Je tomu už přesně patnáct let. Kvapem se blížily vánoce a byla jsem neobyčejně zavalena prací – hlavně vypracováváním množství znaleckých posudků a to především tehdy na sbírkové předměty umělecké hodnoty Úřadu vlády a některých ministerstvech, kde se po revoluci tehdy těmto souborům často poprvé dostávalo odborné evidence. Vedle toho jsem vykonávala čestnou funkci předsedkyně Klubu kultury Syndikátu novinářů ČR a tím plnila řadu dalších úkolů s tím spojených. Pro tuto zaneprázdněnost jsem měla obrovský skluz v přípravách vánoc, což jsem nikdy do té doby nepřipustila a svému oblíbenému svátku jsem vždy věnovala v předstihu tolik pozornosti, abych potěšila příbuzné i přátele a vytvořila všem co nejsvátečnější atmosféru. Proto jsem v posledních předvánočních dnech chtěla už udělat jen to nejnutnější a dohonit vánoční přípravy, minimálně urychleným rozesláním přání.

S tím předsevzetím jsem se v úterý jednadvacátého prosince chystala na své odpolední povinnosti, abych se co nejrychleji opět vrátila domů a připravila k odeslání novoročenky. Měla jsem pouze dvě schůzky – ve 14 hodin jsem měla být na schůzi výboru Klubu kultury SN ČR v Pařížské ulici a poté cestou domů jsem slíbila jednomu starožitníkovi, že se u něj stavím v jeho obchodě na Vinohradské. Bylo to poprvé, co ode mne chtěl, abych přijela do jeho obchodu. Dosud vždy s obrazy, na něž potřeboval posudky, jezdil za mnou. Slíbila jsem mu to, tak jsem měla v úmyslu se u něj stavit, ale pak hned uhánět domů.

Zjistila jsem, že už je opět mnoho hodin a že musím rychle vyjet, abych dorazila do Pařížské včas, neboť schůze výboru nemohla začít před mým příchodem a již několikrát jsem musela vyslechnout slova nevole, že na mne ostatní museli čekat. Popadla jsem to nejnutnější pro schůzi a dokonce naprosto výjimečně jsem si nedala do kabelky ani svůj malý foťáček, který jsem nechala položený na příborníku – což nechápu v souvislosti s plánovanou návštěvou starožitníka, kde se dala předpokládat potřeba focení. Asi někdy před půl druhou jsem vyběhla ven a hnala se ke svému malému červenému autíčku, zaparkovanému na plácku mezi ulicemi Topolovou, Maceškovou a Karafiátovou.

Začátek schůze jsem tentokrát stihla a byla tam slavnostní předvánoční atmosféra. Mám dojem, že některé s kolegyň, které ve výboru převažovaly, přinesly i k ochutnání ze svého vánočního cukroví a jedna kolegyně vyndala fotoaparát, s nímž udělala na památku řadu momentek. Mám tedy přesně uchovanou atmosféru schůze, jak jsem seděla mezi hromadami odložených kožichů a bund a měla jsem na sobě šedobílé legíny a dlouhý šedobílý svetr a s výraznou růží na rtech jsem se rovněž vánočně slavnostně usmívala do objektivu. Dívám se nyní na fotografii a snažím se ve svém pohledu najít známky nějakého svého tušení, co jak pro mne významného se právě v daném okamžiku děje u mne doma, kde jsem vše zanechala, včetně svých šesti miláčků – pěti bělostných a jedné naopak téměř černé – perských koček-vynikajících filmových herců. Odjela jsem jen na chvíli a očekávala jsem s naprostou samozřejmostí, že se zanedlouho vrátím do zcela nezměněného prostředí. Z mého pohledu na fotografii je však cítit jen právě zvláštní slavnostnost – tak jako vesměs všechna místa, kde se později odehrálo něco pro naši rodinu tragického, tak předtím jsem na nich měla vždy slavnostní pocit a tak zvláštně jsem tato místa vnímala.

Schůze se zbytečně neprodlužovala a vyjela jsem stavit se při zpáteční cestě na Vinohradské u starožitníka. Už mne vyhlížel a podařilo se mi zastavit hned u jeho obchodu. Něco mi ukazoval a mezitím instruoval svou prodavačku, že musí policii říct, že zloděj do ní strčil. Pochopila jsem, že ten den se v jejich obchodě odehrála loupež, kdy zloděj paní prodavačce cosi z obchodu ukradl. Dnes bych si již nepamatovala, co ode mne potřeboval, ale v kopii jedenáctého znaleckého deníku z celkových šestnácti doma uložených z období 1991-1998, lze najít, že jsem 21.12.1994 dostala od daného starožitníka zaplaceno 500,- Kč za dva písemné znalecké posudky na dva obrazy, které jsem mu následně vypracovala. Bylo mi divné, proč volil tento způsob, kdy navíc nedostal ihned posudky, které jsem mu musela až pak doma napsat na počítači, když předtím naposledy 6.12.1994 ke mně s rozměrnějším obrazem přijel a jak je zapsáno v dané kopii znaleckého deníku, počkal si hned na posudek. V obchodě mne stále něčím ještě zdržoval, ještě něco dalšího mi ukazoval, ale dávala jsem najevo, že spěchám, tak nakonec jsem se uvolnila a odjela jsem.

