Z autobiografického cyklu "Zločiny mezi obrazy", jejichž spojující ústřední postavou je umělecká historička a malířka Rosemarie Macešková, kterou obklopuje svět její práce a soukromého života, známý důvěrně jak jí, tak rovněž i mně jako autorce, stejně jako geografické prostředí, ve významovém pojmenovávání dobře identifikovatelné, stejně jako další osoby příběhů. Motiv této povídky náleží do rozsáhlejšího celku o dvou základních protipólných částech - "Když chtějí, tak umí" a "Ne vždy chtějí", obě pak patří do zmíněného cyklu "Zločiny mezi obrazy".

Upřednostňovány jsou pokud možno i doslovné citace přímých řečí v autentické podobě, jednotlivé autentické motivy jsou pouze různě pospojovány a přizpůsobeny, někdy použity v jiných souvislostech - pro uchování autentických zážitků s poučením pro čtenáře, aby se nestaly podobnou obětí zločinnosti, na níž v našem prostředí zůstávají často sami. Bohužel na základě autentických osobních zkušeností zástupci policie zde nejsou právě ti, kdo by se chtěli dobrat spravedlnosti, nýbrž naopak se snaží pravdu zamlžovat z důvodu osobního zájmu anebo zapojení do dané struktury "vyšších zájmů", kde občan zůstává mimo, naprosto osamocen ve svém boji za spravedlnost. Tyto příběhy, vycházející z autentických zkušeností, mají být dokumentem o špatném stavu naší společnosti v období na přelomu našich dvou tisícíletí, kdy advokáti občany otevřeně uvádějí do realistického vnímání světa, aby opustili svou úsměvně naivistickou idealistickou představu, že se ještě na tomto světě dočkají spravedlnosti, která ve skutečnosti neexistuje a bezúhonný a netrestaným zločinem na tomto světě sužovaný občan se jí dočká až po smrti, kdy konečně spravedlnost dopadne pevnou rukou a duše slušného občana si konečně oddychne a pookřeje - již tedy jen nehmotná astrální duše bez hmotné lidské schránky - ale díky alespoň za její šťastné vyhlídky!

Nejsem James Bond a není tu ani Columbo

Jak se mi stává často, probudil mne v pozdních dopoledních hodinách telefon. Dlouho jsem poslouchala vyzvánějící melodii, která se mi prolínala do snu a teprve spostupně jsem si uvědomovala, že jsou to důvěrně známé tóny základní melodie z cyklu filmů o Růžovém panterovi - a že se jedná o melodii, kterou jsem si naprogramovala jako vyzváněcí tón na svém mobilu. Tak se ubíral můj myšlenkový pochod, než jsem si uvědomila, že zvoní můj telefon, který bych měla přijmout. Zatímco jsem po něm sahala, honem jsem prohodila několik vět, abych si ověřila, že budu schopna do telefonu mluvit přijatelným způsobem, tak aby nebylo hned nápadné, že jsem se právě probudila a nejsem ještě rozmluvená - což by vzhledem k značně pokročilé hodině mohlo být pro mnohého člověka poněkud šokující.

A mluvil na mne mladší mužský hlas: "Dobrý den, to je paní doktorka Rosemarie Macešková, co oceňuje obrazy?"

Po mém strohém přisvědčení hned pokračoval: "Já jsem tady z Humpolce, z Vysočiny. Tady u nás, jak určitě víte, býval Zrzavý. A já mám obraz, který nakreslil mojí babičce - nakreslil na něm její zahradu. Byl to její soused. On ho tedy nepodepsal, ale já vím, že to maloval on takhle přímo mé babičce jako sousedce. Teď mi všichni říkají, že takový obraz Zrzavého má velkou cenu, a že bych si ho měl nechat ocenit. Já ho nechci prodávat, chci jen napsat ten posudek, ale v žádném případě obraz nebudu chtít prodávat."

"Takže je to jakou technikou - je to malované olejem anebo kresba?"

"Ježíš, to já nevím, ale je to barevné. Ale přesně to já nepoznám."

"Ale nějakou zahradu, to Zrzavý vůbec nemaloval. Zrzavý měl několik motivů, které celý život stále dopracovával a maloval další a další varianty, ale v žádném případě, že by přišel a namaloval nějaký výsek krajiny nebo podobně. To je nějaké divné, vůbec si to neumím představit."

"A můžu Vám poslat tedy zatím fotografii obrazu mailem, abyste mi mohla říct, co si o tom myslíte?"

