Marie Pansy (Pospíšilová) : 
Vražda sběratele aneb nenalezený Wouvermann
(z cyklu Zločiny mezi obrazy - Cyklus příběhů umělecké historičky aneb schopnost šestého smyslu v reálném světě)

Cesta do Růžohradu na inzerát

Když jsem přestala trávit svůj čas v Antik Radima Oslíka, měla jsem najednou mnoho času, který jsem mohla využít mj. k tomu, vylepšit svou finanční stránku. Při mé profesi umělecké historičky je nejrychlejší cestou dobrý prodej uměleckého díla. Nejlepší je vyhledávat umělecká díla mezi lidmi a výhodně je vykoupit a poté ještě lépe prodat. Já však nemohu využívat tohoto nejjednoduššího způsobu, neboť nedisponuju potřebným finančním kapitálem pro výkup děl. Proto jsem zvolila taktiku, že jsem na Internetu v inzercích vyhledávala výhodné nabídky, o nichž jsem informovala svého známého galeristu Noára, jenž sdělil o které z nabídek by měl zájem. Poté jsem domluvila u inzerentů naši schůzku a jestliže Noár nakoupil, dostala jsem od něj provizi.
Jednou jsem se velmi zaradovala. Mezi množstvím často již důvěrně známých textů inzerátů, pod nimiž si znám představit i konkrétní inzerenty, jsem si v internetové verzi inzertního časopisu přečetla zcela nový a neotřelý a navíc obsahem nanejvýš lákavý text. Inzerát podal sběratel, který se rozhodl změnit zaměření své sbírky obrazů. Velká část velmi kvalitní sbírky tak ztratila opodstatnění své existence v nově koncipované sbírce a sběratel dané obrazy pomocí inzerátu hodlal prodat. Přímo ve znění inzerátu byla jmenována lákavá jména autorů obrazů k prodeji. Proto jsem se s inzerentem telefonicky smluvila. Vysvětlila jsem mu, že jsem umělecká historička a že obrazy by kupoval někdo jiný, s nímž bych přišla. Pán se evidentně příjemně uklidnil, že nevolá nějaký třeba nebezpečný překupník, který by jej mohl okrást a rozpovídal se, že sbírku kdysi získal po jednom významném českém uměleckém historikovi. Koupil ji po jeho smrti od jeho dědiců. Ohledně vlastní návštěvy jsme se domluvili v tom smyslu, že:
„Dnes večer už má přijít kdosi kdo volal před Vámi. Tak kdyžtak přijeďte zítra dopoledne.“
S tím jsme se rozloučili.
 Následující den jsem sedla do auta a vyjela. Byli jsme domluveni s mým známým galeristou Noárem, že k sběrateli dorazím dříve sama a že on přijede až následně. Předpokládali jsme, že sbírka bude natolik rozsáhlá, že bude třeba jí věnovat vícedenní čas. Navíc je v lokalitě od Velkého špinavého města dost vzdálené a přitom neobyčejně půvabné, přímo vyzývající k odpočinku – výmluvný je již název Růžohrad.
 Jak jsem se blížila k starodávnému městu, zdálky jsem viděla masivní staré městské hradby, které jej  od středověku ohraničovaly a chránily. Tehdy prožívalo město vrchol svého vývoje, který se pak už nikdy nevrátil. Proto se ani stavebně později nerozšiřovalo a do současnosti stačí ty hranice, které byly vytýčeny ve středověku, což znamenalo ve svém důsledku ojedinělé uchování středověkých městských hradeb do dnešních dnů.
 Ovšem masivní kamenné zdivo ukrývalo ten největší poklad uvnitř. Nikdo by ani netušil, jaký pohled se naskytne každému, kdo projede vstupní městskou branou. Je evidentní, že město využívá svých mimořádných kvalit a preferuje turistický ruch, jemuž vše přizpůsobuje. Středověké domy jsou  nově opravené, fasády různobarevně obnovené, z truhlíků za okny visí trsy alpských hvozdíků, pelargonií nebo fuksií.
Pomalu jsem projížděla kolem malebných hospůdek s venkovními zahrádkami, vesměs využívanými k pohodlnému posezení venku na ulici. Až přímo proti mně pod skalnatým svahem, který se překvapivě tyčil uprostřed města, stála břečťanem hustě zarostlá patrová stavba malého hotýlku. A z otevřeného patra v patře právě nad vchodem na mne mávala má dobrá známá prof. Viola Slunečná. A už jsem se hned cítila jako doma, že toto je to místo, kam patřím a kde jsem v dosahu svých blízkých. Ta krásná drobná starší dáma s bohatými světle rusými vlasy byla oblečena do typických fialových šatů a mávala na mne jasně žlutým šátkem – naše známé rodinné barvy, které ráda oblékala jak maminka tak i já. A hned na mne volala:
„Dobrý den, Rozárko, zajeďte si na parkoviště!“
A vedle stavby jsem skutečně  našla dokonce ohrazené malé parkoviště, kam jsem ihned zamířila, abych zde zanechala své auto. Měla jsem štěstí, ačkoliv v městě bylo hodně hostů, k hotýlku až pod skalním svahem jich patrně tolik nedorazilo, takže byl poloprázdný a nebyl problém získat v něm pokoj.
Můj pokoj měl okna na boční stranu hotelu, přímo k parkovišti, kde jsem tak měla výhled přímo na své auto. Stranou, hned u skály vyrostl obrovský ořech jehož větve dosáhly až k oknům hotýlku v prvním patře, tedy i k mým. Když jsem otevřela okno, seděl na blízké větvi právě velký černý kos, úkosem si mne prohlížel, ale nenechal se vyvést ze své hlasové kreace, které se zrovna věnoval.
Nechala jsem okno pootevřené a sestoupila jsem dolů do recepce, abych se zeptala na adresu bydliště sběratele. Nejspíš recepční a majitel hotýlku v jedné osobě sáhl ochotně pod pultík a vyňal složenou mapu – plán města, dle různých znaků často používaný. Ochotně mně pak začal vysvětlovat a zároveň ukazovat cestu:
„Takže Liliová ulice. Tak podívejte se milá paní, teď jsme tady na konci Břečťanové. Vždycky říkávám, že tenhle dům byl už odjakživa porostlý břečťanem a to dalo ulici i jméno. Je to opravdu blizoučko, za dvěma rohy. Obejdete hotel vlevo, kde je Slunečnicová a pak doleva a už jste v Liliové.“