Doma jsem ještě zajela hned vedle do jednoho malého soukromého obchůdku, kde jsem kupovala vajíčka a ještě něco drobného. Měla jsem na to s sebou v autě košík, do nějž jsem malý nákup složila a konečně jsem už jela k domovu. Přijížděla jsem tedy nikoliv hlavní komunikací, nýbrž od obchůdku malými uličkami mezi vilkami, jimiž jsem projela rovnou na onen plácek mezi třemi ulicemi, kde jsem parkovávala. Tentokrát zde však bylo neobyčejně rušno. Také jiné auto ještě přijíždělo a zastavovalo, dokonce někdo troubil. Tento neobvyklý rozruch byl nejspíš příčinou, že jsem se věnovala jen sesbírání svých věcí a pečlivému uzamčení auta, které jsem dle svého zvyku několikrát obešla dokola a postupně málem utrhla kliky dveří při zkoušení dobrého uzamčení. Ani jsem nezvedla oči nahoru ke druhému poschodí, kam zde vedla malá okénka od mé koupelny, záchodu a spíže. Jindy jsem vždy hned očima pátrala ke svým oknům, ale tentokrát jedinkrát zrovna ne – a kdybych se dívala, byla bych nesmírně překvapená nebo přesněji vyděšená. Možná důvodem nebyl ten neobvyklý rozruch, nýbrž nějaká vnitřní obrana organismu, prostě šestý smysl, který se i dál projevil ve zvýšené aktivitě a možná mi zachránil život.

Když jsem tak konečně vše pobrala a zaopatřila auto, přibližovala jsem se k vchodu do domu a viděla jsem, jak přede mnou branku předzahrádky otevřela a pak zahrádkou ke vchodu jde moje sousedka z bytu pode mnou, provázená dvěma malými dětmi. Došla jsem je pak u jejich bytu, když odemykala dveře. Pokračovala jsem pak k sobě o patro výš, postavila jsem košík s nákupem na zem a jala jsem se odemykat dveře. Jen mírně jsem pootočila klíčem a dveře se otevřely a přede mnou byla rozsvícená předsíň. Napřed jsem zapřemýšlela, jestli by bylo možné, že bych zapomněla zamknout. Pak mi kmitlo hlavou, že za tím bude nejspíš jeden můj známý, který u mne několikrát delší dobu bydlel a vesměs po určité době byl po svých záchvatech agresivní schizofrenie vyhozen. Byl to velmi umělecky nadaný člověk a velmi invenční a jeho chování jsem pokud to bylo relativně únosné omlouvala nemocí a nestěžovala jsem si ani k tomu mne naléhavě vybízejícím lékařům, když mne opakovaně ošetřovali. Nejspíš asi u sebe již neměl klíč, který jsem ke zvláštnímu bezpečnostnímu zámku nechala zámečníkem z Kosatkové ulice vždy znovu trochu ubrousit a i se zámkem upravit. Ale působil i jako kaskadér při natáčení mnohých filmů a jednou jsem už zažila, že mi nečekaně zvenku ťukal na okno v mém druhém poschodí. Takže bych jeho vstup do bytu nepovažovala za nemožný. To byla má první myšlenka, když jsem uviděla rozsvícený byt. Proto jsem hned dost tvrdě spustila: „To jseš ty?“ a „Co tady děláš?“ Když vtom jsem proti sobě, uviděla o stěnu opřené dva velké prázdné rámy – od dvou velkých obrazů, které jsem v té době měla doma k napsání posudků – od Maxmiliana Pirnera a Hugo Ullika. Obraz Hugo Ullika – minimálně 1,5 metrů široký pohled na Karlštejn, byl dokonce ještě snad předešlý den zabalený a opřený za rohem o zeď – což mi přišlo líto, že si jej mezitím mohu pár dnů užít a právě předešlý den jsem jej zavěsila na zeď v předsíni hned za vstupními dveřmi. A jakmile jsem uviděla prázdné rámy, hned už jsem věděla, že tu byli zloději.

Do té doby mi stále někdo říkal, jestli se nebojím mít doma tolik vzácných obrazů, zda se nebojím zlodějů a já jsem nato odpovídala: „Kdepak, je to malý dům s předzahrádkou, kde bydlí dole staré paní, které neustále koukají z oken a vědí, kdo vchází a kdo vychází a ptají se lidí, ke komu jdou a hlásí, jestli je doma nebo není a dokonce, že jsem třeba někam odjížděla.“ Je to typické, jak osud trestá za rouhání, když někdo tvrdí, že něco se ho netýká – tak potom o to prudčeji udeří, aby ukázal, že každého se může týkat naprosto vše. Podobně se mi o 12 let nato stalo s rakovinou – jak se jí lidé obecně obávají a já se svými vrozenými hypertenzemi a srdečními vadami apod. jsem na to odpovídala v podobném smyslu: „U nás rakovina nehrozí, u nás se umírá se srdcem a to je ono, na co zemřu.“ A osud sice zde si dal načas, ale za 12 let najednou rychle přednosta kliniky devět hodin vyoperovával značně rozšířené rakovinné nádory.

Bohužel asi vhodněji bych si v dané chvíli počínala, kdybych doma neměla svých šest chlupatých duší, o něž jsem měla obrovský strach. Ale jinak bylo mé chování naprosto neuvěřitelné. Samozřejmě mou první snahou bylo volat policii. V té době jsem ještě neměla mobilní telefon, i když jsem jej dost brzy pak již někdy hned po polovině 90. let pořídila – především z důvodu, že koupě mého krásně vypadajícího malého autíčka počátkem roku 1994 byla špatná a každou chvíli mi někde přestalo jet a potřebovala jsem si zavolat pomoc.

