Pravidelně každý třetí čtvrtek v měsíci od 17 hodin v Galerii a umělecké kavárně Michael na Rašínově nábřeží 58 v Praze 2.

 

Hovory o umění nejsou koncipované jako přednášky, nýbrž diskuse, konfrontace názorů. Na úvod je zamýšleno mluvit o smyslu výtvarného umění v současné době, konkrétně o postavení malířství mezi ostatními nejen druhy umění, ale vůbec v současném životě. Co kdo od malířství očekává a proč, jak se to liší od minulosti a jaké může být v budoucnosti... Budeme hovořit o konfrontaci malířství s rozvojem techniky a o hledání cest a využití nových možností a dokonce rozšíření o nové směry tvorby, což je vše zapříčiněno doslova "bojem o přežití", který bývá vesměs velmi přínosný a invenční. Budu se těšit na názory a invence příchozích. Dostala jsem již smutné reakce zájemců zdaleka, že se nemohou dostavit - pro ty budou určeny informace zde na blogu, kam se budu snažit vložit extrakt toho, o čem se mluvilo a mohou se sami i připojit do diskuse. Poprvé tedy ve čtvrtek 18. 5. 2017 v 17 hodin v umělecké kavárně-Galerii Michael na Rašínově nábřeží 58 v Praze 2.

 

Rozklikněte přímo na blog:

 

O všem píše náš měsíčník:

 

První Hovory o umění 18.5.2017

Hlásilo se mi mnoho zájemců a že se velmi těší, ale v tom současném životaběhu se jich nakonec hodně omluvilo na poslední chvíli už předem a další pak, že ještě stále měli snahu dorazit, ale nakonec to nezvládli - tak ti se omlouvali dodatečně. Měla jsem tedy napřed obavu, zda se všichni do prostoru umělecké kavárny vejdou, ale nakonec to bylo velmi komorní, ale tím možná i příjemnější a velmi milé. Slyšela jsem, že někteří účastníci se pak museli jít ještě projít podél Vltavy, aby své dojmy nějak vstřebali.

Avízovala jsem, že uvítám podněty příchozích, kdo bude chtít o čem hovořit, na co se zeptat, ale že nevadí, jestli to zbude jen na mne, že rozhodně s tím nebudu mít problém mluvit sama - a nakonec to nebylo zamýšlené asi dvě hodiny, nýbrž ve 20 hodin nás začala servírka upozorňovat, že by chtěla zavřít. Brzy ráno totiž musí zase otvírat a být připravená podávat snídaně.

Na stěnách nebyly vystaveny naše obrazy. Domnívala jsem se, že koncem školního roku chce práce svých žáků prezentovat škola Michael, jíž je galerie primárně určena, a proto musely na určitou dobu vyklidit pole naše obrazy. Zjistili jsme však, že jsou vystaveny výhradně obrazy jednoho autora. To mi bylo divné, říkala jsem si, že by ostatní žáci neměli připravené práce k vystavení a školu měl prezentova jen jeden zřejmě zvlášť nadaný žák?

Všichni příchozí si obrazy hned prohlíželi a samozřejmě vznikla diskuse. Obrazy jsou jasně projevem určitého formálního hyperrealismu, provedeého hladkou lazurní malbou, tedy v ploše, řýsdbž expresivní rukopis. Emoce se projevuje jedině v námětu a to určitým dramatickým kontrastem - jako je pták hlodající v lidských zubech či ostražitá dívka, držící kohouta. Jako projev komerčního myšlení současné mladé generace lze vnímat srolované dolarové bankovky v rukou opice... Tím, že většina obrazů má bílé pozadí a zobrazená zvířata nejsou evidentně malovaná dle konkrétních živích bytostí, nýbrž dle fotografií, působí někdy až studeně jako vědecké ilustrace a kvůli důsledně hladkému rukopisu z nich ani není pocit malby. Vítězí racionálno nad emocemi.