Tak na tom jsme se tedy nakonec dohodli, že mi neznámý pán pošle mailem fotografii a s úlevou jsem položila telefon, protože mne zase otrávila ta nepoučitelnost lidí, že nechápou, že ne každý malíř stojí o to malovat pohledy na krajinky, které kolem sebe vidí - a hned jsem si vzpomněla na nedávnou velkou aféru právě s falzy obrazů Jana Zrzavého, kde tato falza také byla produktem stejného nepochopení - ale navíc to falzifikátorům dlouho procházelo a nikoho dlouho nenapadlo, že jsou dílem naprosto zásadního nepochopení tvorby Jana Zrzavého, který se musel z rozčílení z nepochopení svého celoživotního snažení v hrobě obracet.

Ještě jsem se zcela nevzpamatovala, když se ozval - tentokrát normální zvonek telefonu pevné linky.

"Ahoj Rosemarie, tady je Miriam. Nevolám moc brzy?"

Byla to moje dobrá známá Miriam, rovněž malířka a restaurátorka, která je obeznámena s mou zálibou v noční práci a s mým pozdějším vstáváním. Hned mi to nedalo, abych se jí nesvěřila s obsahem předchozího telefonátu a se svým rozhořčením, co si neznámý pán myslí, že Zrzavý maloval snad na požádání zahrady svých sousedek - a tak v řeči jsem si postupně uvědomovala, že vlastně těsně před onou vzpomínanou velkou aférou s falzy Zrzavého mi tenkrát jeden z překupníků obrazů telefonoval, že brzy ke mně přijede s obrazem Zrzavého a už se pak v tomto smyslu nikdy neohlásil a s obrazem Zrzavého už nepřijel - což jsem si pak právě spojila s propuknutím dané aféry a že nabízený obraz s ní měl nejspíš souvislost. Zejména když tento překupník byl z Menšího špinavého města, odkud byli i všichni obvinění protagonisté aféry. Tak jsem si rozhovorem s Miriam ulevila, vzájemně jsme si postěžovaly a já jsem si takto vybavila tuto již zapomenutou nabídku, že mi bude přinesen obraz Zrzavého. Rozhořčeně jsem si ještě Miriam ulevovala: "Víš, ale tohle nechápu! Když už bych chtěla dělat falza, tak si vše pořádně nastuduju a rozmyslím a nebudu se pak dopouštět takových nehorázných chyb, které hned udeří každého do očí."

"Jó, Rosemarie, to by ses divila! To udeří Tebe do očí, ale jiné ne, jak to i vidíš, jak jim to dlouho procházelo, těm falzifikátorům obrazů Jana Zrzavého."

"Proč jsou všude kolem všichni takoví diletanti - a rovnou se s tím počítá? Je to u nás zřejmě takové to předstírání práce z minulosti - hlavně nikdo nemá zbytečně dělat něco, co se po něm nechce, tj. ani hlouběji a pečlivěji, to radši nedělat nic - a to vychovalo tuhle společnost, kdy zaměstnanec v týdnu sedí na židli u kafíčka, na stole hlavně nemá žádné papíry, které by nesouvisely s jeho úřadem, o víkendu jede na chatu, kde hned ráno neotálí, aby nebyl shledáván lenošivým, chopí se kolečka a za silného vrzání jím brázdí svou zahradu, aby všichni kolem slyšeli. A to je prosímtě to, proč se nemůžu už dívat na české filmy, zobrazující českou povahu, je to hnus! Tak radši toho necháme a ahoj!"

Po ukončení telefonátu mi to nedalo a začala jsem na počítači hledat, kdy to vlastně bylo, kdy byla odhalena falza Zrzavého obrazů. Pamatuji se, že je to pár let, ale přesně již nevím. V poslední době mám nejradši vyhledávač www.google.com, který se nejprogresívněji rozvíjí a je skutečně asi nejbohatší. Zadala jsem hledat "falza obrazů Jana Zrzavého". Otevřelo se mi několik nabídek, zejména ze stránek Ministerstva vnitra - www.mvcr.cz, vše ale takové spíš kusé zprávy. Tak jsem zkusila otevřít dřív můj absolutně nejpoužívanější vyhledávač - www.seznam.cz a opět jsem zadala totéž vyhledávat. Tentokrát se mi otevřely i pěkné ucelené zprávy, minimálně dvě byly na Novinkách Seznamu, klikla jsem na jednu z nich - a nedivila jsem se její přehledné informovanosti, neboť byl pod ní podepsaný jeden můj spolužák z dějin umění, který studoval o ročník pode mnou - tedy přesněji v dalším za 2 roky otevřeném ročníku - a jeho články jsou vždycky kvalitní. Zpráva byla provázena i několika fotografiemi. Stačila jsem přečíst datum zprávy, právě téměř na den tři roky staré, když vtom zazvonil zvonek u dveří bytu. Rychle jsem pod počítačovým stolkem nohama nahmatala pantofle a vstala jsem od počítače a hrnula se ke dveřím. Přes zavřené dveře se v tu chvíli ozvalo: "Pošta!", zvolané známým hlasem naší listonošky, která se dobře znala i s dříve před svou smrtí zde bydlícími rodiči, než jsem se k bratrovi do bytu po rodičích musela přestěhovat právě před danými třemi lety. Tehdy jsem byla v nešťastném a velmi neutěšeném stádiu vývoje své kauzy s podvodnou firmou Prosperita, která se snažila v mé vážné nemocnosti mne přípravit o nemovitost po rodičích a v důsledku mne přípravila o veškeré materiální zabezpečení, mj. i o byt po babičce aj., aj....A tehdy to také byla doba, kdy jsem trpěla vyhrocenou úzkostí z došlé úřední pošty. To vše mi během okamžiku prolétlo hlavou a rovněž i s tím nezdolně optimistickým zakončením - jak diametrálně odlišná doba mezitím nastala a úřední pošta mi vesměs nevěstí už nic zlého, nýbrž už jen dobré - prostě - "Boží mlýny melou pomalu, ale jistě!".

