A zmáčkla jsem tlačítko telefonu:

„Ano?“

„Dobrý den, paní doktorko, prosím, neruším vás?“

„Ne, to je v pořádku, jen mluvte.“

„Představte si, co se mi dnes stalo. Přijel jeden zámožný člověk, co kupuje také obrazy. Vlastně jsem vám o něm myslím říkal - o panu Vorodinovi, že?

„Ano, jméno Vorodin si pamatuji.“

„No ano a to si představte, on přišel s obrazem od Chagalla – toho slavného Rusa, jak pak žil v Paříži - olej na plátně, střední formát. Listoval jsem si v knihách a katalozích a obraz je snad dokonce reprodukovaný a je to typický motiv. Obraz prý koupil za jeden milion korun u Vysokého v Agnesii. Prý ne v aukci. Vysoký ho zná, že je schopný zaplatit drahé obrazy a obraz mu nabídl mimo aukci jako rychlý prodej, že majitelé potřebují rychle peníze a že v aukci by to pak bylo za mnohem víc a nebyla by to už tak výhodná koupě. Také proto ta cena byla tak na Chagalla nízká, že nejsou k obrazu žádné zahraniční expertízy a je na něj jen posudek toho hrozného znalce, jak jsme se o něm již tolikrát bavili, jak má posudky na jednu stránku – jednu větu naťukanou na stroji, s cenou „vycucanou z prstu“ – no, jak že se to jmenuje?“

„Myslíte nejspíš asi doktora Odolena Hrušku Hradského?“

„Ano, správně, to je on. A pan Vorodin teď má trochu obavy, jestli je obraz v pořádku. Ta cena byla úžasná, že?“

„No já samozřejmě nevím vůbec, jak obraz vypadá. Ale obecně je cena pro Chagallův originál malby samozřejmě velmi nízká.“

A jak jsem tak s telefonem seděla u svého počítače, tak jsem už během těchto slov honem otvírala stránky s aukčními výsledky, které provozují Francouzi a u nichž si každý rok kupuji celoroční přístup k aukčním výsledkům, což od loňského roku nabízejí již s rozšířenou nabídkou i s obrázky, takže je to můj výborný zdroj informací a zaplacená částka se mi rychle vrátí:

„Já se na to už koukám – a samozřejmě, už to vidím, jsou to často desítky milionů v korunách.“

„No, vidíte to. A tak on by prosím k vám s obrazem přijel, abyste se na něj podívala a řekla mu, jestli je to skutečně originál. Bylo by to možné?“

„To víte, že ano. Ráda se na obraz podívám.“

„Dobře paní doktorko, to budete hodná. Já už vás nebudu zdržovat a rozloučím se. Přeji vám krásný den a na shledanou.“

A skutečně ještě týž den odpoledne zavolal pan Vorodin a češtinou s ruskou výslovností se domluvil na návštěvě hned na následující den.

Když přede mnou obraz rozbalil, hlasitě jsem se rozesmála. Ačkoliv jsem si uvědomovala, že mé chování není zrovna nejslušnější a snažila jsem se mírnit svůj smích, podařilo se mi to až za notnou dobu a abych to napravila, vysvětlila jsem panu Vorodinovi, že tento obraz dobře znám a vyprávěla jsem okolnosti a kdy se mi obraz ztratil z obzoru.

Bylo zářijové pozdní páteční odpoledne, když vyjel malý autokar, aby cestou nasbíral vybrané lidi, kteří přijali pozvání k exkluzivnímu víkendovému pobytu ve vile v blízkosti hlavního města, kde jim byl slibován odpočinek v příjemném prostředí a setkání s dalšími zajímavými hosty.

Nejprve autokar zastavil u vysokého šedého paneláku na Jižním Městě, kde stál už připravený poněkud postarší muž, s velkou sportovní taškou v ruce, čemuž odpovídalo i dobře sladěné sportovní oblečení. Svižně se vyhoupl do vozu a vybral si druhou řadu vpravo u okna, kde se pohodlně usadil. Když však vyhlédl ven, byl nemile překvapen, že toho moc nevidí. Okna totiž byla výrazně kouřově zabarvena a k tomu se venku už pomalu začalo stmívat.