Až teprve doma jsem si vyhledala autora - a není jím vůbec student školy a nevím, zda s ní má něco společného. Výstavu má z důvodu jeho známosti s majitelem domu a školy, tak jestli uvažuje o jeho pedagogickém působení či jiném spojení se školou, mi není známé. Autorem je tedy skutečně mladý umělec, ale v loňském roce již dokončil studia na pražské akademii - Mgr. Adam Jílek, narozený v r. 1989.

Takže Hovory začaly diskusí o obrazech, ale poté se přesunuly k tématu, které jsem měla čerstvé a chtěla jsem se o něj podělit. Za tím účelem jsem s sebou přivezla i některé ukázky. Bývá ode mne vyžadováno portrétování zvířecích mazlíčků. Je to sice vzhledem k tomu, co je potřeba sdělit svou tvorbou, dost okrajová záležitost. Ale ráda vyjdu vstříc, zejména, když pak vidím nadšení majitele zvířete, jak mi až téměř plačtivě sděluje, jak se na něj z plátna dívá přesně jeho mazlíček, že poznává přesně jeho oči, jeho pohled a jejich prostřednictvím i jeho nitro. Stačí mi i, když mi je předána fotografie, samozřejmě ideálnější je, když sama zvíře vidím a sama si jej zfotodokumentuji. Základem je proniknout do duše zobrazovaného pomocí jeho očí - ať už je to člověk nebo zvíře. Dále jsem přinesla svou podobiznu kočky Olminky, kdaž se stala andílkem, s jejíma výraznýma očima, vyjadřujícíma, jak tato drobná bytost byla obrovsky silnou osobností. A dále jsem přivezla svou ilustraci ke své literární tvorbě - v současnosti dokonce už ke třem povídkám s údajným obrazem Houslistky Amedea Modiglianiho a na něm jsem prezentovala, jak důležité považoval Modigliani před malbou očí portrétovaného poznat dokonale jeho duši - o tom ale už hovořím v pozvánce na druhé Hovory o umění.

 

Co nás na stěnách Galerie Michael čeká při druhých Hovorech o umění? V pátek 9.6.2017 jsem se zajela podívat do Galerie Michael, abych zjistila aktuální stav - a zdá se, že najdeme na stěnách pokračování prezentace děl MgA. Adama Jílka - tentokrát další sérii jeho obrazů, víc s lidskými náměty, než zvířecími a v tmavších odstínech.

Pozvánka na druhé Hovory o umění.