Telefon s pevnou telefonní linkou byl v pokoji za rohem. Běžně by každý předpokládal, že jsem šla dovnitř k telefonu, zejména když mně v tu chvíli vůbec nenapadlo, že by zloději již nebyli pryč – což jsem považovala za naprosto jisté. Ale nějaká nevysvětlitelná síla mne přibila nohy k zemi za vstupními dveřmi na chodbě a neudělala jsem do předsíně ani krok – ani že bych se šla podívat k rámům, či hledala zvířata. Prostě neudělala jsem ani krok. A kdybych ten jeden krok udělala, hned bych měla po pravé ruce vstup do kuchyně, kde kvůli kočkám byly stále otevřené dveře, které byly myslím dokonce vysazené. Ale vzhledem ke kočičím miskám na zemi to nebyl vhodný prohled pro návštěvy s obrazy, proto jsem sem také právě o předchozím víkendu pověsila závěs, zakrývající celý vstup do místnosti. Takže po jediném kroku do předsíně bych se ocitla vedle tohoto závěsu. Vůbec jsem o ničem nepřemýšlela, jen že chci telefonovat na policii a že sousedka pode mnou právě s dětmi přišla domů. Kvůli kočkám, abych věděla, co se doma děje, nechala jsem pootevřené dveře od bytu, sebrala jsem opět ze země košík s nákupem a sestoupila jsem o patro níž, kde jsem zazvonila. Když sousedka otevřela, požádala jsem ji: „U mě byli zloději, můžu si od vás zavolat na policii.“ A sousedka se slovy: „Ano, pojďte dál.“ Ukazovala na telefon, který měli hned v předsíni za dveřmi. Také jsem u nich nechala otevřené dveře a vytočila jsem číslo 158. Bylo asi tak půl páté a na daném telefonním čísle telefon přijal nějaký starší člověk. Začala jsem samozřejmě nervózním překotným způsobem líčit, že u mne byli zloději – stále mne zastavoval a říkal: „Pomaleji, mluvte pomaleji.“

Když jsem mu konečně vše nadiktovala, rozloučila jsem se, vzala jsem košík a vyšla jsem znovu na chodbu, abych se vrátila ke svému bytu. Na chodbě byly šetřivým způsobem nařízeny minimální intervaly svícení, takže tam panovala už opět tma – takto těsně před vánocemi v půl páté již byla absolutní tma. Toho využil mohutný mladý člověk, který se shora vyřítil a běžel proti mně. Ihned mi bylo naprosto jasné, že vyběhl z mého bytu, protože jinak tam proti mně bydleli jen již téměř devadesátiletí manželé. Uskočila jsem před ním o krok zpět opět do bytu, ale hned jsem zase vykoukla a co nejvíc jsem ve tmě namáhala oči, abych toho co nejvíc viděla a zavoláním otázky: „Odkud jdete?“ jsem si i poslechla hlas vetřelce, když mi odpověděl: “Vod kámoše.“ Odpozorovala jsem, co se dalo – mladý člověk byl oblečený v tmavé kožené bundě na zádech s bílou kresbou dravého ptáka s roztaženými křídly. Měl dost rozpoznatelnou velkou vejčitou hlavu s kratičkými vlasy. A jak tak sbíhal dolů, vydala jsem se hned za ním, abych alespoň viděla, kam běží. Běžel rovnou k autu, které bylo přistavené, jak to šlo nejblíže k domu a seděl v něm řidič. Chvíli stál vedle auta a něco se usilovně domlouvali a za chvíli obešel auto na místo spolujezdce, přisedl a odjížděli. Co nejvíc jsem napínala oči, ale poznávací značku jsem přeci jen vidět nemohla.

Takže ne, že by zloději byli již dávno pryč, oni tady ještě nyní byli – jak jsem si to uvědomila, rovnou cestou zpět jsem znovu zazvonila u sousedky a znovu jsem šla zavolat 158. Tentokrát můj telefonát přijal již jasný rozhodný mladý hlas a velmi se divil, že tam ještě nic hlášeného z mého předchozího telefonátu nemá, takže jsem mu znovu vše vypověděla a s tím, že tam zřejmě zloději ještě jsou. A skutečně tentokrát to trvalo snad tak dvě minuty a četa rychlého nasazení v kožených oblecích vyskákala z dodávky a přískoky s nataženými pistolemi před sebou se jednotlivě za sebou blížili k mému bytu a do něj, kde vše prohledali, ale našli tam už jen kočky, které pomalu začaly vylézat ze svých úkrytů. Spolu s nimi jsem konečně sama vstoupila do bytu a uviděla jsem v prvním okamžiku neuvěřitelný nepořádek, s vyházenými skříněmi a stoly, ale postupně jsem pak zjišťovala, že se v žádném případě nejedná o nesourodý náhodný nepořádek, nýbrž neuvěřitelně profesionálně „propracovaný“ byt.