Řidič neotálel, protože měl naložit větší množství lidí a bylo jen na něm, aby svou práci brzy splnil a mohl se vrátit domů. Proto se ihned rozjel a u menší starší zástavby opět zastavil a z vchodových dveří nejbližšího domu váhavým těžkým krokem vyšla mohutná mužská postava. Přes ramena měl přehozený dlouhý plášť, vpředu rozepnutý a odhalující velké vypouklé břicho, kryté zeleným vytahaným svetrem. Jinak z pevného a mírně zakloněného držení těla byla zřejmá autorita, až arogance. Obtížně se vysoukal po schůdcích nahoru a přísným pohledem přejel jediného usazeného pasažéra. Ještě znatelněji ohrnul svůj již tak ohrnutý ret a pomyslel si: „To jsem čekal jinou honoraci a on takovýhle nuzák!!! No, uvidíme.“

Ovšem úplně pookřál u příští zastávky. Když venku u dveří autokaru uviděl mladší, mírně buclatou a pečlivě solidně oblečenou ženu. Přes svou robustní postavu vyskočil a natahoval se, aby od ní vzal její tašku a ulehčil jí tak v nastoupení: „Paní magistro Nerudová, to jsem netušil, že se tu s vámi setkám. To jsem rád, že tam bude někdo známý.“

„No pěkně vás vítám, pane plukovníku Huňatý! Nápodobně, také vás ráda vidím.“ A posadila se na sedadlo vedle známého kolegy.

A netrvalo dlouho a autokar stál znovu. Z tmavého vchodu do malého paneláčku se vynořila štíhlá postava a k autokaru se pomalým krokem přibližoval muž staršího věku, s výrazně zrzavými vlasy a plnovousem, již mírně prošedivělými. V jedné ruce držel kufřík a druhou si váhavě prohmatával svou vousatou bradu a pokračoval v tom i při váhavém nastupování do autokaru. A jeho vážná tvář se rozjasnila, když uviděl dva známé. Paní magistra Nerudová k němu hned zahlaholila: „Dobrý den, pane doktore Ryšavý, tak vida – další známý!“

A plukovník Huňatý přizvukoval – či přesněji přibrukoval: “Zdravím.“ A nový pasažér se posadil hned přes uličku vedle nich: „Dobrý den, příjemná cesta?“

Ale vtom se autokar prudčeji rozjel, takže všichni zbystřili a hleděli, co bude dál. Autokar byl už někde úplně jinde, což nikdo přes kouřová okna a venku pomalu sílící tmu, moc neviděl. Sem tam byl vidět obrys stromu anebo domu, a když autokar zastavil, tak bylo možno v obrysech vnímat venku stojící či přicházející postavu.

A konečně autokar opět stál. Ale venku zřejmě nikdo. Řidič proto jednou, ale důrazně zatroubil. A vtom se od dveří nejbližší vilky rychle rozešel menší, ale statný starší muž. Bylo s podivem, jakou rychlostí se valil kupředu, a bylo zřejmé, že byl celý život zvyklý vzorově plnit své úkoly – a to nejspíš, ať byly jakékoliv. Hbitě, avšak za hlučného supění se vyšvihl na palubu, rozhlédl se po všech cestujících a s vítězným pohledem zasalutoval: „Doktor práv Maxmilián Šoufl“. Všichni jej překvapeně sledovali a první pasažér se výsměšně ušklíbl: „No pozdravpánbůh, moje staré dobré Svatopluk Skvrna….“

Nebyla ale určena dlouhá doba pozornosti tomuto novému pasažérovi, když se tu objevil už opět další. Autokar zastavil u staršího činžáku, před nímž spořádaně čekal tentokrát mladý muž. Byl v obleku a s kufříkem v ruce a svižným krokem vystoupal schůdky autokaru, mírně se pouklonil a představil: „Magistr Josef Vařílek, dobrý večer a příjemnou cestu vám všem.“ Sedící cestující si jej zvědavě prohlíželi a odhadovali jeho povolání. Magistra Nerudová si říkala: “Příliš mnoho úslužnosti, to snad k tomu věku ani nejde. Ale tohle znám, to bude zřejmě úlisnost a úskočnost, čím asi tento mladý muž bude?“ Ze svého povolání státní zástupkyně byla už poměrně dobrou znalkyní lidí.