Druhé Hovory o umění se budou konat přesně třetí čtvrtek v měsíci, jak bylo plánováno – tedy 15. 6. 2017 v 17 hodin v Galerii Michael. Minule jsme hovořili zejména o podobiznách a významu malby očí jako do duše okna. Připomněli jsme si zvlášť výrazný případ Amedea Modiglianiho. V době, kdy měl se svou partnerkou Jeanne Hébuterne již dceru, stále jí místo očí maloval dva mandlovité útvary, vyplněné bledě modrou barvou. Když se ho ptala, proč jí nenamaluje její oči, odpověděl, že ještě dostatečně nepoznal její duši, aby si to mohl troufnout. Troufl si to pak až krátce před svou předčasnou smrtí, kdy Jeanne čekala druhé dítě a údajně hned ještě v den Modiglianiho smrti skočila z okna. Jejich dceři Jeanne Modigliani tehdy nebyly ani dva roky a stala se pak také malířkou, zemřela v Paříži v r. 1984 ve svých 66 letech. Jak předtím maloval její oči jsem prezentovala na své ilustraci k dnes již třem svým povídkám, kde je ústředním motivem Podobizna houslistky od Amedea Modiglianiho. Mluvili jsme o tom, jak je malba očí skutečně stěžejní pro zobrazení jak člověka, tak zvířete a oči je nutné opravdu individualizovat a nemalovat je dle nějakých obecných typů. Bez toho by malba měla charakter spíš ilustrativní a nikoliv podobizny. Hodila se k tomu i momentální výstava v prostorách galerie, kde šlo rovněž nalézt podněty pro dané téma. V současnosti stále ještě v prostorách vystavuje týž mladý malíř – Adam Jílek, který ovšem nemá zřejmě souvislost se školou, které má galerie primárně sloužit, nýbrž patří ke známým majitele domu. V loňském roce již absolvoval AVU. Obrazy jsou však obměněné, tentokrát je vystavena jiná sestava jeho maleb. Nejspíš rovněž se budou chtít návštěvníci bavit o tom, co přímo vidí. Vedle toho je připravených několik dalších mých aktuálních témat – jako definice monotypu a její nuance a dále originalita uměleckého díla. Potom také přítomní budou seznámeni s projektem nového měsíčníku, který by měl přinášet i informace z Hovorů o umění, dále na pokračování i detektivní beletrii z oblasti umění a další. Měl by mít jak internetovou verzi, tak tištěnou. Právě je na Ministerstvu kultury žádost o registraci, po přidělení kódu by pak už mohl časopis začít vycházet. Jeho název by měl znít Brdské hovory, přitom v designu použitého staroanglického písma není tak zřetelné, zda je v názvu napsáno „hovory“ anebo „horory“, což může být považováno za dvojsmyslnost. „Brdské“, protože vydávat bude Galerie Rosemarie v Řitce – viz foto v záhlaví časopisu – výhled z okna mého ateliéru.

Chystá se druhé číslo měsíčníku - rozklikněte:

Řitecká Bílá paní a pes Baskervillský aneb zároveň reklama na chystané druhé číslo měsíčníku BRDSKÉ HOVORY a rovněž i předběžná pozvánka na HOVORY O UMĚNÍ třetí čtvrtek v měsíci. Plastika představuje Řitečkou Bílou paní, která se prochází v mlhách po brdských hřebenech a tak tam potkala v mlkách zbloudivšího psa Baskervillského, který zabloudil z devonshirských blat a ujala se ho. Plastika je tvarovaná v sochařské hlíně tak, jak pracuje umělecká historička - dle základního kánonu esovitě prohnutého těla Madon tzv. krásného slohu konce 14. století a kolem 1400, jak nás v nich v době studia "honil" doc. Jaromír Homolka a museli jsme umět jednotlivé madony kreslit zpaměti. Jak je na inzertním fotu avízováno bude se hovořit a psát rovněž ke kauze o údajných falzech obrazů, tedy kauze Fröhlich a to v reakci na do nynějška tři předem neohlášené návštěvy novinářů. Těžko si vykládat, proč se předem neohlásili, nelze se vymlouvat na nedostatečnou publicitu všech mých kontaktů na internetu, ba dokonce často i u slovníkových hesel. Nabízí se i představa, že chtěli "překvapit zločince, který by se jinak před nimi skrýval". Přičemž pouze práce jediné novinářky přináší reálné skutečnosti, ostatní jsou často neuvěřitelné. Ba výsledek práce jednoho subjektu je tak plný nesprávných jinak obecně známých a publikovaných faktů, že každý čtenář hned vidí, že zde nic není správného a tak článek musí brát jako snůšku omylů a nesmyslů. Však také se ukázalo, že autorem není novinář, nýbrž komik, skutečně komické....Proto jedinou zodpovědnou novinářku odměňuji postupně zasílanými unikátními materiály ke kauze, které žádní jiní novináři nemají. Dobrá práce se vyplácí.

 

Blíží se opět třetí čtvrtek v měsíci, kdy se pravidelně setkáváme při HOVORECH O UMĚNÍ v Galerii a umělecké kavárně Michael na Rašínově nábřeží 58 v Praze 2 od 17 hodin – tentokrát tedy ve čtvrtek 17. 8. 2017.

