Mnohokrát vystavovaný a publikovaný obraz Šeříkový Sudek od Andreje Bělocvětova z r.1974

 

Jedná se o velmi zajímavý obraz, zachycující fotografa Josefa Sudka již jako vzpomínku - v r. 1974, tedy dva roky před Sudkovou smrtí, kdy Bělocvětov již jen vzpomínal, jak kdysi spolu bydleli v jednom domě na Újezdě pod Petřínem a Sudek se nejspíš nechal okouzlovat na jaře vůní na Petříně kvetoucích šeříků. Jejich vůni evidentně vdechoval všemi otvory - jak červeným klaunovským nosem, tak i ušima, rozšířenými jako gramofonové trychtýře.

V domě pod Petřínem spolu žili ještě v r. 1959, kdy Bělocvětov namaloval obraz, jak spolu vedle sebe v daném domě u okna stojí malířova dcera Andrea, tehdy devítiletá, vedle legendárního fotografa, který je otočen zády, ale přesto je snadno rozpoznatelný svou typickou siluetou, s prázdným pravým rukávem, strčeným do kapsy. Obraz je reprodukovaný níže, je v majetku dcery malíře. Poté někdy se Bělocvětov s první partnerkou Stanislavou Pavlíkovou a jejich dcerou Andreou přestěhovali na Vinohrady, ale brzy se pak Bělocvětov seznámil s Magdou Bernardovou a odešel za ní na Žižkov. Na počátku 60. let se politická situace u nás uvolnila a v r.1962 Bělocvětovi byl konečně poprvé vydán občanský průkaz a mohl se oženit - nejprve legalizoval sňatkem svůj vztah se Stanislavou Pavlíkovou, která přijala nové příjmení. Na svatbě jim byl svědkem Sudek, který se s oběma dobře znal ze společného bydlení v domě pod Petřínem. Poté se však hned rozvedl a vzal si Magdu Bernardovou, která si ponechala své příjmení.

Obraz Šeříkový Sudek zachycuje pověstného fotografa s omámenými smysly, jak dovedl vychutnávat krásu i přesto co jej v raném mládí postihlo a změnilo mu zcela život. Vyučil se knihařem a ani nestačil své povolání pořádně začít vykonávat, když musel odejít do první světové války, kde byl na italské frontě v r. 1916 v jeho 20ti letech zraněn. Granát mu utrhl pravou ruku. Následujících asi sedm let strávil v Invalidovně, kde se zotavoval ze zranění a chystal se pomalu na další život, v němž nemohl počítat s tím, že by vykonával své povolání. Již předtím fotografoval a uvažoval, že to je ono, co lze vykonávat i jen levou rukou. Proto se při zotavování zdokonaloval ve fotografii, v níž pak tak vynikl. Našel si tedy po životní pohromě alternativní způsob své osobní tvůrčí výpovědi, nerezignoval - tak byl silnou osobností. Přičemž jen šest let před jeho zraněním se z podobného důvodu slavný krajinář Antonín Slavíček ve svých pouhých 39ti letech zastřelil, když po postižení pravé poloviny těla mrtvicí nebyl spokojený s tím, jak byl schopen malovat levou rukou či s přivázaným štětcem k pravé ruce. A 15 let po Slavíčkovi se v necelých 45ti letech zastřelil geniální sochař Jan Štursa - tam však byl důvod jiný, co do výsledků tvorby byl až do smrti neobyčejně úspěšný, ale nemohl vydržet stupňující se bolesti, zapříčíněné pokračující nemocí, k níž přišel nejspíš rovněž po zranění ve válce v Haliči, kde byl operován asi v hygienicky nedokonalých podmínkách. A ani jemu nedali závistivci úspěchu pokoj a šířily se hned pomluvy o jiném původu jeho nemoci.

Bratr si vytvořil několik animací obrazu:

Kontakt -

TOPlist

  

  

  

 

I