Bylo mi řečeno, že dva z kožených „bijáků“ se mnou počkají na kriminalisty, kteří jednou za nimi a ostatní opět nastoupili do dodávky a odjeli. Dvojice mladých kluků zůstala stát na chodbě o polovinu poschodí níž – u okna, kde evidentně netrpělivě vyhlíželi kriminalisty, aby i oni již mohli ukončit svůj úkol. Já jsem zatím stála nad nimi, u dveří svého bytu a každou chvíli mne napadlo něco dalšího a šla jsem se vždy dovnitř podívat, zda to či ono je na svém místě anebo také zmizelo. A postupně jsem zjišťovala, že vedle v pokoji chybí další mé obrazy – akvarel Josefa Holuba, ruský zámecký park a ve vedlejším další – grafiky Viktora Strettiho, které jsem dostala jako dárek z malířova ateliéru pod Vyšehradem. Chyběl samozřejmě i můj malý kodáček, který jsem tak mimořádně zrovna nechala doma, pak celá krabice šperků a bižuterie, dokonce i krabice nových vánočních ozdob, které se evidentně hodily vzhledem k blízkosti vánoc. Vrchní zásuvka psacího stolu byla celá vysypaná na koberci a jednotlivé prázdné obálky byly odhozené zmačkané a chyběla obálka, naditá drobnými bankovkami na vracení lidem, ale mezi zmačkanými byla i obálka s jednou pětitisícovou bankovkou, kterou zloděj přehlédl. Obsah šatních skříní byl úplně vyházený ven – zřejmě zloději podlehli častému bludu, že umělecká historička se topí v penězích a ve skříních hledali vstup do trezoru. Vedle toho zde byl připravený můj bleděmodrý koš na prádlo, naplněný dalšími věcmi a obrazy, připravenými jako další várka k odvezení. Pomalu jsem tak začala zjišťovat, že žádný nepořádek není nadbytečný, vše mělo svůj účel a například do misek s kočičím jídlem nebylo ani kopnuto. V jednom pokoji mi právě nefungoval hlavní vypínač u dveří a zloděj našel uprostřed pokoje viset vypínač od světla, které jsem tak nouzově užívala. Jenom mne překvapil nepořádek kolem malých okének. V pokoji byly pootevřeny dveře od spíže a na zemi byla spadlá jablka, která tak byla vytlačena otevřeným okénkem, které bylo otevřené, jak nejvíc to bylo možné. V koupelně, kde bylo větší okno než ve spíži, bylo toto okno dokonce rozbité a za ním byl kryt karmy stržený dolů do vany. Takže mi hned bylo jasné, že ani toto nemůže být samoúčelné – proč by někdo bez nějakého účelu strhával kryt z karmy? Takže jak jsem to zjistila, vyšla jsem na chodbu a řekla jsem dvěma čekajícím „bijákům“: „To oni šli asi okénkem v koupelně, že? Že je tam stržený do vany ten kryt karmy. A nejspíš chtěli vlézt okénkem u spíže, které by nemuseli rozbíjet, protože bylo pootevřené, ale to je příliš maličké, že to s nešlo jím prolézt, proto pak asi volili tu koupelnu, ale netušili, že za oknem visí karma, která nedovoluje víc okno otevřít.“ Nato hned ale reagovali policisté, které evidentně k aktivitě vyburcovaly obavy, aby nemuseli vyvíjet nějakou činnost: „Ale ne, to ne, to oni šli určitě dveřmi.“ A už byli u mě nahoře a ukazovali na obrubni dveří na každé drobné škrábnutí: „Vidíte? To oni mají ty planžety a jimi to snadno otevřou.“ Oponovala jsem: „Jenže já mám nějaký zvláštní bezpečnostní zámek, který by skutečně neměl jít překonat.“ „Ale to oni si vědí rady. To ne. To oni určitě šli dveřmi.“ „Ale proč by byla v koupelně stržená ta karma a rozbité okno?“ „To nevím, ale to určitě ne, to oni určitě šli dveřmi.“ Tak jsem si jen říkala, že zloději byli nejspíš větší odborníci, než tito „bijáci“ a hned viděli, že dveřmi s tímto zámkem neprojdou a volili vstup oknem. Pak jak jsem tak postávala na chodbě, kde nade mnou byla již půda, stále jako bych nad sebou slyšela kroky, tak jsem neváhala opět neprodleně sdělit tuto skutečnost policistům: „Mně to připadá, že nade mnou někdo chodí.“ A policisté v obavě, aby nemuseli po žebříku a sklápěcími dveřmi vlézt na půdu, ihned opět negativisticky reagovali: „Ale to ne, to určitě ne.“

Ale vtom tu už byli očekávaní kriminalisté a jakoby najednou lidé o několik úrovní inteligence a vzdělání výš než oni „bijáci“ v kůži s pistolemi, najednou někdo, s nímž šlo mluvit tak, že to mělo význam. A jakmile jsem řekla svou domněnku o krocích na půdě, vůbec neváhali a už tam jeden lezl. Ale bylo pozdě. Půda byla propojená i s vedlejším vchodem a vetřelec zřejmě když slyšel, že je tam policie, utekl druhým vchodem. Když následující den přišel zámečník z Kosatcové ulice pozměnit zámek a klíče, tak říkal, že když si navečer šel pro pivo, policie před domem někoho honila.

Také ihned kriminalisté potvrdili, co jsem jasně viděla – někdo vlezl z chodby nahoru na půdu, odtud se spustil z boku domu k malým okénkům do bytu, pod nimiž příhodně byla plošina, takže se tam mohl pohodlně postavit. Nejprve zkusil použít pootevřené okénko od spíže, ale to bylo příliš maličké, proto zvolil okno do koupelny, které však bylo zavřené, takže je musel rozbít. To se muselo odehrávat tak někdy ve dvě až v půl třetí odpoledně – nesporně ihned po mém odjezdu, takže je s podivem, že celá akce – mladý muž spouštějící se z půdy a rozbíjející okno do bytu – nic nepřišlo divné nikomu z davů lidí, chodící tudy od tramvají nahoru na sídliště. Ale zvenčí zloděj netušil, že ihned za oknem je zavěšená karma, takže okno nešlo příliš otevřít a musel dovnitř sáhnout rukou a strhnout kryt karmy do vany, aby si uvolnil prostor pro větší otevření okna, aby mohl dovnitř vlézt. Bohužel pak za vchodovými dveřmi v předsíni jsem měla na hřebících zavěšené všechny možné klíče, mezi nimiž zloděj našel jeden rezervní klíč od bezpečnostního zámku vchodových dveří a dále si vybral ještě veškeré klíče od aut – což pouze jeden byl funkční od mého malého červeného renaultu clio a ostatní byly různé reklamní z reklamních akcí. Nalezeným klíčem od dveří je otevřel a umožnil tak vstup mohutnému člověku, který proti mně běžel se schodů.

