Chagalliáda aneb excitace expirovaného svědomí

 

(upravený výňatek z ještě nedokončené novely VÍKEND S TAROTEM z nekonečného autobiografického cyklu – ZLOČINY MEZI OBRAZY) - zde však pouze upoutávka z důvodu, že napříště bude vše směřováno k vydání knižní formou a poté lze doporučit k zakoupení:

 

Marie Pospíšilová (Pansymarie)

 

Blížilo se poledne a telefon se rozezvučel mně dobře povědomými tóny. Nechala jsem „ranních“ příprav kočičího jídla před svou snídaní a následnou druhou várkou léků a podívala se na displej: „No jo, opět pán s obrazy ze západních Čech to stihl dřív než my, Azraelko. Tak budeme muset chvíli počkat.“

A zmáčkla jsem tlačítko telefonu:

„Ano?“

„Dobrý den, paní doktorko, prosím, neruším vás?“

„Ne, to je v pořádku, jen mluvte.“

„Představte si, co se mi dnes stalo. Přijel jeden zámožný člověk, co kupuje také obrazy. Vlastně jsem vám o něm myslím říkal - o panu Vorodinovi, že?

„Ano, jméno Vorodin si pamatuji.“

„No ano a to si představte, on přišel s obrazem od Chagalla – toho slavného Rusa, jak pak žil v Paříži - olej na plátně, střední formát. Listoval jsem si v knihách a katalozích a obraz je snad dokonce reprodukovaný a je to typický motiv. Obraz prý koupil za jeden milion korun u Vysokého v Agnesii. Prý ne v aukci. Vysoký ho zná, že je schopný zaplatit drahé obrazy a obraz mu nabídl mimo aukci jako rychlý prodej, že majitelé potřebují rychle peníze a že v aukci by to pak bylo za mnohem víc a nebyla by to už tak výhodná koupě. Také proto ta cena byla tak na Chagalla nízká, že nejsou k obrazu žádné zahraniční expertízy a je na něj jen posudek toho hrozného znalce, jak jsme se o něm již tolikrát bavili, jak má posudky na jednu stránku – jednu větu naťukanou na stroji, s cenou „vycucanou z prstu“ – no, jak že se to jmenuje?“

„Myslíte nejspíš asi doktora Odolena Hrušku Hradského?“

„Ano, správně, to je on. A pan Vorodin teď má trochu obavy, jestli je obraz v pořádku. Ta cena byla úžasná, že?“

„No já samozřejmě nevím vůbec, jak obraz vypadá. Ale obecně je cena pro Chagallův originál malby samozřejmě velmi nízká.“

A jak jsem tak s telefonem seděla u svého počítače, tak jsem už během těchto slov honem otvírala stránky s aukčními výsledky, které provozují Francouzi a u nichž si každý rok kupuji celoroční přístup k aukčním výsledkům, což od loňského roku nabízejí již s rozšířenou nabídkou i s obrázky, takže je to můj výborný zdroj informací a zaplacená částka se mi rychle vrátí:

„Já se na to už koukám – a samozřejmě, už to vidím, jsou to často desítky milionů v korunách.“

„No, vidíte to. A tak on by prosím k vám s obrazem přijel, abyste se na něj podívala a řekla mu, jestli je to skutečně originál. Bylo by to možné?“

„To víte, že ano. Ráda se na obraz podívám.“

„Dobře paní doktorko, to budete hodná. Já už vás nebudu zdržovat a rozloučím se. Přeji vám krásný den a na shledanou.“

A skutečně ještě týž den odpoledne zavolal pan Vorodin a češtinou s ruskou výslovností se domluvil na návštěvě hned na následující den.

Když přede mnou obraz rozbalil, hlasitě jsem se rozesmála. Ačkoliv jsem si uvědomovala, že mé chování není zrovna nejslušnější a snažila jsem se mírnit svůj smích, podařilo se mi to až za notnou dobu a abych to napravila, vysvětlila jsem panu Vorodinovi, že tento obraz dobře znám a vyprávěla jsem okolnosti a kdy se mi obraz ztratil z obzoru.

 

 

Bylo zářijové pozdní páteční odpoledne, když vyjel malý autokar, aby cestou nasbíral vybrané lidi, kteří přijali pozvání k exkluzivnímu víkendovému pobytu ve vile v blízkosti hlavního města, kde jim byl slibován odpočinek v příjemném prostředí a setkání s dalšími zajímavými hosty.

Nejprve autokar zastavil u vysokého šedého paneláku na Jižním Městě, kde stál už připravený poněkud postarší muž, s velkou sportovní taškou v ruce, čemuž odpovídalo i dobře sladěné sportovní oblečení. Svižně se vyhoupl do vozu a vybral si druhou řadu vpravo u okna, kde se pohodlně usadil. Když však vyhlédl ven, byl nemile překvapen, že toho moc nevidí. Okna totiž byla výrazně kouřově zabarvena a k tomu se venku už pomalu začalo stmívat.

Řidič neotálel, protože měl naložit větší množství lidí a bylo jen na něm, aby svou práci brzy splnil a mohl se vrátit domů. Proto se ihned rozjel a u menší starší zástavby opět zastavil a z vchodových dveří nejbližšího domu váhavým těžkým krokem vyšla mohutná mužská postava. Přes ramena měl přehozený dlouhý plášť, vpředu rozepnutý a odhalující velké vypouklé břicho, kryté zeleným vytahaným svetrem. Jinak z pevného a mírně zakloněného držení těla byla zřejmá autorita, až arogance. Obtížně se vysoukal po schůdcích nahoru a přísným pohledem přejel jediného usazeného pasažéra. Ještě znatelněji ohrnul svůj již tak ohrnutý ret a pomyslel si: „To jsem čekal jinou honoraci a on takovýhle nuzák!!! No, uvidíme.“

 

 

Více o autorce na http://www.mariepospisilova.com