Tak jsem i dle svého zvyku s úsměvem otevřela dveře, převzala dopis s modrým pruhem a podepsala listonošce veškeré dokumenty. Spěšným krokem jsem se pak s dopisem v ruce vracela k počítačovému stolku, abych si mohla vzít brýle a přečíst, od koho dopis je a čeho se týká. Jak jsem rychle vešla do svého pokoje a zároveň ateliéru a pracovny v nouzové podobě - spěšně proti mně vycházela jedna z bratrových kočiček - Libuška a tvářila se podezřele provinile. Teprve od mých loňských tří hospitalizací, kdy se bratr staral vedle svých dvou krémových kočiček i o mé "běloušky" a téměř černou Asraelku, zůstávají dveře mého pokoje otevřené k volnému vycházení jak mé zvířeny, tak i ke vcházení bratrovy Libušky a Vandičky - a ty toho hojně využívají ke svým průzkumným výpravám do dříve zapovězené oblasti.

Nedbala jsem toho a rychle si nasadila brýle, abych se podívala na dopis - a skutečně - bylo to předvolání soudu k vyčíslení mých škod, vzniklých trestnou činností prostředníků mezi mnou a Prosperitou. Ti byli totiž neprodlenně obviněni, obžalováni a odsouzeni, ovšem narozdíl od svých obchodních partnerů - představitelů Prosperity, s jejichž obviněním policie natolik nechtěla mít nic společného, že plk.JuDr.Huňatý v usnesení sáhl k tak nouzovým zdůvodněním, že "PhDr. Rosemarie Macešková je natolik inteligentní a vzdělaná, že není možné, aby se stala obětí podvodu" - což všechny trestní orgány shledaly jako dostačující zdůvodnění k odložení věci. Toto usnesení bylo snad poslední špatnou zprávou, kterou jsem dostala vloni, krátce před nástupem na operaci rozsáhlých rakovinných nádorů, vzniklých nepochybně dlouhodobým stresováním v policií takto blokované kauze. Tak, jak je vidět - skutečně už tu jsou jen ty dobré zprávy - a nic se neděje, že Prosperita je dále netrestaná, vše si tedy vezmu zpět na jejich odsouzených společnících, tj. na pospas trestním orgánům Prosperitou předhozených "bílých koních".

Teprve jak jsem odkládala dopis vedle počítače, všimla jsem si, že mnou nalezený článek o falzech obrazů Jana Zrzavého na monitoru již není. Byly na něm Novinky Seznamu, ale nějaká zcela jiná krimi zpráva - www.novinky.cz/krimi/....

Hned jsem si vzpomněla, jak kdysi - když jsem si již před více než 15ti lety pořídila první PC, jsem kvůli samovolnému používání počítače svými zvlášť komunikativními kočkami- světovými filmovými herci - koupila počítačový stolek se zasouváním klávesnice. Tak jsem předešla tomu, co se mi hned zpočátku užívání počítače stalo, že jsem na chvíli odešla od počítače a když jsem se vrátila, byl celý monitor popsaný - "qxevtnumilp" a pod tím "filename is too long" a znovu to samé v trochu obměněné podobě. Postarala se o to má bílá perská Olminka, tehdy ještě velmi mladistvá, teprve půlroční koťátko, bohužel dnes je již velmi stará dáma, i když na vzhledu to stále není vidět - jak říkal hrdě kdysi jeden architekt o své kočičce, že "vypadá mladistvě" anebo zase jiný můj známý - že "věk nám sluší". Ovšem nyní už éře PC odzvonilo a na mém počítačovém stolku PC vystřídal notebook, jehož klávesnici nemohu zasouvat pod vrchní desku stolku.