Kriminalisté si vyndali všechny své přístroje a začali snímat otisky prstů a jiné důkazní materiály a já jsem mezitím shledávala kočky – jako první mezi námi chodila statečná malá bílá Olminka, pak jsem uviděla i tmavou želvovinovou Azraelku a bílé kocoury Mikouška a Tygrouška, ale stále jsem nikde nemohla najít mladičkého Čumouška. Kriminalisté pak již byli hotovi – čas rychle běžel a už bylo snad tak devět hodin večer a žádali mne, že by potřebovali, abych s nimi zajela ještě do služebny a že sepíšeme výpověď. Byla jsem ale zoufalá, že pojedu, až se mi podaří najít Čumouška. Mladý bílý kocourek byl vždy až příliš přátelský ke každému i neznámému příchozímu. Vzpomínala jsem na nedávnou úsměvnou příhodu, když k nám přišla jedna starší paní v punčochách a Čumoušek na ni stále dorážel, že bylo o strach, jak to s punčochami dopadne. A zakrátko paní přišla něco dál domlouvat a přes punčochy měla natažené silné podkolenky – byla na Čumouška už dobře připravená. Tak jsem měla obavy, jestli se Čumoušek stejně neměl i ke zlodějům a jestli mu něco neudělali a jestli třeba není někde něčím zasypaný a nemůže dýchat. Kriminalisté se na mne dívali s pochopením s skutečně čekali, až se mi podaří Čumouška najít. Nakonec jsem jej našla na neuvěřitelném místě, kam se skutečně určitě schoval po nějakém ataku na sebe – když jsem otevřela skříňku pod dřezem, vpředu byla spousta lahviček s různými prostředky a až za nimi se krčil kocourek, kterého jsem odtud musela vytáhnout. Zažil se zloději něco, co naprosto změnilo jeho chování k návštěvám, k nimž už nebyl tak přátelský a družný.

Vyjeli jsme pak k policejní služebně – jedním autem jeli kriminalisté a následovala jsem je svým autem, abych se jím pak mohla zase vrátit. Sepsali jsme mou výpověď a myslím, že mi hned byly ukazovány fotografie nějakých osob. Na základě mé výpovědi pak ale dodatečně vyšetřovatel vyhledával další, s nimiž dorazil následující den za mnou domů – a mezi nimi jsem jasně poznala mohutného mladíka, který proti mně sbíhal se schodů. Na fotografii měl sice delší vlasy a byl plnější postavy, ale dozvěděla jsem se, že se právě vrátil z vězení a je oproti fotografii pohublejší. A sice nikoho dalšího jsem neviděla – pouze obrysy řidiče v autě a slyšela jsem kroky na půdě, ale kriminalista mi ukázal, že daný mladík, kterého jsem identifikoval, pracoval s dalšími dvěma, z nichž jeden byl drobnější a mrštný – a to byl ten, který vlezl na půdu a spouštěl se podél domu a vlezl do bytu oknem od koupelny a v bytě chystal lup. Zatímco mohutný nosil a řidič byl připravený v autě. Ačkoliv to byli tři mladí kluci, šlo o sehranou profesionální trojici vykradačů, kteří se takto dobře doplňovali a právě před krátkou dobou byli propuštěni z vězení.

Mezitím kriminalisté zvonili i na staré sousedy na chodbě proti mému bytu – ti dlouho neotvírali, ačkoliv jinak vždy „měli uši na dveřích“ a o všem věděli a vše pozorovali. Když kriminalisté byli neodbytní, tak nakonec paní otevřela a hrozně se divila, když se dozvěděla o zlodějích v protějším bytě: „Ne, to my jsme nic neslyšeli, my jsme opékali kapra.“

Podstatnější byla výpověď mladé sousedky z bytu pode mnou, která se přede mnou vracela domů s dětmi. Ta viděla vše venku, jak se to odehrávalo, co já jsem neměla šanci zahlédnout. Přicházeli k místu, kde jsem parkovala, také Maceškovou ulicí a vtom si všimla červeného žiguli, jemuž věnovala zvláštní pozornost, protože právě takové auto před časem měli, než jim ho ukradli zloději. Pak už měli jiné auto, ale na žiguli měla nostalgické vzpomínky. Najednou viděla, že auto přibrzdilo a naopak kousek zacouvalo zpátky do ulice, aby nebylo z volného prostoru na křižovatce ulic tolik viditelné. Všimla si, že se dívají směrem k mému autu, které jsem právě zaparkovala a pak několikrát zatroubili – což tedy patřilo třetímu drobnému, připravujícímu v bytě druhou várku, zatímco řidič s mohutným mládencem se právě vraceli poté, co odvezli první várku. Evidentně nečekali, že se vrátím tak brzy. Vtom prý se otevřely dveře u spolujezdce a mohutný mladík vystoupil a rychle běžel do našeho domu – jak se pak tedy ukázalo, spěchal na můj příjezd upozornit drobného zloděje, co připravoval k odvozu další předměty, protože ten samozřejmě nereagoval na troubení auta, protože nepochopil souvislost a místo bylo dost rušné, takže troubit mohl kdokoliv. Pak tedy vyšlo najevo, že tento drobný mladík znovu vylezl na půdu, kde měl počkat, až svou akci budou moct nerušeně dokončit – to je poté, co se mnou mohutný mladík něco provede – což je otázka, co měl v úmyslu. Z toho, co jsem cítila, když jsem otevřela dveře a jako přikovaná zůstala stát na chodbě před dveřmi – z toho všeho jsem si později zcela vyjasnila, co se krátce před mým otevřením dveří v bytě stalo. Cítila jsem prostě pohyb ve vzduchu. Mladík zřejmě napřed čekal v některém z pokojů, kde se však neměl kam schovat a musel by stát naprosto odkrytě v prostoru, což mu pro jeho účely asi nepřišlo vhodné a úplně v poslední chvíli se rozhodl přeběhnout do kuchyně a ukrýt se za závěs. Takže jakmile bych udělala i jen jediný krok do předsíně, ocitla bych se hned vedle něj. Musel být asi velmi překvapený z mého chování, které se muselo výrazně lišit od všech jeho předpokladů – že rozhodně minimálně ten jeden krok do bytu udělám.