 Poděkovala jsem za podrobný výklad a vrátila jsem se do svého pokoje, abych sběrateli oznámila svůj pobyt ve městě a ohlásila návštěvu. Zaznamenala jsem si jeho telefonní číslo na mobil – jako „Sběratel“, vyhledala jsem jej a vytočila. Ozval se vyzváněcí tón, ale nedočkala jsem se zvednutí telefonu, až se mi ohlásila hlasová schránka. Za chvíli jsem zkusila znovu a opakovalo se to. Při dalších pokusech pak dokonce už vždy rovnou bez vyzvánění jen naskočila hlasová schránka. Namluvila jsem proto na ni vzkaz a zároveň jsem poslala i SMS zprávu. Na monitoru telefonu se mi zobrazil výpis, že byla odložena.
 Počítala jsem ve svém programu s návštěvou sběratele, nic jiného důležitého jsem neměla v plánu. Proto jsem si vložila do kabely velkou lupu, pásmo, papíry na poznámky, fotoaparát jsem vkládat nemusela, protože ten mám pro případ potřeby v kabele stále. A opustila jsem příjemný pokoj, abych se podívala, zda nezastihnu sběratele doma, přestože tak záhadným způsobem nepřijímá mé telefonáty. Dle instrukcí pana hoteliéra jsem obešla hotýlek vlevo a ocitla jsem se v prosluněné Slunečnicové ulici a směřovala jsem k první odbočce po levé straně, kde jsem na plotě rohové zahrady skutečně uviděla ceduli s nápisem „Liliová“. Zabočila jsem do ní. Tvořily ji malé zahrádky, za domy ve svažitém terénu, vesměs pojednané terasovitě. Hned za plotem první zahrady jsem uviděla na pískovišti malou napodobeninu zámku, v tomto případě naprosto konkrétně zámku Krásna, který se nalézá nedaleko. Vždycky se mi zdálo být velmi zajímavé, jak představu hradu nebo zámku ve vědomí člověka vždy pravidelně vytváří nejbližší známá stavba toho druhu v okolí. Reálně se to projevuje právě těmito drobnými napodobeninami na pískovištích, kde rodiče dětem jako hrad nebo zámek vždy vytvořili přesnou napodobeninu stavby známé z okolí. Kráčela jsem ale dál a četla jsem orientační čísla na zahrádkách, až jsem došla k číslu „13“. Na sloupku u vrátek zcela obrostlém fialově kvetoucím plaménkem jsem pracně vyhledala zvonek a zazvonila jsem. Sledovala jsem pečlivě okna domu zda se něco nepohnulo. Jedno malé okénko pod střechou patrového domu bylo pootevřené, ale nikde se nic nepohnulo. Zazvonila jsem znovu a tentokrát jsem na zvonku přidržela prst déle, ale stále žádná odezva. Vyndala jsem proto z kabely papír a pero a napsala jsem vzkaz, že jsem již ve městě a že bych se ráda podívala na obrazy. Připsala jsem své telefonní číslo pro všechny případy a papír jsem vhodila do dopisní schránky na vrátkách.
 Zklamaně jsem se vrátila do hotýlku, odpočinula jsem si ve svém pokoji, dala se do pořádku a sešla jsem pak dolů do restaurační místnosti na večeři. Sedla jsem si k volnému malému čtverhrannému stolu, u nějž byly přistaveny čtyři židle – po jedné z každé strany. Vedle toho zde byly ještě podélné stoly pro šest osob. Pouze asi jen třetina stolů byla obsazena. Uvažovala jsem, že paní prof. Viola Slunečná je patrně již příliš unavená anebo má prostě svůj vlastní pracovní program, že ji nevidím u večeře. Sotva jsem však stačila sáhnout po jídelním lístku a ponořit se do jeho studia, když po schodišti z patra hotýlku do restaurace scházel vyšší štíhlý muž mladšího věku. Nejspíš nevyhledával právě samotu, protože přešel všechny volné stoly a zastavil se až u mého. Mírně se sklonil a požádal mne, zda si může přisednout. Byla jsem sice mírně překvapena, ale s přátelským úsměvem jsem odpověděla:
„Ale jistě. Je tu volno, posaďte se.“
Muž ihned uposlechl a sáhl po druhém jídelním lístku. Během večeře se můj spolustolovník dal do hovoru a dozvěděla jsem se, že pracuje pro jednu počítačovou firmu, která chce právě vybudovat počítačovou síť v místní škole. Proto přicestoval, aby vše domluvil a zjistil technické podmínky  této práce. Projevoval velkou zvědavost po příčině mé přítomnosti v tomto malebném městě. Patrně množství informací o své práci považoval za určitou záruku mé podobné otevřenosti. Neměla jsem také proč základní důvod zatajovat,i když jsem si hned uvědomila, že líčení uměleckých unikátů v místní sbírce by nebylo příliš vhodné. Proto jsem sdělila jen základ, že jsem přijela ohledně inzerátu na prodej jakýchsi obrazů a víc jsem o tom nemluvila. Naštěstí se můj stolovník hned chopil příležitosti zdarma se dozvědět něco o obrazech, které vlastní jeho rodina. Je to něco, co dokonale znám – každý považuje za naprostou samozřejmost zdarma z člověka „tahat rozumy“, k nimž já jsem došla dlouholetým studiem a celoživotní praxí – a z druhé strany naopak každý předpokládá, že na základě těchto svých vědomostí jsem velmi zámožná – zajímavý a těžko pochopitelný paradox – když nikdo neplatí a každý chce vše zdarma, z čeho má asi být člověk zámožný? Je to jeden z absurdních nelogismů v lidské společnosti, kterých je mnoho, podobně jako vládnou třeba i uměleckým trhem – kde historická nebo umělecká hodnota se absolutně neslučuje s tržní hodnotou, naopak jsou zcela jinde. Zásadní je pak rozpor mezi cenovým požadavkem prodávajícího, který vesměs bývá tak dvojnásobný než co je jakýkoliv sběratel za obraz zaplatit. Každý prodávající pak má vesměs představu, že jeho obraz představuje obrovské jmění a že  zprostředkovatel prodeje se při prodeji obohatil. Při mé snaze hlavně každému co nejlépe vyhovět mám pak i příhody vesměs s dámami středního věku, které si na mne i vzaly advokáta a požadovaly ode mne proplatit jim třeba dvojnásobek za jejich obraz vůbec ztržené hodnoty –  není zřejmé, zda se jedná o prohnanost anebo skutečně stihomam, že je chce celý svět ošidit.
 Byla jsem tak celkem ráda, když jsme se po večeři s mým spolustolovníkem rozloučili a vydali se každý ke svému pokoji. Za pootevřeným oknem již byla tma. Umyla jsem se a  uložila se ke spánku, abych hned tvrdě usnula unavena cestováním a jinými starostmi.