Zhoršení mého již dříve nikoliv optimálního zdravotního stavu invaliditou a vážnou nemocí posloužilo jako záminka pro odstranění dříve nutného zla pohroužení se do davů koupěchtivých lidí v některé z forem obchodních zařízení. Zjistila jsem možnost nakupování naprosto veškerého sortimentu zboží na internetu, ať už sháním cokoliv - stačí označení daného zboží s dodatkem "on-line" zadat jakémukoliv vyhledávači a ten prezentuje hned škálu internetových obchodů, kde je dané zboží nabízené. Od té doby osobně navštěvuji pouze dva tzv. kamenné obchody nedaleko svého současného bydliště - a to spíš beru jako společenskou záležitost, neboť v jednom z nich začali vyloženě pro mne objednávat barvy do mé tiskárny a druhým je obchod s výtvarnými potřebami - hned za rohem, kde jen přibrzdím a prodavači mi koupené zboží ještě donesou do auta. Nakonec ale i jejich zboží je možné objednávat internetem.

Ani jsem netušila, že bych zrovna ten den měla zjistit něco tak zásadního a šokujícího, když jsem tak jednou vyjela právě do jednoho z těchto obchodů nakoupit - barvy do tiskárny a chtěla jsem zaplatit platební kartou ke svému účtu. Platba nějak nevyšla, tak prodavačka projela strojek ještě jednou mou kartou a řekla: "Karta byla zamítnuta."

Rozpačitě jsem oponovala: "To je divné, mělo by tam být necelých 30.000,- Kč. Jestli to zase není nějaký technický problém banky? Zrovna něco takového se myslím stalo, něco jsem viděla v televizi."

Naštěstí jsem měla v peněžence finanční hotovost, takže jsem zaplatila jí a plná zvědavosti jsem spěchala domů a nemohla jsem se dočkat, až se podívám na počítači do internetového bankovnictví, co se děje. Čekala jsem ale nejspíš zjištění nějakého technického výpadku banky, nikoliv jiný problém.

Doma jsem se za dveřmi jen přezula a hned jsem se hrnula do svého pokoje k počítači. Zocelená četnými ranami osudu posledních let jsem nevnímala situaci nijak dramaticky, nýbrž spíš zvědavě. Otevřela jsem si svůj účet a místo svého zůstatku necelých 30.000,- Kč na mne zcela nahoře vpravo vykoukl červeně napsaný zůstatek mínus 880.000,- Kč. Jinak jsem vůbec nic nenašla, žádnou transakci, která by k danému stavu vedla, ani jiné zdůvodnění.

Vůbec jsem neměla tušení, o co by se mohlo jednat. Proto jsem hned sáhla po telefonu a vytočila centrální informační linku své banky. Můj telefonát přijala sympatická mladá pracovnice banky, která mi hned doslovně četla, co našla v materiálech banky:

"Je to exekutor ze Severního města, jedná se o blok exekutora ze Severního města." Údaj opakovala s tím, že evidentně očekávala, že po tomto údaji budu hned vědět, o co se jedná - přeci logicky blok nedá někomu exekutor na účet dřív, než by se daný majitel účtu o nějaké exekuci na sobě vůbec dozvěděl. Takže jsem úřednici překvapila slovy:

"Jaký exekutor? Se žádným takovým exekutorem ani Severním městem nemám vůbec nic společného."

Na tato slova jsem však cítila už nevěřícnou reakci úřednice.

Na internetu jsem našla stránky exekutora, kde jsem našla i telefonní číslo, na nějž jsem hned zavolala. Avšak bylo již pozdější odpoledne a v kanceláři exekutora zřejmě už nikdo nebyl. Proto jsem využila na stránkách uvedené mailové adresy a poslala jsem exekutorovi mail s dotazem, o co se jedná.

Druhý den ráno, sotva jsem stačila vstát, už zvonila pevná telefonní linka:

"Dobrý den, to je paní doktorka Rosemarie Macešková? Tady je Šafránová, kancelář exekutora Severního města. Dostala jsem Váš e-mail. Vy asi vůbec nevíte, o co se jedná, že? Něco takového jsem už tušila, když se nám vrátil Vám odeslaný dopis jako nedoručitelný. Jedná se o exekuci Prosperity, exekuci pro společnost Prosperita."

Hned jsem projevila obrovské překvapení: "Prosperita, ano? Ti podvodníci? S nimi už mám své zkušenosti, ale jaká exekuce může na mne pro ně být, to tedy netuším!"