Nicméně stav celkového vyšokování, v němž jsem byla následující dny, nebyl podmíněn ztrátou věcí a tím víc nějakou finanční hodnotou těchto věcí, nýbrž vědomím, že někdo cizí tak brutálním způsobem narušil nejintimnější prostředí, kde jsme do té doby s chlupatými miláčky žili v představě klidu, pohody a naprostého bezpečí a ani nás nenapadla možnost, že by se někdo chystal takto nám naše prostředí narušit. Ze zcizených předmětů mi bylo pak líto víc věcí méně hodnotných, k nimž jsem měla však osobní vztah – byly to hlavně různé bižuterie, které jsem postupně dostávala od maminky – a vše bylo pohromadě v jednom pouzdře, které bylo ukradené.

Následující den jsem ani neměla chuť osobně mluvit s lidmi, s nimiž jsem měla něco domluveného. V té době u nás nebyl ještě rozvinut internet, takže vedle telefonu byla možnost pouze faxu či telegramu. Takže jsem tímto způsobem všude rozeslala zprávy, že došlo k mimořádné události, která zapříčinila, že vše v nejbližších dnech ruším a dny do štědrého dne jsem nevyšla z bytu. Pomalu jsem dávala vše do pořádku, uklízela a srovnávala jsem se s tím, co se stalo. Až poprvé na štědrý den jsem připravila dárky pro rodiče, abych jim je dovezla. Mám dojem, že i ty byli prozkoumané a mírně probrané zloději.

V nejbližším období pak kriminalisté skutečně aktivně na případu pracovali, několikrát jsem se dokonce jela podívat na fotografie děl, které našli někde ve starožitnostech, jestli náhodou se nejedná o díla, zcizená v mém bytě. Kriminalisté zjistili, že skutečně se daní tři kluci pohybovali červeným žiguli a dokonce ten den byli viděni manipulovat s větším množstvím obrazů.

Avšak mladá sousedka, která mohutného mladíka viděla na lepším světle, venku osvětleného pouličními světly, tak si prý dle fotografie nebyla jistá, že se jedná skutečně o onoho na fotografii – a to kriminalisté považovali za důvod, proč stíhání nakonec odložili.

Dále kriminalisté prošetřovali podezřelou skutečnost, že patnáct dnů před krádeží u mne byl starožitník, který nemá vzhledem k zákonům nejčistší pověst a patnáct dnů poté ode mne proti předchozím zvyklostem požadoval, abych se stavila u něj – a v té době právě probíhala krádež v mém bytě. Hledali jej v jeho obchodě na Vinohradské, kde jej však už nikdy nenašli. Přesně od následujícího dne po krádeži měl obchod zavřený a na dveřích cedulku „pro nemoc zavřeno“. A už v tomto místě obchod nikdy neotevřel. Měl jej pak až zase naprosto v jiné pražské čtvrti. A když po letech na něj jeho bývalá manželka poslala exekutora, ten v jeho bydlišti našel skrytou místnost, plnou uměleckých předmětů. Nenašla jsem však na internetu, že by mezi nimi byly i obrazy a jiné předměty z mého bytu. Některé z obrazů jsou stále mezi hledanými obrazy na stránkách policie. Donedávna tam byl i Pirnerův rozměrnější obraz, který jsem tam už nyní nenašla. Ale stejně z mých barevných fotografií tam zbyly jen černobílé extrakty – bohužel mám pocit, že policie nemá stále dostatek zaměstnanců, zvládajících techniku – jak počítačovou, tak řízení aut, tak střelbu a škodí si tak mimo jiné i sama ve svých vlastních řadách.

Postupně jsem si pak začínala uvědomovat množství jednotlivých příznaků, jak skutečně tak od data starožitníkovy návštěvy byla loupež pečlivě připravována. Zloději měli jasnou zprávu – čím se řídila i listonoška – že když stojí na svém místě mé auto, jsem doma a když nestojí, jsem pryč. Takže jednou jsem přišla ke svému autu a měla jsem na něm položený jakýsi výrazně barevný kus oblečení – jak nejspíš někdo zlodějům ukazoval, které auto je moje. Dále – v domě bydlela většina starých lidí a na půdu nikdo nikdy nechodil a najednou jsem v těchto dnech nad sebou několikrát slyšela kroky, jak to na půdě někdo podrobně zkoumal. Uvědomovala jsem si, jak opravdu zrovna nebývalé množství obrazů u mne starožitník viděl a s úlevou jsem si oddychla, že právě v den krádeže dopoledne si přijel pán z jižních Čech pro renesanční obraz Madony a posudek na něj – což tedy nemám představu, jak by se řešila absence tohoto obrazu v milionové hodnotě. A jestliže skutečně zloději lup odváželi danému starožitníkovi, pak byl nejspíš zklamaný, že tento obraz chyběl. Naopak ale neviděl ukradeného obrovského Hugo Ullika, kterého jsem nedávno před krádeží zavěsila.