Zanedlouho se dveře otevřely znovu a vcházel starší muž s rovnými šedými vlasy, sebevědomě, i když podmračeně se rozhlížející kolem. Ale vtom mu přispěchal na pomoc první dosud mlčící pasažér –Svatopluk Skvrna, který viditelně ožil, když konečně uviděl také jemu známou tvář: „Pane doktore Vysoký, to jsem rád, že je tu také někdo známý. To vás rád vidím.“ A nakonec i doktor Vysoký uvítal, že si má ke komu přisednout. Ostatně Skvrnovo chování bylo natolik uctivé, že uspokojilo potřebu zdůraznění významu osobnosti pana doktora před neznámými lidmi.

A s dalším příchozím se zdálo, že se tu utváří další okruh známých, když přistoupil další starší muž. Ten se vůbec nerozhlížel a hned směřoval k předchozímu doktoru Vysokému, který nově příchozímu uchopil v pozdravu mu podanou ruku a vedle sedící Skvrna přímo vyskočil a snaživě se vítal s nově příchozím: „Dobrý den, pane Hlučný, dobrý den.“ Pan Hlučný oběma mírným přikývnutím hlavy opětoval pozdrav a posadil se vedle přes uličku.

Autokar popojel, aby opět zastavil a mohla nastoupit opravdu mohutná postava solidně oblečeného staršího muže. Ještě když obtížně zdolával schůdky, již uctivě zdravil: „Dobrý večer dámy a pánové, mé jméno je doktor Odolen Hruška Hradský, soudní znalec.“ Vtom už se k němu obrátila skupinka – Hlučný, doktor Vysoký a Skvrna a Hlučný přerušil představovací ceremoniál – „Ále, pane doktore Hradský, pojďte k nám.“ A mohutný soudní znalec se skutečně posadil na volné místo vedle Hlučného.

Ale když se zanedlouho ve dveřích objevila nově příchozí, Hlučný zřejmě zalitoval, že sedadlo vedle něj už není prázdné, protože se rychle zvedl a běžel vstupující dámě odebrat její kufr:

„Dobrý den, paní Berná, tak vy jedete také? Jen pojďte si sednout k nám.“ A paní Berná se živě zdravila nejen s Hlučným, ale také s doktory Hradským a Vysokým.

Když se příště autokar zastavil, prudce se rozlétly dveře a do nich vstoupil mladý muž, opravdu urostlé mohutné postavy. Jednalo se určitě o nejmladšího pasažéra. Mladík v puse převaloval žvýkačku a ani jej nenapadlo pozdravit ostatní spolucestující, které vůbec nebral na vědomí. Byl oblečený do modrých džín a černé kožené bundy na zádech s bílou kresbou orla.

Poté se autokar rozjel konečně rychleji a uháněl – zřejmě v rámci povolené nejvyšší rychlosti jak to vypadalo po víceproudé rychlostní silnici. Dále se dalo rozpoznat, že zdolává táhlé stoupání. Až pak se autokar vyhoupl zřejmě do jakési náhorní plošiny a jel už po rovině, ale to už pak za chvíli se uhnul doprava a jel už podstatně pomaleji po malé hůře udržované silnici, pak zahnul doprava a zastavil. Ve tmě bylo vidět, že se otevírají velká vrata do zahrady, hustě zarostlé vysokými stromy. Autokar vjel do zahrady a zastavil. Poté se otevřely dveře a vešla droboučká starší dáma, oblečená v široké dlouhé fialové sukni a žlutém svetříku, se světle rusými vlasy, na temeni hlavy upnutými do drdůlku, z nějž se však na všech stranách snažily uvolnit:

„Dobrý večer dámy a pánové, pěkně vás vítám na vašem víkendovém pobytu v příjemném poklidném prostředí. Jsem přesvědčena, že je vše připraveno tak, abyste se cítili dobře, a že si zde odpočinete a využijete svého setkání s jinými zajímavými lidmi, abyste se spřátelili a vyměnili si své životní zkušenosti a názory. Takže prosím, můžete mne následovat a přeji vám příjemný pobyt.“

Milá dáma všechny upoutala svým noblesním vystupováním natolik, že nikdo ani nezaváhal, všichni sáhli po svých zavazadlech a začali se ubírat směrem k výstupu z autokaru. Jejich průvodkyně mezitím již vystoupala po dvouproudém malém schodišti k bílým vstupním dveřím do domu. Dům nebyl nijak rozložitý, avšak o to vyšší. Zřejmě se jeho staviteli nechtělo víc plochy ubrat vzrostlé zahradě kolem. Bílé dveře, k nimž všichni směřovali, kontrastovaly s barvou fasády. Byla sice úplná tma, ale bylo zřejmé, že barva domu je poněkud tmavší než dveře, možná cihlově červená.