"No, my jsme právě nevěděli, jak Vás nalézt, a proto jsme exekucí zablokovali Váš účet, že tak se nám ozvete."

"A to je další věc - takže se Vám vrátil Vámi zaslaný dopis, ano? Takže je vidět, že pošta opět nepřeposílá. Přitom už jsem podala v té věci stížnost. Vlivem podvodu Prosperity jsem totiž mj. přišla o byt a bydlím u bratra v bytě po zemřelých rodičích. Mám však objednanou a zaplacenou službu přeposílání pošty - a jak je vidět, ta není vůbec plněna."

"Já Vám nyní hned tento dopis znovu pošlu na Vaši adresu bytu po rodičích a z něj se vše dozvíte."

Takže nezbylo než čekat na vše vysvětlující dopis z kanceláře exekutora, jehož nedoručení vlivem špatné práce poštovních úředníků způsobilo, že je můj účet zmrtven. Protože při své plné invaliditě a vážné nemocnosti vše včetně jídla nakupuji výhradně internetem a nákupy platím převody ze svého účtu, bude v každém případě toto třeba dát co nejdřív do pořádku, ať už se exekuce týká čehokoliv.

Naštěstí jsem se v bytě po rodičích už stačila psychicky vzpamatovat z obrovského šoku z podvodů a našla jsem ve svém oboru cestu, jak zlepšit finanční situaci - tedy spíš zprostředkovaně, že jsem se pohroužila do práce, kde si mne finanční ocenění našlo samo. Vrhla jsem se plně do malování obrazů v rámci cyklu "Bestie kolem" a mezitím jsem i sem tam přijímala obrazy k restaurování - což je většinou velká zdlouhavá práce za téměř žádné peníze. Ale vždy když si mi na tuto neadekvátnost stěžuje má známá Miriam, obvykle jí odpovídám, že to tak nesmí brát. Že já to vnímám jako poskytnutí a využití studijního materiálu, které pak i jinak pro sebe zhodnotím. Tak se právě i stalo to, že mi sympatická mladá rodina přinesla k restaurování jako velkou vzácnost obraz světce v krajině, kde značnou plochu obrazu zaujímala malba oblohy. Obraz byl v několika místech zcela perforovaný, ale ještě sama jsem majitelům neprozřetelně říkala, že je štěstí, že díry nejsou v malbě figury či jiných detailů, kdežto vesměs v ploše oblohy. Netušila jsem v tu chvíli, že tím hůř a že největší práci mi dá sjednotit malbu bleděmodré oblohy. Dala jsem si s tím obrovskou práci a našla jsem pro sebe novou techniku s využitím sestavy špachtliček, které jsem si nedlouho předtím pořídila jako součást celku nabízené malířské výbavy. Špachtlemi jsem postupně roztírala oleji bohatě prosycenou barevnou vrstvu, takže jsem ji postupně dostala do fáze porcelánové hebkosti, což odpovídá současnému vkusu obliby a oceňování hyperrealistické detailní malby - a tato technika je tedy podobně použitelná též v nové vlastní tvorbě, což se ukázalo být dobrou cestou. Dále jsem našla i způsob uplatnění vaječného bílku ve vlastní malbě - kupil se mi v lednici jako vytříděný odpad od vaječných žloutků, zpořádaných mými zvířaty.

Tato má zlepšená situace tedy umožnila, že byla cesta k vyplacení nečekané exekuce na mém účtu.