Setkání se stává už natolik pravidelným, že i uvažuji, zda je nezbytné posílat pozvánky. Přistoupila jsem tedy k tomu, že adresář opravdu zúžím a namísto dřívějších celých čtyř celků adres, budu posílat pouze jeden okruh. Velký nápor mailů vždy způsobil, že mi pravidelně pak byla zablokována adresa. Proto také ostatně užívám víc variant adres ze své domény. Dokonce se mi při početném rozesílání pozvánek stal jeden – tedy ojedinělý případ, že adresát mi poslat výhrůžný e-mail, ať ho přestanu obesílat nebo to bude muset řešit jinak. Zřejmě nějaký nervózní – je to ostatně onen člověk, jehož zabírá kamera před naší zahradou při kradmé manipulaci s obrazem za stálého těkání očima po kamerách – viz videa na mém webu. Když si nepřeje dostávat pozvání, tak proč bychom mu posílali, nejspíš jej umění ani nezajímá a představuje pro něj jen peníze, k nimž si tenkrát právě rychle přišel. S tím hlediskem jsem adresář Hovorů o umění výrazně eliminovala, abych náhodou někoho neobtěžovala.

Bude se hovořit o všem, co později naleznete v dalším čísle měsíčníku BRDSKÉ HOVORY. Chtěla jsem jej připravit před konáním Hovorů, což se zcela nepodařilo. Proto s sebou vezmu alespoň vytištěné předchozí číslo – pro příchozí zájemce. Minule nás právě před počátkem Hovorů překvapila neuvěřitelná bouřka s obrovskou průtrží mračen, která znemožnila mnohým dorazit a přes nepřízeň počasí se dostavili jen ti nejvěrnější - na fotografiích pražská galeristka paní Eva Rabasová, mladičká sklářská výtvarnice Alžběta Varmužová a MUDr. Petr Dvořák, provozovatel internetové galerie z Roztok, na stěnách tentokrát byly konečně skutečně práce studentů výtvarné školy Michael, po jejímž skončení se na stěny vrátí opět naše obrazy:

Na vyhlášená témata se mnozí těšili a přejí si, aby byla znovu zopakována. Je to zejména 3D malba. Pojem 3D nás v současnosti obklopuje, v bankovnictví, v mapách a všude. Snaží se o něj i malba, která tím potírá svou dvourozměrnost. Ovšem není to vůbec nic nového, jak by se zdálo, v podstatě o podobné iluze se malířství snaží od renesance, ne-li dříve. Ale vždycky se to nazývalo jinak, pojem 3D je věc naší současnosti. Je zajímavé zauvažovat i o kubismu v této souvislosti. V podstatě se dá pojem 3D vnášet i do literatury – jestliže součástí děje jsou reálná místa, reálné stavby. Přesně o to se snažím s naším domem, kde třeba už v prosinci loňského roku ve výboru oceněných holmesovských povídek vyšla tiskem má povídka, odehrávající se v r. 1927 v Mníšku pod Brdy a v našem domě v Řitce, kde v té době měla žít prateta současné autobiografické hrdinky – Rosemarie Macešková. Čtenáři se tak mohou přijít podívat na skutečný dům, který je v povídce popisovaný – což je onen princip zhmotnění – principu 3D, třetí rozměr, dodaný literatuře. Dostal tak svou historii dům, který jsem dostavěla a zkolaudovala až v říjnu 2013. Avšak charakter, který jsem mu dala, zmátl i novináře – což ovšem zase svědčí o jeho nepřipravenosti, že se vůbec nepodíval na mé weby, kde by se vše dozvěděl. Když jsem přebírala od pošťačky balík, přiblížil se ke mně opatrně ze strany člověk výrazně islamistického vzhledu. Později jsem si vyhledala, že se jedná o arménského komika, který se tady z těžko pochopitelných důvodů živí psaním pro noviny, přičemž si sám nic nenastuduje a i co slyší, tak napíše zcela jinak. Takže znalý čtenář ihned vidí, že zde se nic správně nedočte a celé noviny tím ztrácí kredit. Ale napsal a byl tedy přesvědčený, že dům jsem zdědila po rodičích, kteří jej chudáci nikdy nemohli vidět, když zemřeli v prosinci 1999 a dům jsem zkolaudovala v říjnu 2013. A rovněž zde vzpomněl atmosféru detektivek Agathy Christie, takže atmosféra je správná, i když o tom psal komik, nikoliv novinář.