Dáma otevřela dveře a návštěvníci postupně vcházeli do úzké předsíně, vlevo prudce stoupalo schodiště do patra. Oni však postupovali dozadu předsíní, aby vlevo vešli do prostorné ústřední haly.

„Páni, už v předsíni jsem si říkal, ale tady je to obrazy úplně vytapetováno.“ – spontánně reagoval mladý Jakub Orel. A Svatopluk Skvrna už byl v zadní místnosti, otevřené do ústřední haly, stál u prázdného malířského stojanu a podivoval se: „Určitě malířský ateliér, ale je divné, všude jinde je plno obrazů a tady zrovna žádné nejsou.“ Tu ale už přispěchal plk.JUDr.Huňatý, aby využil příležitosti ukázat, že je kriminalista na svém místě: „No ale tady jsou skoby ve zdech a tady na zemi obrysy, že tu obrazy stály. A tady těch odpojených drátů na stole – ty nejsou k jednomu počítači, ale určitě k několika počítačům. Tak mi to připadá, že odtud byly odvezeny počítače a obrazy.“

„Ale proč myslíte?“ - starostlivě položila otázku soudní úřednice Monika Berná. Nikdo jí však v tuto chvíli neodpověděl. Všichni byli zaujati tím, jak si prohlíželi prostředí, kde mají strávit tento víkend.

Pomalu si každý našel své místo a rozpřádali mezi sebou rozhovor. Začalo mizet ovoce i cukroví na stole a doktor Hradský otevřel dveře velké lednice, aby prozkoumal její obsah a spokojeně mlaskl, když vyndaval čerstvé chlebíčky.

Když vtom s sebou všichni cukli, doktoru Hradskému zaskočilo sousto a rozkuckal se, plukovník Huňatý ulil pivo na svůj zelený svetr, kde vznikla nová velká mokrá skvrna hned vedle mastného fleku ze včerejší večeře, magistře Anettě Nerudové dokonce vypadla sklenice z ruky a vylitý džus jí postříkal nohy a Svatopluk Skvrna vykřikl: „Panebože co je tohle?“ Pán Bůh mu odpověď nedal, tak všichni němě s vytřeštěnýma očima a pootevřenými ústy sledovali divadlo, které se jim naskytlo. Začalo to výrazně hranou známou vánoční melodií, která zaplavila místnost a krátce nato se ozval divný příšerný vřeštivý zvuk jakoby se kdosi zlolajně chechtal. První přerušila ticho magistra Anetta Nerudová, když vstala a přistoupila ke stolku pod schodištěm a z jeho desky zvedla jakousi kartu: „Podívejte tato karta sem najednou spadla.“ Ale všichni se stejně dívali nadále rozpačitě, protože nic nevysvětlovalo souvislost mezi divnými příšernými zvuky a kartou, která se tu najednou objevila – a to si vesměs byli jisti, že před chvílí ta karta na stolku ještě nebyla. „A je to tarotová karta číslo jedenáct Velkých arkán a znamená Spravedlnost.“- pokračovala ve výkladu magistra.

„No to mě podrž, jako by někdo věděl, že tady zrovna budou lidi od soudů a policie!“ – to si přisadil opět Jakub Orel.“Tedy, ne že já bych zrovna mezi ně patřil.“ – utrousil pak spíš pro sebe, protože je třeba, aby on se svou kriminální minulostí se měl na pozoru v přítomnosti svých životních protivníků. Přesto se neudržel, aby nedal „ v plénum“ svou životní příhodu, kterou do smrti nezapomene: „Něco podobného, také tak divného jsem zažil kdysi v jednom bytě – tady pan Hlučný o tom ví. Tenkrát mne poslali k jedné ženské. Tak pečlivě jsme to napřed čtrnáct dnů chystali, kámoš vylezl na půdu a spustil se z půdy a oknem vlezl dovnitř. Tady kamarád Hlučného Dunaj tvrdil, že ji u sebe zdrží, ale ona najednou v půli práce byla zpět. Tak jsem ji předběhl, kámoše varoval, ten zase vlezl na půdu, že tam počká, až ji zneškodním a já se schoval metr od dveří za závěs. Ona otevřela dveře a ten krok dovnitř prostě neudělala a od sousedky zavolala policii. To si pamatuji jako dnes, jak stála za dveřmi a ten jediný krok neudělala, abych ji mohl praštit. To byla tedy zvláštní ženská a pak ukázala na mou fotografii, i když mně viděla jen zezadu ve tmě. A měla tedy také plný byt obrazů – podobně jako je to tady.“