Mezitím jsem si doma na monitoru svého počítače všimla, že v rámci spořiče obrazovky se občas ukazuje fotografie neznámého muže. Vůbec jsem si nemohla vzpomenout, že bych tuto fotografii někdy ukládala do svého počítače a to ani v jaké souvislosti, neboť mi fotografie nic neříkala. Byla jsem si proto jistá, že určitě jsem tuto fotografii do počítače neukládala. Ale tím zde vyvstala velká záhada, neboť jako šetřič obrazovky jsem měla nastavený šetřič s názvem "Obrázky", který se mi nabízel v mé současné verzi Windows. Což znamená, že po spuštění šetřiče obrazovky se mi na monitoru střídají fotografie aj. veškeré obrázky - ale pouze a přesně ty, které mám v počítači uložené v souboru s názvem "Obrázky", tj. nikoliv obrázky z jiných dokumentů. Bylo proto jasné, že daná fotografie musí být v mém počítači v souboru "Obrázky". Nedalo mi to a opakovaně jsem několikrát nechala veškeré práce a pohroužila jsem se do procházení souboru "Obrázky", ale stále ne a ne najít záhadnou fotografii ještě záhadnějšího mladšího muže, která na mne občas z monitoru vyhlédla, ale její uložení zůstávalo utajené. Když jsem tak stále byla neúspěšná v empirickém hledání, řekla jsem si, že musím přejít na cestu logické dedukce. A přistoupila jsem ke zkoumání podstaty programu šetřiče obrazovky, abych si ověřila, zda skutečně čerpá svůj obsah pouze z onoho jediného souboru "Obrázky" a popř. zjistila další podrobnosti. Klikla jsem vlevo dole svého monitoru na Start, pak na Nastavení, dále na Ovládací panely, pak Vzhled a motivy a Vybrat skořič obrazovky. Když jsem na toto poslední klikla, otevřelo se zvláštní okno s názvem Zobrazení - vlastnosti, v něm jsem si otevřela Spořič obrazovky a objevil se mi náhled monitoru se zvoleným spořičem, pod tím Spořič obrazovky - a v okně byl skutečně vybrán spořič "Obrázky". Pod tím jsem klikla na Nastavení a otevřelo se: Použít obrázky ve složce:C:\Documents and Settings\Administrator\Dokumenty\Obrázky, pod tím byly buď zaškrtnuté anebo nezaškrtnuté další modifikace - možnosti a mezi nimi nezaškrtnuté bylo, co mne zaujalo, že by mohlo být v mém problému dost významné: Zobrazovat názvy souborů. Když jsem toto zatrhla, hned se mi v náhledu monitoru při horním okraji obrázku zobrazil i jeho název, tj. včetně celé cesty jeho uložení v počítači. Takže jsem se těšila, že jsem konečně skutečně objevila způsob, jak zjistím něco víc o záhadné fotografii ve svém počítači - přinejmenším zjistím její název a místo uložení - a to by mne mohlo i napomoct k zjistění, v jaké souvislosti se mohla dostat do mého počítače.

Pak jsem stále zvědavě čekala, kdy na mne opět z monitoru vykoukne záhadná fotografie a měla jsem připravené brýle, abych hned byla schopná přečíst název obrázku a celou cestu jeho uložení - a to během těch několika málo vteřin, než bude obrázek vystřídán zase dalším vyobrazením. Až jednou se mi má připravenost bleskurychle vyluštit popisek vyplatila. Na monitoru jsem uviděla danou fotografii, rychle si oblékla brýle a při horním okraji fotografie četla: C:\Documents and Settings\Administrator\Dokumenty\Obrázky\Holý.JPG.

Napřed mi název fotografie nic neříkal, ale pečlivě jsem si jej poznačila. Připravila jsem zvířatům snídani a sama jsem si přinesla trochu müsli s jahodami a mandlemi s trochou jogurtu Activia lesní plody a během snídaně jsem si otevřela soubor Obrázky. Uvědomila jsem si, že "Holý" je rovnou v Obrázcích, tj. nikoliv v další složce, takže jsem přešla napřed dle abecedy seřazené složky a pak jsem se dostala k abecedně seřazeným jednotlivým obrázkům a v nich jsem pod "H" skutečně našla fotografii s názvem "Holý". Zřejmě jsem dříve nehledala příliš systematicky. A jak jsem tak chroupala své müsli a koukala na fotografii na monitoru, náhle jsem si vzpomněla na něco, co jsem si do té chvíle ani pořádně neuvědomila. Jasně jsem si vzpomněla, že jménem "Holý" se mi představil ten mladší mužský hlas, který mne už někdy určitě víc než před půl rokem probudil svým ranním telefonátem, jak mi líčil ten příběh svého obrazu, který údajně Zrzavý namaloval jeho babičce, své sousedce v Humpolci. Jak jsem tehdy byla rozespalá, ani jsem si to jméno neuvědomila, až teď jsem si zcela jasně vzpomněla, jak se mi volající představil.

Jsem dávno zvyklá, ničemu se nedivit a různé náhody a podněty přijímat jako danosti, které mne mají často k něčemu dovést. Tak jsem i přijala výše uvedená fakta, aniž bych musela hned přijít na to, jak se mohla fotografie dostat do mého počítače anebo dokonce, že by to měl být přímo onen člověk, který mne telefonicky kdysi kontaktoval, ale já jsem ho svým poněkud skeptickým postojem k jeho obrazu zřejmě odradila od jeho další snahy ukázat mi svůj obraz.