Je pozoruhodný fakt, že evidentně po tiskovce policie o kauze Fröhlich ke mně začali jezdit novináři formou přepadovky, zcela neohlášeni, ačkoliv na ně i se všemi kontakty vykouknu všude na internetu – což komik ještě postavil na hlavu, když si přičítá za úspěch, že mne objevil. Asi moc na internetu nečte, kde jsem se dávno vyjadřovala i k této věci. A pozoruhodné je moje spojování s verifikací obrazů, když obrazy byly majiteli přinášeny již s posudky – a to těmi nejkompetentnějšími a zejména s materiálovými průzkumy, jasně určujícími dobu vzniku. Což materiálové průzkumy uznávaných osobností, ale i institucí? Že by nebyly věrohodné výsledky Laboratoře molekulové spektrometrie Vysoké školy chemicko-technologické v Praze či by je špatně vyhodnotila Laboratoř restaurátorské školy AVU? Těžko lze obejít výsledky racionálních věd a s jakým vysvětlením zde policie přijde? Podobný „oříšek“ řešila s rozčílením francouzských galeristů a odborníků, že by nepoznali falzum a že někdo od nás si dovoluje říkat, že obrazy, koupené u nich jsou falza. To policie vysvětluje sofistikovaností majitelů obrazů, kteří obrazy „provětrali“ přes pařížské galerie. Ani tím se však policie nevypořádala se skutečností, že by tím tvrdila, že francouzští odborníci nepoznali falza, což oni odmítají a naopak vyslovují pochybnosti o kompetentnosti toho, kdo u nás obrazy zpochybňuje.

A to vše tedy když vůbec neuvažujeme o „investici“ do obrazů Emila Filly. Nedovedu stále pochopit, jak někdo může považovat za pro sebe dobrou investici, když dá za obraz několik milionů Kč. To je investice, ale pro někoho jiného, pro kupce to jsou do obrazu vložené peníze, které těžko někdy dostane zpět. Chudák Filla, když od něj celý život nikdo nekoupil obraz ani za nizoučkou cenu a hypotéku na jeho dům, od r. 1922 doplatili až dědici v 60. letech. Tenkrát za jeho života kupovat jeho obrazy by byla dobrá investice – tenkrát za jednotlivé tisíce, dnes miliony. Dnes se to posouvá a opět je třeba kupovat obrazy za tisíce, maximálně desetitisíce, z nichž časem budou statisícové či dokonce milionové hodnoty. To chce ale asi příliš myšlení.

Takže o tom všem budeme ve čtvrtek mluvit – včetně Řitecké Bílé paní, která se ujala v mlhách zbloudivšího psa Baskervillského, neboť brdské mlhy jsou podobné jako v Devonshiru – viz má plastika, tedy jak dělá plastiku umělecká historička - postava s výrazně esovitým prohnutím těla a řasenou draperií, dle kánonu tzv. krásných madon, tj. mariánských soch z období tzv. krásného slohu konce 14. století a kolem roku 1400, jak nás v době studia doc. PhDr. Jaromír Homolka nutil umět je všechny kreslit zpaměti, podobně jako portály francouzských katedrál.

Těším se tedy na všechny zájemce o umění ve čtvrtek!

 

Komentáře na vlastním blogu nejsou příliš aktivní, proto pro ně je určeno místo zde:

 

Kontakt také -

 

TOPlist