Mrtvý sběratel

 Probudila jsem se až za úplného světla. Za stále pootevřeným oknem na větvích ořechu seděli ptáci a přímo mne křičeli do oken, jakoby se na mne smluvili. Umyla jsem se, oblékla a sešla dolů na snídani.
A jen jsem usedla ke stolu, otevřely se dveře a vešel můj známý galerista Noár, jemuž jsem večer ještě zavolala, v jakém hotýlku bydlím. Přicestoval sám, svou mladičkou asistentku zanechal v kanceláři ve Velkém špinavém městě, aby dle své obvyklé pečlivosti dohlížela na chod galerie. Teprve poté sestupovala do jídelny či restaurační místnosti má známá paní profesorka, avšak viděla, že již mám společnost a sedla si jinam. Nechala nás nasnídat se s galeristou Noárem  a během snídaně domluvit další taktiku. Už i při snídani jsem zkoušela sběrateli telefonovat, ale stále marně, rovnou naskakovala hlasová schránka. Když jsme dosnídali, vydali jsme se do Liliové ulice č. 13. Zvonila jsem na zvonek jako včera, ale opět bez odezvy. Nebyly viditelné žádné změny a stále bylo pootevřené stejné podstřešní okénko.
 Vrátili jsem se po chvíli do hotýlku a vše jsme sdělili v recepci hoteliérovi. Došli jsme ke společnému závěru, že snad by bylo vhodné nahlásit věc Policii.
„Byli jsme domluveni, že nás měl sběratel čekat, dále vůbec nebere telefony, doma má hodnotné obrazy, velké lákadlo pro zloděje.“ – Překotně jsem zdůvodňovala oprávněnost svého podezření, jestli se něco nestalo a zejména že:
„Sběratel říkal, že ten večer čeká ohledně obrazů nějakou návštěvu.“
Hoteliér tedy skutečně zavolal Policii a vydali jsme se rovnou zpět do Liliové ulice, abychom byli přítomni příjezdu Policie.
Opravdu téměř zároveň s námi do Liliové ulice dorazilo i policejní auto. Z vedlejšího domu vyšla paní podívat se po příčině rozruchu. Na dotaz policisty paní odpověděla: 
„Včera jsem ho vůbec neviděla, ačkoliv jej většinou několikrát denně vidím.“ Doplnila ještě:  „Obvykle nikam neodjíždí, bývá stále doma.“
Po dlouhém marném zvonění se proto policisté rozhodli násilím otevřít dveře a vniknout do domu. To co se dál odehrálo mi připomínalo spíš scénu z krimifilmu než skutečnost. A co víc, pokračovalo to i uvnitř domu.
Policisté přímo silou vyvrátili vstupní dveře, takže se ocitli v malé předsíni. Byly vidět jen z předsíně pootevřené dveře do další místnosti. Jako první vešli policisté a až za nimi jsme nakukovali všichni ostatní. Byla to velká přizemní obytná hala, patrně hlavní přijímací prostor v domě. Jen jak jsem měla možnost nahlížet přes hlavy ostatních, viděla jsem po stěnách rozvěšené obrazy, mezi nimiž jsem rozpoznávala díla inzerovaných autorů. Trvalo to notnou chvíli, než najednou mezi policisty v místnosti nastal rozruch. Pak už nás všechny vytlačili  dál před dům, kde jsme mohli jen zdálky přihlížet. Přijeli kriminalisté s různou technikou a vše uvnitř domu podrobně dokumentovali. Pak přijelo auto pohřební společnosti, z nějž vystoupili dva lidé s nosítky a vzápětí se z domu vrátili s nosítky s přikrytou postavou. Dům byl od té doby uzavřený a nikomu nepřístupný. Kriminalisté se všech přítomných vyptávali na souvislosti s jejich přítomností a spojitosti s obyvatelem domu. Když jsem sdělila důvod své přítomnosti, byla jsem požádána, abych hned neodcestovávala a zůstala dokud mne Policie podrobně nevyslechne. Vrátila jsem se tedy do hotýlku, abych čekala, kdy budu Policií vyzvána.
Galerista Noár se rozhodl odcestovat do Velkého špinavého města, neboť bylo evidentní, že zde už žádnou práci , která by mu přinesla zisk, mít nebude. Nešlo se ani divit, že nechtěl zbytečně otálet a rozloučila jsem se s ním slovy:
„Takto dopadl nejspíš slušný majitel zajímavých a cenných obrazů, který byl ochoten své obrazy prezentovat všem zájemcům. Něco takového by se dozajista nestalo tomu úskočně prohnanému typu majitelů, jak nás nedávno napálila ta téměř stoletá dáma, co jste od ní odkoupil množství bezcenných obrazů s tím, že nakonec přistoupí k prodeji toho nejcennějšího nebo téměř jediného cenného obrazu a ona po prodeji „dreků“to cenné už neprodala. Stejně to bylo zajímavé poučení, že? Jak ta lidská mazanost se ani věkem nemírní.“
Rozloučila jsem se s galeristou se skutečně chápavým výrazem, neboť mne bylo jasné, že po takových obchodních i časových ztrátách nemůže zbytečně ztrácet další čas. Byla to tehdy trapná záležitost, kdy jsem vedle tohoto galeristy zaměstnávala drahnou dobu ještě řadu solidních sběratelů a oni ochotně kupovali nehodnotné předměty a zkoumaly svýma zkušenýma očima vše co se majitelka dle výrazu svého chování blahosklonně uráčila prodat a rovněž „hýřili“ svými moudry a zkušeností na adresu vychytralé stařičké majitelky a obětovali tomu svůj neobyčejně vzácný a cenný čas. Všichni se totiž těšili na prodej nejcennějšího obrazu, přičemž už vyslovovali své cenové nabídky, aby mohla být pro majitelku zvolena ta nejvyšší. Ona vše vyslechla, přijala zdarma všechna moudra a informace a s lišáckým vědoucím jízlivým úsměvem mi sdělila:
„Tak já ho neprodám“.
Bylo to ještě mé štěstí, že mne všichni už dlouho dobře znali a tak pochopili, že i já jsem byla podvedena a že se nejednalo o můj obchodní úskok.
Až druhý den při podávání své výpovědi jsem se od vyšetřovatele na Policii dozvěděla, že obyvatel domu byl nalezen ve velké přízemní hale na koberci s rozbitou hlavou. Nejen že mi  bylo následně povoleno jít se podívat do domu sběratele, nýbrž dokonce jsem o to byla požádána kriminalisty, abych se v domě porozhlédla a zjistila, zda tam uvidím vše co jsem čekala v domě najít na základě uveřejněného inzerátu anebo zda něco chybí.