„Něco takového tvrdila kdysi jedna taková hrozná ženská, která nás tehdy všechny pěkně převezla.“- úplně rozčíleně se vmísil do hovoru Svatopluk Skvrna. „Ona psala posudky na obrazy u lidí a já jsem pak chodil po ní a lidem nabízel obrazy odkoupit. Jenže ona nakukala lidem hrozné ceny, takže jsem jim musel vysvětlovat, že ceny jsou nižší. A pak před vánocemi vymyslela, že k ní přišli zloději a vzali jí krásné cenné obrazy mého přítele velkopodnikatele. Tak jsme s ním pak k ní chodili, jestli už má peníze od pojišťovny a ona stále nebyla doma a byl tam vždy nějaký mužský – jak bylo kolem ní stále plno různých mužských. A vtom právě v tu dobu někdo mého přítele zabodl nožem ve výtahu v jeho vlastním domě! Nevěřím, že by to byla náhoda! Určitě na něj poslala některého ze svých mužských, aby se zbavila svého dluhu. To už jsem stejně věděl, že je to podvodnice. To mi tvrdila, že jsem jí nezaplatil tři obrazy, které jsem od ní odvezl vyčistit. Řekl jsem všechno policii a od té doby jsem ji mnoho let neviděl, takže určitě byla v kriminále.“

Tu zbystřila soudní úřednice Monika Berná a obrátila se na starožitníka Jana Hlučného: „Pane Hlučný, není to řeč o té soudní znalkyni, co jste si tenkrát u nás stěžovali, že píše znalecké posudky pro úřady- jako ministerstva, Úřad vlády a také kriminalisty, a hlavně v těch pro kriminalisty nedbala příliš zájmů obchodníků?“

„Jo, to bude ona. No doufám, že jsme se jí už trvale zbavili.“- vysvětloval Hlučný a směrem ke Skvrnovi pokračoval: „No kolego, ona byla snad po nemocnicích, ale to je jedno, stačilo, že se o kriminále mluvilo. Kolega Mazaný ji hned na počátku varoval do telefonu, ale ona na loajální práci nepřistoupila, takže jsme byli nuceni domluvit se tady s paní Bernou, aby bylo úředně zakročeno.“

A tu se vmísil plukovník Huňatý: „Hrozné, jak někdo nedrží s ostatními. Vždyť všichni chtějí žít a je třeba se domluvit, aby se všichni měli dobře. Nevím, o kom to tady mluvíte, ale nás před pár lety proháněla také taková ženská – také se zabývala obrazy a měla po rodičích takový dům na zahradě –ovšem oproti tomu co jsme nedostavěnou ruinu a nebyla schopná s tím pohnout, pamatujete se paní magistro?“

„Ano, ta nám tedy dávala, jak nám všechna usnesení vždycky naprosto roznesla na kopytech a mně na větu, že její otázky jsou kapciózní, odpověděla, že je kapriciózní mluvit o kapcióznosti…No kdybychom to neutnuli díky tomu, že šla na další operaci rakoviny a že už byl odvolaný Bronzátko, který nám to po jejích stížnostech stále vracel, tak bychom dnes snad prodávali v supermarketu.“

„To mluvíte o tom případu, jak nás ta nemocná doktorka stále mermomocí chtěla obvinit, paní magistro?“ Připojil se do hovoru právník firmy Prosperita – pan doktor Rudolf Ryšavý. „Tedy z té jsem měl opravdu strach. Však jsme to těm dvěma dodavatelům vhodných klientů – Časákovi a Zdevastilovi jasně dali najevo, že tentokrát sáhli pořádně vedle. Jak mohli takovou ženskou pro náš systém výměny peněz a zastavení nemovitosti a její připsání vybrat. Rovnou jsme to museli stopnout a najet novou cestu. A pak jak se stalo to faux pas, jak jsem chtěl udělat dojem, že už se zabýváme i její oblastí –obrazy a ukázal jsem jí ten obraz, co jsme na něj půjčili několik milionů a ona mi s úsměvem řekla, že už jej nemusím dávat do trezoru, že je to nějaký ten anaplast či co.“