Až teprve od této krádeže se dal na dveře k půdě zámek a ještě později se pak začal zamykat celý dům.

Jak to tak bývá, že něco záporného musí být zase vyrovnáno něčím kladným – měla jsem obrovské štěstí s pojištěním bytu. Měla jsem nějaké naprosto základní běžné pojištění domácnosti. Ale vedoucí mé pobočky pojišťovny ke mně byla neobyčejně vstřícná – sama se mé záležitosti ujala a nejspíš se uměla dobře vcítit do události, která se mi přihodila. Také někdo jiný by celé řízení možná zkazil tím, že by byl netrpělivý a naléhal by na rychlé řešení pojišťovny. Já jsem ale nenaléhala – musela jsem být ráda, že vůbec bude řešeno. A vedoucí pobočky pojišťovny čekala na vyjití jakési vyhlášky, aby mně škody mohly být hrazeny snad téměř v plné výši. Trvalo to tedy opravdu velmi dlouho – bylo to myslím déle než rok.

Většina ukradených věcí a obrazů byla mých vlastních, cizí byl – jak si pamatuji – snad jen větší obraz Maxmiliána Pirnera a obrovský Karlštejn Hugo Ullika. Oba obrazy mi přinesl jiný starožitník, s nímž jsem hodně spolupracovala. Měli jsme takovou zaběhnutou praxi, že jak si mne lidé zvali, že chtějí napsat posudky, v případě zájmu o prodej daných děl jsem pak dala na ně kontakt tomuto starožitníkovi. Sama jsem se v té době nikdy prodejem ničeho nezabývala – jednak jsem o to neměla zájem a jednak jsem si pro mne typicky až přemrštěně vykládala zásady soudně znalecké praxe a obchod s tím, co je předmětem mé znalecké práce jsem považovala snad až za protiprávní. A jestli z naší spolupráce měl mít daný starožitník nějaké výhody, považovala jsem to za adekvátní tomu, že mi celkem pomáhal i v záležitostech, kde jsem pomoc potřebovala – jako v odvezení něčeho autem, když jsem auto ještě neměla apod. Ostatně sám absenci auta u mne považoval za tak velký nedostatek, že se pak i začal po autu pro mne ohlížet, až mne pak jednou odvezl do autobazaru, jehož majitelem byl právě i vlastník daných dvou pak u mne ukradených obrazů. Teprve dva roky předtím jsem si udělala řidičský průkaz a v autech jsem se vůbec nevyznala. Měli pro mne malé červené autíčko renault clio – údajně úplně nové, jen po nějaké nehodě. Prý jej jako nové měla nějaká půjčovna aut a hned první klient jim ho naboural. Auto mělo být dáno do pořádku a vypadalo skutečně nádherně – víc než vnější vzhled jsem na něm nemohla vidět. Starožitník mi jej i odvezl ke mně k domu, protože jsem si musela na jízdu zase postupně pomalu zvykat. Časem se však pak začalo projevovat, že auto bylo po obrovské nehodě, nejspíš smrtelné a že na něm nic nebylo rovné, stále táhlo ke straně a nešlo už lépe „naštelovat“ a postupně pak začaly odpadávat kousky auta a pak vždy najednou někde přestalo jet. Takže napřed jsem si kvůli němu pořídil svůj první mobil, aby se dovolala pomoci v případě potřeby a po čtyřech letech jsem jej prodala v bazaru, kde z toho pak při zkoušce auta byli nešťastní, že mi slíbili auto koupit a sama jsem si potom už koupila radši na leasing nové auto.

Jak jsem pak jezdila po lidech kvůli posudkům na obrazy a po mně k nim chodil tento starožitník, tak se několikrát stalo, že mi daní lidé velmi rozčíleně telefonovali, že to byla hrůza, co to k nim přišlo za člověka. Že prý na mne hrozně nadával a že hodnota v mém posudku vůbec neodpovídá, že píšu moc vysoké hodnoty a snad se vyjadřoval nevybíravými slovy, že z toho někteří lidé byli celí špatní a prý ho vyhodili. Tak jsem byla docela překvapená, protože jsem si myslela, že právě tento člověk je ke mně přátelský a pomáhá mi, když potřebuji a nenapadlo by mne, že by o mně mohl mluvit špatně.

Pak se stala dokonce taková věc, že se u mne tento starožitník stavil kvůli něčemu jinému a uviděl u mě právě dovezené tři obrazy od jednoho pána z Hanspaulky, které chtěl prodat. Starožitník řekl, že u sebe sice na ně nemá peníze, ale že nyní jede právě k Ivaně, což byla naše společná známá, které vezme hned obrazy vyčistit a že mi dá peníze za obrazy příště. Tak si je odvezl a později už mi tvrdil, že přeci vždy obrazy vyplácí hned, jak si je bere, takže mi peníze už dal. Pánovi na Hanspaulce jsem to tak musela vysvětlit, že se stala taková nepříjemnost, a že peníze za obrazy pro něj zatím nemám a budu se nějak snažit někde je pro něj získat – mohla jsem doufat jedině, že to dám dohromady z peněz za moje obrazy z pojistné události krádeže.