Působení místního restaurátora

Neodkládala jsem dále příležitost konečně se dostat k obrazům, za nimiž jsem do Růžohradu přicestovala. Hned z policejního sídla jsem směřovala do Liliové ulice. Před domem stál hlídkující strážník, který mne však po mém vysvětlení vpustil do domu. Přes malou předsíň jsem vstoupila do velké obytné haly, která nepochybně sloužila jako hlavní místnost v domě, kde trávíval majitel domu hodně času a zároveň tu byly přijímány též návštěvy. Místnost byla otevřena do zahrady velkými, nahoře půlkruhově zakončenými okny, do zahrady k malému schodišti vystupoval arkýř s velkým francouzským oknem. V jednom rohu byla pod okny rozestavěna velká sedací souprava kolem oválného stolu s bohatě vyřezávanou nohou.
Moje oči hned bloudily po stěnách, kde jsem rozpoznávala obrazy českých malířů 20. století, které majitel domu inzeroval ve svém inzerátu. Byly tu skutečně shromážděny zajímavé a hodnotné obrazy. Ale v jinak celkem dost jednotně zaměřené sbírce jsem zahlédla i barokní obraz, o němž se inzerát nezmiňoval. Obraz byl zavěšený trochu stranou, nejspíš na zvlášť důstojném místě – nad krásnou drobnou rokokovou komodou. Musela jsem přistoupit blíž, abych si jej mohla lépe prohlédnout, neboť byl dost temný a mnoho světla v tomto zákoutí nebylo. Byl to šerosvitně malovaný obraz, s převažujícími hnědými tóny. Zobrazoval výhled do krajiny,v popředí se skupinou jezdců na koních. Byl namalovaný skutečně hezky, ale žádné stopy po autorské signatuře jsem na něm při tomto prvním zběžném ohledání neobjevila. Bylo zřejmé, že obraz byl v nedávné době zrestaurovaný a bohužel také přikrytý dost silnou vrstvou nového lesklého krycího laku, která znesnadňovala dobrou viditelnost malby.
Poté jsem se opět vrátila k ostatním obrazům. Byla to ukázková díla předních malířů zejména 20.-40.let 20.století. Přistoupila jsem blíž a začala si jednotlivé obrazy podrobně prohlížet. A hned jsem si nemohla nevšimnout, že velká část jich prošla rukou nejspíš nějakého regionálního restaurátora. Je problémem olejomalby zejména 30. a 40. let 20. století, že malíři možná částečně projevovali určitou generační revoltu, ale také nejspíš byli vedeni hospodářským nedostatkem k tomu, že na  malbě technologicky a materiálně šetřili. Ruku v ruce s tím snad jako „z nouze ctnost“ šla i určitá rustikální móda, libující si v hrubých plátnech,téměř a někdy dokonce úplně bez jakéhokoliv přípravného  podkladu. Doboví malíři zacházeli až tak daleko, že si troufali ponechávat viditelnou plochu nejen nepomalovaného kartonu, ale dokonce i plátna. Navíc v době obecné hospodářské krize se hodně užívaly barvy s makovým olejem jako pojidlem namísto lněného. Proto brzy malba sesychala a předčasně krakelovala, což je zvlášť neblahé v přehledných plochách s malbou oblohy. Navíc se i šetřilo se zakrýváním malby závěrečným krycím lakem. Proto se nezkušenému restaurátorovi může snadno stát, že při čištění takové malby mu pouští i samotná barva. Ovšem je pravda, že jakékoliv restaurování takto technologicky zpracovaného obrazu je mnohem obtížnější než jakéhokoliv jiného z odlišného období. Mé oči spočinuly na krajinomalbě s vysokou oblohou s podivně sírově žlutými oblaky. Až zblízka jsem uviděla, že malbou oblak prokukuje nejen struktura hrubého plátna, ale dokonce se vytvořily i drobné skulinky v jeho struktuře, nepochybně původně vyplněné nezafixovanou barvou, která při restaurátorském čištění byla odstraněna. Podobné nedostatky jsem nacházela i na dalších obrazech. Naštěstí barokní obraz se jevil být restaurátorsky poznačen snad jen onou silnou lakovou vrstvou, ze všech stran se silně lesknoucí a znemožňující téměř si obraz pořádně prohlédnout, natož mít z precizní staromistrovské malby odpovídající požitek. Až když jsem sejmula obraz ze stěny a otočila, tak sem projevila další zklamání. Obraz byl evidentně v nedávné době nažehlen na nové plátno, avšak plátno zcela nevhodné, pružné, nejspíš nejenže nikoliv celolněné, nýbrž snad pomalu celobavlněné, které vůbec nepřilnulo k původní malbě a jaksi podivně volně „plandalo“ v pozadí za starým obrazem.
Rozhlížela jsem se dál, ale nikde jsem mezi obrazy na stěnách nenašla nějakou mezeru, prázdnou skobu nebo jakoukoliv jinou stopu po čemkoliv odcizeném. Byla jsem  však velmi zneklidněná důsledným „ošetřením“ sbírkových obrazů nějakým místním lokálním restaurátorem.
Když jsem se poté o svém rozhořčení nad nekvalitně zrestaurovanými obrazy svěřila paní prof. Viole Slunečné, doporučila mi navštívit zdejší muzeum, kde bych se mohla dozvědět víc o dotyčném restaurátorovi.