Skutečně pár dnů po telefonátu s úřednicí exekutorského úřadu mi poštou došel dopis exekutora, tentokrát adresovaný přímo na adresu bytu po rodičích, tedy kde mne dopis v té době mohl opravdu zastihnout. Dopis obsahoval naprosto všechny dokumenty veškerých právních kroků předtím, než exekuční příkaz jako předmět výkonu své práce obdržel exekutor. Součástí bylo i soudní usnesení, z nějž jsem se dozvěděla, že již déle než před čtvrt rokem proběhlo soudní rozhodnutí, o němž jsem něměla ani tušení. Evidentně ani toto usnesení mi tehdy nebylo správně přeposláno poštou, jak mělo dle předplacené služby být. Usnesení místo toho bylo nepochybně vráceno soudu jako nedoručitelné a ten jej po uplynutí zákonem stanovené lhůty považoval za doručené veřejnou vyhláškou - a od té doby pak běželo 15 dnů na podání odvolání. Je to ta neštastná záležitost tzv. "doručení veřejnou vyhláškou", které má zabránit úmyslnému nepřijímání pošty, avšak na druhou stranu takto způsobuje, že jiní občané se vůbec nedozvědí, kde je jaká pošta minula, neboť není snaha o její další doručení do rukou občana. A v případě, kdy není spolehnutí na naše poštovní služby, je to opravdu těžké poškozování občanů a vznikají tím někdy těžko napravitelné škody. "Doručování veřejnou vyhláškou" se nepochybně stane jedním z fenoménů naší doby, v budoucnosti velmi udivujících a těžko chápaných.

Konečně se mi tedy do rukou dostalo soudní usnesení, jehož přečtením jsem se měla dozvědět, jak vlastně exekuce na mé osobě vznikla - jaký je její původ a předmět.

Dočetla jsem se, že k soudu podala žalobu pracovnicí exekuční kanceláře zmiňovaná a mně již nechvalně známá Prosperita. Jak jsem již sama věděla, četla jsem, že Prosperita se pustila do podnikání nejen v nemovitostech a automobilech, ale rovněž začala půjčovat peníze i na zástavu uměleckých děl. Obrátil se na ně jako klient pan Holý, který si chtěl půjčit peníze na zástavu svým obrazem Jana Zrzavého. - Nevěřila jsem svým očím - jak jsem četla o mně známých skutečnostech v nových souvislostech. Představitelé Prosperity pana Holého odkázali na místního soudního znalce, bydlícího v městě Ocel, s nímž v těchto věcech a s dobrými výsledky spolupracovali. Ten vypracoval na obraz znalecký posudek a panu Holému na zástavu obrazu byla poskytnuta půjčka 400.000,- Kč. Pan Holý pak splatil dvě splátky a poté splácet přestal, takže dle smluvních podmínek k uspokojení pohledávky byl obraz nabídnut k prodeji. Koupil jej kupec, který jej poté předložil k ověření svému znalci a ten prohlásil, že obraz není originálem Jana Zrzavého, nýbrž novodobým falzem.

A tu jsem si vzpomněla na velkou aféru s falzy Zrzavého a také jak jsem informace o aféře hledala na internetu a našla jsem zajímavý článek svého spolužáka s řadou fotografií, které jsem si před zazvoněním listonošky nestačila prohlédnout a poté už byl článek odkliknut pryč a od počítače se provinile vzdalovala bratrova Libuška. Takže by tady byly souvislosti - že by se o Holém psalo v daném článku nebo tam byl minimálně vyfocený a jeho fotografii tenkrát náhodně - či NENÁHODNĚ odklikla uložit Libuška? Jak jsem již zmínila - dávno se již ničemu nedivím a naopak vše přijímám jako znaky, kterým má být věnována pozornost.

Také jsem hned pocítila vztek a rozčílila jsem se, že tedy skutečně mne zřejmě ten Holý tenkrát cíleně balamutil a hustil mi do hlavy pohádky o babičce a sousedce Zrzavého, přičemž byl nejspíš jen jedním z lidí, zúčastněných v dané podvodné aféře, z níž mu ještě nějaký obraz zbyl a nejspíš si po třech či v té době necelých třech letech řekl, že už se možná pozapomnělo a že by obraz mohl zase zkusit zhodnotit.

Snažila jsem se trochu uklidnit a zase jsem četla dál v soudním usnesení, že na Prosperitu se poté obrátil advokát kupce a předložil nový znalecký posudek se žádostí, že jeho mandant požaduje vrátit peníze, které na koupi vydal - tj. ve výši 800.000,- Kč. To pod pohrůžkou soudního vymáhání Prosperita učinila s tím, že podala policii k trestnímu šetření celou záležitost, aby byl zjištěn původce tohoto podvodu a škod Prosperity, od nějž by byly vzniklé škody následně vymoženy.

Dále byly citovány přesně věty z policejního usnesení, jehož autorem byl - a světe div se!!!

