že tam pravidelně jezdívala a stěžovala si, že jí psi tloustnou, jak snědí všechny spadané hrušky. Měla vždy dva velšteriéry – tedy přesněji dvě fenky. Nechávala si pravidelně matku a dceru a byla velkou odbornicí na ně, myslím, že posuzovatelkou a přivydělávala si jejich stříháním. Ohledně toho jsem jí také často přijímala telefony. S jejími psy jsem také znala spousty příhod. Třeba večer Dáša chodívala do postele s jablkem a vždy si kousla ona a pak zas Krisinka – což byla zrovna mladá velšteriérka. Manžel si pak stěžoval na zrníčka v posteli. Jindy zase jí psi zachránili před přepadením v parku – myslím, že víckrát za sebou, že si agresor nepamatoval, že se parkem neprocházívá sama, ale se psy, kteří běhají v povzdálí a jestliže vykřikne, tak jsou hned zpět.

Dáša mluvila o tom, že u nich doma je manžel – akademický malíř Jiří Šefčík ten domácí hospodyňka, kdo doma hospodaří, zatímco ona odchází do práce. Také když na Hradě prodávali ovoce z hradních zahrad, tak vždy přišel pan Šefčík a ovoce hned odnesl domů. Nyní jsem na internetu viděla, že 20.10.2012 se slavnostně otvírala jím zrekonstruovaná kaplička ve Vševilech, jejíž interiéry vyzdobil svými obrazy. Stranou v pozadí mezi diváky slavnosti jsem na fotografiích našla i Dášu.

Pokud Dáša do Vševil nejezdila vlakem, tak nejspíš jezdila po Strakonické silnici a určitě ani netušila, že odtud, když míjela Řitku, tak mohla vidět nejvyšší červenou střechu, kryjící můj ateliér. Netuším, jakým způsobem tam jezdila - s tím souvisí moje další úsměvná vzpomínka. Jak Dáša všude chodila pěšky, často si kupovala boty a když k nim přišla - myslím tchýně a viděla opět nové boty, tak to komentovala, že takhle nikdy mít auto nebudou. Dáša přitom, stejně jako tehdy ještě i já jsem o žádném autu vůbec neuvažovala. Ale je to velmi dlouho a byla to ještě jiná doba.

Fota jsou myslím z r. 1984, z výletu spolupracovníků z Pražského hradu, který jsem tematicky připravila. Bylo to ve shodné době, kdy jsme s Dášou cestovaly i po moskevských a leningradských galeriích – v Leningradě věsměs každý den netrpělivě běžela napřed směrem k Ermitáži a každou chvíli se otáčela, jestli se ještě z posledních svých sil někde za ní snažím držet. V Ermitáži si koupila prsten se zeleným malachitem, protože zelená tehdy byla její barva, já jsem si koupila prsten s jantarem, nejspíš neměli s fialovým kamenem, neboť to bylo pověstné, že Dáša byla zelená a já fialová. Na fotografiích stojíme vedle sebe, já mám na sobě plášť, který jsem si zakoupila v Plzni při jednom z pravidelných každoročních sympozií, kam jsem obvykle připravovala své příspěvky, což pro mne byla vítaná tvůrčí práce. Nyní už bych je osobně nemohla přednášet pro poškození hlasivek nemocí. Ale že Dáša odejde dřív, jsem opravdu nečekala.

Nelze si hned na vše vzpomenout a ani vše v krátkosti popsat.

 

 

 

TOPlist