Návštěva růžohradského muzea

Na cestu k muzeu jsem se nemusela ani ptát, neboť u parkoviště mého hotýlku stál výrazný poutač a ukazatel, který mně směroval vpravo podél skály, pod níž se hotýlek krčil, tj. na opačnou stranu, než kterou už jsem znala k domu nebohého sběratele. Vydala jsem se tedy ve směru ukazatele a obcházela jsem dominantní skalní masiv. Ulice se jmenovala Topolová a opět nikoliv bezdůvodně – ačkoliv je vždy otázkou, zda v místě byly dříve dané květiny nebo stromy anebo zda tam byly vysázeny až na základě geografického názvu. Na protější straně ulice proti tyčícímu se masivu se k nebi zvedala řada vzrostlých štíhlých topolů. Stínily tak jinak z té strany sluncem ozařovanou ulici, neboť jak jsem teprve nyní zjistila – oproti svažitému terénu na opačné straně skalního masivu, zde vpravo se otevírala krásná rovinka – a uvědomila jsem si, že je to známá část Růžohradu zvaná Růžodol. Rovinatého terénu hned využil i vodní tok a silnici sledoval po té straně i tok malého potoka, jak jsem se později dozvěděla, nazývaného Růžodolák. I kdybych si nevšimla vlastního potoka, o jeho existenci informovala i bujná zeleň, která jej obrůstala. A jak jsem tak šla pod stínem topolů a za jemného hukotu potoka Růžodoláku, najednou mezi stromy proti mně začala vystupovat pozoruhodná stavba jakoby z jiného světa. Mezi hustým listovím jsem uviděla stavbu předstupující  arkýř v přízemí. Až když jsem došla blíž, rozeznala jsem, že stromovím prosvítající červená barva je barvou odhalených cihel, neboť stavba byla postavena v klasickém anglickém stylu a arkýře neměla pouze v přízemí, ale i v prvním i druhém poschodí. Před vchodem prostranství oživovaly drobné záhony různobarevných růží, mezi nimiž příchozího cesta přiváděla k velké vstupní bráně s lomeným obloukem v tudorovském stylu. Velká vrata jsem našla zamčená, a proto jsem zazvonila na zvonek po jejich straně. Za chvíli se otevřelo jedno z trojdílných oken, členících fasádu, nahoře zdobených zalomenými římsami. Z okna vyhlédla ženská hlava v mém věku a překvapeně jsem užasla, neboť jsem v ní rozpoznala svou spolužačku z University Ludvíka Učeného ve Velkém Moudru. A vzápětí jsem se dočkala důkazu, že i ona mne poznala, když na mne zahlaholila:
„Jé, Rozárko, co tady děláš? Copak tě k nám přivádí?“
„Ale, ani se neptej! Přijela jsem sem za obrazy k sběrateli do Liliové ulice a on jej večer před mým příjezdem nejspíš někdo zavraždil.“
„Už jsem o tom slyšela to jsem ale nevěděla, že ty jsi tady také zrovna. Počkej chvíli, hned ti dojdu otevřít.“
Za chvíli jsem skutečně za zavřenými vraty uslyšela klapot rychlých kroků a pak v zámku zarachotil klíč. Poté se vrata těžce s provázením silného skřípotu otevřela a má bývalá spolužačka stála přede mnou a hned začala:
„Tak tě tu u nás vítám. Co že ses ale vydala k nám do růžohradského muzea?“
„To mne poradila paní prof. Viola Slunečná – znáš ji snad také z university, ne?“
„No jen vzdáleně, nikdy jsem s ní neměla nic bližšího společného. Ale vím o ní, ona tady totiž bydlí, hned tady naproti v Maceškové ulici – vidíš, to by měla být spíš tvoje ulice vzhledem k tvému jménu. Ale mám takový pocit, že teď zrovna jí tam dělají nějaké úpravy. Vlastně teď v celé Maceškové konečně pokládají rozvod vody a kanalizace, tak to bude souviset asi s tím.“
Hned mne blízklo hlavou: „Á, tak to proto teď je v hotýlku v Břečťanové.“
„To je možné.“
„V poslední době se s ní docela dobře známe, jsme vlastně stále ve styku a v hotýlku mi právě řekla, abych se sem do muzea přišla zeptat na nějakého místního restaurátora. Patrně jeho rukama totiž prošla velká část vynikající sbírky obrazů toho sběratele – a je to hrůza! Nespíš toho při čištění hodně smyl – hlavně u obrazů z 1. poloviny 20. století, potom asi hodně smytou malbu domalovával a nakonec šíleně zalakovával mnoha vrstvami lesklého laku. A ty rentoaláže – děs! Nažehloval obrazy na pružná bavlněná plátna, plandá to…a vůbec!“
„No, Rozárko, máme tu takového restaurátora v městě, který tady restauruje většinu obrazů. V jeho rodině už je to kolikátý restaurátor, je to rodina Teplých. Tenhle teď se jmenuje Jan Teplý a je takového středního věku. Ale pojď se podívat, v depozitáři máme také jím restaurované obrazy.“
A už mne vedla přes nádvoří ke dveřím na schodiště, kterým jsme vystoupaly do druhého poschodí a vstoupily jsme do rozlehlé místnosti, sloužící jako depozitář. U zadní strany stála za sebou řada kovových roštů, na nich byly rozvěšeny obrazy. Hned na krajním jsem zahlédla vedle sebe dvě barokní podobizny – svým kánonem klasické podobizny císařovny Marie Terezie – avšak když jsem natáhla krk k zadnější z dvojice – zůstala jsem v úžasu! To nebyla už barokní podobizna – nebo spíš přesněji na tělo Marie Terezie zde někdo přidělal hlavu ženy z 20. století – komentovala jsem své překvapení:
„Co je tohle? Co to je proboha za hlavu?“
„Koukáš na tu druhou Marii Terezii, že? Také mně to dost namíchlo. To tedy také restauroval Jan Teplý. Ale potom jsem mu už žádnou podobiznu nedala. Ale myslím, že snad jiné obrazy udělal docela slušně.“
„No nevím, když je schopen něčeho takového. Jakto že takhle obrazy přemalovává, místo aby je restauroval?“
Ale má bývalá spolužačka, nyní ředitelka růžohradského muzea už přešla můj poslední komentář restaurátorova umění a rozváděla dál informace:
„Je to samozřejmě pravděpodobné, že pro toho pána v Liliové ulici restauroval.Vlastně tady nikdo jiný není. Jinak o té vynikající sbírce v Liliové samozřejmě vím. Měl hlavně obrazy vybraných českých malířů  20.století, ale vím také o tom, že měl také dokonce dva nějaké velmi cenné obrazy Holanďanů – a to přímo ze zlaté éry holandského malířství v 17. století. Byla to dvojice, patřící k sobě, pendanty – krajiny s figurálními scénami a hlavně s koni. Viděla jsem jen jeden z nich, který dal už před nějakým časem k prodeji místnímu starožitníkovi. Ale ten byl rozhodně nezrestaurovaný, naopak ve velmi špatném stavu. Dívala jsem se na něj v obchodě. A potom – ale to jsem jen slyšela – měl údajně ještě sbírku vzácných pěkných bronzových plastik z 19. a počátku 20. století. Ta byla jeho vlastní, bronzy sbíral sám, byl to jeho původní zájem. Oproti tomu obrazovou sbírku koupil z pozůstalosti po známém uměleckém historikovi.“
Byla jsem velmi překvapena těmito údaji:
„To je ale zvláštní, že ty bronzy jsem v domě vůbec neviděla. Že by je měl někde stranou v patře nebo tak někde?“
A poté jsem se plná dojmů z nových informací rozloučila se ředitelkou muzea a vydala jsem se na cestu zpět do hotýlku v Břečťanové ulici. Docela jsem byla unavená a těšila jsem se na svůj poklidný pokojík s okny k velkému kaštanu. Stejně jsem si potřebovala zabalit všechny věci a připravit se na zítřejší odjezd domů.