Na vyřízení pojistky se čekalo opravdu dlouho a majitel dvou ukradených obrazů byl samozřejmě netrpělivý. V té době pak zase u mě nějakou dobu pobýval onen můj známý, trpící agresivní schizofrenií, který byl vesměs doma, zatímco já jsem kdesi jezdila za prací. A stalo se několikrát, že jsem se odněkud večer vrátila a hlásil mně, že prý někdo zvonil a když otevřel, ve dveřích stál tento můj známý starožitník a vedle něj byl „doběla rozezlený cikán“ – což byl onen velkopodnikatel, mimo jiné majitel autobazaru a vedle množství jiných obrazů i oněch dvou u mne ukradených. Vždy se velmi rezolutně ptal, kdy bude pro něj finanční částka za dva obrazy –v současnosti se už přesně nepamatuji – myslím asi sto dvacet tisíc korun. To byly peníze, které jsem posudky nikdy vydělané neměla a mohla jsem je dostat jedině od pojišťovny. Vždy tedy nepochodili a zase odešli.

Mezitím než došlo k vyřízení pojistné události, stala se naprosto nečekaná událost, řízená snad nějakou vyšší mocí, dohlížející shora na tento svět. Donesla se až ke mně zpráva, že majitel obou největších ukradených obrazů, jejichž prázdné rámy u mě zloději nechali, zároveň majitel autobazaru a velkopodnikatel i v jiných oblastech, který se tak netrpělivě domáhal peněz za ukradené obrazy, byl nalezený zabodnutý nožem ve výtahu jeho vlastního domu v centru Prahy.

Když mi konečně tedy přišly peníze z pojišťovny, již je nikdo u mne nevymáhal, neboť starožitník – přítel zavražděného majitele obrazů – z dost mně nepochopitelných důvodů ke mně začal mít nepřátelský vztah a přestal se mnou komunikovat – paradoxně v situaci, kdy on byl mým dlužníkem za tři obrazy pána z Hanspaulky a já jsem neudělala nic špatného pouze s tím, že jsem zažila silně negativní zkušenost s vykradením bytu. Nicméně považovala jsem danou skutečnost za řízenou shora, že mám peněz z pojišťovny použít k vyplacení tří obrazů pánovi z Hanspaulky a tak jsem i učinila.

Pak jsem pro kriminální policii v Bartolomějské ulici psala znalecké posudky na obrazy, které byly opakovaně ukradené z obchodu starožitností v centru Prahy. Kriminalistům ležel starožitník dlouho v žaludku, neboť krádeže se opakovaly v naprosto pravidelných intervalech – jako dle toho, jak se blížil termín splátky starožitníkova úvěru. Policie i měla zloděje, jímž byl mladý Slovák “s trvalým bydlištěm hlavní nádraží“ a pozoruhodně si v obchodě přeplněném starožitnosti vždy vybral právě ten obraz, na němž měl starožitník napsanou zvlášť vysokou cenu, která však příliš neodpovídala objektivní hodnotě. Svou nasazenou částku pak vždy uplatňoval k úhradě u pojišťovny. Pro policii jsem psala posudky s objektivně odpovídajícími cenami, které byly dost odlišné od starožitníkem stanovených cen. Pak jsem si musela vyslechnout výhružné telefonáty daného starožitníka: „Mám známé u soudu a postarám se, abyste přišla o znalecké razítko!“ Zdá se, že starožitníkům se pro uplatnění u pojišťovny hodnoty z mých posudků zdály být nízké, zatímco pro vykoupení u majitelů naopak příliš vysoké. Takže jim připadalo, že nejsem znalec příliš spolupracující na zvyšování jejich zisků. Zajímavostí pak je, že starožitník z centra Prahy, který mi telefonicky vyhrožoval, byl snad zetěm velkopodnikatele, zavražděného ve výtahu svého domu. Netrvalo pak dlouho a zemřel i on a jeho velký obchod v centru Prahy také ukončil činnost.

Od té doby jsem starožitníka, s nímž jsem dříve hodně spolupracovala, nikdy neviděla. Zato se ke mně donesly opatrně mi sdělované náznaky neobyčejně rozkošatělých co nejhrůznějších zkazek ve smyslu, že jsem hrozná podvodnice a že jsem za své podvody zavřená v kriminále. Časově to navíc korespondovalo s mými deseti hospitalizacemi se čtyřmi závažnými operacemi, takže skutečně si zřejmě mnozí mou nepřítomnost vykládali v souvislosti s podobnými zvěstmi.

S mou jednou známou jsme se nedávno zasmály představě, že nejspíš je tento starožitník přesvědčený, že jsem tenkrát poslala některého ze svých mužských, aby zabodl majitele dvou ukradených obrazů, který u mne neúprosně vymáhal jejich vyplacení. Vycházely jsme z toho, že skutečně kdysi měl evidentně jakousi svou subjektivní představu, že zatímco mnoho žen nikoho nemá, kolem mě je nějak až nadbytečně mnoho mužů, že mne dokonce vážně požádal, zda bych některého nepřenechala prodavačce v jeho obchodu se starožitnostmi, která si stále zoufá, že nikoho nemá. Možná si myslí, že jsem v kriminále za vraždu a poškodila jsem jej tím, že již nemá oporu ve svém příteli velkopodnikateli, jak jej sám označoval. To snad by mohlo být jediným vysvětlením původu pověstí, tradovaných v pražském starožitnickém světě.