„To se stane, to se s klidem může stát.“- přišel se svou trochou do mlýna doktor Odolen Hruška Hradský. „To také znám jednu takovou chytrou dámu, která neumí být loajální s tím, co je zrovna dobré – a to je myslím to hlavní, co je třeba, aby člověk prožil klidný život, že? Když jsem byl povolán jako ředitel do vědeckého ústavu, tak jsem se probíral kádrovými materiály a hned jsem viděl, že ona do vědeckého ústavu kvůli své absolutní politické nezapojenosti nepatří a předvolal jsem si ji, že není žádoucí její setrvání v akademii věd, ale je žádoucí, aby přijala mnou domluvené místo, kde potřebovali odborníka na obrazy, ale ona pak nějak začala být nemocná.“

Vtom s sebou opět všichni cukli, protože místnost zaplnila zase jiná známá vánoční melodie a za chvíli se ozval ten děsivý vřeštivý zvuk. Tentokrát už očima všichni pátrali po desce stolku pod schodištěm a na něm se objevila další karta – Smrt. V tu chvíli si všichni uvědomili, že nejenže od svého vstupu do domu neviděli už tu tajemnou elegantní starší dámu, ale teď tu chyběla i paní magistra Nerudová. „A není tady ani Svatopluk Skvrna.“– připomněl Jan Hlučný. Jakub Orel vyskočil, aby obhlédl situaci a za chvíli se vrátil do haly:“Tak panstvo,jsme tu zamčeni.“

Nicméně se po chvíli zase rozhovořili a dostalo se na JUDr. Maxmilána Šoufla, který rovněž hlásil, že se jednou setkal s takovou ženskou od obrazů:“A ta byla tak drzá, že tvrdila, že jí operovali páteř právě v den, na kdy měla předvolání za špatné parkování svého invalidně označeného auta. Takže jsem napsal, že něco takového se musí trestat exemplárně, viďte pane magistře Vařílku?“

„Ano, proto hned jak napsala stížnost a tím jsem se dozvěděl její adresu, tak jsem si k ní přišel pro exekuci pokuty, kterou sice měla zaplacenou ve splátkách, ale vy jste na policii neměli doloženo, že byste to povolili, pouze ten jediný doklad úředníka magistrátu o první splátce, který splátky vyřizoval.“

Uběhla pak ještě řada hodin a za již známých strašidelných projevů padaly odkudsi další tarotové karty, které v nepřítomnosti paní státní zástupkyně Nerudové nikdo neuměl přesně vyložit, ale jejich názvy jako – Viselec, Ďábel, Poslední soud, Blázen, Věž.., nevěstily moc dobrého.

Nakonec začínalo svítat a tu se mezi ostatními objevil zmizelý Svatopluk Skvrna, že prý nahoře objevil ložnici a prospal se. A když už skutečně začalo být světlo, sestoupila seshora rovněž paní magistra Nerudová – evidentně odpočatá, umytá a dokonce převlečená do jiného kostýmku a s úsměvem omlouvala svou nepřítomností velkou únavou z množství práce v posledních dnech. Všichni si oddychli a začali se opět uvolněně rozhlížet po interiérech. A tu se objevil starožitník Hlučný s obrazem v ruce:

„Podívejte, co jsem objevil. Myslím, že jsme tu nezažili nic příjemného a že bychom si zasloužili nějaké odškodnění – co pane doktore Hradský na to říkáte, coby soudní znalec?“

„No ano, a to nejen soudní znalec, ale dokonce už euro znalec, takže mé znalecké razítko má platnost po celé evropské unii – a jsem snad dosud u nás jediný, kdo jej má. A to vám jako euro znalec pane Hlučný říkám, že držíte v ruce originál Marca Chagalla v hodnotě několika milionů korun nebo přesněji desítek milionů korun. Podívejte se – olejomalba na plátně – a je to velmi známý Chagallův motiv, který maloval. Tvary naprosto sedí, nejedná se o kopii, nýbrž originál. A jako na takový na něj mohu napsat znalecký posudek s razítkem euro znalce – za toto znalečné s euro razítkem si účtuji 10.000,- Kč.