Obraz s bílým koněm u Radima Oslíka

Po nějaké době mi nečekaně telefonoval můj známý Radim Oslík, majitel obchodu se starožitnostmi ve Čtvrti velkých činžáků, který jsme spolu začínali a nyní krátkou dobu po mém odchodu změněný spíše ve vetešnictví, v němž se věci vrší na sobě a nikdo v nich už nikdy nic nenajde - jak to Radim říkával zákazníkům kdysi o fotografiích nabízeného nábytku, že ty přejímá bez záruky, že už někdy pak budou dohledané. Tak nyní to tak vypadá už patrně se všemi druhy jím přejímaného zboží. Má sestřenice z Dalekého světa mi proto neustále v mailech nabádá, že bych měla vzít zpět své odpovědné zastupování z obchodu, abych se nedostala do nějakého problému, ale zatím to tak nechávám, aby to Radim zase nepokládal za nějakou odvetu k jeho chování, které se dostalo po určité jekyllovské éře opět do etapy hydovské. Tomu odpovídalo i vypuštění v jekkylovské éře hojně užívaného oslovení „Rozárko“, když začal poněkud bezradně zjišťovat studeným odlištěným hlasem:
„Ahoj, prosím Tě, mám tady takový poškozený, snad barokní obraz, nedala jsi ho sem Ty?“
Přišlo mně to trochu zvláštní a úsměvné, protože jsem v obchodě již nebyla dost dlouho. Proto jsem pohotově mohla odpovědět:
„To určité ne, vždyť už dlouho jsem tam nic nedávala.“ Ale zvědavě jsem se dotázala na podrobnosti:
„A co to je? Jaký námět a je značený?“
Dozvěděla jsem se:
„Jsou to koně na louce před jakousi hospodou. Je tam celá skupina koní různých – hnědých a černých, jenom jeden kůň zcela vpředu je celý bílý. Nějací jezdci z koní asi právě sesedli a míří k hostinci. Je to malované moc pěkně, uhlazeně, jenom je obraz trochu poškozený, v každém případě bude potřebovat restaurovat. Podpis jsem hledal hrozně dlouho, ale nepodařilo se mi žádný najít.“
Byla jsem zvědavá a slíbila jsem se stavit. I když je to takové to rozdávání moudra naplano. Radim mně obraz ukáže, vše pečlivě vyslechne a pak dá obraz restaurovat někomu jinému a tomu i zaplatí. Prostě já jsem to zadarmo. Zatímco jiní lidé za mnou s restaurováním jezdí z celé republiky, ale Radim dá to co je za peníze jen někomu jinému. Má takový ten obrácený instinkt, že je opatrný, kde to není potřeba a na druhé straně ho mezitím jiní o vše připravují. Ale s tím se nedá nic dělat, už proto vzniklo staré pravdivé pořekadlo - „Kdo chce kam, pomozme mu tam.“
Nicméně prohlédnout si jakýkoliv obraz je pro mne vždy zajímavé, takže jsem se skutečně v Antik Radima Oslíka stavila a obraz jsem si i vyfotila. I když byl dost sešlý a i mechanicky poškozený, ale přesto se evidentně jednalo o špičkovou malbu holandského 17. století - tj. oné proslulé zlaté éry holandského malířství, jednoho z vrcholů malířství vůbec. Kompozice byla úžasná, velmi jednoduchá - vlevo ji určovalo stavení hospody, vpravo se otevíral výhled do krajiny, ale nikoliv daleký, jen cesta a pár chudých stromů kolem a vpředu stálo směrem k hospodě natočených několik koní, na některých ještě jezdci seděli, z jiných už slezli a stály vedle koně a nějaký už se ubíral pěšky směrem k hospodě. Koně byli namalovaní skutečně mistrně, s krásnými těly, anatomicky dokonale. A zejména zaujmul zcela v popředí výrazný jediný bílý kůň. Ani jsem nemusela váhat - to mně zaujalo hned při studiu holandského malířství - bez delšího uvažování mně vyplynulo jméno Philipse Wouvermanna, takže jsem se neudržela, abych neinformovala:
„Tohohle bílého koně v popředí užíval vynikající holandský malíř 17. století Philips Wouvermann místo signatury. Namaloval obrovské množství obrazů a nikde tento bělouš v popředí nechybí, takže je obecně považovaný za jeho signaturu.“
Radim na to svým typickým lakonickým a zároveň pochybovačným: „Hm, to by bylo dobré.“