Evidentně "starý dobrý známý vždy vstřícný spolupracovník Prosperity, pracující vždy k jejímu prospěchu - pan plk. JUDr. Huňatý, který v usnesení na mé trestní podání "házel všechnu špínu na mou hlavu" jen aby očistil mnou obviňovanou Prosperitu a její představitele. Zato já jsem jej za rok jeho práce na mé kauze ani jednou neviděla, protože se zdráhal mne vyšetřovat, sepsat vůbec mou základní výpověď - zvláštní policejní postup! Tak jsem se zde obrnila a četla jsem:

"Znalecký posudek na obraz vypracoval okresní soudní znalec, dlouholetý spolupracovník policie, s nímž má policie jen ty nejlepší zkušenosti a zná dobře výsledky jeho zodpovědné práce. Okresní soudní znalec v rámci svého regionu neměl dosud mnoho příležitostí osobně se setkat s originály obrazů Jana Zrzavého, a proto se ve svém znaleckém posudku opřel o tvrzení majitele obrazu pana Holého, který doložil, že ve věci potvrzení Zrzavého autorství kontaktoval uměleckou historičku PhDr. Rosemarii Maceškovou, která ve své vlastně celožitovní praxi přišla do styku s množstvím Zrzavého originálů a je známá její velká zkušenost v průzkumu a určování obrazů. Pan Holý pak vypověděl, že dle slov dr. Maceškové se jedná o jednu z mála ukázek krajinomaleb, že Zrzavý maloval málo krajinomalby, spíš maloval jen omezené množství svých motivů, které neustále dopracovával. Pan Holý ještě v tom smyslu dodal, že se tedy domnívá, že by tím víc měl být obraz oceňovaný.

Bylo tak zjištěno, že je nanejvýš věrohodné, že vše proběhlo dle výpovědí jak okresního znalce, tak původního majitele obrazu pana Holého. Navíc je vyšetřovateli již známa velká inteligence a vzdělanost PhDr. Rosemarie Maceškové a na jejich základě je nutné předpokládat, že dr. Macešková jistě o falzu věděla, ale úmyslně ostatní strany mystifikovala s cílem svého obohacení.

Pro obvinění z vědomého poškození se policii nedostávají doklady, které by státní zástupce uznal za postačující k obžalobě, proto vyšetřovatel doporučuje Prospěritě podat na PhDr. Rosemarii Macečkovou v této věci žalobu k civilně-občanskému soudu se žádostí o exekuční vymožení škod, vzniklých Prosperitě."

Odložila jsem usnesení a jen jsem vydechla: "Opravdu úžasné!"

A dál jsem uvažovala nahlas: "Je zajímavé, jak plk.JUDr. Huňatý považuje inteligenci a vzdělanost za synonymum k zločinnosti - zajímalo by mne, zda on se považuje za inteligentního a vzdělaného - a tedy zároveň i zločinného? Ale asi ano - však je evidentní jeho spolupráce se zločinnou Prosperitou!"

"Takže vše spořádané a nezločinné je dle něj neinteligentní a nevzdělané - trochu povědomé z minulého režimu, že? Holt ty staré kádry!"

Neváhala jsem a ihned jsem v rozčílení napsala jen krátkou "noticku" e-mailem s e-podpisem podatelně daného soudu s tím, že víc než čtvrt roku staré usnesení jsem vinou špatné práce poštovních pracovníků dostala až nyní do rukou a že je zde aplikován pozoruhodný neprávní systém, kdy se neprávem žalovaný včas nedozví o soudním rozhodnutí, aby mohl soud správně informovat. Ani jsem nečekala nějakou odezvu od soudu, má zpráva soudu byla míněna jen jako krátké uvedení do reality oproti v žalobě formulovaným bludům.

Ovšem trvalo to déle než měsíc a překvapilo mne doručené usnesení soudu, kde mne zřejmě mladý Mgr. soudce vyzval, abych své podání rozšířila a upřesnila, aby jej mohl brát jako odvolání. Takže jsem tak učinila a jsem v očekávání, že snad konečně se "vlily čerstvé svěží vody" do stojaté nehybnosti našeho soudnictví a občané nebudou muset čekat na posmrtný život, kdy by se měli teprve dočkat spravedlnosti.

Musíme být trpěliví a možná, že se dočkáme a objeví se i český James Bond či Columbo v baloňáku s visačkou "JITEX-Písek" a trochu to tu "pročiští" - s tím, že "ryba smrdí od hlavy". Musíme se však ptát, zda uspěje v našem stavu zákonnosti rychlý pistolník, kterému by u nás hrozilo obvinění z použití neadekvátních prostředků anebo rozvážný dedukující detektiv, pomáhající si při usvědčení nastrčenými falešnými důkazními materiály, když naše policie smete se stolu množství mnohem jasnějších pravých průkazních materiálů, které se jí jen "nehodí" k závěrům, které jsou předem dané anebo chtěné či požadované?