„A já ho hned s sebou vezmu k prodeji a bude to.“ – sahal po obraze doktor Josef Vysoký z aukční síně Agnesia.

Takže vlastně už byli všichni připraveni, když v zámku vstupních dveří zaharašil klíč. Do dveří vstoupil jim známý řidič: „Dobrý den panstvo, autokar je přistaven.“ Nenašel se nikdo, kdo by zaváhal. Nastala sháňka po zavazadlech a už postupně jednotlivě všichni vycházeli se zavazadly v rukách k autokaru, přistavenému asi deset metrů za domem. Byl krásný den a slunce prostupovalo množstvím listoví ve vzrostlé zahradě a všichni vesměs nevěřícně vzpomínali na divnou noc. Doktor Vysoký si neopomněl vzít s sebou jako suvenýr z víkendového pobytu Chagallův obraz a jeho výraz obličeje vyjadřoval o několik stupňů vyšší spokojenost, než tomu bylo u ostatních účastníků společného víkendu.

Slunce bylo již vysoko na obloze, když jsme se vrátili domů. Zastavila jsem venku před velkými červeno-hnědými vraty, abych je otevřela a poté vjela dovnitř do zahrady. Na plotě stejné barvy jako vrata jsem se automaticky podívala do bílé dopisní schránky s nápisem: MACEŠKOVI. Byli jsme skutečně rádi, že už jsme opět doma. Auto jsme měli plné mých obrazů a počítačů – tak, jak to ode mne vyžadovala má dobrá známá paní profesorka Viola Slunečná. Paní profesorka pro mě měla na tento víkend překvapení a chtěla, abychom i s mými obrazy a počítači v pátek odpoledne přijeli k ní, do jejího nového domu na druhém konci Řitky a tam zůstali do sobotního odpoledne.

V našem domě ROSEMARIE jsme shledali vše vcelku v pořádku, až na jistý nepořádek. A už se zahradou k domu blížila naše paní profesorka Viola Slunečná a s úsměvem hlaholila:

„Rozárko, jdu se jen zeptat, zda je vše v pořádku.“

„Ale ano paní profesorko. Jen nahoře v knihovně se mi zdá zmizel ten můj Chagall, víte, ta kopie Chagallova známého obrazu „La Mariée“ – „Nevěsta“ z r. 1927, jak si před lety u mne internetem objednal mladý Švýcar jako dárek pro svou snoubenku.“

„No, to mne ale mrzí, Rozárko!“

„Ale ne, ten Švýcar mi zaplatil dostatečnou zálohu, pak ale zřejmě se mezitím vztah rozpadl a již neměl obraz komu dát, takže si jej nevyzvedl. Tak teď se zdá, že obraz čeká ještě další život, který dnes nastoupil.“

„Ještě Rozárko, abych Vám trochu vysvětlila, co se to tu dělo. Pozvala jsem sem několik lidí z vašeho života, kteří jsou nejvhodnějším materiálem k mé nové studii o excitaci svědomí – tedy vybuzení svědomí tam, kde je hluboko zapadlé nebo vyprchané. Studie se jmenuje přesně „Excitace v civilizaci 21. století expirovaného svědomí“.

„Takže ve své profesi psychologie jste nyní od předvídacích snů přešla k excitaci svědomí, tak to je zajímavé.“

„To včera a dnes byla jen maličká zkouška, Rozárko. V plánu mám pak ještě uskutečnit opravdu celý velký tarotový víkend.“

„A co v tom dělají ty taroty, paní profesorko?“

„Mají roli vytvoření atmosféry záhadna a napětí, což právě vede k sebezpytování. A vymyslela jsem, Rozárko, takový zajímavý mechanismus za pomoci vašich hracích hodin, tarotových karet a té chechtající se čarodějnice Berty. Položila jsem na hodiny patřičně seřazené karty, a když se hodiny rozehrály, shodily vždy jednu kartu a ta spadla před Bertu, která se tou vibrací rozchechtala.“

 

Více o autorce na http://www.mariepospisilova.com