Znovu do Růžohradu

 Hned jsem si uvědomila, že Radimův obraz má asi tak stejné rozměry jako ten krásný „Holanďan“ v Růžohradu nad komodou ve vile mrtvého sběratele. Ten ovšem byl zrestaurovaný s krásnou přírodní krajinou se stromy a hlavně žádný bělouš v popředí. Přesto jsem vzala fotografii Radimova obrazu a rozjela jsem se znovu do Růžohradu ověřit shodnost rozměrů a dalšíi souvislosti. Přijela jsem opět do hotýlku v Břečťanové ulici a měla jsem štěstí, že v restauraci v přízemí jsem zastihla právě paní profesorku Slunečnou sedět nad kávou s dalšími staršími dámami. Paní profesorka mně hned vítala:
 „Á Rozárko, věděla jsem, že se co nejdřív vrátíte!“
Hned jsem zavedla hovor k obrazu nad komodou u mrtvého sběratele a o obdobném obraze stejných rozměrů v Antik ve Čtvrti velkých činžáků a o tom, že ředitelka růžohradského muzea věděla o údajné dvojici holandských obrazů u sběratele. Přičemž nyní byl u sběratele jen jeden a druhý dle ředitelky dal restaurátor nezrestaurovaný místnímu starožitníkovi do prodeje.
„A představte si, zrovna mně nyní volal můj známý starožitník ve Čtvrti velkých činžáků a ukazoval mi obraz stejných rozměrů, avšak v popředí s krásným bílým koněm a jsem přesvědčená, že se jedná o obraz Philipse Wouvermanna. Ten starožitník však vůbec neví, jak se jeho obraz v obchodě vzal, kdo jej k němu dal do prodeje.“
A vyndala jsem z kabelky foto Radimova obrazu, načež paní profesorka hned ožila:
„Ale ano, tento obraz skutečně měl v obchodě tady náš starožitník. Někde přebývá a jinde se nedostává - není to totiž tak dlouho, co se obchod se starožitnostmi stěhoval a po tom stěhování obraz starožitník prostě nedohledal. Stěžoval si mi. Pomáhala mu tehdy s nábytkem řada lidí, také z Velkého špinavého města i ze Čtvrti velkých činžáků. Ale to víte, pokud člověka nechytnete právě za ruku, těžko někoho podezřívat. Měl obraz prý zamčený v jedné skříni a zapomněl jej při stěhování vyjmout. Ale přesto by měla být skříň zamčená. Bůh ví...Hodně se pak po tom obraze sháněl. Několikrát sem totiž kvůli němu přijel ten stařičký známý profesor - myslím profesor Krov, že? Sama jsem ho jednou viděla přijet - tím bílým taxikem a doprovázeného tím robustním starožitníkem Mazaným. Profesor Krov měl o obraz eminentní zájem a stále věřil, že se obraz najde. Chudák náš starožitník měl až pocit, že mu snad ani tu přihodu se ztraceným obrazem nevěří.A dokonce si teď uvědomuju, že ten bílý taxik jsem tu viděla i pak těsně před vaším příjezdem Rozárko. Nevím jestli den či dva než co jste tenkrát přijela, že jste chtěla sběratele navštívit.“
Pak paní profesorka usilovně přemýšlela a náhle zvážněla a přes její tvář jako by se přehnal mrak, když pomalu dodávala:
„Že si teď uvědomuju, snad ten náš antikvář měl nakonec štěstí, že obraz u sebe neměl.“
Věta se mi vryla do paměti a musela jsem na ni stále myslet a opakovala jsem si:
„Co tím chtěla přesně má profesorka Viola Slunečná říct? A jak to tak hned věděla, že tu jde stoprocentně o druhý obraz z hledané dvojice?“ Ale už dávno jsem se přestala vědomostem paní profesorky podivovat. Vidí někam dál než je skutečnost, reálné důkazy.

Objevná návštěva v sběratelově vile

Přesto jsem pociťovala za důležité tento můj pouhý dohad, i když paní profesorkou vyslovený jako jistota, doložit jasně hmatatelnými důkazy. Chtěla jsem proto druhý den využít svého přístupu do sběratelovy vily. Policie ode mne očekávala, že ještě budu moct nějak přispět k ozřejmění motivu sběrarelovy vraždy, třeba že přijdu na to, zda skutečně se něco z obrazů neztratilo. Kromě toho také zatím věděli jen, že zemřel na následky rány do hlavy nějakým těžkým předmětem, ale smrtící předmět rovněž také dosud neměli.
Nikomu jsem se však radši nezmínila, že jsem si s sebou do kabelky vzala lahvičku s terpentínem a kousek vaty, že vyzkouším stálobarevnost některých detailů na podezřele zrestaurovaném obraze. Odemkla jsem si a využila jsem toho, že jsem ve vile sama. Rychle jsem bez meškání přistoupila k obrazu koňmi nad komodou. Svítilo právě slunce a čerstvý závěrečný lak na obraze se leskl, že jsem téměř nic neviděla. Namočila jsem si kousek vaty v terpentínu a opatrně jsem sáhla na jednoho hnědého koně. Malba se se krásně svěže zatřpytila, ale vata zůstala čistá a kůň měl svou hnědou barvu. Pak jsem se soustředila na koně v popředí kousek víc vlevo, téměř uprostřed obrazu. Napřed jsem přejela vatou jemně a hněď koně jakoby mírně začala prosvítat, tak jsem přidala terpentín a přitlačila a už prosvítala jasně bílá - ta kvalitní kompaktní vrstva staré olovnaté běloby, která zůstala zcela oddělená od novějších barevných nánosů. Když už jsem měla tu vatu s terpentínem, tak jsem jí přejela i listoví stromů v pozadí, které se mi zdálo poněkud příliš masivní. A skutečně i tady hutná barva zůstala na vatě a pod nánosem se ukázalo jemňoučké krajkoví zeleného listoví stromů - poukazující již k rokoku a rovněž i poučené francouzskou a italskou krajinomalbou. A tehdy jsem si uvědomila, jak obraz u Radima Oslíka je typickou ukázkou Wouvermannovy rané tvorby, zatímco toto je naopak nádherná ukázka pozdějšího díla. Restaurátor patrně tuto pozdější podobu díla holandského malíře neznal a chtěl nejspíš dle svého názoru obrazu vrátit znaky klasické holandské malby - s onou zemitostí. Asi i bílý kůň mu vybočoval z klasické holandské estetiky vidění. Typická častá neřest - tedy těch špatných restaurátorů, že se snaží opravovat restaurovaná díla.

Vražedný lev

 Poté co jsem přišla na to, jak je to se zrestaurovaným obrazem a že skutečně se jedná o druhý z Wouwermanových obrazů, řekla jsem si, že se podívám do patra, kde jsem ještě dosud nebyla. Z chodby jsem tam hned vstoupila do místnosti, která byla evidentně pánskou pracovnou, tj. pracovnou mrtvého sběratele. Byl tu ještě obrovský  nepořádek. Byly vyházené věci ze skříní, vyndané knihy z knihoven, jako by někdo něco hledal, nejspíš trezor, schovaný za skříněmi či knihovnami. A tu jsem zajásala - u dvou meziokenních stěn stály prostranné biedermeierovské komody, jejichž vrchní desky byly do posledního místečka zaplněné bronzovými plastikami. Tak jsem konečně již našla vše, o čem byla řeč, že bych tu měla najít.Plastiky byly velmi pečlivě uspořádány, jinak by se sem ani nevtěsnaly. Stály v řadách za sebou a sice bylo dbáno, aby vpředu byly menší a vzadu vyšší, ale zároveň i byly kladeny námětově k sobě. Takže u sebe byly ženské akty, zvířata ležící, zvířata běžící, sousoší, alegorické motivy. Až když jsem se podívala na obě komody, všimla jsem si, že rovněž důležité hledisko v umístění plastik měla doba vzniku a i provenience, neboť to ve složení sbírky spolu evidentně souviselo. Na komodě vlevo byly plastiky realistických, propracovaných klasických tvarů z 19. století, práce francouzských sochařů. Kdežto na komodě vpravo byly často již stylizované tvary významných českých sochařů 20. století. A jak jsem si tak se zájmem prohlížela sošky na pravé komodě - nechyběl tu Raněný ani Vítěz od Štursy, dále tu byly dva krásné ženské akty od Jaroslava Horejce a najednou mne uděřila do očí klasicky vyvedená plastika lva ve skoku, postavená vedle těchto aktů. Jednalo se evidentně o práci francouzského sochaře 19. století, takže bylo jasné, že lev by měl stát na levé komodě. Sem ji určitě nemohl postavit sám sběratel, který měl dle všeho výrazný cit pro pořádek. I mně to značně vadilo, proto jsem lva uchopila za tělo, abych sošku přenesla na levou komodu mezi sošky svého druhu. Všimla jsem si však hned, že plastika není tak „vypulírovaná“ jako ostatní, ale že na podstavci je nějaká skvrna, nejspíš něco zaschlého. Blesklo mi hlavou: „Skvrna hnědé barvy, že by zaschlá krev? Těžko říct, rozhodně ne já.“
A opatrně jsem zabalila do papíru plastiku lva a dole jsem vzala ještě i obraz s bílým koněm a rovnou jsem zamířila na Policii, abych ukázala své nové objevy.
Na Policii se hned vážně ujali mnou donesených předmětů a jejich zkoumání a skutečně jsem se ještě před odchodem dozvěděla, že zaschlé skvrny na podstavci plastiky jsou krev a že tedy se jedná nejspíš skutečně o onen hledaný dosud neznámý vražedný předmět.

Radim Oslík mezitím obraz prodal

 Když jsem pak spěchala vše říct do Antik ve Čtvrti velkých činžáků, Radim Oslík mne ani nenechal otevřít pusu a hned na mne prudce vypálil svým pochybovačným a zároveň triumfálním tónem:
„Tak to nebyl Wouvermann. Stavil se tu prof. Krov a řekl, že to je malba z 19. století, nějaká mladší kopie holandského obrazu. Tak jsem alespoň věděl na čem jsem, když druhý den přišel starožitník Mazaný. Nebyl jsem za blbce a byl jsem rád, že tu kopii z 19. století koupil. Dal jsem mu ještě slevu, že je ve špatném stavu a že budou velké náklady na restaurování.“
Pak konečně ubral na příkré káravé triumfálnosti:
„Já ale stále nevím jak se tu ten obraz vzal. Tenkrát jsi tu zrovna nebyla a řada věcí byla delší dobu nezaevideovaná. Nevím přesně kdy se tu ten obraz objevil, ale byl tu tak nějak po jednom větším stěhování nábytku z restaurátorské dílny. Tenkrát toho bylo hodně a pomáhalo tu několik lidí - oba dva Honzové, také manžel Fany Úslužné, toho ani neznáš. Toho se právě nemůžu zeptat, protože pak narychlo s Fany odcestovali do Vzdálené země. Tak to zatím nechám a uvidíme, zda se někdo přihlásí.“
Nedalo mi, abych to trochu zle neglosovala: „No nevím, myslím, že pak bys měl v tom případě problémy, protože to Wouvermann byl a zase jsi nevěřil mně a nechal ses napálit ziskuchtivými podvodníky. Ale to se holt nedá nic dělat. Tvůj problém, viď?!“

Spolužáci

Když už jsem byla opět ve Velkém špinavém městě, rozhodla jsem se navštívit galeristu Noára v jeho kanceláři. Otevřela mne jeho mladá asistentka a uvedla mne do kanceláře. Seděli jsme notnou chvíli nad sklenicemi s kávou a teprve během tohoto delšího rozhovoru jsem se dozvěděla, co jsem dříve ani netušila.
Prof.Krov a umělecký historik, po němž sběratel v Růžohradu získal sbírku, byli spolužáci.Proto se galerista Noár tak na sbírku těšil, že od prof. Krova o ní už slyšel a znal tak její kvalitu. Prof. Krov sbírku svého spolužáka znal a obdivoval, ale sám by do její koupi patrně nikdy tak neinvestoval jako nadšený sběratel, v jehož rukou se nalézala.

Vrah hledal Wouvermanna s bílým koněm

 Přemýšleli jsem s galeristou Noárem, jak to vše asi bylo, co se v sběratelově vile mohlo odehrát. Začala jsem:
„Tak se zdá, že zase ta trojice, že? Profesor Krov, starožitník Mazaný a taxikář. Ale to už je věc kriminalistů - otisků prstů aj. stop. Ale dává to smysl i souvislosti.“
Noár rozvíjel: „No hledali toho druhého Wouvermanna, když nenašli prvního u starožitníka.Já dokonce myslím, že možná chtěli nějakou jinou cestou, snad v dobrém. Ale ten restuarátor mu dal tak „na frak“, že ho vůbec nepoznali a mysleli si, že obraz je někde v trezoru.“
Chytla jsem se: „Nejspíš společně vyšli do patra a tam zase žádný Wouvermann a těžko asi sběratel svolil, aby mu začali kvůli trezoru prohledávat skříně a knihovny a tam někdo popadl toho lva a zneškodnil ho tak. Aby pak zmátli svůj záměr a stopy, že se to odehrálo v patře, tak asi tělo radši odvlekli do přízemní haly, kde bylo nalezené. Je to ale smutné, že zemřel zřejmě právě prostřednictvím artefaktu ze své oblíbené sbírky, že?“
„To víte paní doktorko, to je ten náš dnešní svět.“
„Takže tady u sběratele nepochodili a odešli s prázdnou, ale pak alespoň u Radima Oslíka si přišli na své, že u něj téměř zadarmo koupili toho druhého.“
Už jak jsem to říkala, tak mne napadlo, že měl Radim Oslík nejspíš obrovské štěstí, že se tak snadno nechal profesorem Krovem přesvědčit o menší hodnotě obrazu. Bůhví, kam by až tito lidé zašli, když by tomu tak nebylo.

Více na http://mujweb.cz/www/MariePospisilova/detektivky.htm nebo http://www.mariepospisilova.com/detektivky.html

k autorce na http://mujweb.cz/www/MariePospisilova  a četných podstránkách nebo na http://www.mariepospisilova.com